A je tu jaro! Venku zpívají ptáčci, při procházkách nacházím stále více rozkvetlých květin a rapidně se otepluje. Pro mě, jakožto pro knihomolku, to znamená jediné: začátek sezóny venkovního čtení! Jedno čtení venku jsem absolvovala už v únoru, kdy jsem ale neodhadla teplotu, a domů přišla po půl hodině s mírnými omrzlinami. Teď už ale neomrzám, sluním se a užívám si společnosti v podobě dobré knihy…
S příchodem sezóny venkovního čtení ale končí sezóna biatlonová. Měli jsme možnost sledovat strhující boj o velký křišťálový glóbus, trofej pro nejlepšího závodníka a závodnici sezóny. Ohromně napínavé to bylo u žen, ale v jednu chvíli i u mužů – tedy do doby, než Johannes Bø začal být opět Johannesem – to se projevuje ku příkladu tak, že při stíhacím závodě dokáže i s více jak minutovou ztrátou sjet ze sedmnáctého místa na první. Jeho bratr Tarjei skončil v celkovém hodnocení hned za ním, a byl součástí několika dramatických finálových sprintů o stříbrnou medaili. Jejich knihu už mám přečtenou od února, takže jsem si v březnu přečetla knihu od jiného vynikajícího biatlonisty, Martina Fourcada. Fourcade už je sice v biatlonovém důchodu, ale jeho jméno se stále zmiňuje, neboť dosáhl velkých úspěchů. Jeho kniha Můj sen o zlatě a sněhu je pro mě jako biatlonovou fanynku nejen strojem času, ale i velice inspirativní četbou. Moc vám ji doporučuji, jak si můžete přečíst v recenzi.
Hned na začátku měsíce mi udělal radost e-mail z Městské knihovny. Psali mi, že pro mě mají připravených hned několik knih, které jsem si rezervovala, mezi nimi třeba nejnovější českou knihu Hany Repové Denise, prvotinu nadějné mladé spisovatelky Sáry Topinkové Stačí mávnout křídly anebo druhý svazek Pláče němého boha od Terezy Matouškové. Musím říct, že mám trochu obavu, jestli zvládnu všechny knihy z knihovny, kterých je ještě o něco víc než jen ty tři, které jsem jmenovala, přečíst v řádném termínu. To je tak, když mě nikdo nekontroluje, zda jsem se moc „nerozšoupla“ (což jsem očividně udělala).
Denise, třetí díl ze série knih o životě čtyř sourozenců, jsem již zmínila, tak se k němu pojďme nenápadně vrátit. Byla to jedna z knih, na kterou jsem se moc těšila. Ale protože jsem předchozí díly měla půjčené z knihovny, řekla jsem si, že si jej nebudu kupovat. Protože co kdyby se mi nelíbil, že, co pak s knihou zprostředka série? Samozřejmě to ale byla chyba – když jsem totiž Denise dočetla, nechtěla jsem jej už dát z ruky. Přála jsem si mít všechny ty krásné okamžiky z té knihy už navždy u sebe. A hlavně jsem zatoužila si znovu přečíst první dva díly, Tinu a Lilly. O pár dní později se mi všechna má přání splnila, a já jsem si přinesla tři ze čtyř sourozenců domů z knihkupectví. Tak už aby vyšel i Sebastián, ať jsou všichni hezky pospolu.
Hana Repová píše krásné romány. Dokáže vykreslit všechny své postavy nejen realistické, ale i sympatické. Když jsem psala tyto řádky, uvědomila jsem si, že žádná z kladných postav mi není protivná – vzhledem k tomu, s jakým množstvím postav autorka pracuje, mi to přijde jako zázrak! Série Soukromé problémy se ukázala jako čtení, které právě teď potřebuji. Snadno při něm zapomenu na své vlastní soukromé problémy, a ještě mě to náramně baví. Hned jak jsem si knihy přinesla domů z knihkupectví, pustila jsem se do jejich čtení. Tinu, Lilly i Denise mám nyní tedy přečtené hned dvakrát.
Divíte se, že jsem zařadila knižní přírůstky hned na začátek Měsíčníku? Já vlastně také, obvykle bývají až na samém konci, ale jak ke mně slova přišla, tak je zapisuji. Zůstaňme tedy u přírůstků – v antikvariátu jsem si vyzvedla Muže se srdcem kovboje od Jacka Schaefera. Je vám to jméno povědomé? Schaefera, mnohými titulovaného jako krále westernu, už znám z Jezdce z neznáma, kterého jsem četla jako Retro kousek. Bylo to tak úžasné, že jsem s radostí dala na doporučení jedné ze čtenářek onoho Retro kousku, které se moc líbil nejen Jezdec z neznáma, ale i zmiňovaný Muž se srdcem kovboje. Na tohle čtení se už moc těším!
