Představte si svět, kde jsou kočky tím nejváženějším stvořením, zločiny proti nim jsou trestané vyhnanstvím a naprosto vše se jim povoluje. Pro milovníka koček, jako jsem já, to jsou zcela validní důvody, proč si knihu přečíst. A tak jsem si vzala k recenzi z nakladatelství Host sci-fi od Jarmily Kašparové Palác šupinatých koček. Znáte rčení „prkna, která znamenají svět“? Tak prkna tohoto paláce znamenají svět doslova. Tuhle pět set dvaceti dvou stránkovou „bichličku“ jsem četla několik týdnů, ale ačkoliv mi čtení šlo pomalu, nesmírně jsem si ho užila.
„Tohle jste neslyšeli: když ji vedli přes můstek do Velkého střepu, prohlásila se. Začala mluvit cinšárským mnohočíslem. Řekla, že je nevinná a že se tudíž musí chovat jako cinšára, protože až se její nevina prokáže, ona usedne na trůn. Vypadala přitom tak statečně. Na někoho, kdo žil celý život v nejzazším koutě paláce. A stráže před ní poklekly. Do kaluže!“
Bekh je nejstarší dcerou cinšára, vládce planety Aššna. Ale nepřináší jí to žádné výhody, protože když byla ještě miminko, cinšár její matku zavrhl. Bekh otce nikdy nepoznala, ale z nějakého důvodu nebyla vyděděna. V obrovském cinšárském paláci žije společně v různých křídlech cinšárská rodina, šlechta i obyčejný lid. Palác je pro své obyvatele celý svět. Největší částí venkovního světa, kterou kdy viděli, jsou cinšárské zahrady. Ale za zdi paláce? Tam se nikdy nepodíval nikdo, kdo by se odtamtud směl vrátit. Říká se, že v hustých lesích žijí nestvůry, a jakmile vystrčíte nos z paláce, něco vás zabije. I proto je nejpřísnějším trestem tohoto mocenského uskupení vyhoštění. Život v paláci funguje v zavedeném koloběhu a nic tam není důležitějšího než dvorské intriky. Nikdo ani netouží podívat se za zdi paláce. Pak jsou ale všechny jistoty jeho obyvatel narušeny. Cinšár je zavražděn. Začíná vyšetřování jeho vraždy, takzvané tříbení pravdy, a život to změní nejen Bekh, ale i služce Ulitě. Bekh je nejprve ze zločinu obviněna, ale když je shledána nevinou, stává se cinšárou. A Ulita, která patří k rase lidí malého vzrůstu určených pro posluhování „velkých lidí“ (takzvaným cupitům), se stává její komornou. Obě dvě jsou ve své nové roli nejisté a Bekh ještě k tomu cítí váhu celého světa na svých zádech. Pro dívku, která vyrostla s manipulativní narcistickou matkou, je život cinšáry jen o věčném čekání, než někomu dojde, jak nemožná se cítí, vysmějí se jí a přece jen bude obviněna z otcovraždy. Jenže Bekh svého otce nezabila. A když ne ona, tak kdo? Vrah je stále na svobodě. Je snad nyní i Bekh, se svým novým titulem a jménem, cinšára Cerežvalán III., v ohrožení? A co když na ni jako na cinšáru čeká úkol vyřešit, proč se jejich malý svět uvnitř paláce pomalu hroutí? Jedno je jisté: ať už to někdo pocítil, nebo ne, s usednutím cinšáry Cerežvalán III. na trůn se mělo všechno změnit.
„Buď vycházejícím sluncem našeho štěstí, naše denice, naše paní hvězdného svitu, naše vládkyně dešťů, která dává vyrůstat květinám, schovanko bohů a bohyň, srdce našich srdcí, hvězdo nad hvězdami, oblaku, který přináší deště, vládkyně všehomíra, cinšáro Cerežvalán, třetí toho jména!“ zaburáceli Narišta a velekněžka. Jejich hlasy se rozlehly Zrcadlovým sálem daleko souzvučněji a místo trapného ticha vzbudily odezvu.
„Buď hvězdou, jež nám ukazuje cestu, cinšáro Ceražvalán, třetí tohoto jména!“ opakovalo tisíc lidí v sále, a jako zrcadla množila jejich počet, stěny ozvěnami množily ten zvuk.
