Přečetla jsem pátý díl ze série Případy Kim Stoneové, a jsem nadšená! Přitom bych řekla, že pro mě tento díl nebude to pravé ořechové. V Pokrevních poutech se totiž vrací postavy z druhého dílu Ďábelské hry, v hlavní roli psychiatrička Alexandra Thorneová, která své pacienty využívala pro zvrácený experiment. Nenávidím, když musím číst o bezpráví a činech, které někdo napáchá a projde mu to. To přesně se dělo v Ďábelských hrách (a čekala jsem, že se to bude dít i v Pokrevních poutech), ale s tím rozdílem, že Alex to nakonec neprošlo. Kim se dostala až na pokraj svých sil, aby Alex zastavila a dostala do vězení. Ale Alex už nyní zná Kiminy slabé stránky a nejtemnější tajemství. Vrací se vyzbrojená tím, o čem ví, že Kim zničí. Co myslíte, dokáže se jí Kim postavit znovu?
Pro čtení Pokrevních pout je nutné mít přečtený díl v pořadí druhý, Ďábelské hry. V tomto textu se proto mohou objevit (ne)nápadné narážky na děj Ďábelských her. Recenzi na všechny přechozí díly, včetně tohoto, najdete na blogu.
Během jejich souboje nastala chvíle, kdy Kim téměř ztratila půdu pod nohama: když jí Alex mrštila do tváře nejhorší vzpomínky z dětství a odkryla všechny její slabiny. Kim byla v pokušení se vzdát, přesto s vypětím všech sil vydržela. Před naprostou ztrátou rozumu jí ochránila jen pevná vůle odhalit skutečnou hloubku zla, které se skrývalo v té ženě. Většina lidí se domnívala, že její střetnutí s Alex bylo jen dalším případem, a Kim si to někdy také pokoušela namluvit. Občas to fungovalo.
Drahá, Kimmy. Dvě slova, která všechno změní. Tak detektiva inspektorku Stoneovou oslovují jen dva lidé na světě. Prvním je její matka, paranoidní schizofrenička zavřená v ústavu, a tím druhým je sociopatka Alexandra Thorneová. Alex se vyžívala v manipulaci s nalomenými dušemi, kterým měla jako psychiatr pomoct. Vězení, kam byla za nabádání k vraždám zavřena, je pro ni jako herní hřiště. Má před sebou tolik subjektů, které může využít jak ke svému experimentu, tak pro vlastní účely. Od svobody jí totiž de facto dělí jen dvě osoby. Kim Stoneová si dobře pamatuje, jak jí Alex Thorneová málem připravila o ty zbytky duševní pohody, které si roky snaží udržet. Když jí přijde dopis z vězení, dělá to, co vždy: předstírá, že se to neděje a soustředí se na práci. Její tým má na starosti zapeklitý případ vraždy, ke které neexistuje žádný motiv. A když začne obětí, které nespojuje nic kromě způsobu usmrcení, přibývat, vyšetřovatelé se chytají každého stébla. Dříve než kdy jindy záleží na důvěře a týmové souhře mezi Kim, Dawsonem, Stacey a Bryantem, kterému se snad podaří pomoct Kim vymotat se ze sítí ďábelské doktorky.
Oči měla doširoka otevřené a rty lehce od sebe. Laik by řekl, že vypadá překvapeně, ale mrtví tak obvykle vypadají. Jakmile přestane tlouci srdce, svaly ochabnou, ztratí napětí a nezachovají vzpomínku na poslední výraz tváře. V těch očích se odrážela definitivnost smrti. Kdyby byly zavřené, žena by vypadala pokojně – vyrovnaně.
I přes to, že jsem od Angela Marsons četla už čtyři knihy, s každou další knihou přijde s něčím novým a originálním. Stále jí nedošli nápady (a jak víme, ani jí v brzké době nedojdou; v originále má série přes dvacet dílů, do češtiny jich je přeloženo patnáct)! Pokrevní pouta mají velmi originální zápletku, o níž už několik let doufám, že bude v nějaké knize použita.
Každá kniha v této sérii má něčím speciální zápletku a Pokrevní pouta nejsou výjimkou. V porovnání s předchozím dílem, Otevřeným hrobem, je ale tento o hodně „normálnější“. Nebyl tak moc zvrácený, za což jsem velmi ráda. Dřív jsem vyhledávala thrillery a detektivky s šílenými vrahy a brutálními vraždami, ale jak stárnu, jsem ráda za klidnější případy (a taky nechci, aby se má milovaná Kim dostala do až moc velkého nebezpečí – co na to říct, vytvořila jsem si k ní až moc silné pouto) 😀. Celých 258 stran se vlastně nedělo nic vyloženě akčního – až na akční konce, na které jsme zvyklí, samozřejmě – ale atmosféra se přesto stupňovala. A to jen díky čtenářově propojení s Kim, která ať už plně, nebo jen v hloubi duše, pociťuje velkou úzkost.
