Roky jsem se jí vyhýbala, ale teď na ni konečně došlo. O čem je řeč? O Hunger games od Suzanne Collinsové. Série Hunger games byla jednu dobu (a myslím, že stále je, i když už v ne tak velké míře) nesmírně populární, především díky filmům s herečkou Jennifer Lawrence v hlavní roli. Ačkoliv se v rámci děje Hunger games klasicky překládají do češtiny na Hladové hry, série si zachovala anglický název. Protože Hunger games je pojem. Já jsem kdysi rozečetla první díl této trilogie, ale když jsem zjistila, že ta kniha se zajímavou obálkou, jež mě zaujala, je předloha filmů, z kterých jsou moje spolužačky tak hotové, rychle jsem jej zase odložila. Došla jsem k názoru, že je to moc velký mainstream a protože mě mainstreamová pobláznění vytáčejí do nepříčetnosti, v rámci zachování duševního zdraví jsem dala ruce pryč. Až teď, po spoustě let, mě zničehonic napadlo, že bych si Hunger games mohla přečíst, protože mi docvaklo, že mainstreamové jsou především filmy a že do filmové komunity patří úplně jiné skupinky lidí než do té knižní. A protože do té knižní patří i několik mých kamarádek, které Hunger games úplně zbožňují, nechala jsem se zlákat a do Hunger games se pustila. Zjistila jsem, že jsem zapomněla dočista vše, co jsem se při svém krátkém prvním čtení dozvěděla, ale také, že je to zcela úžasná kniha, která si všechen ten poprask zaslouží. Nyní jsem tedy hrdý člen čtenářské Hunger games komunity a také čerstvý milovník a fanoušek této série.
Hunger games v překladu znamenají, jak už bylo řečeno, Hladové hry. Stát Panem leží na území kdysi známém jako Severní Amerika a vznikl po ekologicko-ekonomickém kolapsu světa. Hlavní město Panemu se jmenuje Kapitol a žijí tam ti nejbohatší, kteří drží pevnou ruku nad dvanácti kraji rozkládajícími se kolem. Některé kraje jsou bohatší než jiné, ale život ve všech z nich představuje především velkou dřinu a nutnost poslušnosti. Kdysi dávno se obyvatelé krajů pokusili o vzpouru a svrhnutí vlády, jenže se to nepodařilo a Kapitol se jim to rozhodl navždycky připomínat. Aby krajům stále dokola dokazoval, jakou má moc (a zároveň zabavil znuděné zbohatlíky v Kapitolu) pořádají se jednou ročně Hladové hry. Z každého z dvanácti krajů je náhodně vylosovaná jedna dívka a jeden chlapec ve věku od dvanácti do osmnácti let, kteří jsou posláni do drsných podmínek vytvořených v takzvaných arénách, kde musí přežít a pozabíjet své soupeře. Říká se jim splátci, protože platí za činy těch, kteří se chtěli kdysi vzbouřit. A z čtyřiadvaceti splátců na konci zůstane jen jeden. Celou dobu jsou jejich boje o život živě přenášeny televizními kamerami a lidé se baví pohledem na brutální smrti. A tak se to opakuje stále dokola, rok co rok.
Katniss Everdeenové je šestnáct let a žije ve Dvanáctém kraji. Čeká ji už páté losování, zatímco její dvanáctiletou sestřičku Prim první. A protože náhoda je blbec, na Prim hned napoprvé padne los. Katniss by nesnesla sledovat, jak jde její sestra na jistou smrt a tak se nabídne jako dobrovolnice místo ní. Spolu s ní je vylosován syn pekaře Peeta a i když je na ní milý, i jeho bude Katniss muset zabít, pokud se chce vrátit domů. Splátci se po losování ocitají v moci Kapitolu a stávají se z nich poslušné loutky, které slouží i jako nástroje propagandy. Katniss do arény vstupuje s vědomím blízké smrti, ale když se po několik dnech odehraje největší změna pravidel v dosavadní historii Hladových her, začne věřit, že má šanci na vítězství. Sedmdesáté čtvrté Hladové hry právě začínají!
Každý rok se opakuje stejný proslov. Shrnuje dějiny Panemu, země, která povstala z popela toho, co se kdysi nazývalo Severní Amerika. Vypočítává katastrofy, sucha, bouře, požáry a stoupající hladiny oceánu, které pohltily značnou část souše, i následnou krutou válku o zbývající zdroje. Výsledkem byl vznik Panemu, zářícího Kapitolu obklopeného třinácti kraji, který přinesl mír a prosperitu svým občanům. Následovaly Temné dny vzpoury krajů proti Kapitolu. Dvanáct jich bylo poraženo, třináctý byl vyhlazen. Smlouva o velezradě nám poskytla nové zákony zaručující mír a jako každoroční připomínka, že Temné dny nesmějí nikdy přijít znovu, vznikly Hladové hry.
