Duben byl jedním z nejnáročnějších měsíců, které jsem zažila za poslední roky, a jsem ráda, že je za mnou. Kdybych si z něj měla odnést něco do života, byla by to jednoznačně nechuť ke stěhování – to jsem totiž celý duben dělala, stěhovala celý svůj knižní majetek do nového domu. A svatosvatě prohlašuji, že už se nikdy nikam nestěhuju, v tomhle domě jednou zemřu! Ale všechna ta námaha za to stála, a já věřím, že díky té krásné přírodě, která je všude kolem mého nového bydliště, mě čeká život, o jakém jsem vždy snila.
Stěhování si vybralo daň nejen na mé energii (momentálně jsem neustále unavená a přemýšlím, jak dlouho budu ten duben dospávat), ale i času na čtení. Tento měsíc jsem tak přečetla pouze 7 knih (tedy 2 459 stran). Nutno ale říct, že snad každá z nich stála za to! A protože je jich tak málo, můžu udělat to, o čem sním od doby, kdy jsem začala psát Měsíčník: věnovat tu každé kousek prostoru.
Jako první jsem v dubnu přečetla Vyslání od Viktora Dixena. Je to nesmírně bizarní knížka odehrávající se v alternativních Spojených státech amerických a ve Vesmíru. Dvanáct lidí, kteří se vůbec neznají, jsou vybráni, aby osidlovali Mars a založili tam rodiny. Je to tak trochu „velký krok pro lidstvo“, ale i seznamovací reality show, protože je od chvíle, kdy nastoupí do vesmírné lodi, až do konce jejich života budou dvacet čtyři hodin denně sledovat kamery. Jak už jsem psala, je to bizarní, ale velice dobře vymyšlený příběh, který se čte prakticky sám, a který kazí snad jedině autorův styl psaní. Více se budete moci dočíst v recenzi, jedno je však jisté: moc jsem si Vyslání užila a těším se, až si přečtu druhý díl.
Černého korzára od Emilia Salgariho jsem si vybrala ke čtení kvůli Retro kousku. Jak to už v této rubrice bývá, opět jsem měla šťastný výběr a knihu si užila na sto procent. Na Retro kousku mám ráda i to, že mám prostor do článku zapracovat informace o autorech a další informace související například s daným vydáním knihy. U Černého korzára mě to bavilo moc, vlastně přemýšlím, zda mě víc bavilo čtení samotné knížky anebo následné psaní o ní. Dokonce jsem se v rámci rešerší podívala na skvělý film inspirovaný Černým korzárem!
Podivná Sally Diamondová mě po vyčerpávajícím začátku měsíce vrátila do mé čtecí rutiny. Nemohla jsem se od ní odtrhnout! Příběh má úžasnou gradaci a spoustu zvratů, při jejichž čtení jsem valila oči. Pokud se vám líbilo Útočiště, přečtěte si i Sally. Musím vás ale varovat, je to dosti surová kniha. Z nejedné scény mi běhal mráz po zádech či se mi dělalo fyzicky zle. Ale ne protože by to byla knížka plná střev vypadávajících z břicha anebo zohavených mrtvol (protože mrtvola tu de facto není žádná 😊) – stačilo abych se vcítila do toho, jak se daná osoba v knize cítila. Jediné, co úžasné vyprávění kazí, je velké množství chyb v textu. Žádné pravopisné, spíše stylistické. A když říkám velké, myslím opravdu velké množství – však uvidíte v recenzi, opakující se chyby jsem si fotila a udělala z nich koláž. I tak vám ale Sally doporučím, protože tento příběh zkrátka stojí za to!
