Květen byl jedna velká jízda! Započal Con Morhenem, přes spoustu skvělých knih se hladce přehoupl do Světa knihy a skončil jedinečným koncertem. Během chvilky jsme se dostali sem, na jeho konec a začátek měsíce června. Mám spoustu krásných zážitků, o které se samozřejmě s radostí podělím. A ještě více, nebo alespoň stejně, mám zážitků, jež jsem prožila na knižních stranách. V květnu se mi povedlo přečíst sedm knih a doposlechnout si jednu audioknihu. Dohromady to dělá 2 819 přečtených stran a 14 hodin a 19 poslechnutých minut.
Právě ona audiokniha úzce souvisí s první akcí, o níž chci dnes poreferovat. Je jí samozřejmě Con Morhen, zaklínačský festival v Roudnici nad Labem, na který jsem se tak moc těšila. První květnový den jsem strávila balením, došíváním a posledním upravováním kostýmů před odjezdem, u čehož jsem doposlouchala audio zpracování svého milovaného Úsvitu sklizně od Suzanne Collinsové. Je podivuhodné, že už od března jsme neměli Měsíčník, v němž by se Úsvit sklizně alespoň na chvíli neobjevil. I v audio verzi byl Úsvit sklizně pořád stejně úžasný. Možná měl ještě něco navíc díky zpěvu Anežky Saicové, která přivedla k životu všechny písně z knihy. Každopádně jsem si uvědomila jak rozdílné je naše vnímání, když zapojuje oči a když uši. Když jsem totiž Úsvit sklizně poslouchala, všimla jsem si velké spousty detailů a narážek, které jsem v prvním čtení přehlédla. A navíc jsem si odnesla docela jiný prožitek. Ale zpět ke Con Morhenu. Následující den jsem se se svými dvěma kamarádkami Áďou a Viki ověšená batohem a dvěma obaly na šaty sešla na Hlavním nádraží v Praze. Vlakem jsme zdárně dojely do Roudnice a přes opravovaný most se vydaly do našeho kempu. Tento most byl jednou z nejotravnějších částí celého víkendu, protože kvůli opravám byla zpřístupněná jenom jedna úzká ulička, kterou se procházelo oběma směry. Bylo tedy nutné se neustále někomu vyhýbat. Ale na druhou stranu na nás už tehdy při příjezdu dýchala úžasná atmosféra celého festivalu, protože jsme potkávaly i lidi v kostýmech mířící na zámek. Naše trio mělo pouze sobotní lístek, takže v pátek jsme ještě na roudnický zámek, kde se Con Morhen konal, nešly. V kempu jsme nakonec po několika desítkách minut úspěšně postavily stan, ale vyskytnul se první problém. Jistá osoba, od níž jsme si stan půjčovaly, nám totiž nedala svrchní nepromokavou vrstvu. Náš stan byl tedy v případě deště nechráněný. Snažily jsme se to vyřešit, ale když nám žádné řešení nevycházelo, nalily jsme si sklenku medoviny a řekly si: „Děj se vůle Boží!“ Páteční odpoledne jsme pak strávily průzkumem města, místních knihkupectví, zmrzlinou a pizzou k večeři, během níž k nám doléhala hudba z koncertů na zámku. A co vám budu povídat, byly jsme zkrátka typická děvčata na dovolené!
Sobota byla hned od rána úžasná. Nemůžu ani popsat jak moc mě bavilo sdílet s kamarádkami se stejným koníčkem všechny vzrušující části chystání se do kostýmu a úprav svého zevnějšku. Viki nás všechny tři nalíčila a abych ladila k tématu Karmínové sklizně, ušila jsem si rudé šaty inspirované viktoriánskou módou. Svou vymyšlenou postavu jsem pojmenovala komtesa Jadwiga Sroka. Jadwiga je mladičká šlechtična, která všechen svůj majetek, peníze i titul získala sňatkem s mnohem starším mužem. Její novomanžel ale brzy po svatbě za záhadných okolností zemřel… Mezi lidmi se povídá, že mladá a velice krutá komtesa svého muže zabila, a teď si kromě utrácení peněz vydržuje upírskou milenku. Postavu Jadwiginy upírské milenky Sivenn (ups, teď jsem vám prozradila, že je to pravda) mimochodem ztvárnila moje kamarádka Viki. Áďa zase oblékla šaty nočního dvora, které jsem pro ni ušila. Na Vikiin cosplay Sivenn se můžete podívat TADY.