Pravidla her jsou prostá. Jako trest za vzpouru musí každý kraj dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci a kteří se zúčastní následující soutěže. Dvacet čtyři splátců je uvězněno v rozlehlé venkovní aréně, která může zahrnovat vše od žhavé pouště po zmrzlou pustinu. Během několik týdnů spolu soutěžící bojují na život a na smrt. Poslední splátce vyhrává.
Odvážet děti z krajů a nutit je, aby se vzájemně zabíjely, zatímco my můžeme jen bezmocně přihlížet – tak nám kapitol připomíná, že jsme mu vydáni na milost a nemilost.
Nechce se mi vůbec věřit, jak moc mě Hunger games bavily. Bylo to napínavé a chytlavé čtení, navíc výborně napsané. A ani zdaleka ne takové, jak jsem čekala. Autorka Suzanne Collinsová vytvořila úžasně krutý dystopický svět, který popisuje z pohledu hlavní hrdinky Katniss. U young adult knih, mezi které Hunger games také spadá, se často autoři bojí používat spisovné výrazy a snad kvůli uvěřitelnosti používají spíše ty hovorové. Jazyk těchto knih bývá velmi prostý. Avšak Hunger games jsou z hlediska slohu stejně dobré jako kterýkoliv román pro dospělé ze světové literatury, plné spisovných spojek, výrazů a rozvinutých vět. A vůbec to nenarušuje autenticitu, naopak to Katniss činí osobitou a pro oko čtenáře je to velmi líbezné. Autorka se s ničím nepáře zbytečně dlouho, rozvádí místa, která to potřebují, ale děj zbytečně nenatahuje a „neokecává“. Rezignovala na jakékoliv zaobalování drsných a nehezkých detailů a bez sebemenšího zaváhání tak čtenáře staví do velmi brutálních situací, které mají jen málokdy šťastný konec.
Collinsová píše jednoduše božsky. Tři sta dvacet osm stran jsem díky tomu přečetla za dva dny a okamžitě se pustila do druhého dílu. Příběh je nesmírně chytlavý, Katniss je zkrátka skvělá a vše zdárně doplňuje dystopický okolní svět. Postavit svět doslova na trosky Ameriky a odkazovat na ni, jako by to byla jakási legenda, třeba ztracená Atlantida, je velmi dobrý nápad. Místy se navíc objevují paralely s naším světem, které byly mnohdy znepokojující. Zásluhu na tom ale jistě má i překlad, který měl na starosti Zdík Dušek. Pro nakladatelství Fragment, které Hunger games vydalo, překládá pravidelně jedny z největších bestsellerů z jejich produkce a mně je už po prvním díle Hunger games jasné proč. Tleskám a klaním se.
Znepokojující byla i drsnost celé knihy. Nevím, co jsem čekala, když konceptem knihy je vražedná reality show sledující děti, které se mezi sebou vraždí, ale stejně jsem byla mírně zaražená. Aréna smrti je velice věrohodná kniha plná neelegantních detailů týkajících se přežití v lesích, do kterých je Katniss s ostatními zahnána, nebo brutálních smrtí ostatních splátců. Katniss popisuje například své pocity těsně na hranici kolapsu z dehydratace, když se jí nedaří najít zdroj vody, jak si zoufale tře suchý jazyk a snaží se ho zvlhčit, že má hnědou moč, protože ledviny nemají co zpracovávat. Nebo poštípání zmutovanými sršni, po kterém jí v kůži zůstala žihadla, z nichž po vyjmutí teče páchnoucí hnis či jak z neošetřené rány cítí hnijící maso. A Katnissino lovení a stahování zvířat z kůže je také výživné. Aréna smrti je vážně drsná, dokonce tak, že si myslím, že takhle drsnou knihu mimo žánr thrilleru jsem ještě nečetla. Hned jsem byla ráda, že jsem ji četla až teď, protože ještě před pár lety bych takhle detailní popisy nerozdýchala a byla z nich nesvá ještě dlouho.
Přes pach kouře a zvratků cítím seškvařené vlasy. Zvedám ruku k copu a zjišťuji, že mi z něj jedna z ohnivých koulí upálila nejméně patnáct centimetrů. Pod prsty se mi rozpadají pruhy sežehnutých vlasů. Civím na ně, ohromená jejich proměnou, když si uvědomuji, že slyším další svist.
Moje svaly reagují automaticky, ovšem tentokrát ne dostatečně rychle. Ohnivá koule dopadá na zem vedle mě, ale předtím ještě olizuje mé pravé lýtko. Pohled na nohavici v plamenech je pro mě poslední kapkou. Uskakuji, mrskám sebou, dopadám na ruce i nohy a s jekem se bezhlavě pokouším zbavit té hrůzy. Konečně se mi vrací duchapřítomnost a převaluji hořící nohavici ze stany na stranu po zemi, abych zadusila plameny. Pak bezmyšlenkovitě odtrhuji zbývající látku holýma rukama.
Sedím několik metrů od výhně zažehnuté poslední ohnivou koulí. Pálí mě lýtko a ruce mám pokryté rudými puchýři. Příliš se třesu, než abych se vydala dál. Jestli mě tvůrci her chtějí zabít, teď mají příležitost.