Minulý rok jsem na Světě knihy (který se mimochodem uskuteční už tento měsíc, jupí!) tak dlouho váhala s koupí knihy Stačí mávnout křídly z nakladatelství YA čtu, což je české nakladatelství specializující se na young adult literaturu, až nakonec byla vyprodaná. Já jsem tehdy o knize slyšela poprvé a zaujala mě především svou obálkou a ořízkou, ale jak jsem zjistila, jde o velmi populární knihu. Napsala jí mladá česká autorka Sára Topinková, která má na Instagramu stránku Dívka mezi stranami. Vzala si na paškál témata problémů v rodině, nového začátky a psychických problémů: a zpracovala je úžasně! Stačí mávnout křídly mě naprosto pohltilo, smála jsem se u něj, ale i plakala, a měla chuť knížku objímat, tak moc jsem si jí zamilovala. Za mě je to skvost v současné literatuře pro mládež – jak stojí na zadní straně knížky, je to velmi bolavá, ale také velmi důležitá kniha. Jako třešnička na dortu se děj odehrává v České republice, to není ani v young adult literatuře českých autorů tak běžné. Jestli z tohoto odstavce cítíte mé nadšení, určitě pochopíte, že jsem si knížku musela objednat – měla jsem jí totiž „jen“ půjčenou z knihovny. Což mě přivádí k dalšímu tématu, o kterém zde chci psát…
Zhruba od prosince minulého roku jsem měla náladu, kterou bych popsala jako pro knihomola velmi výhodnou. Neměla jsem chuť skupovat a hromadit knihy, stačilo mi si je půjčovat z knihovny. A i když se mi daná knížka moc líbila, neměla jsem potřebu si jí pořizovat i do své knihovny. Tahle nálada mě teď bohužel opustila, a opět u mě začíná převládat nálada skupovací. A co hůř: mám pocit, že na mě jde i nákupní horečka! (Nákupní horečka je ještě horší než skupovací nálada, protože nemáte potřebu objednávat si jen knihy, které máte z knihovny a moc se vám líbily, ale máte i pocit, že po ničem netoužíte víc než po knize, na kterou jste si právě po půl roce vzpomněli. Nákupní horečka se také vyznačuje vzlyky linoucími se z kabelek a batohů knihomolů – to pláče jejich peněženka.)
Přemýšlela jsem, kdy tyto mé trable odstartovaly, a došla jsem k názoru, že se tomu tak stalo ve chvíli, když jsem zjistila, že již prvního června vychází patnáctá kniha ze série Případy Kim Stoneové. Mám z toho velkou radost nejen proto, že zkrátka jde o novou knihu o Kim, ale také proto, že vše naznačuje, že do té doby dočtu tři knihy, které mi v této sérii ještě chybí. Přečíst celou sérii, respektive tu část, která prozatím vyšla, ještě, než vyjde nový díl, bylo mé tajné přání už od chvíle, kdy jsem Případy Kim Stoneové začala loni v srpnu číst. Pokud jste také fanoušci série o Kim, můžete si knihu Uloupené dívky předobjednat se slevou třeba na tomto e-shopu.
Nákupní horečka pokračovala, a já jsem si objednala nádherné vydání Anny ze Zeleného domu od Albatrosu, po kterém jsem toužila už delší dobu. Kdy jí stihnu přečíst, to nevím, snad ještě v tomto životě, ale hlavně že jí mám, no ne? 😊 Stačí mávnout křídly mě přivedlo do nálady na knížky odehrávající se v Česku, konkrétně na jednu, a to Rty s příchutí vína od Aleše Novotného. Možná si vzpomínáte, že jsem jí v Měsíčníku v přečtenu už jednou měla – nemýlíte se, loni jsem jí měla půjčenou z knihovny. Je to kniha plná klišé a nikterak náročného příběhu, ale něčím si mě získala – jednou bych se o ní chtěla rozepsat, je to totiž velmi zajímavá kniha, když už nic jiného. Koupila jsem si jí v Knihobotu a až posléze jsem zjistila, že je v ní věnování pro Vendy i s podpisem autora. Kdo je Vendy nevím, ale velmi by mě zajímalo, proč prodala knihu s věnováním.
A co se týče knih, které mám vypůjčené z knihovny… Inu, hoří mi koudel u pr…. (jistě si dovedete představit, jak tato věta končí). Musím dočíst druhý svazek Pláče němého boha od Terezy Matouškové (článek o prvním svazku je na blogu pod tímto odkazem) a připravit si z něj všechny podklady pro článek, a do druhého květnového týdne mám vrátit Co zůstane v lesích od Kate Alice Marshall. Pláč němého boha mám rozečtený, ale Co zůstane v lesích nikoliv. Nebudu lhát, jsem z toho trochu nervózní. Mám vypůjčenou i Poslední školní večeři, detektivku pro mladé dámy ve stylu Agathy Christie, ale tu vracím naštěstí až za dlouho.
