Už dlouho jsem nečetla knihu, která by se mnou tak zamávala. Ne, to není ten správný výraz, zamávat se mnou totiž umí i lecjaká fantasy kniha a používám tohle slovo když příběhem tak žiji, že po zaklapnutí knihy dokážu maximálně tupě zírat před sebe. Tato se mnou také zamávala, ale byla z reálného světa a o reálných problémech, takže mi přijde vhodné použít jiný výraz – myslím, že se hodí říct, že mi pronikla až do morku kostí. Dotkla se mé duše, nastavila mi zrcadlo, dokázala jsem se v ní vidět a kus jí ve mně nakonec zůstal. Což bych vzhledem k jejímu hlavnímu tématu, se kterým nemám úplně zkušenost, tak úplně nečekala. Jde o jedinou knihu, kterou zatím americká spisovatelka Kate Elizabeth Russell napsala, a jmenuje se Má temná Vanessa. A temná je tedy pořádně.
Má temná Vanessa má čtyři sta osm stran a odehrává se ve dvou časových rovinách z pohledu hlavní hrdinky a vypravěčky v jedné osobě – Vanessy. Vanesse z roku 2000 je patnáct a chodí na prestižní internátní školu. Minulý rok, kdy nastoupila do prvního ročníku, byl skoro takový jaký si ho vysnila. Ovšem ten letošní bude velmi těžký. Loni se totiž Vanessa pohádala se svou nejlepší kamarádkou a teď je žalostně osamělá. Valí se na ni učení, přijde jí, že nic nestíhá, potýká se s neorganizovaností. Pak se setká s profesorem Stranem, který jí vyučuje literaturu. Najde s ním společnou řeč, Strane ocení její poezii a vyměňují si tipy na knihy… Až jejich vztah přeroste do něčeho mnohem většího, než je běžný vztah pedagoga a o třicet let mladší studentky. I přes velký věkový rozdíl se stanou milenci a odhalení Vanessinými spolužáky i vedením školy na sebe nenechá dlouho čekat.
Vanesse z roku 2017 je dvaatřicet, pracuje jako recepční v hotelu a Strane ji pronásleduje celý život. Ať už jako přízrak v její hlavě nebo jako reálná osoba, které nikdy nedokáže odolat, vždycky ji k němu život přivede. Žádný vztah jí dlouho nevydrží, zahodila slibnou literární kariéru, na kterou podle všech svých učitelů měla, a její vztah s rodiči je na bodu mrazu. Moc pije a kouří a nemůže se dobrat k tomu, co je s ní celý její život špatně. Jedním si je ale jistá: Strane ji miloval a jakkoliv byl jejich vztah nestandartní, nebyl špatný. Pak je ale Strane mnoha dívkami obviněn, že je zneužil. Vanessa popírá, že by v jejím případě šlo také o zneužití, protože oni dva se přece milovali – sice netradičně, možná nehezky, ale milovali. Zatímco celá kauza nabírá na obrátkách, Vanessa se vrací ve vzpomínkách do chvíle, kdy to pro ni všechno začalo. A když se probírá svou minulostí, poprvé si uvědomuje, že její vztah s profesorem Stranem nebyl taková pohádka, jak si celou dobu myslela.
„Mluvilas s ním od tý doby?“
Zavrtím hlavou. „Ne.“ Ira si mě prohlíží. „Vážně?“
„Vážně.“
Zeptá se mě ještě, jestli Stranea vyhodí. Pokrčím mezi jednotlivými doušky rameny. Jak to mám vědět? Zeptá se taky, jestli jsem uvažovala, že bych se s Taylor spojila. Neodpovím mu, jen cvrnknu do očka na plechovce, cink, cink, cink, a zpola prázdný obal se rozduní ozvěnou.
„Je mi jasné, jak to pro tebe muselo být těžké,“ dodá, „ale třeba je to dobrá příležitost, jak se s tím vším vyrovnat a jít dál.“
Snažím se s tou myšlenkou nějak popasovat. Vyrovnat se a jít dál – to zní jako skočit z útesu a umřít.
V čem tkví Vanessino kouzlo? To, které zapříčinilo, že jsem nemohla přestat číst a mnohdy jenom v šoku seděla, s Vanessou soucítila a přemýšlela, jestli mi tohle čtení má vlastní traumata dráždí, nebo naopak léčí? V tom, jak je Vanessa napsaná. A tím myslím obsah i sloh. Ani jedno rozhodně nelze označit za průměrné.
