Do Sladkobolu jsem se pouštěla z prostých důvodů. Anotace slibovala netradiční vztah mladé ženy a staršího muže, spoustu bolesti a nejspíše i potlačených traumat. A tím mi Sladkobol ohromně připomínal Mou temnou Vanessu od Kate Elizabeth Russellové. Má temná Vanessa je ve finále o něco lepší než Sladkobol. Je temnější, drsnější a méně estetická. Sladkobol ale zase nabízí úžasné popisy emocí, o nichž jsem si doteď myslela, že je ze všech lidí na světě musím prožívat jen já, náhled do knižní branže a strhující konec. Přestože s Vanessou jsem byla bezvýhradně spokojená, Sladkobol má hodně co nabídnout. A milovníkům té či oné knihy by ta druhá neměla uniknout.
Noční metro bývalo plné opilců v kýčovitých party šatech a levně vypadajících vánočních svetrech, a kamkoli se člověk vrtl, všude hrály tytéž staré písničky, co mu měly připomínat lepší a šťastnější léta. Jedny Vánoce budou moje poslední, říkala jsem si. To je pouze fakt. Nevyhnutelný. Blesklo mi hlavou, jestli to budou tyhle. Jestli příští rok bude ten, který mě finálně zabije.
Občas jsem spala s chlápky, se kterými jsem se o víkendu seznámila v baru nebo na večírku, okamžitě se do nich zamilovala a stejně rychle je odradila. Sem tam jsem brala extázi a líbala svoje kamarádky v koutech temných místností v cizích domech, aniž jsem tušila, jak se dostanu domů. Další den jsme se na dojezdu hýčkaly písničkami od Bon Iver a Bright Eyes, snily o lásce, kterou cítili tihle muži, a přemýšlely, jestli taky někdy najdeme něco tak nádherného a hrajícího všemi barvami. Nic netrvalo věčně.
Charlie je dvacet tři let, pracuje jako PR asistentka v nakladatelství a už od dětství miluje knihy Richarda Avelinga. Pomohly jí totiž překonat těžké první měsíce po smrti maminky, o níž přišla v šestnácti letech. Charliein život doteď postrádal hlubší význam. Měla lepší období, měla období deprese. Snažila se zaplnit prázdnotu v sobě, někdy cítit méně a někdy zase více. Zamilovávala se do špatných lidí a o mnoho z nich přišla. Pak ale nakladatelství, v němž pracuje, oznámilo vydání nového románu Richarda Avelinga. Charlie se s Richardem potká a okamžitě mu učaruje. Stejně jako on jí. Podlehne auře muže, s jehož knihami strávila dospívání, jeho moci a genialitě, a naváže s ním milenecký poměr. Přísně tajný milenecký poměr, protože Richardovi by jeho prozrazení zničilo manželství a Charlie by přišla o práci. Přestože spousta věcí na jejím vztahu s Richardem Charlie trápí, věří, že pouto mezi nimi je daleko silnější než mezi mladou milenkou a ženatým mužem. Že jsou si souzení. A pokud by jejich vztah měl skončit, raději se zabije. Ale v žádném případě není zaslepená Richardovou pozorností a on ji miluje tak jako ona jeho… nebo snad ne?
Už od prvních stran jsem věděla, že Sladkobol je kniha pro mě. Příběh je vyprávěn v ich-formě z pohledu Charlie, která si mě získala hned popisy toho, jaká byla jako dítě – vysoce citlivá a úzkostná, často ji rozrušil už jen titulek v novinách nebo část špatných zpráv z televize zaslechnutých po večerce. Přesně tuto situaci, kdy jsem zahlédla kousek večerních zpráv a okamžitě z toho dostala úzkostný záchvat, jsem zažívala jako malá. Autorka skvěle popsala Charlieinu vysokou citlivost i celé její nitro. Když jsem četla dál, začala jsem si všímat i obrovské prázdnoty, kterou Charlie uvnitř sebe cítí. Často o ní přemýšlí a autorka pro to používá velmi vystihující slovní spojení, ale přímo ta slova cítit… to je něco neuvěřitelného. Je to prázdnota, která na první pohled není vidět. Asi jako zavřená kniha. Avšak jakmile se na ni zadíváte podruhé a knihu otevřete, jako byste viděli díru uvnitř stránky. Tak velká prázdnota to je. A stejně jako jsem při čtení cítila onu prázdnotu, cítila jsem i Charlieinu zoufalou snahu ji už konečně něčím zaplnit. A také všechny ty pokusy o její zaplnění, které nevyšly, ale naopak ji prohloubily.
Ale už tehdy, když jsem byla ještě malá a do puberty jsem měla daleko, jsem si začínala uvědomovat, že něco není v pořádku. Snadno mě přemohly emoce – když se na mě utrhla nějaká spolužačka, když někomu umřelo domácí zvířátko, když jsem zpoza gauče viděla útržek večerních zpráv, přestože už jsem měla být v posteli. Přemohly mě tak moc, že jsem ze všech těch pocitů oněměla a nedala se utišit, protože toho prostě bylo příliš.
Sladkobol mi učaroval jak po stránce děje, tak v literární rovině. Autorka má překrásný sloh. Často používá nadávky či nespisovné výrazy, ale dohromady s velmi silnými myšlenkovými pochody hlavní hrdinky, které jsou velmi květnaté a vrstvené, to působilo lyricky. Jako nádherně znějící melodie zpívaná chraptivým hlasem. Autorka tak naprosto brilantně popisuje i touhu po dospívání, následně srážku s dospělým životem a přežívání v něm, zatímco se snažíte zaplnit prázdnotu a potlačit traumata.
