Minulý rok jsem zjistila, že konec roku je pro Měsíčníky zvláštní období. Zatímco v tom minulém, listopadovém, jsem přála veselé Vánoce i přesto, že prosinec teprve začínal a na Vánoce skoro nikdo neměl ani pomyšlení, s lednovým Měsíčníkem se vracíme do jiného roku. Tak tedy můj prosinec minulého roku byl společensky docela nabitý a mám tak o čem vyprávět. Co už není tak veselé je počet přečtených knih, ale na to už jste si možná navykli. Přečetla jsem šest knih, tedy 2 063 stránek, a hned několik z nich bylo moc dobrých.
Jako první jsem v prosinci dočítala Baneovy kroniky od Cassandry Clare, které mi přišly na recenzi z Booklabu. Nesla jsem si je s sebou ještě z předchozího měsíce a jelikož jsem se s prvními kapitolami trochu trápila, jednu neděli jsem ke Kronikám zasedla s úmyslem je dočíst. Naštěstí po takových dvou kapitolách mě čtení začalo bavit a tak to byl docela povedený den. Recenzi jsem na blogu již zveřejnila.
V době, kdy jsem měla rozečtenou druhou přečtenou knihu, Vánoce na skotském hradě od Donny Ashcroftové, jsem vyrazila do Prahy. 5. prosince se tam totiž konal křest knížky Narcis a pivoňka, kterou jsem četla na jaře a předminulý rok si předobjednávala na Pointě (ano, křest byl skoro tři čtvrtě roku po vydání). Křest se konal ve Trick baru v Malostranské besedě a byl moc příjemný. Konečně jsem se naživo potkala s Katarínou Brányikovu, která Narcise s pivoňkou napsala, moc hezky si s ní popovídala a přesvědčila se, že i při osobním kontaktu oplývá tím skvělým humorem, který byl v Narcisovi a pivoňce. Užívala jsem si i přítomnost kamarádky, která se mnou na křest šla, a celkově báječnou atmosféru, která tam panovala. Budu doufat, že na dalším křtu se sejdeme co nejdřív. 😀
Vánoce na skotském hradě byl příjemný příběh, který mě ale z nějakého důvodu ke konci knihy přestal bavit. Ne že bych se úplně nudila, ale jako by to už nebylo ono. Autorka této knížky, Donna Ashcroftová, je blízkou přítelkyní Julie Caplinové, která píše podobně laděné knihy, a já jsem si u Vánoc na skotském hradě uvědomila, že se mi Donnino psaní líbí nejspíš ještě víc než Juliino. Je to asi tím jak příjemně lidské a obyčejné má Donna postavy. Na vánoční svátky jsem si ale připravila ještě jednu vánoční knihu: Vánoce s vůní čerstvého chleba od Jenny Colganové. Minulý rok jsem četla od Jenny Vánoce v knihkupectví a přes lehce rozpačitý začátek jsem nakonec byla moc spokojená. A teď jsem ještě víc, protože Vánoce s vůní čerstvého chleba mi přišly snad ještě lepší. Také tam trochu „haproval“ konec, ale ne tolik jako ve Skotské vesničce, ale jelikož recenzi jsem ještě nenapsala, nemám ještě zcela jasno v tom, jak budu hodnotit. Nejspíš to bude výš, ale nerada bych říkala jako fakt něco, co není jisté. A kdybych tyto tři autorky porovnala (Julii s Jenny by nejspíš nedávalo smysl porovnávat, protože i přes to, že se věnují stejném žánru, píší velice odlišné romány; tak alespoň tedy Donnu s Jenny) vyšlo by mi z toho, že Jenny se mi líbí ještě víc než Donna. O tom proč se s dovolením rozepíši až v recenzi, která nebude jediná, jež nás tu po Novém roce čeká.
