Minulý měsíc jsem se věnovala stěhování, tento prozkoumávání okolí svého nového bydliště. Bydlím teď v Brandýse nad Labem. Asi si myslíte, stejně jako jsem si to myslela já, že je to poměrně seriózní město. V roce 1960 byl administrativně sloučen se Starou Boleslaví, díky čemuž má nejdelší obecní název v republice. Je tu veslařský klub, Knihovna Eduarda Petišky, a nádherný zámek, v němž se pravidelně pořádají besedy Na kus řeči s…, jehož hostem bude v červnu Jiří Lábus. To vše zní, pěkně, že? Jenže on tu žil i Ladislav Smoljak, známý cimrmanolog. A mně se zdá, že to tu poznamenal. Při jedné z procházek po městě na mě vykouklo tolik po cimrmanovsku absurdních záležitostí, že jsem zjistila, že nevím, na čem s Brandýsem nad Labem jsem. Kdy si ze mě dělá šprťouchlata, a kdy myslí šikmý sloupek značící odklon 5,4 Coule, výšku nad baltickým mořem 182,01 metrů, severní šířku 50°11‘12“ a východní délku 14°39‘50“, jako vážnou věc.
U zámku jsem narazila na Poesiomat, což by nebyla tak velká událost, kdyby to nebyl jediný funkční Poesiomat, který jsem kdy viděla. Po zatočení kličkou si můžete poslechnout třeba vzpomínání Petra Bruknera na tandemovou jízdu na motocyklu s Ladislavem Smoljakem nebo písničku „Hopsa hejsa do Brandejsa“ nazpívanou Divadlem Járy Cimrmany. Samozřejmě je tam toho k poslechu i dosti necimrmanovského, to jen já vyhledávám převážně cimrmanovskou tématiku (což mě možná i vede k úvaze z předchozího odstavce). Nu řekněte, už se vám někdy podařilo narazit na funkční Poesiomat? To je, jako když vám upadne chléb, a na zem dopadne nenamazanou stranou!
Žije se mi v Brandýse moc pěkně. Všude kolem mě je spousta přírody, kterou jsem si tento měsíc obzvlášť užila, protože bylo moc krásně. Takřka každé odpoledne jsem si četla na zahradě pod stromy, protože zábavě zvané opalování, kdy se lidé několik hodin smaží se na přímém slunci, a vystavují se tak možnosti rakoviny kůže, nijak neholduji. Mám raději chladnější počasí, ale protože mi mnoho mých více sociálně založených přátel vyčítá, že jim přivozuji na léto ošklivé počasí, netroufnu si vyslat prosbičku o pětadvaceti, možná čtyřiadvaceti stupňové léto… Ovšem nemyslete si, nejsem zase tak asociálně založená, jak to může vyznít. Jen si poslechněte, kolikrát jsem byla v květnu za kulturou!
Jedna z věcí, která by mi mohla nové bydliště znechutit, by byla žádná, či špatně vybavená knihovna v okolí. Absenci knihkupectví bych ještě nějak překousla, i když naštěstí nemusím, neboť tu jedno je (a hned malé a unikátní, žádná prodejna velkých řetězců), ale přes výše popsanou knihovnu nejede vlak. Opět tu naštěstí jedna nádherná je! Knihovna Eduarda Petišky není zrovna největší, ale ukrývá moc pěkné knížky. Takové, které bych mohla nazvat „kvalitní četbou“, avšak co je kvalitní četba, že? Řekněme spíš, že jde o knížky, které považuji za nutnost. Takové, nad kterými s lehkým úsměvem spokojeně pokyvuji hlavou, a poplácávám po ramenech všechny, kteří si je vypůjčili. Já jsem si zatím půjčila jen Smrt mezi řádky od Alice Slaterové, což je detektivka z prostředí knihkupectví. Mám ohromnou radost, jak z této konkrétní knihy, kterou jsem na internetu měsíce okukovala, tak z celé knihovny, jejíž dominantou je úžasná Kniha moudrosti.
Nemohla jsem vynechat ani letošní ročník knižního veletrhu Svět knihy, který byl naplněný milými shledáními, zábavným programem a samozřejmě knihami. Besedy v jednotlivých sálech jsou skvělé, o tom žádná, ale procházet si stánky nejrůznějších knihkupectví v pavilonech, to je jiná. To je má představa ráje!