Palác šupinatých koček představuje hned od prvních stránek poměrně komplikovaný svět. Má svůj vlastní slovník, bohatou kulturu a zvyky, které jsou pro nás zcela cizí, ale pro obyvatele paláce normální. Autorce se daří uvést čtenáře do děje tak šikovně, že to všechno začne připadat normální i jemu. A kdyby se náhodou někdo nechytal, na konci knihy je užitečný slovníček. Mně se ovšem během čtení zvyky obyvatel cinšárského dvora zaryly pod kůži a pak jsem je marně hledala v reálném světě. V příběhu ze třetí osoby autorka vysvětluje, jak se v paláci využívají démoni, jaká je tu hierarchie a společenské úzy. Vymyslela opravdu originální a nepředvídatelný svět, který však dává dokonalý smysl. Vypráví hlavně skrze postavy Bekh a Ulitu, ale sem tam se podívá do hlavy i vedlejším postavám. Všechny vypravěče jsem si moc oblíbila, byť mi samozřejmě k srdci nejvíce přirostla Bekh. Stojí před opravdu nelehkým úkolem – získat si respekt svých poddaných, mít se na pozoru před vrahem a také se poprvé volně nadechnout mimo dohled své naprosto příšerné matky. Možná to je právě tím nejtěžším Bekhiným úkolem. Zjistit kým je, když se na ni nehrne jen samá kritika, výtky a zášť ze strany matky.
V Paláci šupinatých koček najdeme hodně progresivní uspořádání světa. Poměrně normální jsou tu stejnopohlavní vztahy i nebinarita (v tomto světě tedy nazývané stejnosnubé vztahy a měnivost). Ne každý dvořan má otevřenou mysl, takže občas i v paláci dojde k odsouzení či předsudkům. Tím, že toto téma nebylo popsané jen jako sluníčkové s nutností přijímat ho jako fakt, pro mě nebylo otravné a naopak jsem jej považovala za zajímavý prvek. Musím se však přiznat, že mě u postavy jednoho z vyšetřovatelů cinšárovy vraždy, tedy tříbitelů pravdy Lapsůnamat, negativně překvapil způsob, jakým autorka popsala jeho měnivost. V knize se nebinárním postavám oniká, což znamená použití zájmen oni/jejich. Kdykoliv však hlavní hrdinka s Lapsůnamat mluví, autorka se striktně vyhýbá minulému či budoucímu času a skládá nevzhledné, neplynulé věty pouze v přítomnosti. Přitom standardní vykání by bylo daleko přirozenější. Namísto toho skládala nevzhledné a neplynulé věty pouze v přítomném čase (nechápu, proč by nemohla hovořit při onikání o minulosti nebo budoucnosti, když očividně jinak v dané větě mluvila v těchto časech). Bylo to kostrbaté a bilo mě to do očí. Kdyby to byla anglická kniha, omluvím to rozdílnosti při hovoření s nebinárními jedinci v našich jazycích. Ale Palác šupinatých koček je česká kniha, takže nevidím důvod, proč by si autorka s tímto prvkem nemohla trochu pohrát za pomoci našeho krásného jazyka rovnou.
Letmo ji napadlo, že na takovou rozpravu je příliš brzy ráno. Ještě jsem si nezvykla na to, že mluvím v mnohočísle, a teď abych vedla rozhovor s někým, komu mám onikat? My a oni, jako by se sešla celá Rada, ne jen dva lidé.
Zastyděla se. To zní jako složitý způsob života; pochybuji, že by si jej zvolili jen proto, aby trápili své okolí nejistotou ohledně zájmen.
Knížka je tvořená dlouhými kapitolami, které se však čtou samy. Každá kapitola je oddělená dvojstránkou s citátem vztahujícím se k ději v té kapitole a jejím názvem. A tady přichází věc, která mi skutečně cuchala nervy. Každičká jedna kapitola začínala přesně tím samým popisem – deštěm dopadajícím na palác. Nechápejte mě špatně, tahle upršená planeta si mě svou atmosférou získala. Občasné popisy toho, jak cinšára kráčí palácem a na jeho krásná okna dopadají husté provazce deště, mi dokonce dávala pocit, že čtu nějakou dark academia knihu. Zároveň však velmi „cozy“, tedy navozující pocity útulnosti a pohodlí. Ale začátek každé kapitoly byl vždy dočista stejný. Dokonce byly tyto pohledy na palác, nejprve z dálky a následně pomalu se přibližující, i podobně dlouhé. Bylo to tak únavné. Absolutně nechápu, že tohle opakování v knize zůstalo i po redakčních úpravách. Možná to mělo působit esteticky, ale záměr se minul prostředkem.
Když jsme si nyní představili jak princip světa a děj, tak zároveň i nějaká ta negativa, pojďme se podívat na pozitiva. Za prvé tu mám zvraty. Autorka nám skutečně půl knihy představuje svět, který působí místy přímo utopicky a surreálně, aby v polovině knihy provedla obrat o sto osmdesát stupňů a prozradila nám, že planeta Aššna se od naší reality zase tolik neliší. Nápad i provedení považuji za naprosto geniální. Tímto mi skutečně vyrazila dech. A to nebyl jediný zvrat, jímž naprosto pozměnila vše, co jsme o Aššně dosud věděli. Nemůžete zde věřit zhola ničemu. Avšak nejde o nespolehlivého vypravěče – jde o celé staletí nespolehlivého výkladu dějin.
