Když jsme spolu s kamarádkou Kate plánovaly společné čtení, titulů, které bychom spolu s dalšími čtenáři mohli číst, jsme měly v hlavě spoustu. Za pomocí ankety na našich Instagramových účtech jsme nakonec vybraly Hru o dědictví, velmi populární young adult mysteriózní knihu. A řekla bych, že jsme vybraly moc dobře. Jako u každé young adult knihy jsem si v ní našla něco, s čím jsem nebyla zrovna spokojená, ale přesto mohu prohlásit Hru o dědictví za klenot tohoto žánru. Pokud se do této knihy pustíte, připravte se na napětí, záhady a tajemství na každé stránce… Otázek je mnoho, ale odpovědí pomálu. Zatím! Hra o dědictví je totiž první díl trilogie, z níž byly do češtiny přeloženy už všechny díly.
Proč Tobias Hawthorne, devátý nejbohatší člověk ve Spojených státech a nejbohatší člověk ve státě Texas, vydělil celou svou rodinu a odkázal své bohatství někomu úplné cizímu? Avery byla ještě včera ničím. Žila se svou nevlastní sestrou Libby a jejím přítelem, který ve vzteku mlátí do zdí (což Avery sice vytáčí, ale aspoň nemlátí do Libby), a přála si dostat stipendium na jakoukoliv vysokou školu. Pak jí ale muž, kterého nikdy v životě neviděla, ve své závěti uvádí jako svou dědičku. Zní to jako vtip, jehož pointu nikdo nechápe. Byl snad Tobias Hawthorne šílenec, který si Avery náhodně vybral v davu, a bůhvíproč zazdil své čtyři vnuky? Možná na tom nezáleží, Avery se odteď už nikdy nemusí bát o peníze, může studovat na jakékoliv škole, může třeba i procestovat svět! Zdá se to šílené, ale úžasné – až do chvíle, kdy jí jde o život. Avery zjišťuje, že se v sídle rodiny Hawthornových neocitla náhodou. Tobiasi Hawthornovi o něco šlo. Celý svůj život miloval hádanky a rébusy, a jak se zdá, zanechal jeden i po své smrti. Je ale Avery tím, kdo má tuto záhadu vyřešit, anebo je v ní jen loutkou? Pokud chce Avery získat všechny Tobiasovy miliardy, musí žít celý rok v Hawthorne house po boku jeho dcer, které by Avery nejradši viděly mrtvou, i čtyř nesmírně přitažlivých vnuků, kteří musí Avery vzít na milost, chtějí-li vyřešit dědečkovu poslední hádanku.
Čtyřicet šest celých dvě miliardy dolarů, myslela jsem si. Srdce mi div nevyskočilo z hrudního koš, v puse jsem měla sucho, jako by mi ji někdo vytřel hadrem. Tobias Hawthorne měl čtyřicet šest celých dvě miliardy dolarů, a svým vnukům nechal dohromady milion. Svým dcerám dohromady sto tisíc. Další půlmilion služebnictvu. Babi roční rentu.
Tahle rovnice prostě nevycházela. Nemohla vycházet.
Ostatní přítomní se jeden po druhém obrátili ke mně.
„Zbylé své jmění, četl pan Ortega, „včetně veškerých svých nemovitostí, finančních aktivit a dalšího majetku nespecifikovaného jinak, odkazuji Avery Kylie Grambsové.“
Hra o dědictví se mi zrovna tak líbila, jako se mi nelíbila. Má v sobě tolik prvků, které budu níže kritizovat, stejně jako těch, které považuji za nesmírně chytré a důmyslné. Pokud byste si chtěli má slova nějak představit, tak Hra o dědictví má 350 stran. Prvních sto pětasedmdesát z nich si zaslouží jen chválu, druhých sto pětasedmdesát nic než kritiku. (Akorát, že se tyto dvě poloviny mezi sebou promíchaly, a tak kvalita děje kolísá jako na horské dráze.) A stejně, jako můžeme rozdělit 350 stran na dvě poloviny, i tento text se bude dělit na dvě části – na tu, ve které vyjmenuji pozitiva knihy, a tu, ve které se budu zaobírat negativy.
Jako první bych ráda zmínila záležitosti, které se mi ne úplně líbily. Začnu u čtyř Hawthornových vnuků. Tihle chlapci se narodili do zlaté kolébky a celý život měli, na co pomysleli. Jmenují se Nash, Grayson, Jameson a Xander, a narodili se v tomto pořadí. Od první stránky, kde se jeden z těchto čtyř objevil, jsem tušila, jak asi budou stylizovaní. A nemýlila jsem se: jsou to prakticky úžasní bezchybní a nádherní řečtí bohové! Bylo jasné, že bez romantické linky se Hra o dědictví neobejde (tedy, podle mě by se bez ní obešla, ale autorka si to asi nemyslela). Knížka měla velmi slibný rozjezd, který ve mně vyvolal dojem, že autorka umí velmi dobře psát, a s romantickou linkou by si mohla poradit docela dobře. Jenže to se nestalo.
