Při tom množství krásných knih, které přečtu, si často ani neuvědomuji zjevné, například to, že mám přečteno nespočet množství knih situovaných po Anglii, České republice, Skotsku a Americe, ale ani jednu z Kanady. Došlo mi to při čtení knihy Zátiší od Louise Pennyové, která se odehrává v Québecku.
Québeck je velmi zvláštní místo. Leží v Kanadě a mluví se v něm francouzsky a anglicky. No povězte, přijde vám jako dobrý nápad nechat lidi hovořit dvěma tak odlišnými jazyky na jednom místě? My, Češi, si s našimi bratry Slováky rozumíme velmi dobře, a ani nemusíme umět oba jazyky. Ale když neumíte francouzsky a narazíte v Québecku na pouze francouzsky mluvícího, jste ve slepé uličce. Bylo skutečně zvláštní nacházet v detektivním románu Zátiší z roku 2005 francouzské výrazy a jména v běžné anglické konverzaci, i když jsme se nenacházeli ve Francii, či na scéně nebyl Poirot Agathy Christie. I když je pravda, že vrchní inspektor Gamache se mu trochu podobá.
Ve velmi mírumilovné vesničce, kde se všichni znají jménem a nikdo nezamyká, byla nalezená mrtvá učitelka v penzi, slečna Jane Nealová. I když to byla starší dáma, byla v kondici, a tak její přátelé překvapí, že jí srdce zradilo na procházce v lese (protože co jiného by to bylo). Koronerku už to ale tak nepřekvapuje, neboť s dírou v něm se nežije zrovna dobře – jako díra od kulky to ale rozhodně nevypadá. Vrchní inspektor Armand Gamache je spolu s inspektorem Beauvoirem a jejich týmem přivolán na místo činu. Šlo o nehodu při lovu, nebo chladnokrevnou vraždu? Gamache s Beauvoirem musí proniknout do životů místních obyvatel a pochopit, jak do toho všeho zapadá vášeň Jane Nealové pro malování a obraz, který nikdy nikomu neukázala – až do chvíle krátce před svou smrtí. Vesnice Three Pines se jeví jako nejidyličtější místo na světě, a Gamache musí nyní tuto představu rozbít, aby dokázal odhalit vraha, který se v ní skrývá.
Dokonale malebná vesnička či malé město, kde se stane vražda, je oblíbeným motivem autorů detektivek. Dost možná nejslavnější autorkou, která jej užila, je Agatha Christie, jedna z mých nejmilejších spisovatelek. Její poklidné, přesto brilantně vymyšlené a dokonale anglické knihy porovnávám se všemi detektivkami podobného ražení. A většinu z nich shledávám vedle Vraždy na faře, Prasklého zrcadla, Hry na vraždu nebo Záhady na zámku Styles mírně řečeno nedostatečnými. Ale Zátiší k nim nepatří. Tato knížka je spojením mých nejoblíbenějších motivů nejen z knih Agathy Christie, ale i dalších autorů jako jsou Colin Dexter nebo dokonce žánrově se lišící James Herriot.
„V neděli budeme mít u Svatého Tomáše vzpomínkový obřad za Jane. Týden potom, co umřela. Budeme rádi, když se zúčastníte, pokud by vám nevadilo přijet zase k nám do vsi.“
Gamachovi to nevadilo. Když se tak rozhlížel, uvědomil si, jak moc má tu ves i ty lidi rád. Škoda, že jeden z nich je vrah.
Vždy mi přišlo, že v detektivkách policie zvažuje možnost nehody až příliš krátce. Samozřejmě, že všichni víme, že to nebyla nehoda, ale vražda, protože o čem jiném by pak ta kniha byla. Ale bylo by hezké nad tím občas uvažovat déle než třicet vteřin. V malebných vesničkách, kde je kriminalita skutečně nízká, to vyčnívá obzvlášť. I proto jsem ze Zátiší tak nadšená, protože vrchní inspektor Gamache se svým týmem opravdu důkladně prozkoumal všechny možnosti smrti Jane Nealové a s teorií, že šlo o nehodu pracoval celkem dlouho. Na druhou stranu jsem ale byla k jejich vyšetřování často skeptická. Jejich podezřelí mi přišli naprosto nepravděpodobní a velmi jsem se divila, proč to tak nevidí i oni. U Gamache a jeho kolegů zřetelně vnímám, že mají na očích „literární klapky“ (můj původní termín, možná si ho dám patentovat); tedy že pro vývoj příběhu je autorka nechala nejednou přivřít oči před zjevným.
