Od Sarah J. Maasové, bestsellerové autorky romantických fantasy knih, mám přečteno třináct knih. Teď už vlastně čtrnáct, protože po sériích Skleněný trůn a Dvory jsem se konečně pustila i do její třetí série: do Půlměsíčního města.
Půlměsíční město, známé také jako provincie Lunathion, leží na kontinentu jménem Valbara. Stejně jako všechno ostatní na planetě Midgard, je i Půlměsíční město ovládané šesti bohy nazývanými Asteri. Ale to nejsou jediní krutovládci; každou provincii má na starosti zvolený archanděl, který vybírá, kdo bude spravovat jednotlivé městské části. A kdo v Půlměsíčním městě žije? Všichni. Vážně. V Půlměsíčním městě žije snad každá magická bytost, která vás napadne. Podle toho, k jaké patří rase, přísluší k jednomu ze čtyř Rodů. K Rodu země a krve, Rodu nebes a dechu, Rodu mnoha vod anebo k Rodu plamene a stínů. A tady končí teoretické poznatky, které jsem schopná vám poskytnout. Tenhle svět je poněkud komplikovaný, alespoň tedy pro mě, která o většině stvoření vypsaných na začátku knihy nikdy neslyšela.
Jakožto čtenář jsem se prvních sto padesát stran jen snažila zorientovat. Moc mě nepovzbudila moje kamarádka, které jsem své dojmy ze čtení vykládala – řekla mi totiž, že podle toho, co ví, tak čtenáři buď zhruba do půlky netuší, co se to v Rodu země a krve vlastně děje, nebo to netuší po celou knihu. Je to sice jen vtip, ale docela vystihující. Sto padesát stran mi trvalo, než jsem přišla na to, co jsou to ti Asteri, o kterých je neustále řeč. Pak už jsem čtení zvládala bez problémů, ale začátky byly perné.
Dovolte mi rovnou malinké srovnání s Trůnem a Dvory (zcela bez spoilerů). V Trůnu máme víly a další stvoření s magickými schopnostmi, a pak obyčejné lidi, žijící více méně pospolu. Magie je tam zakázaná, takže v nevýhodě jsou tu víly. Ve Dvorech je svět lidí a víl oddělen magickou zdí. Lidé sice na víly pořádají hony, ale ve skutečnosti se jich šíleně bojí. V Půlměsíčním městě, které jsem si kvůli množství bytostí překřtila na Zootropolis, žije kde co. Lidé ale žijí co nejdál od magických bytostí co nejdál, a v podstatě se jen snaží přežít. Asteri se totiž rozhodli, že smrtelníky je třeba vyvraždit, a tak spolu už roky válčí.
Půlměsíční město představuje neokoukaný typ fantasy světa. Vypadá takřka jako náš svět, plný moderních vymožeností, ale je protkán kouzly. Obyvatelé tohoto světa mají mobily, televize, počítače, mikrovlnky, pračky a já nevím, co ještě, ale to vše funguje díky magii. Bylo skutečně zajímavé, jak se na jednu stranu svět Půlměsíčního města jeví jako výstřelek moderní doby, kde si můžete zajít na večeři do restaurace, nechat si upravit nehty a sledovat reality shows, ale na druhou tu probíhá válka, bytosti si nejsou rovny a některé jsou dokonce zotročené a bojuje se o moc. Říkala jsem si, že v Půlměsíčním městě bude asi ze všech sérií od Maasové život nejpříjemnější, ale zjistila jsem, že v lecčems to tam je horší než život ve „středověce laděném“ Trůnu. Nutno také poznamenat, že to vypadá na sérii inspirovanou severskou mytologií. Teď to zní jako hodně podivná kombinace, ale uvidíme, třeba nás Sarah překvapí tím, jak pěkně to má vymyšlené.
