Holly Bourne se po devíti knihách spíše pro mládež pustila i do knihy pro dospělé publikum. Ve vztahovém románu To ti moc přeju kombinuje napětí, strhující vývoj postav a jejich sympatické povahy. Nabízí mnoho pohledů na jednu situaci, ventiluje své názory na feminismus a rovnoprávnost a čerpá z vlastních zážitků spojených s mateřstvím. Výsledkem je kniha, která čtenáře zaujme, pohltí a inspiruje. Tedy spíše čtenářky, protože všechny čtyři hlavní postavy, z jejichž pohledů je kniha vyprávěna, jsou ženy zabývající se tématy a názory spojenými s rolí žen ve společnosti. To ti moc přeju mi připomínala knihu Ženy, koně, intriky od Elizy Jane Brazierové. Ženy, koně, intriky také nabízely napínavý příběh z několika pohledů, v němž se udál zločin a blíží se jeho odhalení. Ale na rozdíl od To ti moc přeju jsem pro ni měla pár výtek. U To ti moc přeju nemám žádnou, kromě jedné drobnosti ohledně kompozice děje. Jsem nadšená!
Jedné se právě narodilo dítě, lituje toho a má poporodní depresi, další je těhotná, třetí nemůže počít a čtvrtá děti nechce. Lauren, Nicki, Charlotte a Steffi se znají z vysoké. Právě tam si začaly říkat Malé ženy a staly se z nich nejlepší přítelkyně. Teď je jim přes třicet a jejich přátelství už dávno není tak dokonalé a pevné jako kdysi. Jakkoliv se to snaží předstírat. Staré i nové spory vyvrcholí během baby shower party pro těhotnou Nicki. Charlotte celý večírek připravuje, protože věří na karmu a doufá, že když vesmíru ukáže, jak moc je klidná a přeje své přítelkyni její štěstí, bude požehnána vlastním miminkem. Lauren bere baby shower party jako první pořádný výlet ze svého domu od momentu, kdy se jí narodilo dítě. Synek ale strašně málo spí, a tak je Lauren neustále vyčerpaná, deprimovaná a lituje, že se kdy stala matkou. Teď se ještě musí snažit neventilovat své trauma z porodu před Nicki, aby ji zbytečně nevyděsila. A na bezdětnou Steffi (která chce bezdětnou i zůstat) jsou momentálně tajně naštvané všechny tři. Každá má své tajemství, každá má nějaký svůj problém. Ať už se týká jenom jich samotných, nebo jde o problém s nějakou další Malou ženou, brzy vše vypluje na povrch. Na party totiž dojde k ohromnému požáru, při němž lehne popelem nejen dům, kde se party pořádá, ale kvůli ohromné vlně veder a sucha i spousta okolní krajiny. Požár je vyšetřován jako žhářství a Malé ženy čeká spousta výslechů. Zamlčují pravdu? Je možné, že se navzájem kryjí, nebo opravdu netuší, kdo za požárem stojí? Policista provádějící výslechy má jasno: něco tady nehraje.
Když se Malé ženy přestěhovaly do Londýna a rozprskly se po městě jako rozsypané mince, vždycky jsme si sraz dávaly přímo na lahvičce, namol opilé se cpaly hamburgery z nádražního fastfoodu a zpívaly všechny písničky z Pocahontas od začátku do konce, několik lidí se k nám dokonce přidalo. Všechny čtyři jsme žily vyšinuté fantazie jako z Bridget Jonesové, nadchla nás kdejaká turistická past, jako třeba Borough Market. […] Potom jsme vrhly do Wagamama, vyfintěné jako v Sexu ve městě, celé hodiny proseděly na miskami mrňavých asijských jídel, daly si bao bun, protože jsme věděly, že je zrovna v módě, ale nakrájely jsme ho na čtyři malé kousku, jelikož jsme neměly dost peněz na to objednat si každá svůj.
To ti moc přeju se odehrává během jednoho jediného dne. Lauren, Nicki, Charlotte a Steffi sledujeme od brzkého rána až do večera, kdy na Nickiině baby shower oslavě dojde k požáru. I takhle relativně malý časový úsek stačí na to, abychom poznali, jak se chovají, zjistili jejich největší tajemství a zamilovali si je. Protože každá čtenářka si minimálně jednu z hlavních hrdinek oblíbí. Ani to jinak nejde. Čtyři sta třicet stran tvoří kapitoly vyprávěné z první osoby vždy jednou z Malých žen prokládané záznamy z jejich výslechů či novinovými články o zmiňovaném případu žhářství. Autorka své čtenářky rozhodně nešetří. Prolog je z pohledu pachatele a pak už se spolu s ní vrháme na začátek příběhu. Do momentu, kdy to ráno všechno začalo.