Od první stránky se autorka snažila Avery stylizovat určitým způsobem. A pak si to vše „podkopala“ tím, že Avery začala zničehonic slintat nad jedním z Hawthornovic kluků. Absolutně si pro to nepřipravila půdu! K takové Avery, jakou nám nastínila, to vůbec nepatřilo, stejně jako do celé té situace, při níž se to odehrálo. Romantická linka a Averyino potenciální spojení s Hawthornovou rodinou jinak než skrze miliardy, jež zdědila, působí od počátku „na sílu“ a nemístně.
Averyino zaujetí opačným pohlavím ale není jedinou věcí, která přišla zničehonic, a tak nějak nedává smysl. Celá kniha je vyprávěna z první osoby z pohledu Avery, dialogy jsou tudíž stavěny stylem „řekla jsem“ a „on odvětil“. Avery o bratřích za celou knihu nemluvila jinak než jménem, jakým jí byli představeni. Ovšem s jednou výjimkou, a to v situaci, kdy znala Graysona Hawthorna pouhých pár minut. To jeho přímou řeč uvedla slovy „Grayse řekl“. Neznala ho, tehdy ani nevěděla, že zdědí miliardy jeho dědečka, ale ve svém vyprávění ho nazvala takto. Od té chvíle už nikdy. Stejná situace nastala s Averyinou právničkou Alisou, kdy její monolog zakončila „řekla Lisa“. O Alise nikdo nikdy jako o Lise nemluvil. V předchozí i následující větě už byla Alisa opět zvaná Alisou, a už se to nikdy neopakovalo. Kdyby je tak oslovila, nebylo by to tak divné, ale protože o nich tak mluvila jen ve svých popisech situace, je to podle mě setsakra divné.
Před čtením Hry o dědictví jsem se zapřísáhla, že budu tuto knihu hodnotit s přihlédnutím k jejímu žánru, tedy, že se u věcí, které mi připadají naprosto pitomé, nejprve zamyslím, zda budou pravděpodobně připadat naprosto pitomé i čtenářům cílové skupiny, nebo je naopak ocení. Nejvíce jsem se takto zamýšlela nad přezdívkami, kterými oslovuje Jameson Hawthorne Avery. Říká jí „Dědičko“ nebo „Záhadná slečno“, a Avery při tom vždy vyletí jako čertík z krabičky. Podle mě je to trapné a při čtení mě to velmi otravovalo, ale co na to mladší čtenáři? Uvidí to stejně, nebo při tom naopak srdce dívek, vědomých si přísloví „co se škádlívá, to se rádo mívá“, zaplesají? Ať nad tím dumám jakkoliv, jsem si jistá, že to nevydumám. Čtení je záležitostí velmi subjektivní, tudíž jsem si jistá, že se najdou čtenáři, kteří Jamesonovy přezdívky ocení, i ti, kteří to uvidí jako já.
„Hawthornem se narodíš, Hawthornem se staneš, ať je to tak, nebo tak, vždycky něco hraješ,“ odříkával zpěvavě Jameson, jako kdyby to bylo dětské rozpočítadlo. Ale když spustil oči z polic a podíval se na mě, v jeho výrazu nic dětského nebylo. „V Hawthorne house je všechno něco.“
Všechno, pomyslela jsem si. A všichni.
Jameson Hawthorne je mimochodem nesmírně stereotypní postava. Vážně mě vytáčí jeho chování i osobnost, která je ze sto procent tvořena všemi klišé, které si vybavíte, když se řekne svůdník. A samozřejmě že se Avery hned při první příležitosti chytila na udičku v podobě jeho “úžasných“ rtů, očí, svalů a bůhvíčeho ještě. O Avery byste také měli vědět, že se často chová dosti nelogicky. Když před ní něco nakousnete, ona daleko radši mlčí a pak nad tím dumá dalších sto stran, než aby se vás hned zeptala, co tím myslíte.