Na Conu panovala hned od první chvíle skvělá atmosféra. Moc jsme se bavily, sledovaly nejrůznější programy, třeba historické souboje na koních, a neodolaly jsme nakupování ve stáncích rozestavěných všude po areálu. Nejlepší na tom všem ale byl pocit, který jsem si po celý den udržela, totiž že jsem mezi svými lidmi. Je to naprosto jedinečná akce s jedinečnou náladou a musela bych hodně přemýšlet abych si vzpomněla kdy naposledy jsem byla podobně šťastná. Con pro nás bohužel skončil předčasně, když se přihnala bouřka a náš stan ji samozřejmě nepřežil. Byla zhruba půlka odpoledne když jsme si odskočily do kempu, pokusily se zachránit co nejvíc suchých věcí, což se ve finále povedlo, ale kde spát jsme stejně neměly. A tak jsme si vše pobalily, odskočily si zapít žal zpátky na zámek a kolem osmé hodiny večer už jsme frčely domů. Nebudu lhát, oplakala jsem, že nestíháme večerní koncerty na které jsem se těšila, ale kromě velice cenných a popravdě dosti nevyžádaných zkušeností jsem si odvezla spoustu vzpomínek. Příští rok budeme chytřejší a užijeme si to ještě více, ovšem co se mě týče, vlastně to letos nemohlo dopadnou krásněji. Další Con Morhen se uskuteční 7.-10. května 2026 a už teď se ho nemohu dočkat!
Kromě Úsvitu sklizně jsem si před odjezdem na Con do sešitu s přečtenými knihami zapsala ještě Přízraky stínového trhu od Cassandry Clare a spol. Přízraky stínového trhu jsou povídkovou sbírku patřící do Cassandřiny série o lovcích stínů a přenesla mě do doby, kdy jsem lovce stínů „žrala“ nejvíce. Kdybych měla tuto dobu ještě konkretizovat, řekla bych, že mě přenesla do doby, kdy jsem dočetla trilogii Pekelné stroje. A náhodou zrovna postavy z Pekelných strojů mají v Přízracích stínového trhu velkou úlohu. Více jsem se o Přízracích rozpovídala v recenzi a článku o písních, které mi během čtení jednotlivých povídek zněly v hlavě a dokonale je vystihují.