Kdyby bylo psaní Kate Elizabeth Russellové hlasem, byl by to rozpraskaný, hluboký hlas ženy držící v jedné ruce zapálenou cigaretu. Je temné, drsné, bez filtru a přesto nepůsobí hutně – občas cítím u jiných autorů takovou hutnost, až to ve mně vyvolává úzkost. Tady ne, tady je naopak každé jedno slovo obklopené obrovskou prázdnotou. Asi paradoxně takovou, jakou má Vanessa v sobě, a přesto si většinu času přijde přehlcená. Autorka neplýtvá slovy a nic netlačí na sílu. Nesnaží se za každou cenu šokovat, ale stejně se jí to vzhledem k tomu, o čem píše a jak to píše, daří. Často používá hovorovou řeč i sprostá slova a volenými slovními obraty se jí daří ještě silněji udeřovat na citlivá místa čtenáře, ať už ho má znejistit, dojmout nebo znechutit.
Ve Vanessině vyprávění, a tím pádem i v autorčině psaní, je mnoho emocí. Jednou, která mě hluboce zasáhla – dost možná proto, že není tak očividná – je smutek. Je v každém slově a třeba ani nebyl plánovaný, protože Vanessa ohledně své minulosti smutek necítí. Ale já ho tam cítím, v jakémsi dozvuku jednotlivých slov a emocí. Způsob, jakým byla Má temná Vanessa napsaná, bych nemohla považovat za brilantní nebýt skvělé práce Markéty Musilové a nakladatelství Argo na překladu. Opravdu se povedl.
To, že jsem byla mladá, pro něj nehrálo až takovou roli. Miloval v první řadě mou duši. Prý jsem byla obdařena mimořádnou emoční inteligencí, psala jako Pán Bůh a hlavně se mnou mohl mluvit a svěřovat se mi. Bylo ve mně cosi temně romantického, něco podobného, co měl v sobě i on sám. Než jsem se objevila, nikdo tuto jeho temnější stránku neobjevil.
„To jsem prostě celý já,“ řekl, „když konečně najdu spřízněnou duši, musí jí být patnáct.“
Knížka určitě není pro čtenáře slabších povah. Nenajdete v ní nic zase tak drastického, ale nebude to ani procházka růžovou zahradou. Dost pravděpodobně zůstanete po lecjaké scéně znechuceni (pokud ne, asi bych se nad sebou raději zamyslela…). Sama jsem občas bojovala i s fyzickou nevolností. A přesto mi to za to stálo. Kromě toho, že se autorce povedlo vymyslet dokonale odpudivou zápletku, která bohužel není zcela nereálná a často k ní může dojít i ve skutečnosti, výborně popsala nejrůznější vnitřní pochody člověka psychicky na dně. Stavy derealizace, počínající sebevražedné myšlenky i deprese a chování osoby v depresi. K té patří i jakási ztracenost ve světě, životě i sobě samém a proplouvání světem bez jediného cíle. Lhostejnost, pokusy o to cítit se lépe, přijetí tohoto stavu jako normálního. Bylo to absolutně šílené číst hlavně proto, že vím jak dobře a pravdivě je vše zmíněné zaznamenáno. A stále z toho působí, že se autorka o takové zobrazení vůbec nemusela snažit a vlastně se jí povedlo napsat mimoděk, jako by to vůbec nebyl její cíl.
Pozor, u výčtu psychických problémů, které dala autorka Vanesse do vínku a úžasně s nimi pracovala, ještě nekončíme. Vanessa samozřejmě tuší, že je s ní něco špatně, ale nedokáže přijít na to co. A neví ani jak by na to přišla. Současné události ale udeří na Vanessinu citlivou strunu a její trauma se v ní konečně začíná probouzet. Potlačované trauma, další autorčin majstrštyk. Vanessa se svému traumatu dlouhodobě brání, viní se za to, co se stalo a přesvědčuje se, že i ona sama chtěla aby se to dělo. Což opravdu chtěla. Tak jak by v tom mohla najít nějakou polehčující okolnost? Něco, kvůli čemu by si o tohle všechno nekoledovala? Vztah Vanessy a Stranea opravdu nebyl tím, co si většina lidí na první dobrou představí pod pojmem zneužívání, a mnoho čtenářů jistě Vanessino chování nedokáže pochopit. A to je v pořádku, protože některé věci prostě nemůžeme pochopit do té doby, dokud si jimi sami neprojdeme. V tomto případě je to dokonce velice v pořádku.
„Jistěže ano,“ přiznám, „zas tak vypatlaná nejsem. Vím, proč by dospívající dívky neměly chodit s muži středního věku.“
„A to proč?“ pobídne mě.
