Tak jsem se „konečně“ dočkala: devatenáctého března vyšel Úsvit sklizně, další prequel do série Hunger games od Suzanne Collinsové. V uvozovkách je slovo „konečně“ proto, že jsem si uvědomila jak dlouho museli někteří čtenáři na rozdíl ode mě na tuto knihu čekat – protože jich není málo, kteří Hunger games četli poprvé třeba před deseti lety. To já nečekala ani půl roku, protože trilogii, která se odehrává při sedmdesátých čtvrtých Hladových hrách a jíž celá série začíná (čítá knihy Aréna smrti, Vražedná pomsta a Síla vzdoru), jsem přečetla loni v listopadu během jednoho týdne. V lednu tohoto roku jsem se pustila do prvního prequelu, Balada o ptácích a hadech, který se odehrává během desátých Hladových her, a ani ten mi moc času nezabral. Pro Úsvit sklizně, během kterého probíhají padesáté Hladové hry, jsem si jela hned dvacátého března a dočteno jsem měla už následující večer. A byl to vážně neuvěřitelně mistrovský kousek. Což neříkám proto, že jsem se na Úsvit sklizně tak moc těšila, ale proto, že v něm Suzanne Collinsová překonala samu sebe a dokázala své kvality.
Omšelé, šedivé domy Sloje halí mlžný opar, jako by je chránil. Byl by to uklidňující pohled, nebýt občasného křiku dětí pronásledovaných zlými sny. Během posledních několika týdnů, jak se blíží padesáté Hladové hry, jsou tyhle zvuky čím dál častější, stejně jako úzkostné myšlenky, které se usilovně snažím potlačovat. Druhé Čtvrtohry. Dvakrát tolik dětí. Němá cenu se tím zabývat, opakuju si, nemůžeš s tím vůbec nic dělat. Jako dvoje Hladové hry naráz. Neexistuje způsob, jak ovlivnit výsledek sklizně ani to, co následuje. Tak k čemu přiživovat noční můry? Nedovol, aby se tě zmocnila panika. Nedávej Kapitolu aspoň tohle zadostiučinění. Už tak si toho vzali víc než dost.
Padesáté Hladové hry nejsou jako ty každoroční – každých dvacet pět let se totiž konají takzvané Čtvrtohry, které mají kraje ještě více vytrestat. Místo běžného náhodného losování jedné dívky a chlapce během prvních Čtvrtoher rozhodovali o tom, kdo půjde bojovat o svůj život do arény, běžní občané kraje pomocí hlasování. A během těch nynějších se vylosuje dvojnásobný počet dětí. Mezi nimi i Haymitch Abernathy, šestnáctiletý chlapec, který toho po materiální stránce nemá moc, ale má milující maminku, bratříčka, svou dívku Lenoru Dove a kamarády – a to bohatě stačí! Když je vylosován a odvezen do Kapitolu odkud má pokračovat do arény, je mu jasné, že se ke své rodině už nikdy nevrátí. Čtyřicet sedm dalších dětí je neuvěřitelné číslo a on jistě nemá šanci je všechny porazit. Ale protože hned během zahájení se stane obrovské faux pas, Haymitchovi dojde, jak neorganizované Hladové hry ve skutečnosti jsou a jak málo stačí, aby se Kapitolu úplně vymkly z rukou. A rozhodne se tak odejít z pozemského světa ve velkém stylu: zničí prezidentovy „dokonalé“ druhé Čtvrtohry a ukáže krajům i kapitolským občanům pravdu. Jenže mu vůbec nedochází proti jak velkému protivníkovi vlastně stojí a o co vše hraje. Hladové hry totiž nikdy nekončí – a už vůbec ne vítězstvím.