Na Svět knihy letos přijela i Julie Caplin, moje oblíbená autorka romantických knih z prostředí nejkrásnějších míst světa. Julie s sebou přivezla svou jedenáctou knihu ze série Romantické útěky, Vilu v Itálii, kterou i podepisovala. S babičkou, rovněž Juliinou velkou fanynkou, jsem se účastnila jak besedy, tak autogramiády. A bylo to moc fajn. Julie je mimochodem velkou milovnicí Prahy. Jen v rámci autogramiád jí nyní navštívila už potřetí. Ví, jak jsou její knihy v České republice oblíbené, takže už napsala dvě povídky pouze pro české čtenáře. Teď všechny české čtenáře ale potěšila ještě o trochu víc: dvanáctý díl Romantických útěků zasadila do Prahy! V originále kniha vyjde již letos v říjnu, a vsadila bych si, že nakladatelství Grada stihne český překlad ještě do Vánoc.
A co bych jinak o Světě knihy řekla? Že to byl zážitek opravdu „za všechny prachy“. Raději se sami podívejte na přiložený obrázek, kde jsou všechny knihy, které jsem si tam pořídila… Na mou obranu ale musím říct, že byly za opravdu pěkné ceny! A kdy jindy, když ne na Světě knihy, bych si měla splnit smělý čtenářský sen o tak velkém nákupu? 😅 Peněženka sice pláče, ale já mám neuvěřitelnou radost, a to je hlavní.
Sice v tom nic moc kulturního není, ale týká se to knih i trávení času mezi jinými lidmi, takže se tu tím také pochlubím: na začátku měsíce jsem po dlouhé době byla v kamenném knihkupectví, a to v Kanzelsbergeru. Po Světě knihy, kde bylo plno knih na každém rohu to nepůsobí tak velkolepě, ale měla jsem z toho stejnou radost. Všude kolem mě byly fyzické knihy, které jsem si mohla ohmatat a očichat (kdo říká, že nečichá ke knihám, tak lže, a ještě k tomu čichá lepidlo) a kochat se jimi! Tomu se nákup na e-shopu jednoduše nevyrovná. Spontánně jsem si tam pořídila knížku Vazač vzpomínek od Bridget Collinsové, která má nádhernou plátěnou obálku se zlatými detaily, takže jsem jí tam za 130 korun nemohla nechat. A rozhodla jsem se koupit ještě jednu knihu, a to Případ Hojer od Miroslava Kučery. Brala jsem ji jak kvůli sobě, tak kvůli svému dědečkovi, po kterém jsem určitě nějaký ten čtecí gen zdědila, protože louská jednu knihu za druhou. Do Hojera se ještě ten samý den pustil, takže jistě nepotrvá dlouho, a přečtená knížka mi přistane na stole se slovy: „A teď je řada na tobě.“ Jsem zvědavá, jak se mu bude líbit.
Vida, krásně jsme se dostali přes kulturu ke knihám. V květnu jsem jich přečetla 13 – celkem tedy 3 659 stránek. Na začátku měsíce jsem měla docela skluz, co se vypůjčených knížek z knihovny a termínu vrácení týkalo, takže jsem se jako první pustila do nich. Šlo o knihy Co zůstane v lesích a druhý svazek Pláče němého boha, o kterých si už delší dobu můžete přečíst na blogu. A pak si ideálně přečíst i je samotné, obě totiž stojí za to. 😁
Minulý měsíc jsem jakožto knihu půjčenou z knihovny přečetla Stačí mávnout křídly od Sáry Topinkové. Tak moc se mi líbila, že jsem si jí musela pořídit i domů! Rovnou jsem si do košíku na e-shopu nakladatelství YA čtu, které knihu vydalo, přihodila i brožurku Staří pár kapitol navíc. Je to jak sbírka kraťoučkých bonusových kapitol, tak dalšího vtipného materiálu, jako je třeba přepis zpráv autorky a její redaktorky. Kvůli bonusovým kapitolám rozhodně doporučuji knížečku si pořídit. I pouhých pár kapitol navíc vás totiž dokáže opět přenést do příběhu Cilky, Roberta a Damiána, a užít si spolu s nimi Vánoce. Jen s dalším obsahem mám trochu problém. YA čtu tohle hodně dělá, dává do svých boxů nejrůznější graficky zpracované obrázky postavy, tak zvané fanarty, anebo něco na bázi zpráv autorky a její redaktorky, které jsou sice vtipné, ale cenu, na jakou kvůli nim cena boxu vyšplhá, podle mě nemají. To je ale jen můj názor, já na tyhle serepetičky nejsem. 😇 Jsem na jiné serepetičky, třeba takové „létající záložky“.