Protočím oči a začnu vypočítávat. „Nepoměr sil, dospívající mozek ještě není plně vyvinutý. A tak dále. Všechny tyhle kraviny.“
„A proč to neplatí i pro vás?“
Zpražím Ruby významným pohledem, abych dala najevo, že moc dobře vím, kam se mě tím snaží dotlačit. „Heleďte,“ prohlásím, „tohle je pravda, ano? Strane na mě byl hodný. Byl ohleduplný, laskavý a něžný. Všichni muži takoví nejsou. Chovají se jako prasata, obzvlášť k ženám. I tak to s ním ale tehdy, když jsem byla ještě puberťačka, nebylo snadné, bez ohledu na to, jak hodný na mě byl.“
Pokud se do Vanessina příběhu pustíte, nečekejte nic konvenčního. I to se mi na celé knize líbilo, protože číst příběh, kde člověk na první dobrou dokáže říct jak by se zachoval, by byla nejspíš nuda, to uznejte sami. Nejednou příběh uhne do roviny a tématiky, která dělá příběh Vanessina dospívání ještě horší a může, ale i nemusí, být reakcí na již prožité. Zároveň i příběhy vedlejších postav a zápletky s nimi související, které jsou pouze nakousnuté, by mě hodně zajímaly. Snad poprvé za svou čtecí „kariéru“ ale chápu, že dozvědět se o nich více není důležité. Šlo tu o Vanessu a tuto část jejího života, kterou bylo potřeba prožít a uzavřít. Lidské příběhy se kolem nás koneckonců odehrávají dnes a denně a také se je všechny nikdy nedozvíme.
Jednou z mála věcí, kterou můžeme v celém příběhu nazvat jako prvoplánově příjemnou, je velká část její atmosféry, která je laděna do stylu dark academia. A velmi jsem ocenila i velkou spoustu narážek na literaturu a citace poezie. Abych ale pravdu řekla, tohle nebyla vždy úplně líbivá část, protože jednou z knih, kterou profesor Strane půjčí patnáctileté Vanesse, je i Lolita od Vladimira Nabokova. Lolita je tu zmiňována hojně a Vanessu na ní něco fascinuje – asi není úplně těžké uhádnout co. Brr, musím se z toho otřást.
S Vanessou nestrávíme v současnosti moc času, v podstatě jen pár dní. Mnohem větší část knihy zabírá dějová linka z minulosti, což je hezkým znázorněním toho, kde nejčastěji najdeme řešení našich současných problémů. Když jsem Mou temnou Vanessu dočítala, brečela jsem u ní v metru. Jestli to byl srdcervoucí pláč, protože to dopadne špatně, anebo pláč z dojetí, vám už neřeknu. Pokud se na to cítíte, dočtěte se to sami. A třeba si z toho také odnesete zážitek na celý život jako se to stalo mě.
Někdy se mi zdá, že nedělám nic jiného, než že se mu jenom připomínám – snažím se ho strašit jako duch, stáhnout ho zpět proti proudu času, aby mi vysvětlil, co se stalo. Abych to jednou provždy pochopila. Protože jsem tam někde v minulosti uvízla. A nemůžu se pohnout z místa.
Hrozně ráda bych si od Kate Elizabeth Russellové přečetla něco dalšího. Žádná další kniha už jí ale od Vanessy v roce 2020 bohužel nevyšla. Napsala sice pár článků do novin a ještě minulý rok se věnovala blogování, avšak další knihu už žádnou. Nebo snad zatím? Hned na začátku Mé temné Vanessy je autorčina poznámka, že sice také chodila do soukromé internátní školy a podobností s jejím a Vanessiným životem by se našlo dost, ale nejde o žádný její „deníček“ a vypisování se z traumatu. Možná si tak autorka jen chrání soukromí, možná říká pravdu. V posledním, skoro rok starém příspěvku na svém blogu píše i o své vlastní temnotě, kvůli které se rozhodla na čas odmlčet. A část své osobnosti, minimálně tu, kterou jsem schopná vypozorovat z jejího blogu a sociálních sítí, do Vanessy určitě vložila. Nutí mě to přemýšlet, zda opravdu nejde z části o autobiografický román. Navíc se stačí začíst do autorčina blogu aby se paralel mezi ní a její literární hrdinkou vyskytlo ještě více. Jak to vlastně bylo a je se ale nejspíš nikdy nedozvím a koneckonců mi do toho ani nic není. Můžu jenom doufat, že má Kate Elizabeth Russellová něco rozepsáno nebo schovaného „v šuplíčku“. Po takové dokonalosti, jakou byla Má temná Vanessa, od ní přečtu cokoliv.
Pokud máte stejnou touhu přečíst si od autorky něco dalšího, zde je odkaz na její blog Girl journal.
Nemám absolutně nic, co bych vytkla. Hodnocení 10/10 asi nikoho ani nepřekvapí.