Když mi autorka Zlaté grai, Kristina M. Waagnerová, po mé recenzi říkala, že Zlatá grai je jen rozjezd a že se mám ještě na co těšit, skoro se mi ani nechtělo jí věřit. Sice jsem cítila, že si ve Zlaté grai stranou „ulila“ nějaký ten příběhový potenciál, ale Grai se mi líbila tak moc že představa dalšího dílu, který by ji degradoval na „pouhý“ rozjezd, mi přišla až absurdní. Ale stalo se tak, a za duben mi mezi přečtené knihy přibyl i Dotek viatáru, druhá kniha Kristina M. Waagnerové vydaná pod nakladatelstvím Host.
Vzhledem k tomu, jak moc jsem se do Zlaté grai zamilovala, mě velice překvapilo množství názorů zcela opačných. Mnoho čtenářů autorce vytýkalo přílišnou brutalitu světa, styl psaní a celkově stavbu děje. Ne každá kniha může sednout všem, ale zamýšlím se i nad tím, zda si široká veřejnost už natolik nezvykla na knihy chybně vedené pod označením fantasy, které by se hodily spíše do žánru young adult nebo romantasy, že už jich tolik nedokáže ocenit poctivou epickou fantasy. To totiž Zlatá grai i Dotek viatáru jsou. V Doteku viatáru navíc přibylo akčních scén, svižnosti děje a především nebezpečného balancování na ostří nože. Protože zatímco ve Zlaté grai byl pro Arachné Isarell největší hrozbou válečný princ Daimón, v pokračování čelí něčemu daleko většímu a hlavně smrtelnějšímu.
Isarell si během dětství a dospívání moc radostí neužila, ale tvrdá práce se vyplatila; dotáhla to až na titul jorreiské válečné princezny a všichni, kdo se ji v zájmu vlastních intrik pokusili připravit o život nebo jí cestu za titulem nějak ztížit, od ní nyní musí dát ruce pryč pokud nestojí o diplomatické problémy. Ale to by nebyla vznešená rasa padlých andělů jorrei, kdyby stejně na něco nepřišli. Isarell se ale v poslední době i tak velmi dařilo – po své pravé ruce má svého věrného bratříčka Bastiena, po levé zase svou královnu divoženek Ymiru, které bezmezně věří, a sžívá se se svou novou rolí v elektryské politice. Ozývají se ale jejich nechvalně proslulí staří známí, kteří k Ymiře a potažmo i Isarell stále chovají zášť: čarodějové ze Sittedralu, řečení Sitté. Kdysi se je Ymiře podařilo převést, tak se jí to nyní rozhodli vrátit i se všemi úroky. Spolu s královstvím Arachryst vyhlašují misi do území Stínu, kde se děje něco příliš podezřele zavánějícího, aby to mohl Arachryst ignorovat. Je to mise takřka sebevražedná a nikdo příčetný by ji rozhodně nepřijal. A královně Ymiře se navíc její intriky začínají poprvé vymykat z rukou. Isarell se v důsledku toho chtě nechtě musí vypravit do Stínů, odhalit co se v nich děje a přežít všechny léčky, které jí připravili Sitté a, ať už vědomě nebo ne, i královna Ymira. A to vše za podmínek, které od začátku celou misi odsuzují k tragédii.
Sdíleli spolu všechny ty strastiplné pocity bezmoci, beznaděje a selhání. Trpěli jimi oba, četli si to navzájem ve svých ztrýzněných myslích. Ale oba zároveň vnímali, že jim byl tento osud někým nachystán. Ta myšlenka je v tuto chvíli neroztrpčovala, ale naopak přinášela klid. Koneckonců, oba byli jen pěšáky na šachovnici svých velitelů. A zdálo se čím dál jasnější, že ve své úloze neselhali. Naopak ji děsivě přesně naplnili.
Aithra, svět ze série Zlatá grai, je velice násilný, a to ani nemluvím o bojovém království Ellektrys v němž se odehrává většina Zlaté grai i Doteku viatáru a které je známé tím, jak brutální bojovníky vychovává. Už v recenzi prvního dílu jsem zmiňovala, že bych v něm určitě nechtěla žít. A přesto všechno bylo čtení Doteku viatáru jako návrat domů. V celém příběhu mi bylo moc hezky a užívala jsem si každou jednu stránku. Když jsem se pročetla všemi čtyři sta sedmdesáti stranami, bylo mi až líto že Aithru, Isarell a divoženky musím zase opustit. Což nicméně nijak nepopírá fakt, že tu opět byla spousta bojů, smrti, násilí a ne zrovna pěkného chování vůči druhým osobám. Od divoženek a jorrei jsme, troufnu si říct, už na drsnější zacházení zvyklí, ale od lidí, druhé rasy zrozené z hvězd sarrei a druidů zase tak ne. A právě ti v Doteku viatáru dostávají velký prostor. Během Zlaté grai nebylo ani zdaleka jisté, zda se tato povedená skupinka přidá na stranu našich hlavních hrdinů nebo proti nim (protože o tom kdo je strana dobra a kdo zla si u takto morálně šedé knihy netroufnu tvrdit). V Doteku viatáru se to konečně dozvídáme a můžeme si dát do souvislostí veškeré jejich jednání z prvního dílu.