Přízraky stínového trhu vydalo nakladatelství Booklab, u něhož ještě zůstaneme. Další knihou, kterou jsem v květnu přečetla, je totiž Faeské pouto od Saary El-Arifi, také z produkce Booklabu. Faeské pouto je první díl trilogie vyprávějící o dvou elfských sestrách, které se shodou nešťastných okolností dozví, že příběhy o prastarých bytostech fae, jež celý život slýchaly, nejsou pohádky. Fae skutečně existují, což pociťují o to palčivěji, že se staly jejich zajatci. Z této knihy jsem měla trochu strach, neboť jde o romantickou fantasy, kterým jsem doposud nějak nedokázala přijít na chuť. Ale bála jsem se zbytečně. Takhle bych prosila aby se psaly romantické fantasy! Romantika a fantasy prvky byly skvěle vyvážené, postavy originální a výborně napsané a zápletka i svět, v němž se vše odehrávalo, velmi dobře vymyšlené. Autorka se ale, stejně jako mnoho dalších současných autorů, pokusila do příběhu zakomponovat i nějaká ta aktuální témata. V tomto případě šlo o postavy s nebinární identitou které se staly kamenem úrazu. Nebinární identita je stav, kdy se jedinec rozhodne, že se necítí být ani ženou, ani mužem. Laicky řečeno se cítí být jako „to“, což ale při oslovování zní poměrně hloupě. Proto namísto zájmen ona nebo on používají zájmeno oni. Do orientální a exotické atmosféry příběhu by se mi nebinární postavy i hodily, ale měla jsem problém se způsobem, jakým to bylo psané, což rozvedu v recenzi (tam mi to totiž zabralo dobré tři odstavce). Aktivismus a psaní dobrého literárního díla zkrátka nejdou dohromady. Saaře El-Afiri se to téměř povedlo, protože jak jsem zmiňovala, do atmosféry příběhu se jí daná témata povedlo zakomponovat celkem hezky. Ale i ona se nachytala a nakonec to v jinak dobrém příběhu působilo jako pěst na oko. Více napíšu v recenzi, která bude ale i tak pozitivní.
Od fantasy jsem se poté přesunula k hororu a dala si novinku Darcy Coates Kde tě nenajde. A užila jsem si ji, byť jsem po ní neměla zrovna klidné spaní. Kromě sympatických postav si pro nás tato známá hororová autorka nachystala i nadpřirozeně působící zápletku plnou tzv. body hororu, tedy nejrůznějších deformací a nepřirozeností páchaných na lidském těle. V tomto případě nejen lidském, abych byla přesná. A to vše s atmosférou připomínající seriál Stranger things. Kde tě nenajde tak byla i promovaná, takže mě přirozeně zajímalo, zda náhodou nejde jen o marketing. Do recenze jsem napsala mimo jiné následující: „Pokud čekáte podobnost se Stranger things ve zjevných záležitostech, budete zklamaní, ale pokud se do knihy ponoříte hlouběji, rozhodně Stranger things ucítíte.“ Recenze už je k přečtení na blogu s hodnocením 8,5/10.
Již během čtení Kde tě nenajde jsem měla vybranou další knihu. Dostala jsem totiž velkou chuť na druhé čtení Zlodějky knih od Marcuse Zusaka. Už jsem ji před lety četla, ale tentokrát to pro mě byl zcela odlišný zážitek. Tenkrát jsem byla dítě a více než na cokoliv jiného jsem se asi soustředila hlavně na příběh a radosti i strasti, které na cestě životem potkaly malou Liesel, zlodějku knih, jíž jsem obdivovala. Teď mi ale učarovalo něco úplně jiného: Zusakovo psaní. Události, které Liesel zažila poté, co byla v roce 1939 v nacistickém Německu poslána do pěstounské péče k manželům Hansovi a Rose Hubermanovým, totiž líčí Smrt. Už to je poměrně nekonvenční a dává to prostor pro zachycení silných pocitů, ovšem Zusakovy nápadité metafory, slovní obraty a popisy překonají i tuto skutečnost. Vychutnala jsem si každé jedno slovo, každičkou emoci ukrytou v nich a tak jsem se bála, že mi byť jedno unikne, že jsem si ukazovala řádky prstem. Bylo to velice citlivé, fascinující a svým způsobem hravé čtení, které byste vzhledem k tématu jako hravé primárně nepopsaly. A do toho samozřejmě ještě příběh, který mě vzal za srdce stejně jako na poprvé. Druhá světová válka a Holocaust holt nebyly lehké pro nikoho, ani pro samotnou Smrt. O Zlodějce knih se chystám napsat text v rámci (ne)recenze, protože recenzí vyjádření tak silného pohnutí, jaké jsem zažila, nazvat nemohu. Právě kvůli takovým knihám miluji čtení.