Cinšára nebyla její panenka, její hračka. Nebyla ani svrchovanou vládkyní veškerenstva, která kutálí slunce po nebi. Byla to dívka, stejně jako ona. Byla to dívka, do které byla k zbláznění zamilovaná.1
Za druhé musím jako klad zmínit i lehkou romantickou linku. Není rušivá, není tak zásadní. Ale je naprosto nádherná. Přestože jde o lásku dvou žen, která mě jinak v knihách zrovna nebaví, tady jsem hltala každičkou stránku a každičký moment, který postavy strávily společně. S tímto se lehce pojí i má další velká pochvala, a to je psychologie postav. Nejen hlavní hrdince napsala autorka nelehký osud a naprosto úžasně prozkoumala její vnitřní svět. Vlastně se věnovala vnitřnímu světu dočista všech postav, z jejichž perspektivy příběh sledujeme. Palác šupinatých koček je sice cozy sci-fi kniha s originálním světem, ale také je výbornou studií lidské psychiky. A co teprve studie dvorských intrik! Bylo to fascinující čtení. A sledovat Bekh, jak se stává skutečně schopnou cinšárou, která se o sobě učí nepochybovat? K nezaplacení! Je tak uspokojivé sledovat vaši oblíbenou hrdinku, jak se jí daří.
„Pravidlo jedna. Tvůj člověk se nesmí dozvědět, že je tvojí hračkou.“
Ulita vykulila oči. Cože? Totiž, věděla, že někteří cupiti o lidech uvažují jako o panenkách, ale nevěřila, že tu hru někdo bere tak vážně, aby si tohle musel připomínat. Natož aby si to zasloužilo být prvním pravidlem, a ještě ke všemu hned prvním.
A co je na Paláci šupinatých koček ještě cozy? Kočky! Kočky, které mají místo srsti šupiny a jsou tak uzpůsobeny k pobytu na deštivé planetě, jsou opravdové vládkyně cinšárského paláce. Všichni se k nim chovají s úctou, nechají je povalovat doslova kdekoliv, a jsou tuze roztomilé. Jsem zkrátka kočkomil, to mi nemůžete vyčítat!
Rozuzlení zápletky ohledně identity cinšárova vraha mě lehce zklamalo. Čekala jsem větší šok. Ale rozuzlení hlavní dějové linky a samotný závěr knihy? To byl přesně takový konec, jaký si kniha, jakou je Palác šupinatých koček zaslouží. Překvapivý, originální, romantický, dramatický a krásně napsaný. Bylo mi líto, že už jsem na konci této jedinečné knihy.
Jsme cinšára.
To prohlášení bylo najednou k smíchu. Navlečená do drahých šatů, posazená na nepohodlném trůně, úzkost a stud jí svíraly tělo jako příliš pevná šněrovačka; dech se jí úžil a útroby se jí zavázaly na pevný uzel. Děvčátko, které předstírá, že je cinšárou. Až řekne, co jim chce říci, vysmějí se jí a odvedou ji do kouta, aby tam počkala, než se vyvzteká, jako neposlušné dítě. A už nikdy ji nebudou brát vážně.
Když to neudělám, už nikdy nebudu brát vážně samu sebe, napadlo ji. Co je důležitější?
Palác šupinatých koček skutečně jedinečný je. Nabízí mnohem více než jiné sci-fi knihy. Utopickou a lehce absurdní společnost, jejíž myšlení je geniálně prozkoumáno, propojení s realitou, odraz našeho světa, bravurní zvraty a skvělou atmosféru. Knížku bych doporučila jak milovníkům HungerGames od Suzanne Collinsové, tak čtenářům Karla Čapka. Myslím, že právě Čapkovi by se tenhle román líbil. Převelice volně totiž na jeho dílo navazuje – přinejmenším z mého pohledu. U nejednoho z Čapkových děl jsem cítila podobné myšlenkové podtóny a například z R.U.R. na mě dýchala velmi podobná atmosféra.
„Je mezi vámi ževelešty Abekahán, dcera Cinšára?“ zeptala se jedna z nich.
Při zvuku toho jména sebou všechny škubly a podívaly se na Bekh. I ona sama bezmála zapomněla, že tak zní celé její jméno. Sebrali mi všechna a, myslela si občas hořce. Neoháněla se jen titulem ževelešty, který byl bez majetku a postavení u dvora jen prázdným slovem. Dceři zapuzené manželky nemohl vynést víc než tvrdou židli v odlehlém křídle paláce.
Podtrženo, sečteno: přestože jsem nakonec spokojená, nemohu hodnotit jen kladně. Dávám 8/10. Avšak velmi doporučuji! Chcete-li se pustit do kvalitního díla lokální autorky, neuděláte s Palácem šupinatých koček krok vedle.
Kniha je k dostání například tady.
- Úryvek byl lehce upraven kvůli zachování identity zamilované v tajnosti. ↩︎