Díky trilogii jsme věděli jak panemská sága o Hladových hrách skončí, díky Baladě o ptácích a hadech zase jak začala. Úsvit sklizně čtenářům přináší dílek, který mezi ně dokonale pasuje a spojuje je. I tak jsem si ale myslela, že víme o co v něm půjde, a že nás minimálně v popisech Haymitchových Hladových her nemůže nic překvapit; vždyť se Katniss a Peeta ve druhé knize z trilogie, ve Vražedné pomstě, dívají na jejich záznam. Na základě toho jsem napsala článek s předpověďmi a teoriemi pro Úsvit sklizně, kde jsem mimo jiné zmiňovala, že se autorka bude nejspíš věnovat především pozadí Hladových her a tomu, co bude následovat po nich. Protože všechno o padesátých Hrách už přeci víme. No, můžu konstatovat, že ve zhruba pětaosmdesáti procentech svých předpovědích jsem se buď přímo trefila anebo se aspoň přiblížila k pravdě, ale v tom hlavním ne: o padesátých Hladových hrách jsme nevěděli vůbec nic. Ano, podlehla jsem propagandě a nechala se ukonejšit pozlátkem! Věřila jsem, že Haymitch přijde o naprosto vše jenom proto jak nakonec zabije svou poslední protivnici, což už bylo popsáno právě ve Vražedné pomstě. Collinsová je za to, jak se jí chytře daří upozorňovat a rovnou v praxi poukazovat na problémy reálného světa i svého dystopického Panemu, neustále oceňována, ale já to v celé velikosti pochopila až v Úsvitu sklizně – protože mě mimo jiné vůbec nenapadlo přemýšlet, že to tak nemuselo být. Už ji nikdy nepodcením.
„My všichni máme rodiny,“ odpovím. „Myslíš, že ta tvoje dokáže zapomenout na tohle? Vím, že moje ne.“ Odepiš mě, Side. Zřekni se mě. Odplivni si, kdykoliv uslyšíš moje jméno. Neúspěch při sabotáži arény není nic ve srovnání s tímhle.
„Vysvětlím jim, jak to bylo, až se vrátím domů,“ řekne Silka.
„Ale ty se domů nevrátíš, Silko.“ Vytáhnu zpoza opasku sekeru. Nikdo z nás se nevrátí domů. Já zabiju ji a Snow zabije mě. Tyhle hry zůstanou bez vítěze.
To bude odkaz druhých Čtvrtoher.
Úsvit sklizně je psán v první osobě přítomného času z pohledu Haymitche a v podstatě až na takových pět nebo šest kapitol se věnuje přímo průběhu Hladových her. Překladu se opět ujal Zdík Dušek a nutno říct, že ani tentokrát nezklamal a odvedl naprosto výjimečnou práci. Takovou, díky které jsem v kombinaci s psaním Suzanne Collinsové od první do poslední stránky nepřestávala zírat. Ať už šlo o děj nebo o to jakým způsobem ze mě autorka ždímala emoce, vše bylo dokonale vymyšlené a napsané. Opravdu jsem se snažila najít aspoň malou drobnost, kterou bych mohla vytknout, ale vůbec nic jsem nenašla. V Úsvitu sklizně je Suzanne Collinsová lepší než kdy dříve. A drsnější než kdy dříve.
Hladové hry se čtyřiaosmdesáti splátci v aréně byly přesně tak brutální jako zněly. Doufala jsem, že se třeba mýlím, ale ne. Doposud jsem za nejbrutálnější považovala první díl trilogie, Arénu smrti, a poté Baladu o ptácích a hadech. Tu ovšem ne tolik kvůli průběhu Hladových her, jako spíše kvůli nelidskému chování Kapitolu ke splátcům. Úsvit sklizně má nejenže ještě o trochu horší Hladové hry než ty z Arény smrti, ale ani přístup ke splátcům tam není zdaleka tak příjemný jako o dvacet čtyři let později. Dá se říci, že má to nejhorší z obou knih. Ono chování ke splátcům, natolik podobné Baladě o ptácích a hadech, jsem nečekala. Naivně jsem si myslela, že čtyřicet let je dost dlouhá doba na aspoň drobnou změnu. Ale ne. A stejně tak mě překvapilo, kolik lidí v krajích i Kapitolu během padesátých Hladových let ještě nesklopilo hlavu. Jsou to přeci jen Hry o něco blíže době, kdy se odehrává trilogie a kdy jsou běžní lidé, splátci i Kapitolani krotcí jako ovečky. V trilogii mi dávalo zcela smysl, když Katniss bez váhání plnila rozkazy prezidenta Snowa ohledně jejího vykonstruovaného milostného vztahu s Peetou a šla mu na ruku, aby zachránila život svůj i svých blízkých. Ale kdyby žila v Haymitchově době, nikdo v krajích by jí za to určitě negratuloval, naopak by jí to nejspíš dali i „sežrat“. Tehdy ještě nebylo nic horšího, než se podvolit Kapitolu a zemřít s tím.
