Byl pozdní večer – první máj, večerní máj – byl lásky čas. A mně zbývaly k přečtení poslední dva vydané díly ze série Případy Kim Stoneové, která se brzy rozroste o další knihu. Když jsem tuhle sérii začínala číst, řekla jsem si, že by bylo hezké, kdybych jí stihla přečíst, než vyjde zbrusu nový díl. Přišlo mi to naivní, ale držela jsem se toho, byl to můj pomyslný „deadline“. Ale já jsem to opravdu stihla, patnáctý díl totiž vychází až za několik dní!
Třináctý díl nazvaný Smrtící volání jsem přečetla na začátku května, a je to zároveň poslední díl, který jsem četla ve čtečce. Pomalu ale jistě si totiž sérii kompletuji ve fyzické podobě, v níž jsem doposud měla jen dvanáctý a čtrnáctý díl. Čtrnáctý díl Spletité lži jsem mimochodem vyhrála loni v červenci v jedné soutěži, když jsem ještě neměla přečtenou ani jednu knížku od Angely Marsons. Byl mi proto motivací, abych se do série, nad jejímž čtením jsem dlouho přemýšlela, konečně pustila. A teď mám přečtený i ten (je to velmi podivný pocit, protože to pro mě dlouhou dobu bylo takřka nedosažitelné).
Protože bych tu ráda zveřejnila recenzi na nejnovější knihu z pera Angely Marsons, Uloupené dívky, co nejdříve, a nerada bych měla blog (opět 😅) plný Kim, protože si v tom případě čtenáři, kteří thrillery a detektivky nemusí, moc nepočtou. Takže jsem se v rámci úspory času i prostoru rozhodla spojit Smrtící volání a Spletité lži do jednoho článku.
Ve Smrtícím volání je inspektorka Kim Stoneová postavena před vraždu bez emocí. Oběti, mladé mamince, byl zlomen vaz. Nebránila se, nebyla jinak nijak napadena. Skoro jako by padla mrtvá k zemi sama od sebe. Protože je vražda záležitostí postavenou na emocích, je takhle provedená vražda pro Kimin i koronerův tým první, s jakou se za kariéru setkali. Jediný náznak lidské přítomnosti je pár škrábanců na zápěstí zemřelé, které vznikly až po její smrti. Než se detektivové rozhodnou, jak k případu přistupovat, mají na stole téměř totožnou vraždu. Liší se jen tím, že oběť nebyla poškrábána. Jde o sériové vraha? Proč by ale svůj podpis v podobě škrábanců tentokrát vynechal? Když se na Kim vrah korespondenčně obrátí a prosí jí, aby mu zabránila dál vraždit, potřebují detektivové profesní podporu profilovačky a analytika písma, a zoufale hrají o čas – ve chvíli, kdy byla druhá oběť zavražděná, byla totiž na procházce se svým malým synkem, který je teď unesený.
Kim se ohlédla k vrátkům, kterými přišli. Odhadem spolu oběť a pachatel nemuseli strávit ani dvě minuty. Čapnout, popojít, zlomit, umřít.
Třináctá Kim Stoneová byla psaná klasický stylem Angely Marsons. Napínavé s vzestupnou tendencí, chytře promyšlené, místy velmi vtipné. V porovnání s posledními dvěma knihami, to znamená Dětskými dušemi a Vražednou myslí (obě dostali 10/10), byla krapítek slabší, protože v příběhu jako takovém bylo pár trhlin a děj se docela táhnul. Celkem má kniha tři sta čtyřicet čtyři stran, a já si myslím, že mohla být kratší. V určitou chvíli se autorka totiž začala opakovat a stavět své hrdiny do stejných situací i dialogů.
Ovšem Angela ví, jak na mě, a jakmile zařadila pár dojemných frází, moje hodnocení automaticky nabíralo plusových bodů. Dojemné byly především dějové linky seržanta Penna a konstábla Stacey Woodové. Stacey se bude za pár dní vdávat, to ovšem není tou nejdojemnější záležitostí, která se jí týká…
Při čtení Smrtícího volání můžete hezky uplatnit své šedé buňky mozkové, a hádat, kdo je vrah. Na úplném konci totiž nepřijde žádný velký zvrat, bez jehož znalosti se vrah nedá odhalit. Já jsem vraha tušila už od začátku, a moc mě bavilo přidávat ke své teorii nově zjištěné souvislosti a rozvíjet ji.
Inspektorko Stoneová,
musíte mě zastavit, než ublížím někomu dalšímu. Nechci tyhle hrozné věci dělat. Nechci nikoho zabít, ale nemám na vybranou. Musíte pochopit, že není v mé moci přestat. Mrzí mě, že zemřela, ale nemohl jsem tomu zabránit. Vy mě ale zastavit musíte. Vy jediná to můžete ukončit. Musíte mi dopřát sluchu. Pomozte mi dřív, než budu nucen to udělat zas. A já to udělám zas, protože nemám na vybranou. Nikdy jsem neměl.
