Dnes, 5. února, začíná mistroství světa v biatlonu v Novém Městě na Moravě. Biatlonisté z celého světa se do naší malé země sjeli, aby našim biatlonistů i na domácí půdě vytřeli zrak. Musíme si totiž přiznat, že v posledních letech není česká biatlonová reprezentace tak úplně ve formě. U žen by teoreticky mohl nějaký ten drahý kov cinknout, ale u mužů je to více než nepravděpodobné. Mužským disciplínám totiž už nějakou dobu kralují Norové. A Nory neporazíte nijak snadno.
Sledovat Biatlon mě baví. Ale protože našim závodníkům se moc nedaří, je sledování biatlonu a fandění Česku spíše frustrující. Aby mě biatlon stále bavil, našla jsem si nové oblíbence, kterým fandím. A těmi jsou právě Norové, výjimeční Norové, kteří si pro sebe uzurpovali rekordy i momenty, které se ještě nikomu nikdy nepodařili. Například když vedle sebe na stupních vítězů stáli bratři.
Johannes a Tarjei Bø jsou ve světě biatlonu více než známí. Jsou přímo legendární. Pokud jim stejně jako já fandíte, zajímá vás, jak funguje sourozenecký vztah dvou olympioniků, anebo si chcete zavzpomínat na (nejen) jejich biatlonová vítězství z minulých let a tím se naladit na příštích třináct dní, kdy se bude závodit o tituly mistrů světa, přečtěte si knížku Biatlonové legendy napsanou bratry Bø a novinářem Lassem Lønnebotnem.
Biatlonové legendy servírují čtenářům neopakovatelný pohled do života Tarjeie a Johannese Bø. Nejde o odbornou publikaci, ale o autentické vzpomínání „dvou Béček“, jak jim u nás doma říkáme. V celkem šedesáti dvou kapitolách se Tarjei a Johannes střídají ve vyprávění o svém dětství, prvních úspěších i prohrách, zdravotních obtížích, o citech, které vůči sobě chovají, a plánech do budoucna.
Johannes a já pocházíme ze Strynu, norské vesničky na samém konci Nordfjordu v kraji Vestland, kde jsou obrovské hory, hluboká údolí a úzké fjordy. Máme tu divoké ledovcové řeky a zpěněné vodopády, bílé písečné pláže a fjordy zbarvené do zelena vodou z ledovců. Máme tu Jostedalský ledovec a lyžařské středisko Styrn Sommerski na pohoří Strynefjellet a kolem dokola se u zemědělských usedlostí volně a mírumilovně popásají kravičky jak z obalu mléčné čokolády. Když pak někdo přijede na návštěvu, tvrdí, že Stryn je jako reklama na Vestland.
V oficiální anotaci padla otázka, jak se z pětihlavého stáda sourozenců vyloupnou hned dva biatlonisté světového formátu. A i na tuto otázku najdete v Biatlonových legendách odpověď. Dočtete se, jak byli Tarjei a Johannes vychováni, a že je to naučilo tvrdé práci, lásce k pohybu i pokoře a odvaze se prosadit. Během vyprávění o pět let staršího Tarjeie pochopíte, kde se v Johannesovi, jenž dnes platí za nejlepšího biatlonistu světového poháru, vzala jeho náruživost i další vlastnosti, které z něj toho nejlepšího biatlonistu dělají. Ovšem kde by dnes byl Johannes bez Tarjeije si můžeme jen domýšlet. Nesmíme totiž zapomenout, že Johannesovi prošlapal lyžařskou stopu do cílové rovinky právě Tarjei. Díky této knize jsem si také připomněla, kolik úspěchů dosáhl Tarjei v dobách, kdy jsem ještě biatlon nesledovala, a kdy byl Johannes ještě dospívající kluk. Bylo velmi vtipné, když Tarjei zakončil svou kapitolu v momentě, kdy jako člen norské štafety přebírá zlatou medaili na olympiádě, a Johannes pak začne vyprávět, že „na střední škole to bylo bezva“.
Tarjei vůči mně zaujal novou roli. Ze staršího bráchy pokušitele se stal ochranitelský a zodpovědný starší bratr. Dřív byl můj starší bratr jen z toho titulu, že byl starší než já, ale teď z něj byl opravdický starší brácha se vším všudy. Stal se pro mě mentorem, trenérem navíc. Uvedl mě do profesionálního prostředí a zajistil mi bezpečí. A prozradil mi něco, co nikdy nezapomenu: že snil o tom, že jednou budeme stát na stupních vítězů na mistrovství světa nebo na olympijských hrách společně. A prohlásil, že udělá všechno proto, aby se nám to podařilo.
