Na rozdíl od Bryanta už s jistotou věděla, že tenhle případ není žádné loupěžné přepadení, proto bylo nutné odpovědět na zásadní otázky: kdo, kdy, jak a proč. „Jak“ bylo celkem jasné, nožem s čepelí dlouhou podle odhadu tak dvanáct až patnáct centimetrů. Přesnější „kdy“ stanoví pitva. Zbývalo tedy „kdo“ a „proč“. I když „proč“ mělo prvořadý význam pro vyšetřovatele zločinu, pro Kim to nikdy nepředstavovalo nejzásadnější dílek skládačky. Byl to jediný prvek, který nemohl být potvrzen vědeckými prostředky. Stanovit „proč“ byl její úkol, ale k tomu nijak nepotřebovala to pochopit.
Případy Kim Stoneové se pro mě staly jasnou volbou, když potřebuji vyplnit jedno či dvou denní volno nějakou knihou. Možná proto, že je čtu převážně ve čtečce, ale stránky mi přímo ubíhají pod rukama. Vím, že když mi zbývá 40 % textu (ve čtečce se ukazují přečtená procenta, ale můžete si zobrazit i stránky), mám dočteno ještě ten den. Takhle bych si asi nevěřila, kdybych měla v ruce fyzickou knížku a viděla počet stránek, které mi zbývají, na vlastní oči. I přesto, že časově druhý díl o Kim Stoneové, Ďábelské hry, o němž bude tento text, může vypadat jako jednohubka, dějem a emocemi je neskutečně nabitý.
Detektiv inspektor Kim Stoneová se svým týmem dosáhli velkého úspěchu: zatkli muže, který zneužívá své nevlastní dcery. Právě kvůli nesmírné zvrhlosti, která tento případ provází, jsou všichni v šoku, když se ukáže, že je vše mnohem zapeklitější a mají co dočinění s velkou skupinou pedofilů. A to není jediná záležitost, kterou se teď zabývají. I když vražda propuštěného sexuálního násilníka je poměrně rychle vyřešená, objevují se stále další podezřelé okolnosti okolo psychiatričky Alexandry Thornové, které si žádají Kiminu pozornost.
Poté, co jsem byla po prvním díle řádně otřesená, se mi po pár dnech vše srovnalo a byla jsem připravená se pustit do dalšího dílu. Ani tento nebyl na čtení vůbec lehký, jeho hlavním tématem byly oběti zločinů a jejich následná traumata. Bylo mi líto především muže, který byl odsouzen za vraždu svého strýce, jenž ho jako dítě mnoho let zneužíval. Jeho pocity byly popsány velmi realisticky a přála jsem si pro něj něco lepšího, než to, co zažil v Ďábelských hrách. První večer, kdy jsem knihu četla mě jedna kapitola rozplakala a nevěděla jsem, zda chci v knížce vůbec pokračovat. Druhý den už jsem byla ale více méně zklidněná a tak jsem četla dál.
Při všem tom zlu a napětí jsem si vytvořila velký vztah k postavám detektivů, které v knihách od Angely Marsons figurují. Hlavní hrdinka Kim mi přirostla k srdci ještě o něco víc, než v prvním díle (a to jsem ani netušila, že to jde). Teď jí přímo zbožňuji a dovedu si představit, že bych celou sérii četla jen kvůli ní. Detektiva seržanta Bryanta, Kimina parťáka a jejího nejbližšího přítele, v oblíbenosti porazili konstábl Stacey Woodová a seržant Kevin Dawson. Stacey a Kevin se jako postavy velmi rozvinuli a já jsem získala jasnější představu o jejich osobnosti. Už to nejsou jen mlhavé vedlejší postavy, ale hlavní hrdinové svých vlastních příběhů.
Jak už napovídá anotace, kterou jsem převyprávěla svými slovy, v Ďábelských hrách je hned několik dějových linek. Jedna z nich se týká také nebezpečné sociopatky, která provádí ďábelský experiment s křehkou lidskou myslí. A co je to sociopatie? Nechť nám poradí wikipedie: „Sociopatie je jedna z poruch osobnosti u člověka, která zapříčiňuje abnormální chování daného jedince vůči okolnímu prostředí. Tuto poruchu často způsobují špatné sociální vztahy, které jsou způsobeny například nepřizpůsobivostí či uvalením viny na okolí. Sociopatické chování lze vypozorovat např. v hrubém násilném vztahu ke zvířatům. První známky sociopatie se mohou objevit již ve věku 12 let.“
Kapitoly zaměřené na sociopatku Alex mě zpočátku bavili, ale pak už jsem se zlobila, že jí její zvrhlosti stále prochází. Ovšem i díky ní jsem se dočetla další podrobnosti z Kiminy traumatické minulosti. Vše, co mi z minulého vyprávění v tomto případě nesedělo, se tady vyřešilo. Velmi mě dojal Kimin bývalý dětský psycholog, který Kim pomohl v porozumění se sociopatií. Doktor o ní moc hezky mluvil a bylo vidět, že nejen ji, ale všechny děti, které k němu přišli měl skutečně rád.
Autorka píše velmi čtivě. Považuji ji za nesmírně talentovanou, protože to, jaké drsné věci zvládne napsat, je velkým protikladem k milým větám, které píše v poděkování. V současné době čítá její detektivní série s Kim v originále 19 knih. Čeští čtenáři se tedy nemusí bát, že by o Kiminy případy hned tak přišli, v češtině totiž zatím vyšlo 14 knih a jeden prequel. I v Ďábelských hrách využila krátkých kapitol, které jsou mezi mnohými čtenáři velmi oblíbené a mně tady také vyhovují.
Druhý díl z anglické série o detektivní inspektorce Kim Stoneové vyšel poprvé v roce 2015 pod Knižní klubem a má 360 stran. Já jej budu hodnotit hůř, než první díl Němý křik, především kvůli množství dějových linek. Tedy nevadilo mi, že jich je tolik, ale ta velká prodleva, s jakou byli zmiňovány. Například případ zneužívání holčiček Dunnových byl zmíněn na straně deset a pak až sto deset. Až jsem zapomněla, že se něco takového stále vyšetřuje (případně jsem byla smutná, že se mu nevěnuje více pozornosti, protože mě zajímal). A zasloužil si více rozvést. Stejně tak vražda, která vyšetřovatele poprvé zavedla k doktorce Alexandře Thornové nebo pokus o sebevraždu při kterém opět figurovala tato neoblíbená doktorka.
Byť je toto jediným negativem, je to tak podstatný bod, že mé hodnocení činí 8/10 (ta osmička je s odřenýma ušima). Zároveň se ale s radostí pouštím do dalšího dílu a můj názor na Marsonsovou se nijak nemění. Čtení mě totiž opravdu bavilo, jen si ho dovedu představit ještě lepší.
„Detektiv inspektorka Stoneová? Myslíte toho buldoka? Neměli byste ji pouštět ven bez náhubku.“
Comments (3)