Ale vyhrát celkové hodnocení světového poháru stojí o hodně výš. Je náročnější, je třeba znovu a znovu vyhrávat, sbírat body i ve dnech, kdy se nedaří, a neplýtvat jimi, když se daří. Velký křišťálový glóbus je mediálně o hodně míň než olympijské zlato, ale mezi námi, má větší význam. Když jsem ho získal, když jsem ho zvedl nad hlavu, jen jsem si potvrdil, že jsem nejlepší biatlonista na světě.
A jen tak mimochodem, položil jsem základy knížky, kterou právě čtete…
Ještě předtím, než Martin Fourcade šestkrát za sebou vyhrál celkové hodnocení světového poháru, získal sedm olympijských medailí a navždy se zapsal do podvědomí fanoušků biatlonu, byl jen malý kluk, který snil. Jak říká podtitul jeho autobiografické knihy, snil o zlatě a sněhu, ale ještě o něco více o tom, že bude jako jeho starší bratr Simon, který byl také úspěšným biatlonistou. Fourcade, který je dnes už čtyři roky v „důchodu“, napsal knihu, o níž je dnes řeč, v roce 2017, kdy mu bylo dvacet devět let, a kdy byl na vrcholu své kariéry. Můj sen o zlatě a sněhu vydalo v češtině nakladatelství Jota, stejně jako životopis biatlonistů Tarejie a Johanesse Bø, Fourcadových velkých soupeřů, a je to kniha o všem výše zmíněném. Na Biatlonové legendy bratří Bø často odkazuji, recenzi na ně najdete ZDE.
Fourcade byl roky známý jako ten, který si jde pro medaile přes mrtvoly. Tuším, že v knize padla dokonce nelichotivá přezdívka kanibal. Kromě sportovních výkonů vidíme při přenosech i ohromné množství situací, kdy jsou vyčerpaní sportovci zabraní v mnohdy nelichotivých úhlech, například když se na sebe nepřátelsky podívají. A bum, je na světě kauza! A přitom aktéři dané situace ani nemusí o svém údajném nepřátelství vědět. Když se přidají ještě novinové články a bulvární zprávy, můžeme o našich oblíbených sportovcích (ovšem samozřejmě nejen o nich) získat mylný obrázek. Martin Fourcade si ten svůj dobře uvědomoval, a svou knihu snad i bral jako šanci jej pozměnit. Použila jsem slovíčko „snad“, protože Fourcade se nesnažil nijak vehementně bránit proti konkrétním osočením. Ne, on zkrátka psal o svých pocitech a myšlenkách, své cestě a motivaci, a přitom se mu sebe samého podařilo vylíčit ne jako „kanibala“, ale jako člověka s nesmírně inspirativním duševním nastavením, které vůbec nezapadá do znetvořeného mediálního obrázku.
Minulé léto jsem četl rozhovor s Usainem Boltem, kde říká: „Doufám, že mé rekordy nebudou nikdy překonány.“ Já doufám, že budou překonány všechny! Ať jsou naše výkony v jednom období jakékoli, všichni jsme ve sportovním žebříčku bezvýznamní, ať je to biatlon, fotbal nebo atletika… Všechno, na čem mi záleží, je tady a teď. Nesním o tom, že budu sbírat tituly, ale chci vyhrát pokaždé, když se postavím na start. Chci být nejlepší dnes.
Protože jde o druhou životopisnou knihu o biatlonu, kterou jsem četla, neodolala jsem, a porovnala ji s tou první, tedy s Biatlonovými legendami Tarjeie a Johannes Bø. Můj sen o zlatě a sněhu pracuje s jazykem o trochu lépe než Biatlonové legendy, ale zase jsem se v něm ztrácela v čase. Tarjei a Johannes dokázali vždy uvést do situace – kde se nacházíme, kdy se nacházíme a kolik jim je v tu dobu let. Fourcade sice psal moc hezky, ale většinu času jsem neznala odpovědi na uvedené otázky. Bratři Bø také dokázali více poutavě popsat závody důležité pro jejich kariéry. Jak jsem psala v recenzi, připadala jsem si v tu chvíli, jako bych je sledovala živě! Fourcade se nesoustředil tolik na závody, respektive jejich důkladný popis, jako na svou přípravu a své tréninky. To vám bylo zajímavé téma! Fourcade sám sobě nastavil tvrdý režim, plný mnoha odepírání, a já jsem získala dojem, že má snad železnou vůli. Ale věděli jste, že když ještě nebyl plnoletý, tak s biatlonem na čas skončil?
Měl jsem také velkou rezervu v časovce. Stejně jako jsem byl v pohodě v závodech s hromadným startem a stíhačkách, tak mi bylo nepříjemné být na trati sám jen proti stopkám. Pracoval jsem na tom se Stephenem Bouthiauxem. Zvýšil jsem počet nadprahových tréninků, abych lépe poznal sebe, své tělo a jeho fyziologii, abych věděl, kam až mohu posunout hranici a jak dlouho na ní mohu zůstat. Tato zásadní práce ze mě udělala opravdového biatlonistu. Dnes vítězím ve vytrvalostním závodě, zatímco tehdy to bylo moje slabé místo.