Ještě, než se pustíme do rozboru děje, chtěla bych něco napsat k mému vztahu s Maasovou. Když jsem v prosinci dočítala poslední díl ze série Dvory, která se mi nelíbila už druhého dílu, pěkně jsem si tu zanadávala. A teď dostávám dotazy, proč čtu další sérii od Maasové a dokonce se i těším na další díl Dvorů, když se mi to tak nelíbilo? V mé hlavě to zní jednoduše, ale když to někomu vysvětluji, stále je to pro ně nepochopitelné, tak snad se mi teď povede vyjádřit srozumitelně. Od Maasové jsem jako první četla Skleněný trůn. Ten se mi tak moc líbil, že jsem jím žila ještě měsíce po dočtení. Poslednímu dílu bych se nebála dát deset bodů z deseti a celou sérii jako celek bych také hodnotila vysoce. Tehdy jsem se k Maasové div nemodlila, a tak jsem se pustila do Dvorů. První díl mě docela bavil, druhý už méně, ale pořád se dal číst. Maasová v druhém díle provedla zvrat, jaký jsem v žádné jiné knize nikdy nečetla a který byl velmi odvážný. Za to jsem jí obdivovala. Ovšem vadilo mi, že Dvory jsou na rozdíl od Trůnu napsané v první osobě (respektive první tři díly, bonusová kniha střídá více pohledů a ve čtvrté se vrátila ke třetí osobě). A taky, že hlavní hrdinka je neuvěřitelně stupidní a být po ty tři díly v její hlavě bylo utrpení. Zápletka Dvorů mi přijde extrémně nudná, a je vynahrazována desítkami erotických scén. Přetrpěla jsem to jen díky několika postavám, které jsem si velice oblíbila. A ty by právě teď měly dostat vlastní knihu, proto to těšení! Na Dvorech navíc miluji jízlivé vtipy, které jejich fanoušci vymýšlejí, a celkově tu fanouškovskou komunitu. Dalo by se říct, že Dvory jsou takové mé „guilty pleasure“. Můj názor na Maasovou Dvory ale značně pokroutily. Doufala jsem, že Půlměsíční město bude podobné spíše Trůnu, a já budu moci na Sarah J. Maasovou zase názor změnit. A zatraceně, už mám od ní přečteno tolik knih, že přestat si nedokážu představit. To by musela napsat něco obzvlášť špatného, aby mě to odradilo od rozuzlení tajemství všech jejích sérií! K mé radosti byl Rod země a krve vážně skvělé čtení.
Kdyby vás to zajímalo, o Sarah a její tvorbě jsem kdysi psala článek.
„Zaprvé, ohniví skřítkové nesmí k nám do domu. Ani vodní. Je to noční můra pro pojišťováky. Zadruhé, není to tak, že bych o to mohla Jesibu jednoduše požádat. Klidně by se tě mohla zbavit právě proto, že jsem ji o to poprosila.“
Lehabah si opřela bradu o dlaň a upustila další kapičku vosku nebezpečně blízko papírů. „Dala ti Synrieho.“
Cthono, dej jí trpělivost. „Nechala mě, abych si Syrinxe koupila, protože jsem byla totálně v prdeli a ruply mi nervy, když ji začal nudit a zkusila ho prodat.“
Ohnivá skřítka tiše řekla: „Protože Danika umřela.“
Bryce na vteřinku zavřela oči a pak odpověděla: „Jo.“
„Neměla bys tak klít, BB.“
„Tak to by se ti ten anděl moc nezamlouval.“
„Vedl můj lid do bitvy a patří k mému Rodu. Zasloužím si se s ním setkat.“
„Pokud je mi známo, tak ta bitva dopadla mizerně a ohnivé skřítky kvůli ní vykopli z Nebes a dechu.“
Lehabah se posadila a zkřížila nohy. „Příslušnost k Rodům není něco, o čem může vláda jen tak rozhodovat. Byli jsme vyloučeni jenom úředně.“
Hunt Athalar si o Bryce Quinlanové myslí, že je lehkovážná pařmenka, která naprosto kašle na důsledky svých činů. Bryce taková ještě před dvěma roky byla. Pracovala v galerii jedné čarodějky, a i když by se ráda nazývala galeristkou, byla a stále je ve skutečnosti o něco lépe placenou sekretářkou. Ale co, říkala si, jsem ještě mladá. Kdy jindy bych si měla užívat života, když ne teď? Její kamarádka Danika byla dědička nejvýše postaveného vlčího měniče, a protože každou chvíli mohla nastat chvíle, kdy povinnosti přebijí její záliby, s radostí s Bryce obráží party. Jenže pak Daniku i celou její smečku zavraždí démon.