Laureniny kapitoly byly neuvěřitelně silné. Její traumatický porod, razantní změna životního stylu a vyrovnání se s touto změnou, odpor i obrovská láska k vlastnímu dítěti. To vše se surovými detaily. Zoufalství a deprese sálají z každé věty, často podtržené nevybíravými nadávkami. Jestli hledáte opravdu kvalitní antikoncepci, přečtěte si Laureniny kapitoly v To ti moc přeju a ignorujte ty části, kdy je Lauren za své děťátko vděčná a i přes všechno své trápení pro něj udělá všechno na světě. Ženy s dětmi v její postavě možná naleznou útěchu, bezdětné nejspíš přiměje být rády za to, co mají. Skutečná směs rozporuplných pocitů, trauma a zoufalství, to tvoří Lauren. Charlotte je oproti ní jedna velká dávka pozitivity. Tak moc se svým manželem touží po miminku, až jí z toho dočista „hrabe“. Věří, že musí být pozitivní, vysílat do vesmíru dobrou energii a že když bude šťastná za své kamarádky s dětmi, bude pak odměněna. Charlotte byla trochu střelená, občas otravná, ale bylo zřetelné, že má vážně dobré srdce.
Jestli se něčí příběh dal popsat jako jedno velké překvapení, byl to ten Nickiin. Dějové zvraty týkající se její osoby jsem neuhodla až do té chvíle, kdy byly explicitně řečeny. A přesto jsem si k ní vytvořila nejmenší vztah. Nebyla mi moc sympatická a vnímala jsem hlavně její negativní vlastnosti, na které byla tolikrát upozorňována, ale stejně s nimi nedokázala nic udělat; rozmazlenost, egocentrismus a žárlivost. Nakonec tu máme moji nejoblíbenější Malou ženu, Steffi. Steffi se rozhodla nemít děti, což se podepisuje i na jejím milostném životě. Jako jediné z partičky je odhodlaná dělat kariéru, která se jí momentálně slibně rozjíždí. Je inspirující, svá, trendy a cool. Ale to neznamená, že by si nenesla žádné šrámy z minulosti. U všech čtyř Malých žen se často objevují feministické názory a snaha o rovnoprávnost, což bylo velmi inspirující. Autorka má vážně trefné a chytré poznámky k fungování světa. Nejde o žádný extrémismus, ale nenápadnou progresivitu. Každé z hlavních hrdinek dokázala vytvořit zcela jinou osobnost, styl vyprávění i povahu. Nevědět, že jde o knihu jedné autorky, klidně bych si tipla, že každý ze čtyř pohledů psal někdo jiný.
Woody zoufale zavřeští, tak pronikavě, že bych se nejradši vymrštila z postele a zařvala na něj, ať drží hubu, protože tak dobrá jsem máma. Klidně bych mohla být influencerka. Jak bych se na sítích mohla nejlíp prodat? Říkám svému dítěti, ať drží hubu. Pravidelně. Přímo do očí. A taky jsem pořád tlustá. A nenávidím každou minutu svého života. Jak jako, že nemám žádné sledující? Jak to, že hastagy jako #AutentickáMáma a #DítěVámRozesereŽivot netáhnou a žádná značka mě nechce sponzorovat? Ty jo, fakt blouzním, co? Panebože, jak to, že Woody pořád brečí? Proč je zase vzhůru?
Jak už jste asi pochopili, To ti moc přeju se zabývá především vztahy mezi ženami a mateřstvím. Nejde o žádný feministický manifest o tom, proč nemít děti. Je to kniha přinášející realistický pohled na toto téma. Autorka nám v podstatě předává zprávu o tom, že být matkou rozhodně není lehké, ale stejně to za to stojí. Zrovna tak nám ale dává najevo, že některé ženy zkrátka děti ke štěstí nepotřebují. I tady krásně předkládá kladné i stinné stránky celé problematiky. Přestože sama má dítě, povedlo se jí vcítit snad do každého možného scénáře týkajícího se těhotenství a mateřské role.