„Létající záložky“ jsem i s návodem na výrobu viděla na internetu. Jde o obrázek rozdělený na půl, jehož dvě poloviny odděluje ještě proužek papíru. Když jej přehneme, a zastrčíme do knihy jako obyčejnou záložku, náhle se nám nad knihou vznáší daný obrázek! (Pro ty, kteří by byli rádi za podrobnější návod, sem přidávám odkaz na jeden z mnoha, které se dají najít). Zatím jsem pro sebe i své kamarádky udělala kupu motýlků, mezi kterými samo sebou nemohl chybět jeden modrý speciálně vyrobený pro Stačí mávnout křídly. Plánuji ale vyrobit i další motivy, rozpracovaného mám momentálně draka.
Tento měsíc jsem se trochu rozjela, co se nakupování knih týče (a to ani nemusíme počítat Svět knihy). Ovšem díky poukázkám od Ježíška a slevovým kódům jsem to měla za minimální cenu. Třeba Trabantem kolem světa, deník z cest Žlutého cirkusu, alias té party lidí, kteří objíždějí svět ve žlutém trabantu, by se mi normálně pěkně prodražila – takhle mě ovšem stála přesně nula korun. Je to mimochodem skvělé čtení a posilovna v jednom. Čtení je to skvělé samozřejmě proto, že je to knížka psaná se stejným humorem, jaký najdeme ve filmech a seriálech s partou a trabanty Dana Přibáně, posilovna je to proto, protože to není zrovna čtení do kabelky.
V jednom balíčku s Trabantem kolem světa mi přišel i Svět podle Nikyho od Lindy Richardové. Paní autorka je maminka chlapečka, který vidí sice to samé, co my, ale vnímá to úplně jinak. Malý Nikolas je totiž autista. Takové knížky mě velmi zajímají, protože mě fascinuje právě autistický pohled na svět kolem nás. Co když jsou oni jediní, kteří vidí svět takový, jaký je doopravdy, my ostatní jsme „ti divní“ a ne naopak? I proto jsem sáhla po Autistkách Clary Törnvalové, které jsem měla ve čtečce připravenou už delší dobu. Clara sama je autistka, má Aspergerův syndrom, ale svou diagnózu obdržela až ve dvaačtyřiceti letech, kterými se protrápila. Diagnostikovat autismus u žen a dívek je nesmírně obtížné. Autista totiž není někdo se sníženými mentálními schopnostmi. Ve většině případů je to zcela obyčejný člověk, který má normální zaměstnání a denně funguje prakticky stejně jako já nebo vy. Clara moc hezky a srozumitelně popsala, co „mít autismus“ obnáší jak fyziologicky, tak prakticky a teoreticky. Velmi čtivým způsobem jsem se dozvěděla zase něco nového.
Ve společném čtení jsem v květnu jako první četla Zpovědi, od japonské autorky Kanae Minato. Je to moc dobře napsaný a přímo ďábelský thriller, z něhož jsem byla docela nesvá. Samozřejmě jsem vás o něj nemohla ochudit, takže již vyšla samostatná recenze. Poté přišla řada na čtvrtý dílu detektivní série Případy vrchního inspektora Gamache od Louise Pennyové. Musím říct, že autorka se díl od dílu vylepšuje! Už od druhého dílu píše jednu desetibodovou knihu za druhou – jiné hodnocení bych nedala ani této. Inspektor Gamache tentokrát vyšetřuje mimo malebnou vesničku Three pines, jak tomu bylo v předchozích dílech, ale jak už to tak občas bývá, když nejdete vy do Three pines, musí Three pines za vámi. Čtení nám krásně vyšlo, protože máme přesně totéž počasí, jaké je zrovna v knize. A tam je nádherné teplé léto… Když jsem si četla venku na zahradě, málem jsem samu sebe přesvědčila, že jsem na dovolené s Gamachovými! Na dovolené totiž Gamache byl, dokud se nestala vražda.
