Šestý případ Kim Stoneové je pro mě zatím tím nejoriginálnější, jaký jsem v sérii četla. Cítím podobné nadšení jako u minulého dílu, Pokrevních pout, ve kterých byl motiv k vraždě a zápletka, o kterých jsem si v detektivkách chtěla už delší dobu přečíst. Zápletka z tohoto dílu, z Pohřbené pravdy, je ale ještě o něco předčila!
Kim Stoneová a Tom Travis bývali parťáci. Pak byla Kim povýšena na detektiva inspektorku, došlo mezi nimi k neshodám, a Tom, kterému povýšení zamítli, o ní začal šířit pomluvy, že je bezohledná kariéristka. Nechal se přeložit na policii do jiného okrsku, a teď se s Kim vidí jedině, když se zločin stane na pomezí West Midlands a West Mercie, a není předem dané, kterému z nich případ připadne. Nejsou to příjemná setkání. Tato situace nastala i nyní, ale zásadně se liší v tom, že vedení jednoduše nepřikleplo případ Stoneové nebo Travisovi, nýbrž vydalo pokyny, že se mají na případu náhodně nalezených kosterních ostatků podílet oba okrsky společně – tým detektivů z West Mercie pod vedením detektiva inspektora Travise, a forenzní oddělení West Midlans. Spojkou mezi nimi bude inspektorka Stoneová. Kim tak musí se svým rivalem a jeho týmem ztotožnit kosti s reálnými lidmi, které někdo násilně usmrtil a těla zakopal. Avšak místo, kde je našli, není jejich prvním hrobem – někdo je před poměrně krátkou dobou přemístil. Toto vyšetřování není výzva jen pro Kim, její tým se má v době její nepřítomnosti věnovat napadení s rasovým podtextem. Bryant, Dawson a Stacey si musí poradit bez své šéfky, a je to pro ně těžší, než by čekali. Jeden z případů navíc Stacey připomene kapitolu jejího života, kterou považovala za uzavřenou. Když se pouští do bližšího pátrání, netuší, že tím celému týmu připraví zkoušku ohněm.
„Jste si jistá?“ zeptala se tiše.
„Definitivně,“ odpověděla doktorka. Nejpočetnější soubor kostí se nacházel na prvním stole. Obě nohy, pravá paže a části levé. Na druhém stole bylo několik kostí dolních končetin a pánev. Třetí aktuálně obsahoval pouze jednu paži.
„Tři oběti?“
Je velmi zajímavé, že za dva nejlepší díly z celé série Případy Kim Stoneové považuji ty, u nichž je i v oficiální anotaci od začátku jasné, že obsahují něco, o čem nerada čtu. V Pokrevních poutech to byla sociopatka Alexandra Thorneová a bezpráví, které jako by vcházelo do místnosti spolu s ní. Nyní to byla rivalita mezi Tomem a Kim. Nemám ráda, když z knihy přímo čiší nepřátelství a negativní energie. O tom, co přebilo Alexinu náturu v minulém díle, a udělalo z něj úžasné čtení, píšu v samostatné recenzi, teď jsme tu kvůli Pohřbené pravdě, takže si pojďme říct, proč si myslím, že zrovna tento případ Kim Stoneové vyniká nad těmi předním.
Doposud jsem se asi setkala se špatnými knihami popisujícími nepřátelství mezi lidmi, kteří mají spolupracovat. Nenávidím, když na sebe dvě či více postav neustále útočí, a jejich společné poslání kvůli tomu selhává. Avšak v Pohřbené pravdě pro mě toto téma nebylo ubíjející, nýbrž obohacující. Kim se opět ukázala jako charakter, ne jako podrážděná čivava, která má potřebu vyvolávat drama. (Tuto roli zde popravdě zastává spíš Tom). Ač by se Kim kolikrát mohla drsně ohradit, neudělá to. V myšlenkách soptí a nazývá Toma výrazy, jaké se nesluší sem napsat, ale nemá potřebu se s ním hádat, protože ví, že by to bylo zbytečné a nikam je to neposunulo. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy četla o tak rozumně se chovající hlavní hrdince. Kim, a nakonec i Tom, se ve věci své nedořešené minulosti chovali opravdu dospěle, kdyby si z nich tak vzaly příklad jiné postavy z knih napříč žánry…
Tento díl byl nesmírně poučný. Na vyjmutí kostí ze země se totiž podílí i forenzní archeoložka doktorka A, Makedonka s tak složitým jménem, že pro zjednodušení užívá tuto přezdívku. Doktorka A skutečně rozumí svému oboru, a číst o její práci je přímo fascinující. Celá knížka je protkaná zajímavostmi o práci forenzních archeologů, kteří například dokáží určit stáří oběti podle toho, jak jsou které kosti vyvinuté, nebo kolik obsahují vápníku. Informace byly podávány srozumitelně, a ještě znásobili obdiv, který jsem k forenzním vědám doposud chovala.
Bylo původně každé tělo pohřbené zvlášť? A pak je teprve přemístili dohromady? Proč tři těla v jednom hrobě?