Rty s příchutí vína ale nejsou jedinou knihou s podpisem, která mi v dubnu přibyla do knihovničky. V soutěži u Knihy Dobrovský jsem vyhrála Neztrať mapu k mému srdci, od slovenské autorky Hany Repové. Hanu Repovou a její knihy mám moc ráda, jak možná víte, takže jsem z této výhry přešťastná. Neztrať mapu k mému srdci jsem už četla, rovněž vypůjčené z knihovny, a zamilovala jsem si jej! Příběh jako takový je moc krásný, ale epilog je snad ten nejhezčí, který jsem v romantické literatuře kdy četla! A protože přírůstků mám za duben pouze tři, řekla bych, že mohu konstatovat, že nákupní horečku mám zatím pod kontrolou.
Moc ráda čtu historické romány o špionkách z druhé světové války. Když jsem dočetla Alicinu síť, která je úžasně napsaná, vykoukla na mě na internetu Špionka od Danielle Steelové. Doufala jsem, že půjde o stejně dobré čtení – bohužel mě ale tento měsíc, kdy jsem si jí konečně přečetla, zklamala. Hlavní hrdinka mi přišla neohleduplná, když šlo o její rodiče, a necítila jsem k ní žádné velké sympatie. Její válečná špionáž končí tak na sté straně, pak je sice i nadále špionkou, ale už v míru. To mě moc nebavilo, ale to ani část o její válečné špionáži, protože to nebylo zdaleka tak dobře napsané, jako v Alicině síti. Za mě je Špionka průměrný román, v lecčems dokonce podprůměrný. Danielle Steelovou asi netřeba představovat, je to velké jméno v romantické literatuře, napsala stovky knih a desítky jich byly zfilmovány. Špionka byla druhá kniha, kterou jsem od ní četla. První, V otcových stopách, mě nadchla tak, že jsem si myslela, že všechny předsudky, které jsem vůči Danielle měla, byly neopodstatněné (tedy, že jde o předvídatelné a neumě napsané knihy). Teď už ale vím, že na každém šprochu pravdy trochu, a já si musím dávat pozor, co si od ní ke čtení vyberu příště.
Po delší době jsem aktualizovala sekci Doporučuji tady na blogu, která slouží jako možná inspirace pro ty, kteří nemají čas se pročítat recenzemi. V Doporučuji najdete seznam knih, kterým dávám deset z deseti bodů, a je velká šance, že se stejně tak budou líbit vám. Najdete tam nejrůznější žánry a i knihy, o kterých jsem tu nikdy nic nenapsala. A u těch, o kterých jsem něco napsala, najdete i odkaz na recenzi. Také pravidelně aktualizuji seznam edičních plánů, nejrůznějších nakladatelství. Najdete ho na blogu mezi staršími články v sekci Kam s ním, nebo si jej můžete vyhledat pod klíčovým slovem „ediční plány“. Já si edičáky prohlížím moc ráda, takže je tento souhrn užitečný i pro mě.
Aprílové počasí hrdě dostálo svému jménu. Zatímco jeden den bylo pomalu třicet stupňů, další se teplota pohybovala okolo nuly. Zkrátka a dobře blázinec! I tak jsem si ale užila mnoho příjemných chvil na zahradě, kde hřálo sluníčko a voněly všelijaké květiny. Na zahradu mě vždy doprovázel můj pejsek, který se stal i hvězdou videa, které jsem točila na Instagram – šlo o video, kde jsem ukazovala knížky, které jsem daný týden četla, a kolik stránek jsem z nich denně přečetla. Pejsek si jednoduše ukradl show pro sebe. Zlobidlo jedno! Ale nedá se nic dělat, očividně má to herectví v krvi. 😊
Jedno odpoledne jsem strávila se svými kamarádkami ze školy, kdy jsme měli v plánu shlédnout co nejvíce filmů s Timothym Chalametem. Podívaly jsem se na film Dej mi své jméno, který byl natočen podle stejnojmenné knižní předlohy, a dále Lady Bird, kde hrála představitelka Jo z Malých žen a samozřejmě i Timothy. Já mám Timtohyho nejradši ve filmu Beautiful boy, který je rovněž podle knižní předlohy. David Sheff napsal Beautiful boy z pohledu otce, který je nucen sledovat, jak se jeho syn Nick znovu a znovu vrací ke drogám a balancuje na hranici života a smrti. Je velká škoda, že kniha nebyla přeložena do češtiny, hned bych po ní skočila. Pokud by vás zajímalo více o Davidovi a Nicovi Sheffových, kteří si příběh Beautiful boy prožili na vlastní kůži, mohu doporučit tento zajímavý článek.