Při pomyšlení na Wyattovu oběť a na to, jak nás Kapitol v téhle krásné, ale ve skutečnosti smrtící aréně staví jednoho proti druhému, se ve mně vzedme vztek. Hry musí skončit. Tady. Teď.
Zpětně se stydím, když si uvědomím, že bych se jako splátkyně zachovala spíše jako Katniss než jako Haymitch. A to je pouze jeden z mnoha ohledů, v nichž mě Úsvit sklizně ovlivnil: nutí mě být silnější a, i když je to klišé, i odvážnější. Chtít dělat správné věci – další klišé – i když k nim povede trnitá a mnohem nepříjemnější cesta. Absolutně mi přeházel priority, a to mluvím jen o konkrétních situacích a ne myšlenkách, které si z něj odnáším.
Nejenže Úsvit sklizně popisuje další chybějící díl panemské historie, nabízí navíc i mnohem širší kontext k… no, v podstatě celé trilogii. Jen na málo věcí v ní se dá koukat stejně jako před Úsvitem sklizně, což platí i pouze pro nemalé množství postav – tolik nám toho zůstávalo skryto! Nebudu nic prozrazovat, jenom naznačím, že vůbec nic se v trilogii neodehrálo náhodou, především v druhém díle. A protože se řídím svými recenzemi, jsem si kvůli poznání z Úsvitu sklizně a ději Vražedné pomsty nyní téměř na sto procent jistá, že další prequel bude a bude se opravdu týkat Finnicka Odaira.
Staronových postav je v Úsvitu na scéně hodně (Finnick samozřejmě ne, protože pokud se nemýlím, tak zrovna kolem padesátých Hladových her se mohl narodit). Ale kolik jiných se jich tu sešlo, nad tím mi zůstával rozum stát! Jak geniálně do sebe vše zapadlo! Strašně jsem si opětovné shledání s nimi užívala a na nikoho z nich už se nikdy nebudu dívat stejně – včetně Haymitche, jehož charakterový vývoj je popsán velice silně. S takhle úžasně promyšlenou sérií jsem se nejspíš ještě nikdy nesetkala. Asi víte, že obvykle se na prequely dívám skepticky, protože je až na výjimky, jakou jsou i Hunger games, považuji pouze za způsob jak ještě více vydělat na prověřené značce. A i když si nemaluji vzdušné zámky a nepochybuji, že peníze jsou pro autorku také hezkou motivací, nemohu se na ni za to zlobit; vždyť tím, že knihy píše odzadu jenom dokazuje, jak rozsáhlou práci na Hunger games odvedla ještě před napsáním první knihy. A to tehdy ani nevěděla, zda to bude kniha natolik populární, aby jí vyšla i všechna pokračování a vynaložená práce se zúročila.
„Prostě mě nech odejít!“ vykřiknu. Vztekám se na sebe, že jsem jí neřekl, ať se po mojí smrti přesune dál, když jsem k tomu měl příležitost. Několikrát udeřím hlavou do stromu, až mi začne téct další krev, pak ochabnu a čekám na konec. Jsem váš, pane prezidente…
I autorčina hra s emocemi byla ještě o něco lepší, než u jejích předchozích knih – a to byla laťka pěkně vysoko! Čtení bylo mnohdy čirá agónie. Strašně jsem se při něm nabrečela. Někdy proto jaká bezmoc z děje sálala, protože se jeden malý kluk rozhodl postavit celému světu, jindy kvůli smutným momentům a dojemným pasážím. A posledních dvacet stran už čistě proto, jak rozdrcené srdce jsem měla. Ale i přesto, že mě Úsvit sklizně dočista zničil, nechala bych se jím s radostí ničit znovu a znovu. Takhle nějak asi fungují toxické vztahy, že? Jako důkaz o tom, že Collinsová píše emoce a silné myšlenky vážně úžasně a často čtenáře dokáže zasáhnout i v situacích kdy bychom to nečekali, může svědčit i věta, kterou ukončila své poděkování na konci knihy a je to tedy úplně poslední věta z celého Úsvitu sklizně: „Někdy padá sníh, ale někdy také vychází slunce.“ A každý, kdo někdy četl Hunger games a už i Úsvit sklizně, teď jistě bojuje se slzami. A co bylo na celé knize podle mě vůbec nejsmutnější? Že Haymitchovi bylo pouhých šestnáct let. Byl pořád jenom dítě, přišel o všechno a zůstal úplně sám.