Z Johannesových slov lze vyčíst, jaký vzor v Tarjeiovi má. A z těch Tarjeiových zase to, že kdykoliv novinářům říká, že ke svému malému bráškovi necítí zášť, protože ho porazil, tak říká pravdu. Nejsilnějším pocitem, jaký z této knihy cítím, je upřímnost. Nepochybuji o tom, že vše, co v Biatlonových legendách padlo, je pravda. Jako rovnice se mi před očima poskládaly vedle sebe určité části knihy, tedy určité části života Tarjeie a Johannese, které se ve výsledném součtu rovnají těm mužům, bratrům a biatlonistům, jakými jsou dnes.
Rozkročil jsem se ke střelbě a uvědomil si, že tohle je zkouška dospělosti. Pokud to teď pokazím, zůstanu tím naivním juniorem. Ale jestli se mi povede neudělat chybu, nikdy na mě nezapomenou.1
Knížka je psaná jednoduchým a příjemným jazykem, a najdete v ní moc pěkné slovní obraty. Dobře jí porozumí i ten, který o biatlonu ví jen to, že se v něm lyžuje a střílí, neobsahuje totiž žádné přehnaně odborné termíny. Při čtení kapitol od jednoho či druhého bratra vnímám drobné rozdíly v jejich stylu psaní, což mě utvrzuje v názoru, že to skutečně psali oni (otázka, zda jsou autobiografie opravdu psané danou osobností, a ne najatým spisovatelem, se nabízí v takové situaci skoro vždy, no ne?).
Biatlonové legendy jsou pro fanoušky tohoto sportu jako stroj času. Spolu s bratry Bø jsem se vrátila do minulosti a prožila znovu mnoho biatlonových legendárních momentů. Během čtení jsem se několikrát plácla do čela a pomyslela si: „To si pamatuju!“. Bylo to vážně úžasné!
Stehenní svaly žadonily o milost, srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Byl to zážitek úplného odosobnění, jako při fyzickém a psychickém mučení. Takhle hluboko jsem si v životě nesáhl. Kupředu mě poháněl adrenalin a železná vůle, vybičoval mě sen protnout cílovou čáru před ostatními a všem ukázat, že na to má. Když jsem se přiblížil k doběhu a posledním stovkám metrů před cílem, byl jsem naprosto hotový. Rychle jsem se ohlédl přes rameno a zjistil jsem, že jsem náskok zvýšil. Z pětimetrové vzdálenosti teď bylo patnáct metrů. Zlato bude! Byl to můj vůbec nejtěžší a nejšílenější finiš v životě.2
Při minulé mistrovství světa v biatlonu v Novém městě na Moravě byl Johannes jen jedním z mnoha norských biatlonistů. Dnes je vedoucím mužem světového poháru a očekává se od něj, že Nové Město na Moravě ovládne. Ale biatlon je velmi nevděčný sport. Můžete být po celý závod ve vedení, ale stačí se na střelnici trefit o pouhý milimetr vedle, a přijdete o medaili.
Nesmírně se těším na následující dny. Dnes v 17.20 to všechno započne smíšenou štafetou. Pokud se děsíte dlouhých reklam, bez kterých se žádný televizní pořad neobejde, jak se zdá, mohu vám jen a jen doporučit, abyste si pořídili Biatlonové legendy a během reklam si v nich četli. Ale varuji vás, že je možná nebudete chtít odložit… Jde totiž o naprosto skvělé čtení!
Moje hodnocení je… pif-pif-pif-pif-pif! 5 z 5 sestřelených terčů! 😁
Na závěr tohoto doporučení mám pro vtip: Víte, jak se říká stupňům vítězů (anglicky winner’s podium), když se na nich umístí jak Johannes, tak Tarjei? Bødium.
Jen v minulém roce nastala situace s Bødiem často. A nejen, že se na stupních vítězů umístí Johannes a Tarjei, oni se tam cpou i další Norové! Poté, co stupně vítězů obsadili Johannes Bø, Tarjei Bø a Johannes Dale-Skjevdal, vzniklo domněnka, že na medaile v biatlonu zaručeně dosáhnete, když se jmenuje buď Bø, Johannes, anebo obojí. To mě vážně dostalo! 😁
Comments (3)