Timothy hrál i v dalších filmech podle knižní předlohy, když opomineme Dunu, která je v současnosti velmi populární, můžeme zmínit Do morku kostí, kde hrál Timothy kanibala. (Kniha ani film se nesetkaly se zrovna pozitivními ohlasy.) S kamarádkami jsme „Timothyho den“, jak jsme den našeho setkání překřtily, pojaly velmi odlehčeně, kupříkladu jsem nám všem vyrobila masku Timothyho Chalameta. 😊 Ke konci dne, kdy jsem měly Timothyho až po krk, jsme si pustili film Culpa mía, v češtině Moje vina. To je další film natočený podle knižní předlohy Moje vina, která vypráví o lásce dvou nevlastních sourozenců. Musím říct, že to není až taková blbost, jak jsem si myslela. 😊 Až vyjde druhý film, který bude o událostech druhého románu knižní série Hříšníci nazvaného Tvoje vina, uspořádáme si filmový maraton alias „Nicholasův den“ (Nicholas je hlavní hrdina Mojí viny).
Další knížkou, kterou jsem v dubnu přečetla, byl Pohřeb na přání od Anthonyho Horowitze. Je-li vám to jméno povědomé, a přijde vám, že už na blogu padlo, nemýlíte se. Minulý měsíc jsem jí totiž zmiňovala v Měsíčníku jako přírůstek. Anthony Horowitz vypráví o vyšetřování vraždy ženy, která si jen pár hodin před svou smrtí naplánovala vlastní pohřeb v pohřebních službách. K tomuto vyšetřování se nachomýtl i spisovatel Anthony, který je osloven jedním velice specifickým vyšetřovatelem, aby o tomto případu (a o něm samém, jak skromně dodal), napsal knížku. Anthony je sice velmi dobrý spisovatel a scénárista co se detektivek týče, ale psát o vyšetřování, které ještě není ukončené za pochodu? Slovo dá slovo, a Anthony náhle křižuje Londýn i jeho okolí spolu s policistou Hawthornem, který je sice vynikající detektiv, ale Anthony ho nemůže vystát. Pohřeb na přání byl opravdu pěkně napsaný, ale zhruba v půlce knihy mu začalo něco chybět. Knížka se mi líbila, o tom žádná, ale na plný počet bodů tam chybí ono velké neznámé něco. Pokud však máte rádi sofistikované detektivky, rozhodně si Pohřeb na přání nenechte ujít!
Tento měsíc jsem neměla žádné společné čtení, dokonce ani na inspektora Gamache, protože to mně ani ostatním čtenářkám časově nevyšlo, zato mi přišly dvě štafety. Obě dvě jsou od Terky (@terr_books), které tímto děkuji, že mě zásobovala čtením. Na první čekám už delší dobu, jde o knížku Letní bouřky od českých spisovatelek Kláry a Evy Pospíšilových, druhá ve světě létá možná měsíc, ale všechny čtenářky jí přečetly rychlostí blesku. Použitím slovesa „létá“ vám mohlo napovědět, že druhá štafeta je na knížku Čtvrté křídlo od Rebecy Yarros, romantasy příběh o jezdcích na dracích. Čtvrté křídlo bylo v zahraničí ohromně populární, a tak se stalo velmi očekávané i u nás. Vyšlo na konci března a já jsem měla v úmyslu ji číst, až opadne prvotní zájem, ale moje kamarádka Verča jí už má přečtenou, a moc se jí líbila – a na její doporučení já vždy dám. Takže když se ve štafetě uvolnilo místo dříve, hned jsem po něm skočila. A mám prý říkat, že jsem nepodlehla propagaci nakladatelství, ale Verče. 😊 A tak je poslední knížkou, kterou jsem za duben přečetla, právě Čtvrté křídlo.