Steffi (a dříve i Lauren) pracuje s knihami. Dříve byly zaměstnané ve stejném nakladatelství, nyní se Steffi snaží rozjet vlastní literární agenturu a Lauren je na mateřské. Ohromně jsem si užívala zmínky o knihách a knižním průmyslu. A musím říct, že tyto moderní Malé ženy jsou dokonalou pokrokovou esencí Malých žen z klasického románu Louisy May Alcottové. Líbilo se mi, jaká byla mezi jednotlivými ženami dynamika a stejně tak jejich přátelství. Hodně dlouho jsem přemýšlela, zda nejde jen o pozlátko. Mezi touto čtveřicí je totiž spousta neshod a tíživých okolností z minulosti. Došla jsem však k názoru, že se přes to všechno, co si navzájem udělaly a co si spolu prožily, mají moc rády. Jen mi trochu vadilo, když se dámy, dospělé ženy po třicítce, několikrát navzájem oslovily slovem „kámo“. Nějak mi to k nim nesedělo.
Teda… technicky vzato jen dvě hodiny, ale když to zahrnuje přískok busem, dva přestupy metrem, vlak a pak ještě cestu s Lauren, která mě autem vyzvedne na nejbližším nádraží, budu v podstatě jako Panna Marie jedoucí na oslu do Betléma. Víte, kdo žádnou baby shower neměl? Panna Marie. To je moje holka. Všichni ji pořád uctívají, ale podle mě bychom se jí měli klanět hlavně za tohle.
Autorka nabízí velkou spoustu tragikomických situací, u nichž se skvěle zasmějete. Hlavní hrdinky se sice často litují, ale tak nějak vtipně. Knížka je psaná s jakýmsi skrytým smutkem, který autorka dokonale obrátila v humor. Okolo cca. dvou sté strany mají čtenářky možnost poznat celý příběh bez příkras. V každé kapitole se odhalují ta největší tajemství našich hrdinek, ohledně kterých nás autorka napínala jako kšandy. A s tím souvisí má jediná výtka. Máme tu čtyři hrdinky, takže minimálně čtyři pěkně zašmodrchané tajnosti. A ty jsou odhaleny v kapitolách jdoucích hned za sebou, právě kolem oné dvou sté strany. Čtenářky tak konečně pochopí postavy a sejmou z nich závoj tajemství. Avšak je velká škoda, že všechna velká odhalení přišla tak narychlo. Dočista všechny naráz. Na jednu stranu mi byla příjemná myšlenka, že díky tomu mají všechny hrdinky stejnou startovní pozici a já jakožto čtenářka konečně dokážu pochopit motivy, které by mohly vést ke žhářství. I tak si ale myslím, že rozprostřené do více kapitol dál od sebe, a ne pouze do čtyř hned po sobě jdoucích, by autorka docílila ještě většího napětí a větších emocí.
Po odhalení zvratů následuje dokonalé využití autorčina nesporného talentu – kapitoly jsou čím dál tím kratší, mají spád a vy si můžete zkoušet tipnout, koho podezíráte z podpálení baby shower. Nad koncem jsem potom musela chvíli přemýšlet. Pachatel mi zkrátka neseděl s prologem a podezírala jsem někoho úplně jiného. Ale nakonec jsem se ještě párkrát k prologu vrátila a vše pochopila. Potvrzuji, že konec stál vážně za to. Stejně jako celá kniha.
Už teď je mi jasné, že je všechno ztraceno.
Můj život už pomyslně shořel na popel, takže dává smysl, že jsem ho spálila i doslova. Chtěla jsem jen, aby všechno vzplálo a hořelo, dokud nezbyde nic než černá zem plná živin, z níž vyroste něco nového. Jen mě nikdy nenapadlo, že to doopravdy udělám…
Po dočtení To ti moc přeju jsem fascinovaná autorčiným vystižením mezilidských vztahů, stylem psaní, humorem i názory. Jsem moc spokojená a tento společenský román s nádechem thrilleru doporučím každému bez ohledu na jeho věk či životní zkušenosti. Každá žena, která ráda čte, by si To ti moc přeju neměla nechat ujít. A mám pro vás skvělý tip: máte-li manžela či přítele, řekněte si mu o květinu. Až se zeptá na specifikaci vašeho přání, sdělte mu, že chcete tuto knihu. To ti moc přeju má totiž úžasnou ořízku s růžemi a květiny má i na obálce.
Podtrženo, sečteno: hodnotím 9,9/10.
Za recenzní výtisk To ti moc přeju děkuji nakladatelství Slovart, kde se dá knížka také pořídit.