Když jsem zakládala rubriku Retro kousek, nenapadlo mě, jak moc jí budu mít ráda. Díky (ne)pravidelným Retro kouskům jsem totiž objevila velkou spoustu skvělých knih, na které bych si jinak nenašla čas. Mám při výběru šťastnou ruku, protože jsem zde zatím nepsala o knize, která by dostala číselné hodnocení nižší než osm celých devět bodů z deseti, a i ta se mi moc líbila. Ovšem o knize, kterou vám tu představím dnes, můžu s radostí říct, že se mi ze všech dosavadních Retro kousků líbila nejvíc!
Adolf Branald byl český spisovatel, který napsal nespočet románů, povídek, divadelních her i knížek pro děti a mládež. Narodil se v roce 1910 do rodiny kočovných herců. Není se tedy proč divit, že sám měl divadlo a hraní moc rád. Zahrál si i v několik filmech, třeba v Československém Ježíškovi z roku 1918, kterého režíroval jeho tatínek Richard František Branald, nebo Venouškovi a Stázičce režiséra Svatopluka Innemanna z roku 1922.
Život Adolfa Branalda byl opravdu zajímavý. Vystudoval sice obchodní akademii, ale vyzkoušel si celou škálu nejrůznějších zaměstnání, od úředníka v bance přes výpravčího na železničních stanicí, až po klavíristu v kině. A z těchto zkušeností později čerpal náměty pro své knihy. Už v té době napsal několik divadelních her pro ochotníky (dohromady jich má na kontě osmnáct), občas dokonce ve spolupráci se svým otcem, s nímž se věnoval i skládání hudby. Po skončení druhé světové války byl zaměstnán na ministerstvu dopravy, a vyšel mu první román. Stříbrná paruka je kronikou hereckého rodu, takže je asi jasné, odkud Branald v tomto případě čerpal inspiraci. V téže době vstoupil do komunistické strany, z níž ale (pravděpodobně jako protest proti politice tehdejší vlády) v roce 1969 vystoupil. Kvůli tomuto kroku každopádně nemohl za normalizace publikovat.
Celkem Branald napsal třicet šest knih. Jeho nejčastějším motivem jsou postavy, které své povolání berou jako poslání. Obor, v němž pracují, je zároveň jejich největší zálibou, a díky nasazení a zápalu, s jakým jej vykonávají, jsou v něm velmi úspěšní. Své fiktivní příběhy Branald často propojoval s reálnými historickými fakty a událostmi. Tohle všechno splňuje i knížka Dědeček automobil z roku 1963, o níž celý tento text je.
Vidět motocykl – to byla taková zvláštnost, jako kdyby po náměstí od kostela k radnici uháněl bílý slon a vytruboval Andulku Šafářovou. Když se tenkrát přece jenom někdo s motocyklem na silnici odvážil, dívali se za ním lidé s otevřenými ústy.
Pravda, Frantík Projsa už slyšel o zázraku, který sám běhá, jenom se na něco šlápne a něco se zmáčkne, ale dosud nikdy motocykl nespatřil. Až teď. Proto hleděl za jezdcem tak očarovaně.
S Dědečkem automobilem se vracíme do doby, kdy v Mladé Boleslavi vyrostla světoznámá automobilová firma Laurin a Klement, předchůdce dnešní Škody. Nebýt nasazení Laurina, Klementa, ale hlavně desítek mechaniků a konstruktérů, kteří se v motorech vyznali jako nikdo jiný, možná bychom dnes stále museli startovat auta klikou, a za rychlost blesku bychom považovali jízdu rychlostí dvacet kilometrů za hodinu… Ale ještě před tím, než mohly vzniknout automobily, začalo to motocykly a snílky, kteří se nebáli pokroku.
Frantík Projsa nastupuje roku 1903 k Laurinovi a Klementovi. Protože je šikovný a umí za práci vzít, stává se nenahraditelným členem výrobny mistra Tuty. Pod jeho vedením montuje, opravuje a vylepšuje babičky a dědečky dnešních motocyklů. Spolu se zajížděči a závodníky se zasazuje o to, aby znal mladoboleslavskou značku celý svět. S příchodem automobilů začal se závodníky jezdit po světě jako mechanik, a zažívá pokrok na vlastní oči. V této knize se dočtete o mnoha příhodách, které Frantík Projsa za svůj život zažil, zatímco se psala historie motorismu.
„Mluví anglicky a ty mluvíš česky, ale vy dva si rozumíte líp než třebas Mackie se svým krajanem, bohatým panem Hewetsonem. Stačí mrknout na dílo. Nemysli, Frantíku, mě taky mrzí, že všude je jenom řeč o značce. Noviny chválí značku, na výstavě dostane metál značka, na závodech vyhraje věnec značka – ale nikdo se nedoví o Pulchartovi, Cihlářovi, Projsovi a Štandlerovi, kteří tu káru šroubek ke šroubku stavěli, šolíchali, montovali, zkoušeli a zajížděli – a nakonec ji poplácali po haubně a řekli: Plav do světa a drž se, česká mašino!“
Dědeček automobil má tři sta devadesát čtyři stran zaplněných kromě textu i mnoha krásnými ilustracemi. Branald píše opravdu velmi čtivě a s lehkostí staví zcela fiktivní příběh na reálných základech. Branaldovo psaní je jako symfonie! Věty mi zní takřka melodicky, jako by se na jejich předčítání dalo tančit. To možná není úplně pochopitelné přirovnání… Co takhle to, že číst je, je jako hladit hedvábí, to už je o něco lepší, ne? 😀 Dozvěděla jsem se tu mnohé o historii aut a jejich výrobě v Mladé Boleslavi, ale ani jsem nepostřehla, že se něco učím.