Bryce přišla o všechny, na kterých jí záleželo, a ti, které nezabil démon, jí kvůli událostem té noci stejně zavrhli. Život, který se po dva roky učila žít, jí teď narušil sám archanděl Lunathionu. Jeho legie došla k názoru, že muž, kterého za Daničinu vraždu odsoudili, to neudělal. Ten je pod dohledem ve vězení, ale ve městě se i tak objevují osoby zavražděné stejným způsobem, jako Danika. Archanděl požaduje, aby Bryce jeho legionářům pomohla s pátráním, protože Daniku znala jako nikdo jiný. Bryce tedy spolu s Huntem Athalarem, andělem, který byl před dvěma sty lety součástí pokusu o vzpouru a teď je archandělovým otrokem, mapuje poslední dny Daničina života a zjišťuje, že tu jde o víc než pár zavražděných. Poté, co to všechno skončí a Půlměsíční město už nikdy nebude takové, jaké ho znala, si může mimo jiné klást otázku, proč jí toho Danika tolik neřekla…
Osm set stran plných akce, skvělých postav, napínavých i vtipných momentů a odhalených tajemství. Před začátkem čtení jsem se bála hlavně toho, zda nebude autorka děj zbytečně natahovat. Musím jí pochválit, protože velkou většinu času skutečně nic nenatahovala. Jedině snad konec, respektive posledních sto stran, mi přišlo jako omílání toho samého stále dokola a chvílemi jsem se u toho dokonce nudila. Ale jinak bylo její psaní svěží a nepostrádalo jiskru. Vyprávění bylo v er-formě, která jí jde podle mě mnohem víc než ich-forma. Je to vážně nepopsatelný rozdíl a já jsem si ohromně užila střídání pohledů mezi postavami. Skoro celou knihu jsem si připadala, jako bych četla poslední díly Trůnu (které jsou z celé série nejlepší), což je velká pochvala. Bavila mě i uvolněná nespisovná řeč, leč prokládaná vulgarismy. Ke cti Sarah ale je, že je neužívala nijak nadbytečně, jen tam, kde se pro její postavy hodily.
Huntův pohled se zostřil do smrtícího soustředění. „A co Bryce Quinlanová – potom, co uplynou tři dny?“
Isaiah se zamračil na stůl a zkřivenou židli. „Jestli má rozum, stáhne se do ústraní a nebude na sebe po zbytek života poutat pozornost mocných nesmrtelných.“
Po Dvorech, kde jsem si našla těch pár svých oblíbených postav, ale zbytek bych nejradši vyvraždila, jsem byla zvědavá, jaké budou tyto postavy. Rozhodně předčily mé očekávání. Všichni byli o tolik dospělejší a rozumnější, než jsem u Sarah zvyklá! Bryce mě tedy ze začátku trochu štvala. Je míšenka víly a člověka, což není ve městě plném předsudků vůči jiným rasám zrovna výhra. Bojí se, že si na ní někdo někdy počíhá a dá jí svůj názor na míšence najevo, a tak popisuje, jak pije lektvar pro pevnější nehty, aby útočníka mohla alespoň poškrábat – ale pak se klidně zleje a zfetuje tak, že není schopná ani vyťukat přístupový kód do bytu, kde žije? Zprvu byla na pár facek, ale ty jí osud přeci jen uštědřil, a to v podobě Daničiny vraždy. Pak už to byla skvělá, přiměřeně sebevědomá mladá žena, která má velmi vtipné hlášky a umí se o sebe postarat. V oficiální anotaci se píše, že po vraždě Daniky skončila „sama a zlomená“. Jsem ráda, že tu svou zlomenost nedávala najevo tak, jako Feyre a ostatní afektované nanynky z knih! Čekala jsem tupočkou rádoby trosku, a dostala jsem Bryce Quinlanovou v plné parádě.