Zlodějku knih jsem četla i během veletrhu Svět knihy, kde mívám každoročně brigádu. Letos jsem všechny čtyři dny strávila v nově zavedeném sále Káji Saudka, kde probíhal především program komiksového nakladatelství Crew. Jakožto vedoucí sálu jsem byla přítomna na všem, co se v našem sále odehrávalo, a musím říct, že Crew si pro návštěvníky Světa knihy připravilo velmi pestrý a zajímavý program. I já jsem se u něj bavila a to jsem komiksový a mangový analfabet, ale hlavně o tom svědčil neustále plný sál. Byly to překrásné čtyři dny. Občas jsem v sále trochu mrzla, protože venkovní teploty se pohybovaly spíše v nižších číslech, občas jsem si procítěně povzdechla nad problémy, které během veletrhu vyvstaly, ale strašně jsem si ho užila. Potkala jsem se s mnoha přáteli, kamarádky jsem měla jakožto další brigádnice i ve svém sále nebo ve vedlejších a stejně jako na Con Morhenu jsem se cítila mezi svými. Hřálo mě u srdce vidět tolik milovníků knih všech věkových kategoriích na jednom místě. (Jednou z dalších brigádnic byla i Viki, která stejně jako o Con Morhenu sepsala i o Světě knihy příspěvek na Instagram.)
Kromě sálu Káji Saudka jsem ze Světa knihy neviděla téměř nic, ale nijak mi to vlastně nevadí. I u nás jsem toho zažila spoustu. Ve čtvrtek, hned první den veletrhu, proběhla beseda s přáteli a spolupracovníky Káji Saudka a jeho ženou Johanou, to bylo moc zajímavé povídání. Následující den jsem potkala jednu paní, které bylo líto, že program o Kájovi Saudkovi promeškala a rozpovídala se, že oba bratry Saudkovi znala a Káju dokonce jako fotografka několikrát fotila. A vzpomněla si, že brzy vlastně musí zajít za Janem, Kájovým dvojčetem, který je rovněž fotograf, pro fotky co měl od ní půjčené. A pak utíkala, aby se stihla převléct před nějakým křtem na lodi na Vltavě. Na Světě knihy je vždy tolik zajímavých lidí! A nejen lidí, třeba v sobotu se u nás křtila komiksová sbírka, kterou přišli pokřtít dinosauři. Tedy lidé v kostýmech dinosaurů. Nastal vtipný moment, kdy se mě paní z Crew po křtu ptala jestli nemám nějakou vodu pro dinosaury, že jsou z toho výstupu úplně splavení. Nečekala bych že mi kdy někdo takovou otázku položí a přesto jsem reagovala jen slovy: „Pro dinosaury? Jistě, perlivou, nebo neperlivou?“
Mimo program nakladatelství Crew jsem si ohromně užila besedu finské ambasády zaměřenou na spisovatelku Tove Jansson a její muminky. Pohádky o muminkách zbožňuji, kdysi jsem o jedné z knížek i něco sepsala, takže tohle bylo něco přesně pro mě. Sál byl úplně plný a beseda za to vážně stála. Hovořilo se i o soukromém životě Tove Jansson, který byl ovlivněný především tím, že ji přitahovaly ženy. Ve Finsku ve dvacátém století to bylo něco nepřípustného a Tove se s tím nemohla svěřit ani své nejbližší přítelkyni, své mamince. Tuto část své osobnosti proto ukryla do muminků. Z tlumočené přednášky jsem se dozvěděla, že Tove sebe a svou milou projektovala do sestřiček Pišti a Vipši, stvořeníček, které mluví svou vlastní řečí, chodí všude spolu a nikdo je od sebe nerozdělí. Navíc s sebou všude nosí kufříček, kde prý mají poklad. V jedné z muminích knih se dočteme, že jejich poklad je ukradený rubín. A jelikož každý rubín v knihách Tove Jansson ztvárňuje lásku, tohle byla jejich ukradená láska… Celé čtyři dny jsem se těšila také na program skupiny zaklínačských nadšenců Witcher stories, kteří točí krátké filmy ze světa Zaklínače. Když jsem se jich konečně dočkala, přišla s nimi i nečekaná návštěva: autorka knihy Siverai: Dědici Remiey Anička Tausigová. S Aničkou jsme se snažily potkat už delší dobu, plánovaly jsme, že to třeba vyjde na Con Morhenu, kde jsme se ale minuly. Tohle setkání jsme neplánovaly, ovšem mohlo mě napadnout, že kde je Zaklínač, bude i Anička. Bylo to bezvadné překvapení na závěr bezvadného Světa knihy. Jen tohle šťastné shledání trochu kazí fakt, že jsme posléze zjistily že bydlíme jen pár vesnic od sebe a potkávat jsme se mohly už kdo ví jak dlouho. Stane se.