Hlavní hrdinka Čtvrtého křídla Violet trávila většinu dětství u léčitelů. Kvůli tomu, že byla často nemocná a má slabou konstrukci těla, trávila dětství v knihovně a připravovala se na to, že se stane písařkou. Jenže její matka, obávaná generálka kvadrantu dračích jezdců, rozhodla jinak. A tak se Violet octla šedesát metrů nad zemí na půl metru široké lávce, která vede do kvadrantu dračích jezdců. Tahle lávka slouží jako síto – počet těch, kteří by chtěli tři roky studovat a trénovat, aby z nich byli dračí jezdci, nasazovat své životy ve válkách a být v denním kontaktu se smrtí, se tady každoročně zúží o patnáct procent uchazečů, kteří se z lávky zřítí. Už to nám může napovědět, že Basgiathská válečná škola není žádný med. Violet sice jako zázrak přežila pochod přes lávku, ale bude ráda, když se dožije Rozřazování, kde se draci rozhodují, s jakými kadety se spojí. Kvůli její matce nemá Violet v lásce dobrá polovina školy, jíž tvoří děti někdejších povstalců popravených generálkou Sorrengailovou, a zdá se, že se bude stát fronta na to, kdo bude tím, kdo jí nakonec zabije.
Byť mám ke Čtvrtému křídlu velké výhrady, jak se ostatně brzy dočtete v recenzi, patří rozhodně mezi ty lepší romantasy knihy. Dokonce bych řekla, že směle překonávají mé (ne)oblíbené Dvory od Sarah J. Maasové. Čtvrté křídlo má sympatickou hrdinkou, která má velmi realistické myšlenkové pochody (když tedy nejde o jejího úhlavního nepřítele, přitažlivého Xadena Riorsona 🙄), skvělou atmosféru, a samozřejmě draky. Draci jsou na této knize jednoznačně to nejlepší, a kvůli nim s radostí přetrpím i velmi komerčně napsanou romantickou linku! Bála jsem se zda, nepůjde o jednu z mnoha knih, které dostaly obrovskou marketingovou podporu založenou na zahraničních ohlasech, ale ve skutečnosti za moc nestojí. Tak Čtvrté křídlo rozhodně nevnímám, a s radostí mohu říct, že chápu, proč se mu dostává takové oblíbenosti (víceméně).
Jedním z mých nejkrásnějších dubnových zážitků, byl slavnostní start nového dobrodružství „těch bláznů ve žlutých trabantech“. Cestovatel Dan Přibáň tentokrát vymyslel cestu do Mongolska, ovšem tentokrát jí nepojedou ve svých oblíbených trabantech, ve kterých projeli část Afriky, Asie, jižní Ameriku, Indii a bůhví co ještě.
„Náčelník“ celé výpravy si tentokrát vyhlídl vozidlo z dílny soudruhů sovětů – auto, které plave! Říkají jí žába, je to extrémně nepohodlné auto, které původně převáželo raněné vojáky, nemá střechu a místo ní pouze plachtu, a při jízdě je neuvěřitelně hlučné. Ani tak se Žlutý cirkus nevzdal, a dal žábu do takového stavu, aby je pohodlně dovezla až do Mongolska (snad).
Ten, kdo má stejně jako já nakoukané filmy i seriály z jejich cest, ví, že bez Marka Slobodníka by se výprava neobešla. A tak pojede Marek na tříkolce, která nemá vzadu diferenciál, tudíž se obě kola točí pořád stejně a vlastně jsou pořád ve smyku – hlavní ale je, že rovněž plave. A ne nadarmo se o Markovi říká, že je nesmrtelný!
Na Slavnostním startu jsem zjistila, že je na světě i trabantí deník z cest. To víte, že si ho musím objednat! Je to jedna z dražší ch publikací, na které můžete v knihkupectví narazit, jde ale o „bichli“ podlouhlého tvaru plnou fotek, takže si myslím, že jde o cenu adekvátní. Na nákup využiji poukázky, které mi přinesl Ježíšek, a už se moc těším, až do deníku z cest nahlédnu.
Kdybyste chtěli sledovat, cestu „žlutého omylu“, jak o žábě mluví náčelník Dan, Marek a spol., sledujte jejich facebookovou stránku.
A co hezkého jste v dubnu přečetli anebo zažili vy? Rozloučím se s vámi haiku, která podle mě hezky vystihuje pocity skoro celé České republiky během dubnového počasí. Přeji vám hezký květen, po jehož dobu bude blog zdobit speciální májového logo, a plno hezkých knih.
Ať je klidně hic,
Nebo mrzne až praští,
Ale ne oboje!