Celá kniha je opět prokládána písněmi a úryvky z básní. Protože Haymitchova láska Lenora Dove se jmenuje podle básně Havran od Edgara Allana Poea, byl tu Havran hojně citován. V Havranovi je lyrický subjekt sužován vzpomínkami na svou milovanou dívku jménem Lenora, o kterou přišel. Do pokoje k němu přiletí havran, který na všechny jeho otázky odpovídá: „Už víckrát ne!“ Tak končí téměř každý verš a lyrický subjekt je z toho čím dál zoufalejší, protože mu tak pták připomíná, že už víckrát nespatří svou lásku Lenoru. Poslední kapitola byla touhle snad nekonečnou básní protkaná nejvíce a s každým dalším slovem mě více a více bolela. Chtělo se mi prosit havranovými slovy, a jistě by se ke mně připojili i lyrický subjekt a Haymitch, aby už se neopakovala, zkrátka skončila a s ní i ta ohromná bolest, kterou jsme v dané kapitole všichni tři prožívali. Už víckrát ne, už víckrát ne, už víckrát ne! Ale protože Suzanne Collinsová nepíše s touhou šokovat ale naopak předat hluboké myšlenky ohledně podstaty lidskosti, moci i přístupu k životu, když konečně skončil Havran a já se dala trochu dohromady, přišel epilog. A další slzy. Jen tentokrát ne kvůli smutku, který by z něj byl cítit, ale pro jeho krásu a naději. V Baladě o ptácích a hadech, kde se autorka v epilogu soustředila na mladého prezidenta Snowa a epilog tak byl spíše přehlídkou krutosti a Snowovi nově nabyté moci, tento svůj talent na psaní srdcervoucích epilogů neměla možnost využít. Protože ho jednoznačně má – stejně tak jako v Úsvitu sklizně mě zničil i ten ze Síly vzdoru, poslední části trilogie.
„Rci té duše, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náručí přivine“ –
havran dí: „Už víckrát ne.“
Lenora Dove mi vysvětlila, že ráj je místo v nebi, obývané bytostmi s křídly, které se nazývají andělé, místo, kam, jak někteří věří, možná odcházíme po smrti. Ráj je něco jako dobrý svět pro dobré lidi. Lenora Dove je ale pro mě okřídlenou bytostí už teď. Jestli skutečně existuje něco po životě, o který brzy přijdu, budu moct být zase s ní? Chtěl bych to vědět, jako ten chlápek z písně. Jenže havran nám nedává odpověď, jakou by kterýkoliv z nás chtěl slyšet.
Stručně řečeno jsem tedy poslední kapitolu a epilog „ořvala“ jako kdybych se kopla do malíčku, holeně i brňavky zároveň. Ale přísahám, že to bylo moc spokojené čtení! V momentě, kdy jsem tuto čtyř set stránkovou knihu o pouhých ani ne třicet hodin poté, co jsem si ji vyzvedla v knihkupectví, dočetla, jsem se nezmohla vůbec na nic. Až v dalších dnech mi začalo docházet, že autorka udělala přesně to samé jako v Baladě o ptácích a hadech: poskytla nám sice strašně moc odpovědí, ale stejně tak velké množství otázek. A k tomu ta obrovská dávka souvislostí, symbolů, nevyřčeného, život měnících pasáží a postav, které známe buď z doslechu, v jejich starších verzích nebo naopak skrze jejich potomky… Úsvit sklizně je jednoduše naprosto epická kniha. Na světě neexistuje nic k čemu by se dala přirovnat, jelikož šlo o horskou dráhu emocí, akcí, zvratů, realistických detailů a ničím nepřikrášlené pravdy, které jsem si pochvalovala už při čtení trilogie a Balady. Hodně čtenářů mimochodem zajímá, zda musí před čtením prequelů číst i trilogii. Každý může mít vlastní názor, ale myslím, že s velkou většinou čtenářů se shodnu na tom, že rozhodně ano. Moc se mi líbilo přirovnání, které zároveň ukazuje pořadí knih, jež je určitě dobré dodržet alespoň při prvním čtení: Aréna smrti, Vražedná pomsta a Síla vzdoru, zkrátka a dobře trilogie, jsou polévka, Balada o ptácích a hadech je hlavní chod a Úsvit sklizně je dezert. A nechcete mi přeci říct, že hlavní chod a dezert jíte před polévkou, no ne? (Nabízí se polévku úplně vynechat, vím, ale každá analogie pokulhá a jak říkával můj dědeček, polévka je grunt, kdo ji nejí, ten je špunt – takže čtěte trilogii jako první!)