Minulý rok jsem byla na Světě knihy pouze jako návštěvník, což se projevilo i na seznamu mých měsíčních přírůstků (ani po mně nechtějte to hrozné číslo psát znovu). Letos jsem na nákupy neměla vůbec čas a koupila jsem si pouze jednu knihu. Domů jsem si ale přivezla tři. Jak je to možné? Nu, jednu z nich, Mortegona: Plameny ve vině, mi v sobotu přivezl přímo autor Michal Hrnčíř. Od Michala jsem četla už Rémiho, který se chronologicky odehrává až po Mortegonovi, ale oba kluci ušatí se dají číst i samostatně. Této knihy si vážím ještě o to víc, že autor si své knihy vydává samonákladem a můj výtisk Mortegona je jeden z posledních, který zbyl. A druhá kniha je nový komiks o Geraltovi z Rivie z nakladatelství Crew. Zaklínače: Corvo bianco jsem dostala od paní z nakladatelství jako poděkování za spolupráci. Jsem ráda, že naše spokojenost je vzájemná, protože obě paní z Crew byly po celou dobu veletrhu skvělé. Komunikovaly se mnou, pomáhaly doladit přípravy programů když jsem dostala v podkladech chybné informace, a celou dobu byly nesmírně milé. Když si u nás Mikoláš Tuček po besedě zapomněl věci a přišla jsme na to až večer, když jsem spěchala do dalšího sálu pomoct kamarádce, stačil jeden telefon a paní z nakladatelství Mikoláše hned sehnaly. A to je jen vrchol ledovce jejich velké ochoty a kolegiality.
Knihou, kterou jsem si kupovala na poslední chvíli, když už nakladatelství YA čtu balilo svůj stánek, je Věk přízraků od Lenky Poláčkové. Moje kamarádka Viki do mě tolik měsíců hučela, že si trilogii Věku přízraků jednoduše musím přečíst, až mě přesvědčila. Chtěla jsem sice paperbackové vydání bez barevné ořízky, kterých nejsem přímo fanoušek, ale na stánku zbyla už jen ta s ořízkou, tudíž jsem brala co bylo. A nejspíš jsem dobře udělala – o českém nakladatelství YA čtu je známé, že má opravdu vymazlené knihy a Věk přízraků je rozhodně jednou z nich. Mapa, vzhled knihy pod přebalem, samotná zadní část přebalu, to vše je na Věku přízraků od pohledu umění. Zda se umění nachází i na jeho stránkách se brzy dozvíme.
Když už jsem nakousla téma barevných knižních ořízek, na Instagram jsem o nich pro knihkupectví Mega knihy natáčela povídací video. Je pod ním mnoho komentářů s názory, takže pokud by vás zajímala problematika toho, zda to nakladatelství s barevnými ořízkami už nepřehánějí, můžete nahlédnout jak to vidí další čtenáři. Najdou se tam komentáře, které se mnou souhlasí, že barevné ořízky nejsou potřeba na každé knize. Ovšem i pár takových, v nichž knihomolové píší, že pokud se rozmýšlí jestli si nějakou knihu koupit, jestliže má ořízku, berou ji. Protože se jim takové detaily zkrátka líbí.