Dlužím vám i recenzi na fantasy Zlatá grai od Kristiny M. Waagnerové, která mi přišla na recenzi z nakladatelství Host již minulý měsíc. Na tuto „bichličku“ o skoro šesti set stranách jsem se těšila již od podzimu a měla jsem velká očekávání. A ta nejenže byla naplněna, byla ještě překonána. Užila jsem si každou stránku a nemohu se dočkat, až vyjde druhý díl. Což by podle mých informací mělo být už v únoru nebo březnu. Naprosto jsem propadla i atmosféře Zlaté grai, která byla hodně podobná té z Krve elfů od Andrzeje Sapkowského. K srdci mi přirostly i osobité a skvěle propracované postavy a moc mě bavil autorčin styl psaní, který je rovněž podobný tomu Andrzeje Sapkowského. Zkrátka a dobře: tohle se povedlo! Knihu jsem dočetla během vánočních svátků, které jsem trávila u babičky na Vysočině. A bohužel jsem nechala doma přebal knihy nutný pro fotky, takže recenze se pozdržela.
A protože na světě musí být rovnováha, má předposlední přečtená letošní kniha se náramně nepovedla. Byla to Vánoční koleda od Charlese Dickense, kterou jsem četla poprvé, a abych se poopravila, příběh byl tak skvělý, jak se tvrdí. Problém jsem měla s vydáním z roku 2022 z Našeho nakladatelství, edice Drobek, které bylo sice hojně a krásně ilustrované, ale překlad mělo z padesátých let. V Našem nakladatelství to tak prý dělají, že kupují levnější, ale starší překlady, které se čtenářům podle mých informací nečtou moc dobře. Mně se tedy tato Vánoční koleda rozhodně dobře nečetla. Něco jsem se s ní natrápila, ale nechat se jí musí, že příběh to je z hlediska děje krásný. Jak jsem si nakonec poradila s hodnocením se můžete dočíst v recenzi – doporučuji se tam také pokochat ilustracemi z knihy.
V rámci svého kulturního prosince jsem ven vyrazila i 9. prosince, tentokrát ovšem jen do kina v Brandýse. O své poslední dobrodružné cestě sem přijel přednášet cestovatel Dan Přibáň. Možná ho znáte, svého času jezdil po světě ve žlutých trabantech a natáčel o tom seriály a dokumenty. Jelikož mě jeho cestovatelské eskapády moc bavily, mám doma i knihu o těchto cestách. V posledních měsících jsem na Facebooku ráda sledovala i zprávy o tom, jak se jeho partě zvané Žlutý cirkus daří s jejich nejnovějším motorovým přírůstkem do žluté rodiny: s obojživelným autem Luazem, které by v anketě nejsměšnější autíčko rozhodně mělo reálnou šanci na medailové umístění. Projeli s ním některými zeměmi bývalého sovětského svazu, které mají ve svém čele stále pěkně vyšinuté diktátory, získali tak spoustu zážitků a dojeli až do Mongolska. A to by nebyl Žlutý cirkus, aby se jim cestou nepřihodila spousta zajímavých věcí – takových těch, které jsou vtipné, ale až když se z nich bezpečně dostanete.
Přibáňova přednáška byla úžasná, velmi vtipná a prezentace byla i z grafického hlediska moc pěkně zpracovaná. Trvala něco okolo dvou hodin, ale nevadilo by mi, kdyby trvala ještě aspoň jednou tak dlouho. Vybavuje se mi jedna vtipná, ale docela mrazivá, historka z Ázerbajdžánu, kde se svými nažluto natřenými Luazy nesměli do hlavního města a museli je převážet na pronajatém náklaďáku s průvodcem; to všechno proto, že místní diktátor rozkázal, že povolená barva aut je pouze bílá nebo stříbrná. Rozkázal to ze dne na den a všem majitelům aut jiné barvy byla přes noc jejich vozidla odtáhnuta mimo hlavní město, kam si pro ně museli zajet a nechat je přestříkat na povolené barvy. Ti se tedy museli divit. Jinde zase opravovali auto u krajnice nedaleko takového malého domečku, ve kterém bydlel a na svém políčku hned vedle hospodařil nějaký místní dědeček. Byl hovorný a během oprav si s nimi povídal přes překladač na mobilu. Jednou tam zadal větu, se kterou se otočil a vydal k domku. Ta věta zněla: „Tak já jdu zapálit obilí.“ Přibáň a spol si říkali, co jim to ten nespolehlivý překladač zase vymyslel, ale dál nijak to neřešili. Dali se dál do práce a co po chvíli nevidí: políčko hoří! „Tak jsme obilí uhasili, aby dědečkovi neshořel domeček, a jelo se dál,“ ukončil své vyprávění.