Fourcadův popis dětství a dospívání byl rovněž velmi příjemnou kapitolou. Stejně jako Johannes Bø, i Martin měl vzor ve svém starším bratrovi Simonovi, který je také biatlonista. Už tehdy, v dospívání, se v něm rodily silné názory a zásady, které má dnes a za které bojuje. Jednou z jeho zásad je i to, že ve své knize nezabíhá do osobních záležitostí. Prezentuje veřejně známé informace, do kterých přidá svůj pohled a to, jak je v danou chvíli prožíval, ale „nepere špinavé prádlo veřejně“, jak se říká. Byla jsem docela zvědavá, jak vylíčí chvíli, kdy z jejich týmu odešel trenér střelby. A neodešel k nikomu jinému než k Norům, Fourcadovým největším soupeřům! Dopodrobna přečíst si to můžete přímo v knížce, já jen napovím, že se Martin držel svých zásad, což je v dnešní době, kdy je ještě jednodušší než dřív vyjádřit veřejně svůj názor, velice obdivuhodné. Fourcade zkrátka nepíše o šokujících a veřejnosti dosud tajených událostech, ale o biatlonu, a o tom, kým je, tedy biatlonistou. A jak sám říká, píše to pro začínající vrcholové sportovce a sportovní fanoušky.
Pokud by vás zajímalo vytahování ryze osobních záležitostí, které by se měly řešit v soukromí, a ne v novinách, přečtěte si knihou Jinou od Gabriely tehdy vdané Koukalové, dnes opět Soukalové. Zmiňuji ji především proto, že Gabriela Soukalová napsala k českému vydání Fourcadova snu o zlatě a sněhu předmluvu. Předmluva je to velmi neumě napsaná, a dle mého názoru nemá hlavu ani patu. Čtenářům Fourcada vychvaluje, píše o tom, jak je dobrý, ale jinak nejde o zvlášť inspirativní text, ke kterému by se s hrdostí mohla hlásit. A pokud bychom za kritérium pro text považovali to, že musí předat nějakou konkrétní zprávu, pak nejde o text vůbec. Být já redaktor knihy, nepustím to v této podobě do tisku. Zároveň mě to vede k domněnce, že Soukalová nenapsala ani jednu větu své knihy. Samozřejmě vím, že takhle to funguje, že si lidé jako Soukalová najmou novináře, jako je Martin Moravec, který s ní na Jiné pracoval, aby sepsali jejich životní příběh, ale přijde mi, že i ty nejjednodušší poznatky musel Moravec přepisovat, aby se to dalo číst. Ale co já vím, jak to bylo, že? 😊
Jak už jsem nakousla, to, jak Martin Fourcade ve spolupráci se svým kamarádem a novinářem Jeanem Issartelem, pracuje s jazykem, je o něco propracovanější než v Biatlonových legendách. Tam byl ten jazyk opravdu hodně jednoduchý, zatímco ve Fourcadově knize se sem tam přibližuje „krásné literatuře“. Ale ať tak či onak, obě knihy jsou po čertech čtivé. Co shledávám jako jedinou výtku, je překlad. Ne ve smyslu slovní zásoby či slovosledu, ale v tom, že je délka vět zachovaná z originálu, tedy krátká. A to i když český jazyk nabádá (tedy alespoň mě) je spojovat do souvětí. Po velkou část knihy jsem si toho nevšímala, ale ke konci už mi to přišlo jako pěst naoko.
Kromě toho sebeanalytického hlediska si skutečně říkám, že to všechno by možná mohlo zajímat začínající vrcholové sportovce a nějaké sportovní fanoušky. Že když budu s nimi poctivě sdílet svou životní dráhu, že se možná jednu nebo dvě věci naučí. A tak to dělám…
Můj sen o zlatě a sněhu doporučím všem sportovním fanouškům, mladým nadějným sportovcům (tedy přesně těm, pro které Fourcade knihu psal), ale i čtenářům, kteří zkrátka rádi čtou životopisy. Knížku jsem měla přečtenou za jeden večer, má totiž jen sto osmdesát devět stran. Jde o takříkajíc jednohubku. Jednohubku, na kterou ale nezapomenete! Já si z Fourcadova sportovního příběhu hodně odnáším. Můj sen o zlatě a sněhu si klidně pořiďte i pokud v biatlonu trochu tápete. Na konci knihy totiž najdete dodatek nazvaný Základy biatlonu, kde Fourcade vysvětluje principy jednotlivých biatlonových disciplín. Nejde o suchý souhrn pravidel, jaký najdete na wikipedii, ale o text, kterému je věnována stejná péče jako zbytku knize. Fourcade ke každé disciplíně přidal své poznatky, jak mu například sprint dává zabrat, i jakou strategii při něm volí. Tento dodatek je třešničkou na úžasném dortu, který hodnotím….
Pif-pif-pif-pif-pif! Pět z pěti sestřelených terčů!1
- Hodnocení v podobě jedné střelecké položky jsem použila i u Biatlonových legendy, a přišlo mi dobré ho zachovat. ↩︎