„Došel jsem k tomu, že v morových letech, kdy bohatí utíkali z Londýna na venkov, je každý lékař následoval a nechával chudé trpět a umírat bez péče. Chirurgové je následovali. Ale apatykáři zůstali všichni – do jednoho.“
Po Tiché guvernantce jsem sáhla po další knize Julie Klassenové. Po druhé, a rozhodně ne poslední — v českém překladu totiž brzy vyjde další z jejích historických romancí, Šepot za zdmi Painswick Court. Ale dnes tu nejsme kvůli Painswick Court. Dnes jsme tu kvůli Apatykářově dceři. A ta mě uchvátila.
Lillian Haswellová, řečená Lilly, je dcerou jediného apatykáře v jejich malé vísce Wiltshire. Otec jí často říká, že je velká škoda, že není syn. Lilly si totiž pamatuje úplně všechno, co kdy přečetla. Spolu s její zručností to z ní dělá dokonalou apatykářskou učednici. Jenže bohužel není chlapec a ženy mají zakázáno stát se apatykářkami. Zatímco denně pomáhá otci v rodinném obchodě spolu s opravdovým apatykářským učněm a svým mladším bratrem, v představách utíká na všechna místa, která by chtěla vidět. Sní o velké lásce a dobrodružství. Kdysi plánovala za dobrodružstvím vyrazit s matkou. Ta od své rodiny ale před lety zmizela, vystavila je velké hanbě a Lilly také velmi zkomplikovala šance na vdávání. Lilly si teď navíc nemůže dovolit odjet, ne když se nemá kdo jiný postarat o jejich obchod, otce a bratra. Když se však objeví možnost, aby odjela za tetou a strýcem z matčiny strany do Londýna, byla uvedena do společnosti a snad si i našla bohatého ženicha, otec ji přesvědčí, že je to pro ni jedinečná příležitost. Lilly do Londýna k příbuzným skutečně odjede a musí se rychle zorientovat ve zcela jiném světě. Navíc má velkou šanci objevit dvě věci, po nichž touží ze všeho nejvíce – pravdu o minulosti a partnera pro budoucnost. Avšak rodinná dramata nikdy nespí a Lilly vůbec netuší, co všechno se za její nepřítomnosti odehrává ve Wiltshiru…
Ačkoli se Lilly stále vroucně modlila za matčin návrat, nějak věděla, že kdyby matka neodešla, její život by pokračoval jako vždycky. Stále by byla uvězněná, pracovala by v bezvýznamném obchodě v bezvýznamné vesnici. A Lilly si byla jistá, že to nikdy nebude stačit.
S povzdechem se teď vydala na krkolomnou cestu z kopce domů. Zpět k nekonečným povinnostem apatykářovy dcery.
Spolu s první knihou od Julie Klassenové, kterou si měli čeští čtenáři možnost přečíst, se i Apatykářova dcera věnuje rodinným dramatům. Tichá guvernantka má ale mnohem více akční dějové linky. Velmi rozvětvené, až bych si dovolila říct rozlítané. A více než na vztahy a lásku se v ní autorka soustředí na tajemství a odhalování pravdy. To Apatykářova dcera je čistě romantická. A nutno říct, že asi i díky tomu mi sedla daleko více než Tichá guvernantka. Přestože Guvernantka se mi líbila, na Apatykářovu dceru nemá. Tento román je takřka dokonalý. Má nádhernou atmosféru, je přitažlivě a zajímavě napsaný, čímž vás donutí chtít číst v každé volné chvíli, a má výborné postavy. Nemluvím jen o hlavní hrdince Lilly, ale i o jejím mužském protějšku. Respektive dvou potenciálních mužských protějšcích – Apatykářova dcera servíruje skvěle propracovaný milostný trojúhelník, kde do poslední chvíle nebudete tušit, s kým hlavní hrdinka skončí. Obvykle má čtenář možnost vypozorovat, koho autorka preferuje, ale Julie Klassenová ani jednomu hrdinovi nenadržovala! Díky výborné úrovni romantiky, milostných zápletek a popisům londýnské společenské sezóny je Apatykářova dcera dokonalou esencí knih Jane Austenové. Pro Janeiny čtenářky je jako dělaná.