Přibáňovy cesty s trabanty byly známé tím, že byly plné nesčetných poruch, které se Přibáňovi a jeho partě dobroduhů naštěstí téměř vždy podařilo opravit. Moc hezký moment tak nastal ve chvíli, kdy mu během přednášky přestal fungovat mikrofon, který si přivezl, a on nezaváhal a jal se ho opravit. Stačilo vyměnit baterky, ale bylo to hezky symbolické. Pokud by Dan Přibáň s vyprávěním o žlutých Luazech přijel i do vašeho města, rozhodně bych na vašem místě neváhala a zašla si přednášku vyslechnout. O křtu i o přednášce Žlutého cirkusu v Brandýse jsem se chtěla mimochodem rozepsat i v samostatných článcích, ale nějak na to nedošlo. Stejně jako třeba na recenzi filmových Hunger games, kterou mám ale už téměř dopsanou a vyjde. Přála bych si psát víc a nyní cítím, že během vánočních prázdnin se mi vrátila chuť k psaní. Předtím mě škola vyčerpávala natolik, že jsem na nic kromě učení a trocha čtení neměla ani pomyšlení – důkazem je i to, že první adventní neděli jsem u nás doma vyhlásila až třetí prosincový týden. Do té doby jsem nestihla obstarat výzdobu, vždycky jsem si říkala, že už se do toho musím pustit, a pak najednou byly Vánoce za rohem. Podkladová fotografie pro grafiku tohoto Měsíčníku je mimochodem náš netradiční adventní věnec.
Ještě, než přišly opravdové vánoční svátky, slavila jsem Vánoce se svými kamarádkami. Děláme to tak každý rok, i když minulý rok jsme to logisticky nezvládly a slavily je až v únoru spolu se Silvestrem. I to ale mělo něco do sebe. Protože jsou také čtenářky, obdarovala jsem každou nějakou knihou a dalšími maličkostmi. Vzhledem k tomu, že oba roky, po které blog funguje, jsem tu sdílela článek s tipy na dárky pod stromeček, přijde mi zajímavé tu posdílet, co jsem pořizovala pod stromeček já. Dvě z knih pro kamarádky jsem sama četla, dvě zbývající jsem vybírala podle oblíbeného žánru svých kamarádek. Na jistotu jsem šla se Siverai: dědicemi Remiey od Anny Tausigové a (Bez)vadnými od Marty Labecky. Nepochybuji, že se kamarádkám budou líbit, jak je tak znám. A sázka do loterie byly knihy Všemi smysli od Rebeccy Yarros a Lifestyle od Taylor Hahn.
S kamarádkami jsme si předaly dárky a pak jsme se vrhly na DnD kampaň, které jsem pro ně připravila a zasadila do světa Dvorů od Sarah J. Maasové. I přesto, že jsem ji připravovala jako dobrodružství na jedno odpoledne, ani přes celodenní hraní jsme jej nestihly dohrát. Asi to nakonec nebyla tak „mini kampaň“, jak jsem si myslela… Ale užily jsem si to. Mám vážně bezvadné kamarádky, jak jsem se přesvědčila v rámci tohoto víkendu i na křtu Narcise a pivoňky.