Angela Marsons mě v poslední době mile překvapuje, s jak originálními motivy k vraždám přichází. Tedy, zločin spáchaný v důsledku xenofobie není bohužel nijak ojedinělý, a máme s ním co dočinění i v České republice. Vlastně bych i řekla, že se řadí mezi ty „běžnější“ (opět bohužel). Ale žádná detektivka, kterou jsem zatím četla, ho nezpracovala, a tak se pro mě stal něčím originálním. Budiž je Pohřbená pravda důkazem, že ty nejlepší věci, jsou často ty nejprostší.
O Pohřbené pravdě by se dalo ve zkratce říct, že je to knížka plná dramatických a akčních momentů a nezkreslených emocí. Autorka od začátku nasadila příjemné tempo, kterým se děj odvíjel, a tak celá knížka nepůsobila přesyceně ale ani „řeč nestála“. Čtivosti neubralo ani několik technických detailů, ba naopak, jak už jsem zmínila. Posledních dvacet procent knihy bylo jako vždy akčních a úžasných. Finále tohoto dílu považuji za autorčin „majstrštyk“.
Protože se Marsonsová rozhodla postavit detektivy mimo jejich komfortní zónu, rozdělit je a nechat pracovat na více případech, musela také popisovat více děje z více úhlů pohledu. Každá kapitola se soustředila na někoho jiného, a netvrdím, že číst střídavě o případu Kim a Travise, o neshodách Bryanta s Dawsonem a Staceyině trápení, nebylo osvěžující (v předchozích knihách se autorka soustředí povětšinou maximálně na Kim, na dění v kancelářích jejího týmu, a na vraha). Než ale autorka „oběhala“ všech dejme tomu pět dějových linek, zapomněla jsem na co se soustředí ta první. Tato nová dynamika mi nijak zvlášť neseděla, a těším se (respektive doufám), že další díl bude zase o trochu komornější.
Autorka také dokázala, že má v rukávu ještě několik es. U vyšetřovatelů z Kimina týmu rozvedla několik informací z jejich osobních i profesních životů, které známe z minulých dílů, ale vytasila se i s několika novými aspekty jejich osobnosti. Hodně se věnovala Stacey, o které bychom mohli říct, že byla v prvních dílech série poněkud upozaděná. Nejen jí, ale i dalším vyšetřovatelům z týmu vedeného inspektorkou Stoneovou, to přidalo na lidskosti a opravdovosti. A vyvrátilo mi to myšlenku, která se mi při čtení minulého dílu, Pokrevních pout, usadila v hlavě: zda identita hlavních hrdinů nezakrňuje na úkor dramatického děje. Její práce s postavami byla tak brilantní, že si momentálně nic nepřeji víc než moci s Bryantem, Kim, Stacey a Dawsonem strávit ještě pár dní. Cítím k nim velkou míru sympatií, a nově i porozumění, které mi dodává na pocitu, že kdyby to nebyly „jen“ literární postavy, báječně bychom si rozuměli. Má očekávání ohledně toho, jakou zápletkou jim Marsonsová ztíží životy v dalším díle, jsou veliká! Jsem z vývoje Pohřbené pravdy tak nadšená, že rovnou začínám číst další díl (dosud jsem se dostala k maximálně jedné knize z této série za měsíc, a teď jdu už na druhou).
Jediné, co vytýkám, je absence detailnějšího rozvedení jedné vedlejších linky. V porovnání s předchozími knížkami o Kim, kde jsem toto také zmiňovala, by tato konkrétní dějová linka vysvětlení (klidně v podobě pár vět) potřebovala jako sůl. Představte si totiž, že na place se objeví pokus o únos. Zhruba víte, jak zapadá do většího obrazu, ale zajímají vás podrobnosti. A pravděpodobně se je nikdy nedozvíte. Vím, že to není autorčin styl, ale doufám, že v dalším dílech se dočkáme momentu rozuzlení ve stylu Hercuila Poirota, který si všechny podezřelé svolá na jedno místo a vše dopodrobna rozebere. V minulých případech, kdy jsem zmiňovala vedlejší linky, kterým chybí dotažení do konce, bych se klidně nazvala „hnidopichem“, ale v Pohřbené pravdě ne. Vůči ostatním recenzím by mi přišlo nefér, kdybych tento odstavec nepropsala do číselného hodnocení. Tím pádem nebude desítkové, avšak ze všech dílů k tomu má nejblíže.
Podtrženo sečteno: moje hodnocení Pohřbené pravdy je 9,7/10.
Poznámka na konec: Někdy v první polovině knihy mě zaujalo, jaká přirovnání v určitých situacích autorka použila. Když Kim například povalila lupiče a sedla si na něj obkročmo, aby mu znemožnila útěk, lupič se jí snažil vykroutit. Přesněji „mrskal boky jako Ricky Martin“. Jindy, když měli vyšetřovatelé poněkud naspěch, Bryant „řezal zatáčky jako Jeremy Clarkson“. Inu, po zhlédnutí tohoto videa si nejsem jistá, zda je to dobře… 😅
Comment