Minulý měsíc mi přišla štafeta od Terky z profilu na Instagramu terr_books s knihou Letní bouřky. Letní bouřky jsou jedním z příběhů Kláry a Evy Pospíšilových, manželského páru, který společně píše napříč žánry. Jeden ústřední prvek ale jejich knihy mají: hlavní roli v nich hrají dva kluci, kteří se do sebe zamilují. Každá z dam vždy píše kapitoly z pohledu jednoho z nich, které se v knize střídají. Měla jsem pochybnosti o “úrovni“ této knihy – zda nebude psaná moc nespisovně a ledabyle, aby zaujala mladé publikum, nebo zda nebude působit nerealisticky. Ani jedna z mých obav se nenaplnila, naopak jsem byla velmi příjemně překvapená. Letní bouřky vyprávějí o nejlepších kamarádech Floydovi a Pauliem, kteří se moc těšili na letní prázdniny. Až budou celé dny trávit na kolech, procházkami se psem v lese nebo hraním videoher. Jenže hned první den prázdnin se pohádali – ukázalo se totiž, že jejich city už dávno nejsou jen kamarádské. Bylo to velmi vtipné a mělo to hezkou maloměstskou atmosféru. Co se uvěřitelnosti týče, dlužím autorkám velkou omluvu – horké léto bylo popsáno natolik přesvědčivě, že jsem se téměř pociťovala příznaky úpalu, a to není žádný vtip.
V květnu jsem také konečně napsala a vydala článek, který mi v hlavě strašil už nějaký ten pátek. Týká se autorky Taylor Jenkins Reid, a jejích knih, které jsou v podstatě fiktivními životopisy ikon svého oboru. Taylor už psala o hollywoodské hvězdě Evelyn Hugo, rockové kapele Daisy Jones & The Six, modelce Nině Rivové, jejích neméně slavných sourozencích a večírku, který se vymknul kontrole, a tenistce Carrie Soto. Počkala jsem se psaním, dokud jsem nebyla přestěhovaná a neměla všechny knihy pohodlně u sebe, což se teď konečně stalo (předtím jsem totiž sice bydlela v jednom bytě, ale většinu svých knih měla v úplně jiném). Troufnu si tvrdit, že je to jeden z mých nejlepších článků. 🤔 Rozhodně je nejdelší. Hrubá verze mi trvala napsat dva dny, pak jsem týden vytvářela grafiku a přepisovala text. Ale stálo mi to za to, i kdyby jen proto, že jsem si díky tomu konečně přečetla Taylořinu nejnovější knihu Carrie Soto se vrací. Šetřila jsem si jí až na chvíli, kdy se konečně pustím do psaní, a teď nechápu, jak jsem bez ní mohla žít! Dosud jsem na první místo v žebříčku Taylořiných knih řadila Daisy Jones & The Six, ale Carrie se jí hravě vyrovnala, možná jí dokonce překonala!
Knížka Narcis a pivoňka, kterou jsem si loni předobjednala na Pointě, nemohla vyjít v příhodnější dobu než v květnu, kdy je všude kolem nás plno rozkvetlých květin. Hned jak mi přišla, tak jsem jí také přečetla. Bylo to úžasné čtení, a recenzi už najdete na blogu. Když ale zůstaneme ještě chvíli u Pointy, v článku, který jsem o této službě napsala, jsem zmiňovala několik knih, které si tam plánuji předobjednat. První byla Dej sbohem zítřku od Markéty Málkové, jejíž předprodej začal třináctého května, kdy článek vyšel, druhá Tariel: z ohně zrozená od Zdeňka Pelikána. V době, kdy jsem článek vydávala, neměla ještě Tariel stanoveno datum předprodeje. Ale teď už jej nejenže má, už v předprodeji dokonce je! Jak možná víte, na tuhle dračí fantasy jsem natěšená jako malé dítě na Vánoce, takže se plánuji plácnout přes kapsu, jak se říká, a zakoupit si jí i s mapou světa, v němž se odehrává. Podobných dárečků je ale v předprodeji mnohem více – mrkněte na tento odkaz.
