Sestra Sadie Wintersové seděla opřená o zeď zvonice, hlavu skloněnou. Vedle ní se usadil výchovný poradce, hubený, šlachovitý muž se zrzavými vlasy a ježatými vousy, kdežto ředitel Thorpe pochodoval tam a zpátky a mluvil s někým po telefonu.
A uprostřed toho všeho leželo tělo třináctiletého dítěte.
Pozornost detektivů z kriminálky si soukromá internátní škola Heathcrest získala sebevraždou jejich třináctileté žákyně. Inspektorka Kim Stoneová si na místně činu všimne několika podezřelých okolností, a je čím dál tím víc přesvědčená, že Sadie Wintersová byla zavražděná. Patalog Keats to vzápětí potvrdí, a celý tým začíná vyšetřovat. To jim stěžuje vedení školy, které se bojí, jaký bude mít přítomnost policie dopad na pověst školy plné dětí vlivných a bohatých osob. Nejradši by vše zametli pod koberec, v čemž už mají ostatně praxi. Když dojde k dalšímu úmrtí, zjišťují detektivové, že temnota, před kterou stojí je mnohem větší, než si mysleli. Ve škole existují tajné elitní spolky, ve kterých je doživotní členství, a jejichž členové jsou odhodlání uchránit svá tajemství i za cenu lidských životů. Kim Stoneovou, Bryanta, Kevina Dawsona a Stacey Woodovou čeká týden, na který nikdy nezapomenou.
Vysvětlovalo se tím mnoho věcí, které v ní hlodaly. Že na střeše nenašli žádný nedopalek, místo odkud skočila, absence odřenin od štěrku i skutečnost, že pořád ještě nesehnali nikoho, kdo by Sadie Wintersovou na té střeše viděl. Ona tam totiž v první řadě vůbec nebyla.
Knihy ze série Případy Kim Stoneové jsou nesmírně napínavé, čtivé a emočně náročné. Několik věcí, o které jsem v nich četla už nevymažu z paměti. U prvních dvou dílů, Němého křiku a Ďábelských her mě určité formulace vět rozhodily tak, že jsem si dokonce myslela, že je nedočtu. Od přečtení Otevřeného hrobu, který je v sérii na čtvrtém místě, jsem začala pozorovat, že nepříjemné události, které v ději nastávají, mě už nevyvádí z míry tak jako dřív. V textu o Zlámaných kostech, sedmém díle, jsem se dokonce chvástala, že už zhruba vím, co od Angely Marsons, autorky knih o Kim, čekat. Kecy v kleci! Závěr Skrytých karet, osmého dílu z této krimi série, jsem v žádném případě nečekala.
Skryté karty jsou od počátku jinak pojaté než předchozí knihy. V prologu sledujeme naší oblíbenou Kim Stoneovou, jak se marně snaží doplazit ke vzdálené zvonici. Má zlomenou nohu a křičí na tři postavy, které do ní právě míří. Ale nikdo jí neslyší. Čtenáři autorčiných knih mi jistě dají za pravdu, že na prology plné bezmoci jsme zvyklí. Například v Otevřeném hrobě je z pohledu vrahovi první oběti. Ale na co nejsme zvyklí je, že tato bezmoc vyzařuje z naší nezlomné hlavní hrdinky. Děj se pak přesouvá o šest dnů zpět. Celou knihu jsem četla se zatajeným dechem a čekala, kdy přijde scéna z prologu. A když to přišlo, bylo to mnohem bolestnější, než jsem si dovedla představit. Stále si jakž takž stojím za tím, že na určité faktory tvorby Angely Marsons, už jsem obrněná. Jenže tentokrát mi paní Marsonsová zasadila ránu na úplně jiné místo než obvykle.
Případ, který se ve Skrytých kartách řeší, je pro mě snad tím nejzajímavějším z celé série. Tajné kluby, jejich pravidla a rituály, to je něco, na čem si „ujíždím“. Ale pozor, nemyslím hloupé dívčí spolky jako ve filmu Hlavně nenápadně s Miley Cyrus, mám na mysli ty, jenž mají odporné přijímací rituály, které vás klidně můžou stát život. Má touha po tomto tématu zde byla zcela naplněná. Autorka přišla s naprosto brilantně vymyšlenou hierarchií spolků, do které chce na Heathcrestu patřit skoro každý. Zaslouží si to opravdu hlubokou poklonu!
Práce detektivů je v této knize poněkud komplikovaně podaná. Nejednou mi přišlo, že se vyšetřovatelé točí v kruhu a nikam se neposouvají. Nutno ale říct, že i sami vyšetřovatelé se přiznali, že nemají jedinou stopu, které by se chytli, takže to byl asi záměr. Hlavní zápletka je něco většího než smrt Sadie Wintersové, takže vyšetřování se později přestává soustředit výhradně na ni. Mrzelo mě to, protože Sadie byla zajímavá, i když nešťastná osoba, a já bych se o ní ráda dozvěděla víc. V momentě, kdy detektivové začali zabředávat do minulosti, jsem se občas v ději ztratila. Vysvětlení, které nám je ve finále poskytnuto, rozumím, ale kdybyste po mně chtěli, abych vám jej převyprávěla, byla bych ztracená ve jménech (to je způsobeno také tím, že všichni, kdo něco takzvaně znamenají, mají dvě příjmení). Na konci jsem pachatele odhadla, jeho motiv ovšem nikoliv. Ale hodně jsem si dokázala dát dohromady díky (na můj vkus) poměrně nápadným indiciím.
Nikdo nechtěl připustit oprávněnost toho, co jí leželo v hlavě. Že vraždy mohlo spáchat dítě.
Potěšilo mě, když jsem se dočetla mnoha narážek na předchozí knížky v sérii. Když si něco takového přečtu, a dojde mi, že přesně vím, o čem je řeč, líbí se mi to. Přijdu si pak jako poctivá studentka. Díky tomu, kolik už mám od autorky načteno (řekla bych, že osm knih je poměrně slušné číslo), už znám její specifické fráze a slovní zásobu, jakou užívá, a která dokáže ve čtenáři zažehnout napětí. Takovým stylem psaní nevládne nikdo jiný než Angela Marsons, a i kdyby jej někdy použila pro novou sérii knih, pro ně bude navždy spjatý s Kim Stoneovou.
Moje hodnocení je 9,2/10. Nedostatky přebíjí zážitek, jaký si z knihy odnáším.
Ale nyní žerty stranou: paní Angelo – se vší úctou – vám hráblo? Co si takovým zakončením knihy dokazujete? Omlouvám se, jste úžasná spisovatelka, a jistě si s tou nově nastalou dírou v Kimině týmu nějak poradíte. Ale co díry v našich srdcích, ty se jen tak nezahojí! Mám velká očekávání ohledně toho, jak autorka další díly pojme. A pokud nevíte, o čem to tu mluvím, a říkáte si, že ta, které hráblo, jsem já, začněte se do Případů Kim Stoneové, a pak si řekneme.
Probrečel dva dny v kuse a přál si, aby to mohl vzít zpátky, žadonil ať člověk, který na něj byl tak hodný, neumírá.