Smrtící volání není nejlepší knihou ze série, ale já jsem si čtení užila, jak je u knih Angely Marsons zvykem, a hned jsem zalitovala, že nemám v záloze aspoň čtyři další nepřečtené díly, protože bych si s chutí zopakovala maraton knih s Kim Stoneovou, jako jsem to udělala v lednu.
Podtrženo, sečteno: Smrtící volání ode mě dostává pěkných 9/10.
Knížku si můžete pořídit například ZDE.
Spletité lži jsem naopak přečetla na samém konci května. A i když to není dokonalá kniha, je podle mě jedna z nejlepších, kterou kdy Angela Marsons napsala. Nemohla jsem se od ní odtrhnout a skoro celou jsem jí přečetla v jeden den. S každou další přečtenou stránkou jsem pociťovala nutkání číst stále dál, dokud nezjistím, jak to dopadne, až byl náhle konec.
Většina míst činu utkví policistům v paměti. Některá se derou do povědomí silněji a těžko je někam zastrčíte. Znala spoustu lidí od policie, kteří sahal po alkoholu nebo drogách, aby tu hrůzu nějak otupili a dočasně si ulevili od výjevů, jichž byli svědky. U některých míst činu vám je ale jasné, že se jich nezbavíte do konce života, i kdybyste se je snažili vymazat kdovíčím. A tohle každopádně bylo právě jedno z nich.
Znovu tu máme nevídanou vraždu, jen zcela opačného rázu než v předchozím díle. Keith Phipps zemřel tak brutální smrtí, že to vyvedlo z míry i koronera. Vrah ho několik hodin vystavoval žáru takové síly, aby mu způsobil šílená muka, ale nezabil ho. Doslova ho nechal se péct, a přitom to v klidu sledoval. Jak strašnou věc musel Keith Phipps provést, aby si vysloužil smrt takovým způsobem? Jakmile začne Kim a její tým pátrat, narazí na nedostatek informací. Celá rodina Phippsových jako by začala existovat až před pěti lety, kdy se přestěhovali do Black country. Detektivové se neustále ocitají ve slepých uličkách, a když už si myslí, že narazili na pravdu, je obalená do dalších lží. A ten, kdo drží v rukou celou pravdu, jí neprozradí, i když ho to možná bude stát život.
Spletité lži jsou tajemné, plné překvapivých informací, na které musí detektivové teprve přijít. Sledovat je při práci je radost, postupují logicky a působí to uvěřitelně. Až tedy na jednu malou drobnost, a to, že i když je Kim, spolu se seržanty Bryantem, Pennem a konstáblem Stacey Woodovou, postavena před vraždu, která je rozhodně psychopatické povahy, ani jednou nezmíní, že mají možná co dělat s šíleným sériovým vrahem. To mi přišlo minimálně zvláštní, knize to ovšem na atmosféře nijak neubírá.
Vraždy, které se ve Spletitých lžích řeší, byly opravdu brutální a nechutné, takže jsem se u jejich popisů moc nezastavovala. Byly ale mimo jiné motivovány něčím, co mi přijde jako fascinující téma, o němž si vždy ráda něco přečtu. Autorka mě tedy moc potěšila! Co to ale je, to samozřejmě nemohu říct, to si musíte přečíst. 😉 I když se mi tato zápletka moc líbila, ještě o něco více jsem si užila vedlejší dějovou linku. Její hlavní postavou totiž nebyl nikdo jiný než reportérka Tracy Frostová.
Podala mu sáček zpátky. „Keatsi, přísahám, že…“
Nedořekla to, protože halou zazněl hlasitý ženský výkřik a vzápětí tupá rána.
To snad ne, pomyslela si a rozběhla se k vratům. Na jednu maličkost dočista zapomněla.
Na blbou Tracy Frostovou.
Když se Tracy v sérii poprvé objevila v sérii, byla mi protivná až běda. Ale jakmile dostala více prostoru, to bylo v Otevřeném hrobě, čtvrtém díle, byla mi čím dál sympatičtější. Teď jde o jednu z mých nejoblíbenějších postav, jaké v téhle sérii jsou. Tracy se pustila do psaní článků, které mohou ovlivnit mínění poroty v blížícím se soudu s mužem, který roky týral svou manželku, a nakonec jí prokazatelně zabil. I když se to jeví prostě, je to dějová linka, na jejímž konci jsem zůstala šokovaná koukat s otevřenými ústy.
A nesmíme vynechat konec jako takový. Ten je totiž docela otevřený, a já musím vyjádřit obdiv všem, kteří skoro rok čekali na Uloupené dívky, aby zjistili, co to pro Kim znamená. Už abych měla Uloupené dívky přečtené!
Podtrženo, sečteno: Spletité lži si nezaslouží nic menšího, než 9,9/10.