Mimo Svět knihy je třeba zmínit ještě dva přírůstky, které jsou zároveň přečtenými knihami. Hned na začátku měsíce mi přišla kniha Šepot křídel od Kateřiny Malínské. Šepot křídel je příběh tanečnice Sáry, která studuje na konzervatoři, žije ve stínu své sestry primabaleríny a do života jí nečekaně vstoupí jedna zásadní postava z minulosti. Měl vyjít skrze Pointu, kde se ale během předprodeje nevybrala dostatečně velká částka, takže nakonec našel Šepot křídel domov v nakladatelství Vydej knihu. Do dvou set dvaceti stránkového Šepotu křídel jsem se pustila s radostí, neboť jsem se na něj těšila už od doby předprodeje na Pointě, ale dočetla jsem ho zklamaná. Netrefil se mi do nálady a nebylo to vůbec to co jsem čekala. Potenciál jsem našla, ale bohužel ho obrovská část zůstala nevyužitá. Samostatnou recenzi psát nebudu, ale Šepot křídel se ještě objeví v tematickém článku.
Šepotu křídel se bohužel nepovedlo ukojit ani mou touhu po nějakém pěkném příběhu o tanci. A protože jsem již před časem rozkoukala seriál Krasotinky, který je natočený podle knihy Tiny pretty things: Krása, která bolí, koupila jsem si v jednom on-line antikvariátu právě tuto knihu (a škoda, že jsem rovnou nevzala i druhý díl…). Z taneční romantiky jsem přešla na taneční psychologický román s prvky thrilleru, jak vystihující pro můj život! 😀 Tiny pretty things si kdo ví proč i v češtině zachovala anglický název a může se jevit jako prostý románek pro děvčata. Pravda je ovšem někde jinde. Jde o strhující příběh z elitní baletní konzervatoře v Americe, kde z pohledů tří baletek sledujeme boje o postavení ve škole, ty nejlepší role a později i o holý život. Baletní prostředí umí být hodně toxické a zde je vystižené v jedné ze svých nejtemnějších podob. Kromě drilu a dřiny v tanečních sálech na této konzervatoři probíhají v lepších případech první lásky, v horších maskování poruch příjmu potravy, šikana i sabotáže. U určitých nepříjemností, které se staly jedné z našich vypravěček Gigi, známe viníka. U jiných ho tušíme. A u některých nemáme potuchy. Čtenář, který si může dopřát odstup, si uvědomí, že existuje ještě další neznámá škodná, která se nebojí jít přes mrtvoly. Naše hrdinky si to bohužel uvědomí až příliš pozdě. Autorské dvojici Sona Charaipotrová a Dhonielle Claytonová se povedlo napsat velmi dobře vystižený a komplexní příběh, který mě zcela pohltil. Hned po dočtení bych nejradši sáhla po navazující knize Shiny broken pieces, ale nenapadlo mě, že konec bude natolik napínavý, abych si první díl objednala rovnou i s pokračováním. Takže teď čekám, než mi kniha Shiny broken pieces přijde a můžu se usoužit napětím.
Poslední knihou, kterou jsem přečetla v květnu a ještě ji tu nezmínila, byla štafeta od Lucky z instagramového profilu lucyvase4: kniha Divadlo mrtvých. Divadlo mrtvých vyšlo spisovateli Jakubovi Hozovi už před lety, teď ale vychází znovu u nakladatelství Mystery press s novou obálkou a v přepracované verzi. Je to temná fantasy plná násilí, bojů a smrti. A já jí naprosto propadla. Jakub Hoza je brilantní vypravěč, o čemž se více rozepíši v recenzi, a v soukromém životě se už přes třicet let věnuje praxi i teorii boje chladnými zbraněmi, takže rozhodně ví jak napsat bojovou scénu. Během čtení mě málem svrběly prsty, tak moc jsem chtěla někde sebrat meč a pár dýk a vyrazit do boje nebo na šermířský trénink. Jedna z mých otravných vlastností je totiž myslet si, že popisované souboje bych v realitě také hravě zvládla. Autora a jeho další knihy si už rozhodně nenechám utéct, protože takový poklad jakým je Divadlo mrtvých se neobjeví každý den.