Během čtení jsem si zhruba třikrát povšimla chybějících, nebo naopak přebývajících, horních uvozovek. Občas mě také zarazil tvar slova, který byl použit. Například v situaci, kdy bych napsala, že „jsem se soustředila“, se Avery „soustřeďovala“. Jednou také Graysonův monolog zakončila „varoval tiše“ namísto „varoval mě tiše“, které zní mnohem více česky. Zároveň ale musím smeknout před překladatelským a redaktorským týmem v nakladatelství YOLI – čímž se zároveň přesouváme do druhé části recenze, která bude obsahovat pozitiva Hry o dědictví -, kteří si náramně poradili s vysvětlováním anglických přesmyček. Tyto přesmyčky byly ukryty v celé podstatě příběhu, tudíž nebyla jiná možnost než čtenářům daná anglická slovíčka vysvětlit. V YOLI to ale zvládli tak, že to v žádném případě nenarušovalo děj. Tleskám jim!
Největším plusem této knížky je její čtivost. Stránky vám opravdu jen mizí pod rukama, což je ještě podpořeno krátkými kapitolami. Atmosféra příběhu je naprosto skvělá, a jak se do něj jednou zakousnete, nebudete moct přestat číst.
Hra o dědictví je tak tajemná a napínavá! Můžete hádat, můžete si domýšlet, ale troufnu si říct, že je jen malá šance, že se trefíte. Každičká hádanka má v sobě ještě mnoho menších, ve kterých pravděpodobně najdete další záhadná fakta. Celá ta záhada ohledně závěti zní sice v románu pěkně, ale když se nad tím zamyslím trochu racionálněji, dochází mi, jaký s prominutím magor musel Tobias Hawthorne být. A jak tak děj postupuje dál, docházelo mi, že když někdo žije s takovým člověkem, nemůže být úplně v pořádku… Od úplného počátku je Averyin život ohrožen, Tobiasovi dcery, které dostaly nejmíň peněz, vypadají jako někdo, kdo je ochoten pro to „co jim náleží“ i zabíjet, ale až s poslední stránkou knihy mi došlo, že by možná neměla věřit vůbec nikomu. I ten nejméně nebezpečně vypadající přeci jen vyrůstal v prostředí bezostyšných lží a manipulace, v němž je jediným cílem vyhrát.
„Proč myslíš, že v tomhle domě je tolik tajných chodeb? Pro je tu tolik klíčů, které nepatří do žádného zámku? Každý psací stůl, který si dědeček kdy koupil, má tajné přihrádky. V divadelním sále jsou varhany, a když na ně člověk zahraje konkrétní posloupnost tónů, odemkne se skrytá zásuvka. Každou sobotu ráno si nás děda posadil proti sobě, od té doby, co jsem byl malý, až do chvíle, kdy umřel, a dam nám nějakou hádanku, rébus, nemožnou výzvu – něco k řešení. A pak umřel. A potom…“ Jameson udělal krok ke mně. „Potom jsi přišla ty.“
Já.
„Grayson si myslí, že jsi nějaká mistrovská manipulátorka. Teta je přesvědčena, že musíš mít hawthornskou krev. Ale já myslím, že jsi staříkova poslední hádanka – ještě jedna poslední záhada k vyřešení.“
Z celé knihy jsem si oblíbila především několik vedlejších postav jako jsou Averyina sestra Libby, právnička Alisa, či bodyguard John Oren. Okolo Libby vzkvétá nadějně vypadající dějová linka, která ve Hře o dědictví ale dostala minimum prostoru. Počítám ale, že v dalších knihách se na ni autorka bude více soustředit, a těším se na to. A když už jsme u té oblíbenosti postav, spolu se čtenářkami, které se našeho společného čtení účastnily, jsme hlasovaly, který ze čtyř Hawthornovic chlapců je náš nejoblíbenější. Vítězem se stal Grayson Hawthorne (i když já sama jsem hlasovala pro Nashe).
Tohle společné čtení jsem si opravdu užila, a jsem moc ráda, že jsem se ke knize, která mi byla již dříve doporučována, konečně dostala. Na zadní straně knihy se píše, že Hra o dědictví je ideálním čtením pro fanoušky seriálu Na nože, nebo knížky Jeden z nás lže. Jeden z nás lže jsem četla, ale nijak nadšená jsem z toho nebyla. Pokud je na tom někdo stejně, a tato větička ze zadní strany knihy by ho od jejího přečtení měla odradit, vězte, že Hra o dědictví je o hodně lepší, než Jeden z nás lže! Hru o dědictví bych také klidně doporučila dětem ze základní školy, které nemají čtení zrovna v oblibě, ale o něčem do čtenářského deníku napsat musí. Věřím, že i „nečtenář“ se do ní začte a přelouská jí jedna báseň.
Jistě jste si všimli, že jsem zmínila poměrně dost nedostatků. I tak je ale výsledná známka 9/10, protože všechno to, co se mi na knize líbilo, je svou intenzitou převyšuje. Ohledně druhého dílu mám velká očekávání, a těším se na něj tak moc, že si pro něj co nejdřív zajdu do knihovny.
Comments (4)