Zátiší je autorčina prvotina a je to poznat. U několika popisů jsem vůbec nepochopila, co chtěla říct. Ale věřím, že během těch skoro dvaceti let psaní se vypracovala (série Případy vrchního inspektora Gamache má v současnosti šestnáct dílů). A pokud se nemýlím, a Louise Pennyová skutečně podchytila tyto drobnosti, je momentálně setsakra dobrá spisovatelka. V Zátiší přímo úžasně vystavěla postavy, ať už místní obyvatele a přátele slečny Nealové, nebo policisty. Šedesátiletý Armand Gamache má v sobě cit pro drobnosti Hercuila Poirota, a milou povahu slečny Marplové. Jestli něco opravdu umí, tak je to nahlédnout až do hlubin lidské duše. Byla jsem nadšená z hlubokých myšlenek a často až poetických rozhovorů, které se na stránkách této knihy objevily.
Autorka vypráví ze třetí osoby, a dala prostor mnoha obyvatelům Three pines, díky čemuž jsem si k nim vytvořila milý vztah. Věnovala se i mnoha policistům, třeba takové agentce Nicholové, která je tak zatvrzelá v představě o sobě samé, že se z ní stává arogantní a nepříjemná ženština, se kterou nechce žádný rozumný člověk mít cokoliv společného. Nicholová mě opravdu vytáčela, ale alespoň vedle ní krásně kontrastovala ta výjimečná povaha inspektora Gamache. Mohla bych se vám ji snažit popsat o trochu víc, ale vím, že bych její podstatu nedokázala vystihnout. Jsem z Armanda Gamache nadšená, je to člověk, kterého bych chtěla mít ve svém životě.
Časopis Booklist ve spojitost se Zátiším prohlásil, že jde o „knižní klenot“. Já musím s Booklistem jednoznačně souhlasit. Je to velmi čtivá knížka, ve které se začnete cítit natolik komfortně, že po jejím dočtení toužíte vyběhnout před dům a zjistit, že jste se nějakým zázrakem ocitli v Three pines. Jinak dokonalou knihu trochu kazí, že autorka zatím nemá na sto procent vypěstovaný smysl pro popisy (což je ale u prvotiny pochopitelné). Kromě popisů určitých předmětů, při kterých jsem vůbec nevěděla, co si pod nimi představit, jsem se hned zpočátku knihy ztratila v čase. Skok do minulosti mi nepřišel dobře uvedený. Avšak popisy přírody a emocí jdou autorce skvěle.
Celou dobu jsem neměla jediný tip, kdo by mohl být pachatel. Přišlo mi, jako bych v tomto ohledu tápala ve tmě (a přikládám to znovu tomu, že autorka nebyla u své první knihy „vypsaná“, a i když se zdá, že čtenáři předkládá mnoho informací, nepředkládá vlastně vůbec nic podstatného). Finále knihy bylo překvapivě poměrně akční. Bylo to velmi příjemné překvapení, a moc se mi líbí jeho motiv.
Louise Pennyová je pětinásobná držitelka ceny Agatha Award za nejlepší detektivku roku. Její knihy poznáte podle obálek, které vám možná přijdou k detektivce nezvyklé (mně to tak přišlo a celé roky jsem při pohledu na ně kroutila nevěřícně hlavou😃). Chtěla bych pochválit, jak kvalitně je Zátiší zpracované. Nenalezla jsem zde ani jedinou gramatickou chybku, a nesmírně mě těší, jak si v Knižním klubu, pod kterým kniha vyšla, vyhráli s anotací. Vysvětluji si to tím, že v roce 2005 byl čas na to dopřát knize péči, která v dnešní době a návalu na knižním trhu není možná. (I když to samozřejmě není dobrý důvod, proč do světa vypouštět nedotažené knihy typu Vražda v anglické zahradě.)
„Na vraždě je zvláštní to, že bývá spáchána často desítky let předtím, než k ní skutečně dojde. Něco se stane a to nevyhnutelně vede ke smrti o spoustu let později. Zkažené semeno je zaseto. Je to jako v tom starém hororu z Hammer studios o příšeře, která neběžela, nikdy neběhala, ale bez oddechu nemilosrdně kráčela ke své oběti. S vraždou je to často také tak. Začíná v dávné minulosti.“
Zátiší vám nesmírně doporučuji, nejen pro skvělou detektivní zápletku a úžasné postavy, ale i pro překrásné myšlenky o životě a lidské podstatě.
Podtrženo, sečteno: moje hodnocení je 9/10.
Technická informace: o sérii Případy inspektora Gamache nebudu na rozdíl od série Případy Kim Stoneové tady na blogu nebudu psát pravidelně, i když budu ve čtení série pokračovat. Když mě nějaký díl zaujme, možná o něm napíšu, ale jinak je pravděpodobné, že tohle je jediná plnohodnotná recenze knihy z této série.
Comments (3)