A pozor, i hlavní hrdina (můžeme ho prohlásit za hlavního, ale hlavních mužských postav je více) byl fajn! Prostě obyčejný sympatický chlap, žádný mačo. Není jako vytesaný ze skály, a klidně přizná, že z určitých zástupců vyšších šarží má „bobky“. S Bryce se ze začátku zrovna moc nemusí a dělají si trochu naschvály, ale pak spolu jednají jako dospělí – hurá! Ovšem i ta první část, kdy se moc nemusí, byla napsaná opravdu dobře! Byla jsem z toho v šoku, co vám budu povídat. Bryce a Hunt jsou rozhodně jeden z nejvyspělejších párů svého žánru. Nedávno jsem se začala docela zabývat tím, jaké si z různých knih jejich čtenáři odnášejí příklady do života; doufám, že z chování Bryce a Hunta si čtenáři také něco odnesou, protože bych řekla, že jestli má jít někdo z knih Sarah J. Maasové příkladem, pak jsou to oni. Moc se mi také líbilo, že velkou část knihy, kdy jsou vlastně pořád dva cizí lidé, si Bryce s Huntem vykají. Posílám za to velký palec nahoru do nakladatelství CooBoo!
Fury si zastrčila pytlíček do černé podprsenky. Znovu si přihnula vína a vrátila flašku Bryce. „Neboj. Jesiba to z tebe zítra neucítí.“
Bryce vzala útlou vražedkyni za rámě. „Tak jdeme. Ať mají naši předci důvod otáčet se v hrobě.“
Autorka použila pro postavy mnoho osobních zápletek, které ale už jednou použila v Trůnu a Dvorech. Svým způsobem vykradla sebe samu, až na to že to není krádež, protože jsou to její knihy – nazvěme to používáním osvědčených prostředků. A kdo se jí taky může divit, když jí to funguje, že? Uvedla bych příklady, ale to bych spoilerovala. Nevidím to zcela jako negativum, protože bylo zajímavé vzpomínat, kde už jsem to četla, ale více kreativity bych ocenila.
Konec, který mě chvílemi nudil, jak už jsem psala, měl opravdu hodně velký pohádkový nádech. Což mi ale vůbec nevadilo. Nemůžu říct, že to bylo klišé, byla to vážně ta nejpohádkovější pohádka (a mám z toho pocit, že se to autorka nesnaží „prodat“ nějak jinak, takže jsem s tím v pohodě). Byla to další záležitost, která tak nějak odporuje prvnímu zdání celého konceptu knihy. Je to sice moderní město, ale postavení pořád něco znamená, stejně jako je to sice poměrně vyspělý new adult román s detektivní linkou, ale má pohádkový konec. Kromě toho, že to ke konci byla pohádka, byla to fantasy pohádka plná velkých kouzel. A vzhledem k tomu, že jsem si absenci tohoto opulentního kouzlení ve zbytku knihy užívala, mě to mrzí. Dovedla bych si představit číst knihy jen o tom, jak to funguje v Lunathionu, který mě fascinuje, a popis Bryceiných běžných dnů. Ale to by nebavilo asi nikoho jiného než mě, takže se autorce není co divit.