Pro babičky a dědu jsem během předvánočních nákupů obstarala první knihu z historické série Davida Návary Wavesbury, Plukovníka a rebelovu dceru, dále novou knihu rozhovoru Martina Moravce s vyjednavačem Adamem Dolníkem a Poslední lži od Kerry Lonsdaleové – všechny si plánuji také přečíst. No a když už jsem byla v knihkupectví, pořídila jsem si pro sebe dvě další novinky od svých oblíbených autorek: od dnes již zmiňované Julie Caplinové Hospůdku v Praze a od Angely Marsonsové novou knihu o inspektorce Kim Stoneové, Šest rakví. A přihodila jsem i jednu novinku, po které mé srdce velice toužilo: Ženy, koně, intriky od Elizy Jane Brazierové. Mám ráda koně, mám ráda elitářské prostředí v knihách, takže to pro mě byla jasná volba už od chvíle, kdy jsem ji viděla na začátku podzimu v katalogu nakladatelství Jota.
Také mi jako takový překvapivý vánoční dárek přišla z Booklabu další kniha na recenzi a to první díl Geomantské trilogie od Kiran Milwood Hargraveové nazvaný Ve stínu vlčí královny. Jako by „booklabský Ježíšek“ Jana Kaizrová tušila, že jsem se na ni jen pár dní předtím dívala do sekce „Připravujeme“ na e-shopu nakladatelství Slovart, pod které Booklab spadá! Kiran Milwood Hargraveové v češtině vyšly už dvě knihy, Julie a žralok a Leila a modrá liška. Oba jsou to prý dojemné příběhy pro děti ale i dospělé, jejichž recenze byly téměř vždy nadšené. Ve stínu vlčí královny bude nejspíš podobně laděná kniha, měla by být mimo jiné o tom, „jak čarovná je příroda kolem nás, jak lákavá může být moc a jak silná dokáže být láska“. Graficky jde o jednu z nejkrásnějších knih, která se mi kdy dostala do ruky, bez přehánění. 😊 Pokud cítíte, že by vás mohla lákat, knížka vyjde 20. ledna, takže ještě stíháte předobjednávku. Já se pokusím tu co nejdřív zveřejnit recenzi, která by vám s rozhodováním mohla pomoci.
No a co se „opravdových“ Vánoc, těch z 24. prosince, týče, ty jsem neměla nijak zvlášť šťastné, ale protože se stal jeden moc potřebný vánoční zázrak, jsem šťastná dodatečně. Nejspíš jsem byla moc hodná, protože Ježíšek mi nadělil všechny knihy, které jsem si přála, a ještě dvě navíc; Hobita od J. R. R. Tolkiena, protože se v příštím roce chystám pročíst Tolkienovou tvorbou takříkajíc tam a zase zpátky, od Hobita po Silmarilliion (Tolkienovský vtip, kdo ví, ten ví). Dále mi do knihovničky doplnil trilogii Hunger games knih, které jsem přečetla v listopadu (a stále jimi žiji, mimochodem) plus první prequel Baladu o ptácích a hadech. Mám z těchto knih obrovskou radost a jen možná (nic mi nedokážete!) jsem je pod stromečkem samou radostí objímala a nazvala svými miminky… 😊 Do Balady o ptácích a hadech se samozřejmě pustím co nejdřív, plánuji to hned, co dočtu rozečtené knihy, a pak už začnu odpočítávat dny do vydání druhého prequelu Úsvit sklizně, který vyjde spolu s originálem v březnu v nakladatelství Fragment.
Ještě jsem dostala detektivku Kainova čelist od Edwarda Powyse Martherse, velmi zajímavou knihu! Marthers byl autor slovních rébusů a různých jazykových legrácek, jehož kariéra začala v roce 1924, kdy pro jedny anglické noviny začal vymýšlet kryptické křížovky. Luštitelé si prý mnohdy stěžovali, že jeho hádanky jsou nevyluštitelné. V roce 1934 mu vyšla Torquemadova kniha hádanek, jejíž posledních sto stran tvořila právě Kainova čelist, soubor pomíchaných stránek, z nichž musí čtenář sestavit souvislý příběh a odhalit tak šest vrahů šesti vražd. Jde o knihu zcela jedinečnou a jsem na sebe velmi zvědavá, jak se s ní poperu.