Seskočil z pultu a přistoupil blíž, zatímco pokračoval: „Chci říct, že ty a já si ty dny zřejmě pamatujeme každý jinak. Ty jsi odtud nemohla odejít dost rychle, když se naskytla příležitost, ale mě mrzelo, že ty dny skončily. Pořád vzpomínám, jak jsem tu byl s tebou… žili jsme pod jednou střechou, společně jsme jedli, povídali si a smáli se.“ Pevně se jí zadíval do očí. „Bylo to jedno z nejšťastnějších období mého života.“
Autorka i svou další knihu otevřela prologem z první osoby. Opět velmi dramaticky, stejně jako v Tiché guvernantce, s lehce ponurou atmosférou. Krásně nás tím seznámila s příběhem a postavami, takže dál mohla pokračovat ve vyprávění ze třetí osoby. Okamžitě si mě získala a já si tak čtyři sta dvaceti sedmi stránkovou knihu velmi užila. Vážně jsem se nemohla odtrhnout.
„Zdá se, že kroky znáte dostatečně dobře,“ oponovala.
Sklonil bradu. „To je pravda. Nemohu tvrdit, že by mi chyběl trénink.“
„Ale zjevně jste si to neužíval.“
„Ne, já jsem…“ Odkašlal si. „Slečno Haswellová, odpusťte mi prosím mé chování ze včerejšího večera. Neexistuje muž, který by se k tanci s vámi potřeboval nutit.“
Čtení knih má vliv jak na naši mysl, tak na naši náladu. Knihy z nakladatelství i527.cz, jako právě Apatykářova dcera, jsou všechny odpočinkové, s oddechovým dějem a silným poselstvím. Mají ve čtenářích a čtenářkách vyvolat příjemné pocity a případně jim dodat naději. Ani netušíte, jak moc jsem naději při čtení Apatykářovy dcery potřebovala pocítit. Tato kniha mě zastihla v opravdu nelehké životní situaci. A přesto jsem při jejím čtení nemyslela na nic jiného, než na její děj. Poskytla mi odpočinek, ale také mě inspirovala.
Nadějeplné poselství zde nenacházím ani tak v ději, jako v hlavní hrdince. Lilly je férová, nebojácná, nezlomitelná a přesto křehká. I když si nad životními strastmi občas popláče, následně se zvedne a jde udělat všechno proto, aby se její situace zlepšila. Osud k ní není zrovna milostivý, ale ona se mu neplánuje podvolit. Bojuje a u toho si uvědomuje, kam chce patřit a co od svého života očekává. Její empatie a inteligence z ní dělají autentickou, a přitom pokrokovou postavu. Nebojím se jí prohlásit za jednu z nejlepších hrdinek nejen z knih z i527.cz, ale z historických románů obecně. Ne-li za tu nejlepší. Byla mi velmi sympatická a díky všem uvedeným vlastnostem jsem ji tuze obdivovala.
„Lilly,“ naléhal chraptivě. „Řekni mi, že pro nás není pozdě. Že ty a Graves nejste…“
Dveře se otevřely a Lilly se odtáhla.
Doktor Graves tam stál, ruku na zámku dveří, překvapený výraz, držení těla ztuhlé. „Přišel jsem se podívat, jak se vám a vašemu otci daří, ale vidím, že vás vyrušuji.“
Na rozdíl od ostatních knih z tohoto nakladatelství má Apatykářova dcera o něco více překlepů. Zažila jsem už i lepší překlad. Ani jedna z těchto výtek ale nenarušuje děj. Knížka je překvapivá, nepředvídatelná a velmi dobře propracovaná. Od promyšlenosti milostné dějové linie po historickou přesnost a zajímavosti ze života apatykářů. S klidným srdcem ji s radostí doporučím všem romantickým duším, které by hledaly nefalšovaně romantické čtení, a čtenářkám zmiňované Jane Austenové. Pokud jste snad obojím, pak se Apatykářova dcera od Julie Klassenové výborně trefí do vašeho vkusu. A třeba i do nálady, jako mně.
Apatykářova dcera ode mě získává 9,9/10.
Apatykářova dcera se dá pořídit například pod tímto odkazem.