Tento příběh je přesně takový, jak se od Adolfa Branalda dá očekávat: plný hrdinů, kteří do své práce dávají celé své srdce, a ani když se nenajde nikdo, kdo by v ně věřil, se nevzdávají. Je to vážně krásné a moc dobře vymyšlené čtení, které mladším čtenářům předává ty správné hodnoty. Děj má příjemný spád a stránku od stránky jako by kniha byla lepší a lepší. Úplný konec mě dokonce dojal, tak hezky do sebe všechno zapadlo! Dědečka automobila jsem rozhodně nečetla naposledy. Knížka je doporučená pro čtenáře od 11 let, ale potěší i dospělé. O trochu více samozřejmě potěší ty, kteří jsou stejně jako Frantík Projsa, Honda Plíšek, a další hrdinové tohoto příběhu zamilovaní do tří ká. Ovšem i na mě, která se o auta nijak zvlášť nezajímá, se jejich zapálení a láska k motorům skrze stránky přenesly, a troufnu si říct, že jsem si čtení užila zrovna tak, jako kdybych se o automobily zajímala od narození. Radost pro nějakou aktivitu, činnost nebo řemeslo, je opravdu nakažlivá.
Zatím poznají jenom tři ká.
Karter, karburátor, kardan.
Je před závody: pospíchej, mechaniku – je všechno v pořádku?
Je po závodech: hoď sebou, mechaniku, zítra jedem dál!
Jezdci jdou do města a poznávají přístav za měsíčné noci, cizokrajné vůně, úžasná jídla a ještě úžasnější pití. Mechanik jde pod vůz. Rozhodit, zamontovat nový převod do zadní osy, karburátor, prasklá výfuková roura, chladič, gumy – ráno se jede! Jsou to mechanici, v té schottwienské hospodě, kteří byla až na samém konci světa. Poznali kus Ameriky a dostali se málem na severní pól.
A přece neviděli nic jiného než karter, karburátor, kardan.
Výtisk Dědečka automobila, který mám doma, pochází z roku 1986, a patří mému tatínkovi, který ho jako dítě miloval. Podle toho také vypadá přebal knihy. 😇 Mimochodem, vydal jí Albatros1 jako devadesátý sedmý svazek edice Střelka. Dědeček automobil byl, stejně jako mnohé další autorovy knihy, zfilmován. Ve filmu z roku 1956 hrají například Miloš Forman, Vladimír Menšík, Luděk Munzar a Jiřina Bohdalová. Režii měl na starosti Alfréd Radok. Původně šlo o černobílý film, ale nedávno ho filmaři „obarvili“ (a věděli jste, že nově obarvená byla i loni na Vánoce pohádka Tři oříšky pro Popelku?). A i když se mi více líbila kniha, musím říct, že je to moc pěkný film. Pár úryvků se dá najít na Youtube, a celý by měl být k přehrání na Voyo.
Adolf Branald zemřel 28. září 2008. Bylo mu 97 let. Zanechal po sobě spoustu divadelních her, krásných knih a na jejich motivy natočených filmů. V roce 1996 mu byla udělena Cena PEN klubu za celoživotní dílo (známá také jako Cena Karla Čapka), a v roce 2008 in memoriam Medaile Za zásluhy I. stupně. Adolf Branald, tento velký umělec, již není mezi námi, ale jeho odkaz stále žije. Moc mě těší, že tomu tak nyní je i díky těmto řádkům…
Dědeček automobil rozhodně není poslední Branaldovou knihou, kterou si od něj přečtu. A mohu vám jen doporučit, aby se nějaká jeho kniha, třeba právě Dědeček automobil, stala součástí vaší knihovny.
Tři, dva jedna, start! Hodnotím 10/10.
Dědeček automobil se dá sehnat moc hezky – třeba na Knihobotu.
A nakonec jeden z mých oblíbených úryvků pro zasmání:
Uplynulo jen sedm let od zrušení zákona zvaného praporkový. Byl vydán anglickými lordy ve stříbrných parukách a přikazoval, aby před každým automobilem jedoucím ulicemi Londýna šel muž nesoucí ve dne červený praporek a v noci červenou lucernu. Nejvyšší přípustná rychlost byla stavena na čtyři anglické míle. Patrně porot, aby automobil nepřejel praporečníka.
Vyprávěla se historka o pyšném automobilistovi, který se domníval, že jeho vůz je mimořádně rychlý. Našel si mladého zdatného běžce a těšil se, jak se rychle projede. Ujel jenom dvě stě metrů. Chlapec s praporkem byl rychlejší než automobil a tak utekl tak daleko, že automobilista za ním zoufale volal: „Ne tak rychle – nestačím!“
- Pokud si říkáte, zda je mezi Albatrosem a dnešním Albatros media nějaká spojitost, skutečně tam je. Albatros media je nástupnická společnost nakladatelství Albatros, která vznikla v roce 2008. Albatros bylo do té doby nakladatelství zaměřené pouze na knihy pro děti a mládež. ↩︎
Kdysi jsem četla 🙂 Díky za připomenutí! Jinak opět parádní důkladná recenze 🙂
Mockrát děkuji za milý komentář! Tím, že se Vám knížka připomněla, splnil Retro kousek dokonale svůj účel. 🥰