Děj byl ohromně silný. Kniha není zdaleka jen o vztahu Charlie a Richarda. Když už bychom trvali na tom, že je především o lásce, byla by to láska mezi přáteli. Charlie krátce předtím, než potkala Richarda, potkala také první opravdové přátele. Jejich přátelství je ale ve velkém ohrožení, přestože se navzájem milují – a kdo jiný ho ohrožuje než Richard. Je přece jen velmi těžké sledovat svou nejlepší kamarádku, jak se trápí kvůli někomu, kdo ji má omotanou kolem prstu a ještě ji nutí, aby vám lhala. A pak jsou tu momenty z nakladatelské branže, tedy Charlieina povolání. Komunikace s autory, příprava kampaní, čtení rukopisů, cesty na knižní veletrhy… Čtení jako dělané pro milovníky knih. Kromě přátel Charlie se navíc ve Sladkobolu najde ještě další spousta skvělých postav. Z nich musím vyzdvihnout především její šéfovou Cecile, která měla úžasný charakterový vývoj.
Atmosféra Sladkobolu je prodchnutá vůní knih, chudým životem čerstvě vystudovaných mladých dospělých, spoustou vykouřených cigaret, nakyslým pachem levného vína a pozlátkem zlaté mládeže. Vše, co se týká nezkrocené zlaté mládeže popíjející venku do noci, experimentující s drogami i sexualitou mě baví číst. A ještě do toho s melancholickou a chronicky smutnou hlavní hrdinkou.
S potěšením i hrůzou jsem si uvědomila, že jsme teď propojeni. Že tenhle vztah bude něco, z čeho se budu po zbytek života vzpamatovávat, ať už to ukončíme teď, nebo za dvacet let. Ale jednou to skončí, protože končí všechno. A Richard Aveling nebyl někdo, s kým se dalo prostě zpřetrhat vazby. Nikdo jiný takový už pro mě nikdy nebude, protože to byl mimořádný člověk a já jsem ho milovala úplně odlišným způsobem, než se milují mladí lidé. Pocházel z jiného světa, z jiných časů. Byl to velikán ve všech smyslech toho slova a já jsem nebyla nic. Všechno ze sebe jsem dala jemu.
První třetina knihy sloužila k rozjezdu a seznámení. Někdy na jejím konci už jsem měla Charlie prohlédnutou skrz naskrz a znala její nitro. Druhá třetina knihy je jedinou věcí, kterou musím vytknout. Byla nesmírně zdlouhavá. Tady už Charlie naplno prožívá svůj vztah s Richardem. A bohužel do toho i popisuje, co dělali každičký jeden den, který spolu strávili. Kam se vydali na procházky, kdo z nich vařil a co uvařil, co měli na sobě, každou drobnou změnu v Richardově bytě. Bylo to tak únavné a nudné, nemohu si pomoct. A třetí třetina už byla zase úžasná. Na Charlie přijdou mimo jiné depresivní epizody, výjimečně dobře popsané, napětí se stupňuje a přichází velké finále. Bylo drastické a bolestné. I pro někoho, kdo Richarda celé čtení nenáviděl (i kdyby to byl sebelepší člověk, tak není v pořádku balit slečnu, která by mohla být vaší dcerou) a přál si, aby se ho Charlie co nejdříve zbavila, nebylo zrovna lehké tyto pasáže číst.
Stejně jako v Mé temné Vanesse, i ve Sladkobolu epilog dokázal krásně zhojit veškeré rány způsobené předchozím dějem. Byl poměrně idealistický – u Vanessy se mi líbil více proto, že epilog byl teprve začátkem – ale v životě je občas potřeba přečíst si něco příjemného. Ovšem můžu vás ujistit, že ani v epilogu není Charliein život procházkou růžovou zahradou.
Jak jsem tam ten poslední večer seděla a dívala se na své kamarády procházející okolo stolu, najednou mi bylo jasné, jak moc jsem se jim odcizila, jak jsem se odcizila od vlastního života. Neznala jsem cestu zpátky – možná proto, že jsem žádnou nechtěla, možná proto, že mi ze sebe a svého nitra bylo tak špatně, že jsem neviděla nic, co by mě zastavilo na další cestě k nevyhnutelné sebedestrukci.
Sladkobol je bolestné čtení. Může fascinovat, protože sledovat vnitřní pochody Charlie i vývoj jejího vztahu s Richardem fascinující je. Může ve vás zhojit něco, o čem jste nevěděli, že stále bolí. A může vás i zahřát na duši, protože si díky němu uvědomíte, že stejně jako Charlie má své skvělé přátele, Ophelii a Eddyho, ve vašem životě jsou také takoví. Obecně je to kniha, kterou si náramně užijí vysoce citliví lidé hledající někoho, kdo by jejich vnitřním pochodům porozuměl. Sladkobol ale není jen to špatné nebo dobré – jak název napovídá, dočtete se tu o všem, co přináší mládí, přátelství a vztahy, i kam až se můžete dostat, pokud si dopřejete čas se uzdravit a najít znovu vůli žít.
Moje hodnocení je 8,9/10. Knihu jsem dostala na recenzi z nakladatelství Host – moc za ni děkuji! A pokud od Hattie Williamsové v budoucnu ještě něco vyjde, nenechám si to ujít.
Kniha se dá pořídit například na e-shopu nakladatelství Host.