Přeobjednala jsem si ale ještě jednu knihu, tentokrát ne přes Pointu, ale rovnou přes e-shop autora. Jiří Dittrich je český fantasy autor, který má na kontě tři vydané knihy. Všechny tři patří do série Elementum, která mě pokaždé, když si o ní čtu, láká čím dál víc. Časem si jí chci určitě přečíst, ale teď jsem si předobjednala první díl autorovy nové série Tristan. O čem knížka je si můžete přečíst na autorově e-shopu/webu, kde občas zveřejní i nějaký ten článek o svém psaní. Moc zajímavý je ten, kde píše o cestě za vydáním své první knihy, která nebyla zrovna hladká. K Tristanovu předprodeji si autor připravil také speciální „akci“. Celý květen se knížka dala koupit za dvě stě korun, teď bude až do října, kdy by měla vyjít, cena narůstat na necelých čtyři sta korun, což je běžná maloobchodní cena, za kterou se bude následně běžně prodávat. Uznejte sami, že jsem tam Tristana za tuto cenu nemohla nechat!
Tento měsíc se mi naskytla i jedna nevídaná příležitost, a to přečíst si druhou knihu Evy Brykner, přesněji její verzi pro beta čtenáře, i přesto, že její beta čtenář nejsem. Od Evy mám přečtenou její prvotinu Beze stopy, která si moc líbila, takže když Eva sháněla ještě jednoho čtenáře, který by jí řekl svůj názor na rukopis, byla jsem nadšená. Do Bez viny Eva zasadila postavu kapitán Felixe Molta, který je vášnivým kuřákem. Zeptala se proto, kolik si myslíme, že Felix za celou knížku vykouří cigaret – kdo byl se svým tipem nejblíže, dostal beta verzi textu ke čtení. A to jsem s třiatřiceti cigarety byla já, prosím pěkně.
Beze stopy je skvělá knížka, Bez viny je ale ještě lepší. Eva příběh tentokrát zasadila do českého prostředí a psala víceméně ze třetí osoby, ale stejně jako ve své prvotině čtenáře šokovala zvraty a koncem knihy. Hodně jsme spolu řešily, jakou verzi konce použít, ale ať se Eva rozhodne pro jakýkoliv, čtenáři z toho spadne brada až na zem.
Již za pár dní vychází patnáctý díl ze série Případy Kim Stoneové. Za květen jsem stihla přečíst třináctý díl i čtrnáctý díl, Smrtící volání a Spletité lži. Smrtící volání bylo trochu slabší, ale Spletité lži jsou majstrštyk! Čtení jsem si strašně moc užila, podle mě jde o jednu z nejlepších autorčiných knih! Velmi významnou roli zde měla reportérka Tracy Frostová, kterou jsem, když se v sérii objevila poprvé, nemohla vystát. Ale od čtvrtého dílu jí zbožňuji! Její dějová linka byla ve Spletitých lžích zrovna tak skvělá jako hlavní zápletka. A představte si, že mě celý květen má babička postupně obdarovávala předchozími díly série, které pořídila za slušné ceny po internetových bazarech, až se tak nějak stalo, že máme doma sérii kompletní! Za to samozřejmě babičce děkuji, a už se nemůžu dočkat, co na mou milovanou Kim řekne, až si jí přečte. 🥰
Máme tu červen – jak se to probůh stalo? A to nemyslím pouze tak, že květen utekl rychle, to celý půlrok uplynul ani nevím jak! Říká se ale, že čas rychle plyne, když se člověk dobře baví, a to já s knihami dělám. Abych něco nepodcenila, už uvažuji, jaké další knihy bych si ráda přečetla, o jakých chci napsat či co dalšího pro blog vymyslet. Vždyť za necelé čtyři měsíce bude mít blog první narozeniny! Moc mě těší, když se mi dostává skrze Instagram tak pěkné odezvy na to, co zde tvořím. Před pár dny jsem si zničehonic na vás, čtenáře těchto řádků, vzpomněla. Bylo to při čtení Alenky v říši divů, a jedna z pasáží mi přijde natolik vystihující pro Počkej, dočtu stránku…, že jím tento měsíčník ukončím místo haiku, kterou jsem měla připravenou. Na málo místech se totiž sejde tolik podobně smýšlejících „bláznů“, než na knižním blogu. 😀
„Ale já nechci jít mezi šílené lidi,“ poznamenala Alenka.
„S tím nic nenaděláš,“ řekla Kočka, „všichni jsme tu blázni. Já jsem blázen. Ty jsi blázen.“
„Jak víš, že jsem blázen?“ zeptala se Alenka.
„Musíš být,“ řekla Kočka, „jinak bys sem nechodila.“