Předmět, který mi vyklouzne z ruky, v první chvíli nepoznám. Je to tenký kovový oblouk ve tvaru písmene C. Sevřu ho v prstech a prohlížím si barevná zvířata na obou koncích. Hadí hlava syčí na zobák nějakého dlouhokrkého ptáka. Položím si předmět do otevřené dlaně a vidím, že smaltované šupiny a pera pokračují směrem ke středu oblouku a postupně se rozplývají do hladkého povrchu. Za oběma hlavami jsou přiškvařené kroužky. Možná na nějaký řetízek.
„Je to krásné,“ řeknu. „Nosí se to, viď?“
„No, víš přece, že jsem ráda, když mají ozdoby i nějaké praktické uplatnění,“ odpoví Lenora Dove tajemně – chce, abych na to přišel sám.
Obrátím předmět v dlani, znovu ho sevřu a tentokrát zakryju zvířecí hlavy prsty. A pochopím jeho účel. Hladká ocelová hrana není jen na okrasu.
Abych to tedy shrnula, s radostí věřte tomu, že ohlasy, jaké se Úsvitu sklizně dostávají, jsou pravdivé. Nejsem si jistá, zda vůbec letos přečtu nějakou knihu, která jej překoná. A jsem moc šťastná, že jsem se vloni v listopadu rozhodla dát Hunger games šanci. Ať to zní jako sebevětší klišé, jde o sérii, která mě hluboce změnila. Jak jsem již psala, Úsvit sklizně mě ovlivnil co se touhy být odvážná a silná týče. Trilogie mě změnila tak nějak celou, a to ať už dějem nebo postavami a detaily v ději, a v Baladě mnou zamávala právě postava Lucy Gray Bairdové. Ale ještě více než Lucy Gray mě ovlivnila Lenora Dove z Úsvitu sklizně. Je to další klišé, ale naučila mě být přesně tak divná jakou mě Bůh stvořil, prožívat dobré i špatné emoce naplno a že venku na mě čeká někdo, kdo mě přesně takovou má a bude mít rád. A to prosím není vůbec okaté poselství Lenory Dove, nejsem si ani jistá, zda je za tímto účelem vůbec psaná. Jenom mi možná ještě navíc pomohla si to uvědomit.
Hunger games nejsou jen o násilí v rámci Hladových her. Vlastně si myslím, že o něm nejsou vůbec. Když opomenu, že jsou varováním a pro mě osobně i život měnící záležitostí, vypíchla bych, že jsou o důležitosti lásky. Ne romantické, ale zkrátka lásky k lidstvu a lidem, což je něco, s čímž se velmi ztotožňuji. Od té doby, co mě v tomto školním roce začala učit jedna paní učitelka s obrovským filozofickým záběrem, začínám si myslet, že je i smyslem života. Čtěme knihy jako jsou Hunger games, 1984 od George Orwella nebo Příběh služebnice od Margaret Attwoodové a nenechme je nikdy se uskutečnit. V každé knize najdeme nějakou pravdu, ale v dystopiích mnohdy bohužel i předpověď budoucnosti.
Drusilla se na ni krutě zašklebí. „Doufám, že vyhraješ. Netušíš, co tě bude čekat pak. Nevíš vůbec nic.“
Podtrženo, sečteno: hodnotím 10/10. Nemohu jinak a klaním se, paní Suzanne Collinsová, má nejoblíbenější spisovatelko na světě.
Knihu vydalo pouhý den po originálu nakladatelství Fragment. Na světě je už i audiokniha, kterou namluvil Petr Nezkusil a pasáže s písněmi nazpívala Anežka Saicová. Poslechla jsem si volně dostupnou ukázku o stopáži padesáti minut a musím si ji rozhodně doposlechnout celou, protože namluvená je opravdu brilantně. Tu vydalo audioknižní vydavatelství Voxi.