Avšak mám tu jednu velkou výtku– obsahuje ale úryvek z knihy. Takže pokud nechcete riskovat ani ten nejmenší spoiler, přeskočte tento odstavec. Protože jsem si užívala Bryceinu osobnost a to, že není zcela nesamostatná a nepotřebuje pomoc mužských, vytočilo mě, když Fury Axtarová řekla Huntovi následují: „Bryce byla dlouho duch, Hunte. Předstírala, že ne, ale byla. Ty jsi ji přivedl zpátky k životu.“
Proč jsou zásluhy připisované Hunthovi? Proč to nemůžeme nechat tak, že se Bryce sama dala dohromady, což ostatně udělala? Bryce si navíc celou dobu zakládá na tom, aby nespadla do stereotypu vílí ženy, která potřebuje ke všemu pomoc (a povolení) svého muže, což se podle mě tímto stalo. Proč, Sáro? Hezky česky feministicky řečeno: proč to musí být pokaždé chlap, proč to nemohla dokázat sama? 😁 Nemluvě o tom, že tato fráze je neuvěřitelné klišé a do konceptu knihy se mi vůbec nehodila.
Tak si to shrňme: je docela obtížné ze začátku se v knize zorientovat, ale jakmile se vám to povede, jste za vodou. Příběh byl víceméně uvěřitelný, obsahoval mnoho krásných momentů, u kterých jsem slzela, ale i ty, které byly tak napínavé, že jsem ani nedutala. A postavy byly opravdu skvělé. Doba strávená čtením za to rozhodně stála. Všem fanouškům knih Sarah J. Maasové doporučuji, aby se nenechali odradit délkou knih. Já jsem to tak dlouho měla, a nakonec se z Půlměsíčního města vyklubala série skoro tak dobrá, jako Trůn (soudě alespoň podle první knihy). Pokud ještě nemáte Půlměsíční město přečtené, je nejvyšší čas. V říjnu se totiž dočkáme Sářiny nové knihy – třetího dílu Půlměsíčního města. A kdo ví, o co tam půjde, ten ví… 😀
Podtrženo, sečteno: hodnotím 8,9/10. Moc se těším na další díl, který si ale musím šetřit na nějaké obzvlášť volné dny – první díl mě totiž tak pohltil, že jsem týden prakticky nezvedla hlavu od knihy a mimo čtení jen spala a občas jedla.
Malé bonusové plus na závěr: konečně jsem díky Půlměsíčnímu městu pochopila, jak je to s vílí nesmrtelností. Jestli jsou nesmrtelní jako vážně na pořád, a jak si mám představovat postavu otce jednoho z hrdinů, když by měl vypadat jako mladík, ale zároveň je to něčí tisíciletý otec. Vypadá stejně přitažlivě, jako jsou popisovány ostatní víly, nebo je na něm vidět stáří? Jaké to je, dívat se do tváře svých rodičů a vidět stejné mládí jako u sebe? Nevím, zda to mají všechny víly stejně, ale ve světě Půlměsíčního města musí projít procesem Pohroužení, aby si protáhli život, a stejně na konci podle všeho seschnou jako sušené švestky a zemřou. A opravdu bych si měla toho tisíciletého pána představovat jako junáka. Také se naplnily mé obavy, že přijde nějaká postava, které bude kolem sedmdesáti až osmdesáti, takže bude ve věku lidských seniorů. Dvě stě a více let staré víly? Klidně. Ale sedmdesát až osmdesát? Radši ne, děkuji.
Takže teď máme v Půlměsíčním městě postavu přitažlivého mladíka, kterému je ale sedmdesát. Slyšíte to? Nepřijde vám to divné říkat – že tomuhle mladíkovi, který je mimochodem můj oblíbenec, je sedmdesát, stejně jako třeba mé babičce? Ne? Aha, tak to jsem divná jenom já. 😁
Rod země a krve si můžete případně pořídit na stránkách nakladatelství CooBoo.
Comments (2)