Již od začátku knihy jsem pociťovala ohromný neklid a znepokojení. Věděla jsem, že Alex, ta pošahaná bláznivka, něco chystá. A jak jsem říkala, nenávidím, když musím při čtení jen „přihlížet“, jak vyhrává zlo. Jaké problémy a trápení nadělává Alex kolem sebe, a já nemohu nic dělat. Tedy kromě toho, že budu číst dál a dál, aby to bylo rychle za mnou. Přesně to jsem samozřejmě udělala.
Po dočtení jsem cítila úlevu. Ale v dobrém slova smyslu! Oddechla jsem si, že to dopadlo, jak to dopadlo, a ze mě může konečně spadnout ohromné napětí. Samotný pachatel pro mě takovým překvapením nebyl (píšu v mužském rodě, přijde mi to takové univerzální, ale netvrdím, že to je muž). Jednou mi hlavou problesklo, že to mohl udělat tenhle člověk, takže velký šok se u mě nekonal. Zato některé vedlejší postavy mě překvapily. Důvod proč se v příběhu objevily, jsem neuhádla a vlastně by mě to ani nenapadlo. A stejně jako v minulém díle, ani tady nechyběly kapitoly, které jsou z pohledu neznámého vraha, který na první pohled nemusí mít s případem Kim Stoneové nic společného. V minulém díle šlo o dopisy matce od její dcerky, nyní je tvořily deníkové zápisy (ten, kdo je psal, nejde popsat jinak než jako pošahaný zvrhlík). Bylo to geniálně vymyšlené, opravdu brilantně! Bravo, paní Marsonsová!
Poklonu ale skládám autorce i za mnoho dalších aspektů příběhu, se kterými naložila skvěle. Především se mi líbilo, jaké emoce do tohoto dílu zasadila. Kim je od počátku na zhroucení a většinu času jsem se o ní opravdu bála. Autorka skvěle popsala, jak se na Kim celý případ podepsal. Alex má na ní páku, kterou se nebojí použít. Jako by se Kim právě vyplňovaly její nejhorší noční můry… Možná i kvůli tomu odhalila v Pokrevních poutech svou jemnější stránku. Pomalu ale jistě se začíná zlepšovat v komunikaci s lidmi, za kterou jí každou chvíli hrozí disciplinární řízení, a dokáže tak nabídnout oporu členům svého týmu, když to potřebují. Už v minulých dílech mě překvapilo, jak laskavý přístup má Kim k dětem. Vůbec bych to u ní nečekala, ale velmi mě to dojímá. A dojímala jsem se i u Pokrevních pout.
Stejně jako v předchozích čtyřech dílech, ani v pátém není nouze o srandičky mezi Kim, Bryantem, Stacey a Dawsonem. Víc, než kdy dřív naráželi detektivové na to, že jsou jako rodina. Ohromně mě to pobavilo, jelikož je to pravda. Neubránila jsem se uchechtnutí nahlas, když si Kim při rozhovoru s Dawsonem zoufala, že si přijde jako matka, která musí dokázat, že má obě své děti ráda stejně. Mezi chvíle, které budou zaručeně vtipné, patří také ty, kdy se na scéně objeví Kimin pes Barney (Bryant o něm mluví jako o princovi, protože Kim si ho neskutečně hýčká).
Alex není jediná z Ďábelských her, kdo se objevil v pátém díle. Autorka povolala zpátky na scénu i několik jejích obětí, především pak Ruth a Shanea. To mě moc potěšilo, protože zrovna na Shanea jsem po dočtení Her několikrát pomyslela. Jako by to autorka věděla! Neměl lehký život a moc mě mrzelo, že mu ještě přitížila Alex. Moc ráda jsem ho znovu viděla.
Moje hodnocení je 9,9/10. Desetinku strhávám, protože pro mě nebylo pachatelovo odhalení nijak šokující, jak jsem již zmínila, a docela mě to mrzí. Nyní se velmi těším, až si přečtu další díl!
A když už byla řeč o Ďábelských hrách, věděli jste, že během vydání této knihy už byla Kim natolik populární, že autorka dostala smlouvu na dalších šestnáct knih?
Comments (4)