Minulý rok byly v květnu už skoro letní teploty, letos zima, zima a zase zima. Posledních pár dní tohoto měsíce sluníčko zase vykouklo, ale jinak to bylo převážně zamračených jednatřicet dní. Ne že by mi vadilo číst si po večerech za zvuků kapek bušících do oken, naopak to bylo nádherně atmosférické. Podobně hezkou atmosféru má déšť i u koní. Sice to není nijak příjemné a praktické, ale něco na zašedlé, výhružně se mračící obloze nad pasoucími se koňmi zkrátka je. Aby mi nepršelo na sklíčka brýlí, narazila jsem si na hlavu klobouk a voilá, kovbojka a její věrná klisnička mohly vyrazit na projížďku.
Jelikož jsem za celý Měsíčník nezmínila ani jeden šicí projekt, na kterém bych právě pracovala, hádáte správně, že ze všeho toho šití kostýmů na Con Morhen minulý měsíc jsem ho měla leda tak plné zuby. Na šicí stroj jsem v uplynulých dnech ani nesáhla, během června ale plánuji ušít několik kousků do své letní garderóby. A možná že zbyde čas i na nějaké ty kostýmy. Vydala jsem ale článek o šití a tvorbě cosplaye Lenory Dove z Úsvitu sklizně, to kdyby někomu to mé povídání o šití chybělo.😉
Tento krásný a nabitý měsíc jsem zakončila koncertem Andrého Rieu v pražské O2 aréně. André Rieu je dirigent a houslista vystupující s Orchestrem Johana Strausse po celém světě a je u nás doma velmi oblíbený. Jednou už jsem na jeho koncertě dokonce byla s babičkou a dědečkem. Podruhé už jsem šla jen s babičkou a bylo to snad ještě hezčí než poprvé. Každý, kdo Andrého koncerty zná z Youtube nebo z televize, kde se občas vysílají starší záznamy, ví, že jeho vystoupení jsou tak magická až vhánějí slzy do očí. Také jsem slzela, protože se mi v ten večer splnilo jedno velké přání. Do Prahy s Andrém přijela i mladičká sólistka s neuvěřitelným hlasem Emma Koková, která se proslavila právě díky Andrému. Tato dnes sedmnáctiletá slečna trpí vzácnou poruchou paralyzovaného žaludku, v důsledku čehož nemůže normálně jíst. Když jí bylo patnáct, André jí splnil sen a na koncertu v Nizozemsku ji nechal zazpívat píseň Voilá. Záznam z pár let starého koncertu, kde ji zpívala poprvé, se stal mým nejoblíbenějším ze všech Andrého vystoupení. Pokaždé, když slyším její nádherný a silný hlas, mám husí kůži. S touto písní Emma s Andrém a orchestrem občas vystupovala, potom dokonce přidali do repertoáru Emminu vlastní písničku Dancing with the stars. Přála jsem si ji někdy slyšet zpívat naživo. A tohle přání se během včerejšího večera, kdy jsme na Andrého koncertě s babičkou byly, stalo skutečností. Ještě teď nemůžu uvěřit, že jsem Emmu s písní Voilá vážně slyšela naživo!
Na rozloučenou s měsícem květnem i tímto Měsíčníkem přikládám odkaz právě na Voilá v podání Emmy Kokové, Andrého Rieu a Orchestru Johanna Strausse. Přeji vám hezký červen a všem studentům pevné nervy u závěrečných zkoušek!