A když už jsme u toho prvního dílu, ten končí slušným zvratem. Pokud jste takové naivky jako já, možná jste autorce také věřili, že nám ho nějak hezky vysvětlí hned ze začátku. Omyl! Samozřejmě, že nás musela chvilku napínat, ani se o něm nezmínit a nakonec nás vysvětlením praštit přímo do obličeje. Právě to se mi na autorce mimo mnoho dalšího tolik líbí – svým způsobem nedá čtenáři nic zadarmo, ale provede ho epickým příběhem, který do sebe najednou zapadne jako puzzle. Po Doteku viatáru a především jeho konci se už takto nachytat nenechám. Po tak šílené ale zároveň úžasné zkušenosti si o knihách Kristiny M. Waagnerové netroufnu tvrdit ani zjevné! Konec Doteku viatáru se dá totiž shrnout a vystihnout snad jen přesnou citací jedné z postav, Andreila Smrtihlava: „Do hajzlu Malakaii, co se to tu teď stalo?!”
Slunce dosud příjemně hřálo, avšak tráva už osychala a listí na stromech hnědlo a opadávalo. Brzy nastoupí období studených dešťů, lepkavého bahna a vlezlé mlhy. Podzim Ellektrysu slušel, ale zima tady nestála za nic. Naštěstí trvala jen dva tři měsíce, než se vlády opět ujalo předjaří. A s ním Dny Maintré, zkoušky, pak zacvičení nováčků, letní dril, podzimní soustředění, zimní pilování v plískanicích a bahně… a zase zkoušky. A tak pořád dokola. V Ellektrysu čas ubíhal snad třikrát rychleji než ve zbytku říše.
Dvojka má o něco lepší dynamiku než první díl, to jest něco, v čem se Dotek viatáru od Zlaté grai zcela liší. Zbytek toho, co bych chtěla jmenovat, se už „jen“ maximalizoval. Postavy, jejich charaktery, napětí, bojové scény, emoce… Hlavně ty emoce, abych navázala na předchozí odstavec. Stejně jako mě překvapovaly čistě dějové zvraty, dostaly mě i nečekané vývoje příběhů postav. Z Isarell se stala divoženka, která se podlostí a pletichařením jednou snad i vyrovná samotné šílené královně, Bastien mě zase překvapil svou dospělostí a rozvahou, jež musel někde během cesty životem získat, byť jsem ani nezaznamenala kde. Což je ale podle mě jedna z mnoha životních pravd zachycených v příběhu, že si ani nevšimneme jak moc nám naši blízcí dospívají a stárnou před očima dokud to v nějaké situaci náhle není až bolestivě očividné. Vypíchnu ještě jednu takovou pravdu a to v postavě královny Ymiry. V ideální fantasy knize by asi zůstala nepřemožitelnou a nedotknutelnou, zkrátka takovou jak se v prvním díle jevila Isarell a ostatně i mě. Nyní jsme ale s Isarell obě procitly a pochopily, že Ymira je také jenom člověk. Jen její chyby stojí více životů a mají větší následky než chyby jiných smrtelníků. Obě procitnutí, ať už u Bastiena nebo u Její Výsosti, pro mě byla tak překvapivá a šokující až jsem si musela připomenout, že jde vlastně o fiktivní osoby. Z hlediska emocí a prožitků mi ale přijde, že jsem Dotek viatáru skutečně prožila na vlastní kůži s nimi.
Celkově bych řekla, a zajímalo by mě zda to tak máte také, že jsem se ve vyprávění ze třetí osoby soustředěného na mnoho postav a pohledů nejvíce ztotožnila s Isarell. Její pohled na situaci byl mnohokrát stejný jako můj a myslím, že jsme společně také prožily mnoho totožných emocí. Oblíbence si ale jistě najde každý, mě jich ze starých i nových postav mnoho přibylo. A mnoho se jich svým způsobem stalo mou (další) nalezenou rodinou, což je asi nejsilnější pocit, jaký si z Doteku viatáru odnáším; že mám nový knižní domov a nemohu se dočkat návratu do něj. Do série Zlatá grai přibydou ještě další dvě knihy a něco mi říká, že to budou ještě větší pecky než ty, které už mám přečtené.
„Všichni víte, že za starých časů Aithru ovládaly démonické bytosti, čerpající svou energii z přírodních čarozdrojů. Grai. Pak se objevili lidé, slabá a hloupá rasa, ale velmi rychle se množící, která během krátkého období osídlila celý kontinent. Začala démonickou rasu vzývat, sloužit jí a naučila se skrze ni využít přírodní magii.
Nikdo neví, kdy a za jakých okolností se objevily magické hvězdy, ale jejich příchod obrátil mocenské poměry v Aithře vzhůru nohama. Za dne, kdy zářily magické hvězdy Maintré, začali jorrei prosazovat andělskou kulturu. Na rozdíl od krvežíznivých sarrei, kteří v noci při záři hvězdy Chribdy trávili celý svůj čas lovem lidského masa. Démoni se stáhli, lidé se začali skrývat a hvězdonošské rasy si rovnocenně konkurovaly.
Pak ovšem došlo k politováníhodnému konfliktu mezi všemi magickými rasami, který vyústil v přírodní katastrofu. […]“
Od Doteku viatáru jsem se ani za nic nemohla odtrhnout a pravidelně jsem četla dlouho do noci. Celá kniha byla čtivá, ale posledních osmdesát stran bylo dokonale načasovaných a úderných jako rány bičem. Když to na mě neřeknete ve škole, prozradím vám, že jsem je dočítala až v jednu hodinu ráno. Pokud máte rádi skutečně originální a propracované fantasy knihy, nebojíte se silných hrdinů a hrdinek a ani toho, že o ně můžete kdykoliv přijít, vstupte do světa Zlaté grai! Mám takové tušení, že Aithře se v příštích knihách bude hodit každá ruka schopná boje i obrany…
Moje hodnocení: tentokrát už autorce nemohu odepřít ani jediný bodík a hodnotím 10/10.