Hunger games nejsou o romantice nebo vztazích, jsou o syrovém boji a snaze přežít v nehostinných podmínkách. Není to tak, že by se příběh odehrával v kulisách boje o přežití; na prvním místě je právě přežití a jde v první řadě o něj. Protože se ale mimo hlavní děj nejspíš našlo nějaké volné místo, trochu romantiky bychom tu také našli. Není to ovšem klasická romantika, minimálně z Katnissiny strany ne. Jde o obrovské emoce, touhu nebýt v aréně sám a na někoho se upnout. Je to ale opravdová láska? Je moc zajímavé sledovat Katnissino chování a emoce a analyzovat je a vyvozovat si, jak moc ji Hry zničily. Protože Hry člověka skutečně ničí. Byla jsem z toho v naprostém šoku a mnohdy mi z pomyšlení, že jsem na místě šestnáctileté Katniss a snažím se přežít někde venku, dělalo úzko. A kdyby jen šestnáctileté, vylosované mohou být mnohem mladší děti! V aréně, kde trávíme skoro celou knihu, se odehrálo mnoho silných pasáží, které se mnou pořádně zamávaly. Ale prožít si emoce, které ve mně vyvolaly, byl velký zážitek – nebyly to pozitivní emoce, ale bylo to opravdu krásné. 😀 Jsem také unešená z popisů zhýralosti Kapitolanů a rozdílu mezi jimi a lidmi z krajů. Zde nebudu nic rozvádět, ať si to můžete prožít sami, ale jistě mi pak dáte za pravdu a poznáte, čím mě dostaly.
Trochu bojuji s myšlenkou, že mě baví číst o zabíjení dětí, ale pomáhá si opakovat, že je to fikce. Na konci knihy je několik neuzavřených dějových linek, které bych potřebovala v ideálním případě více rozvést, ale možná najdu odpovědi v dalších dílech. Podstatné je, že Aréna smrti je jen epický začátek jistě ještě epičtější trilogie. Těším se, bojím se a mírně se emočně rozkládám – čili jsem v typickém knihomolském stavu po dočtení vážně dobré knihy. Arénu smrti bych mimochodem doporučila všem čtenářům dystopií a sci-fi, kteří mají dostatečně silný žaludek. Na tohle varování si dejte vážně pozor, není tu jen tak pro nic za nic; podle mě nebyla žádná z dnešních young adult knih, které jsem četla, ani zdaleka takhle drsná.
Další hodiny jsou nejhorší v mém životě a to, když se nad tím zamyslíte, je co říct. Samotná zima by jako mučení stačila, ale skutečnou noční můrou je Catovo sténání, škemrání a nakonec už jen naříkání. Po velice krátké době je mi úplně jedno, kým je nebo co udělal. Chci jen, aby jeho utrpení skončilo.
[…] Vleče se to stále dál, až Catovy zvuky zaplavují mou mysl, blokují mé vzpomínky i naději na zítřek, vymazávají všechno kromě současnosti, v jejíž nezměnitelnost pomalu začínám věřit. Už nikdy nepoznám nic než chlad, strach a trýznivé naříkání umírajícího chlapce. Peeta začíná usínat a já pokaždé křičím jeho jméno stále hlasitěji, protože jestli mi teď zemře, vím, že se úplně zblázním.
Trilogie byla adaptovaná do filmové podoby a v době svého vydání zaznamenala velké úspěchy. Já jsem neviděla ani filmy, ovšem plánuji to napravit. K Hunger games patří ještě jeden prequel, který má rovněž i filmovou podobu, Balada o ptácích a hadech. A v březnu příštího roku vyjde další prequelová kniha, která se bude soustředit na padesáté Hladové hry, které jako teprve druhý splátce v historii vyhrál někdo z Dvanáctého kraje (kniha ještě nemá český název). Výhercem padesátých Hladových her byl Haymitch Abernathy, moje nejoblíbenější postava vůbec, tudíž se nemohu dočkat. Moc se mi tyto „doplňkové“ knihy líbí. Nevnímám je jako snahu vytřískat z fanoušků původní trilogie co nejvíce peněz (tak to například vnímám u Fantastických zvířat a neustálého znovuvydávání Harryho Pottera), protože svět Hunger games má pořád velký potenciál a byla by škoda ho nevyužít. Navíc nás fanoušky (já mezi ně patřím už celé čtyři dny) příběhy našich oblíbených postav zajímají. Kdybych tedy mohla poprosit: Suzanne, ještě aspoň tři knihy, ano? Čím více knih, tím samozřejmě lépe, ale také je mi příjemné, že jsou Hunger games poměrně komorní sérií, která se dá přečíst raz dva.
Celé to bylo velmi osvěžující a opravdové. Pro pár drobností sice hodnotím „pouze“ 9,8/10, ale očekávám, že při příštím díle už by mohla desítka padnout.
Děkuji všem svým kamarádkám, které mě k Hunger games „dotlačily“ a se kterými je mohu probírat!
Aréna smrti vyšla v několika vydáních. Například tady si můžete pořídit to úplně první.