Knihy, o které jsem si nenapsala, ale které mě také potěšily, jsou Vánoce ve skotské vesničce od Donny Ashcroftové (té, od které jsem četla Vánoce na skotském hradě) a Chatrč od Williama Paula Younga. Na tu se obzvlášť těším, protože popisuje, jak se muž, kterému zvrhlý vrah zabil malou dcerku, setká s Bohem. Měla by v rámci fiktivního příběhu přinášet možné odpovědi na otázky typu „je Bůh dobrý, když dovolí, aby o život přišla nevinná malá holčička?“ a podle mnoha čtenářů po celém světě jde o nesmírně silné dílo, které krásně zpracovává náboženské otázky. A příběh byl i zfilmován.
Jelikož Ježíšek samozřejmě dobře ví i o mojí slabosti pro šití, přinesl mi látky hned na dva šicí projekty! Co jsou zač ještě prozrazovat nebudu, místo toho prozradím, že jsem se rozhodla v blízké době ztvárnit postavu z jedné ze svých prosincových přečtených knih. Bude to ryzí cosplay, tentokrát žádný šicí projekt, jelikož jej netvoří žádné neobvyklé komponenty. Schválně, jestli uhádnete, co to bude…
Nemohu tu nezmínit ještě další dva „knižní“ dárky. Prvním je tričko s citátem od Anne Brontëové, které prý přišlo až z Los Angeles. Mám z něj velkou radost! Citát na tričku říká, že ten, kdo se bojí trnů, by neměl ani pomýšlet na to, že získá růži. Od Anny Brontëové jsem četla Dvojí život Heleny Grahamové, od jejích sester mám pak také pár knih přečtených. V příštím roce si chci každopádně zopakovat Janu Eyrovou od Anniny sestry Charlotte, Na Větrné hůrce od Emily, a poprvé si přečíst i Charlottinu Shirley. Tím druhým dárkem je látkový obal na knihy, již druhý, který vlastním. Je ze stránky www.knihobal.cz a vzor jsem si vybrala schválně proto, že mi připomínal Siverai od Anny Tausigové. Stačily by malinké úpravy a klidně by to mohl být oficiální merch.
Prosinec uzavírám s Šesti rakvemi od Angely Marsonsové. Je velká náhoda, že jsem s ní strávila konec předminulého a následně i začátek (nyní již) minulého roku. Možná to je nějaké znamení… i když netuším čeho. Snad ne toho, že budu v blízké době zavražděná.
V prosinci jsem se nedočkala sněhu, po kterém jsem tak moc toužila, ani nepřečetla tolik knih, kolik jsem chtěla, ale i tak to byl pěkný měsíc. I bez sněhu se dá venku užívat, i bez dobré nálady se dají prožít pěkné svátky. Z hlediska přírody mi sníh navíc vynahradilo mé asi třetí nejoblíbenější počasí (po sychravém podzimu a sněžné nadílce), tedy mráz během kterého svítí sluníčko, ale ani zdaleka nehřeje. Díky tomu, že nesněžilo, a hladina rybníka byla dokonale netknutá, se z něj stalo ledové zrcadlo, které lákalo k bruslení.
Letos jsem přečetla celkem 126 knih, což se spolu s dalšími statistikami objeví v úplně prvním ročním souhrnu na tomto blogu, který se nemůže jmenovat jinak než Ročník. Než vyjde, přeji vám povedený začátek roku krásně dělitelného pětkou a do budoucna jenom to nejlepší.
Šťastný nový rok!
Nadepiš novou stranu,
Nashle na přes rok.
Comment