Aby mi nikdy nezmizel úsměv z tváře, pořídila jsem si Na co myšlim od spisovatelky vystupující pod přezdívkou Žena v jednotném čísle. Jde o sbírku aforismů, básní a vtipů, kolem kterých pobíhají pro autorku typické myšky. Na co myšlim si dávkuji, abych to neměla přečtené moc brzy, a jednu dávku zde dám i vám.
Ještě se mi podařilo na Instagramu vyhrát knihu Pohřeb na přání. Děkuji za ni knihkupectví Kosmas! Pohřeb na přání má moc dobré ohlasy, takže se na jeho čtení moc těším. (A také jsem doplnila svou sbírku Dobrých záložek!)
Když už jsme u těch soutěží… knihkupectví Martinus pořádá na svých webových stránkách několikrát do roka soutěž (o co jiného než o knihy). Ale ne jen tak ledajakou! Abyste byli zařazeni do losování, musíte vyluštit hádanku s knižní tématikou. Každý den po celý měsíc se zpřístupní jedna, a ve dvanáct dopoledne a ve čtyři odpoledne se objevují nápovědy. Naším úkolem je uhádnout na jakou knižní postavu odkazují. Loňský rok to bylo naprosto skvělé: podle knih a dekorací v knihovně jsme měli hádat, komu daná knihovna patří. Letos vyšlo „martinusácké“ hádání na březen, a bylo to stejně skvělé, jako loni. Celý projekt se jmenoval Knižní putování, a měli jsme hádat, kdo poslal Červené Karkulce pohlednici. První nápověda, podle které se hádá, byla už samotná pohlednice, která znázorňovala něco z příběhu dané knižní postavy. Druhá nápověda, ta, co se objevovala v poledne, byl text na pohlednici. A třetí rozhovor s někým, kdo bydlí poblíž tajemné knižní postavy, který Karkulce také napoví.
Schválně jsem si jedno zadání vyfotila, ať si můžete jednu hádanku také zkusit. I když člověk nic nevyhraje (a třeba ani vyhrát nechce), je to zábava na mnoho dní.
A teď už k tomu, co jsem přečetla: za březen padlo 14 knih, které měly dohromady 4 565 stránek. Mezi senzace tohoto měsíce patří Útočiště Jérôma Loubryho, což je kniha naprosto skvělá, ale i příšerná. Respektive napsat o ní slušný text bylo příšerné. Čím méně toho totiž o Útočišti víte, tím více si příběh užijete. Já na něj myslím ještě dnes! Opačné pocity mám ohledně knihy Adelaide od Genevieeve Wheelerové, kterou považuji za nejhorší knihu, kterou jsem letos četla. V rámci Retro kousku pak padla volba na Děti z Bullerbynu, které jsem naposledy četla před více než deseti lety. Byl to úžasný návrat do dětství. U knih, které jsem naposledy četla v dětství a teď se k nim vrátila, mě vždy překvapí, že dané knihy nejsou tak tlusté, jak si je pamatuji. Například první díl Harryho Pottera zpětně vidím minimálně stejně tlustý jako třetí díl, Vězně z Akzabanu! Stejně tak právě Děti z Bullerbynu si pamatuji docela jinak. Bavím se tím, jak maličká jsem musela být, když mi dvě stě osmdesáti stránková kniha přišla jako „bichle“.
Po opravdu dlouhé době jsem dočetla trilogii Kroniky Kaninu od Amandy Hocking. První díl jsem četla před dvěma lety, druhý před rokem a půl. I když skončil druhý díl velmi napínavě, k tomu třetímu, závěrečnému jsem se dostala až tento měsíc. Dlouho jsem jej sháněla jako fyzickou knihu, bohužel bez úspěchu. Nyní jsem tedy sáhla po své věrné čtečce Kindle, na kterou nedám dopustit, a Křišťálové království, jak se třetí díl jmenuje, přečetla jako e-knihu. Bylo to moc fajn, až je mi teď líto, že už nemám po ruce další knihy ze smyšleného světa Amandy Hocking, protože další její knihy u nás zatím nevyšly. Kroniky Kaninu jsou podle mě sérií, která si v rámci young adult žánru zaslouží 10/10 bodů, a proto jsou také mým prvním doporučením v třídílném seriálu, který jsem nazvala Trilogie o trilogiích. Ve třech článcích najdete doporučení na tři trilogie, každou z nich z jiného žánru, takže je velká pravděpodobnost, že tam narazíte na knihu, která bude podle vašeho vkusu. První článek z Trilogie o trilogiích vyjde velmi brzy!
Trilogie o trilogiích není jedinou novinkou mezi články tady na blogu. Každou středu bych chtěla zveřejňovat nové meme, tedy vtipný obrázek, s cimrmanovskou tematikou. Více jsem se o tom rozepsala TADY, a dva příspěvky v tomto stylu už jsou na světě! Pokud si je chcete dohledat, stačí si do vyhledávače napsat klíčová slova „Milý Láďo“ – tak jsem tyto středeční příspěvky pojmenovala (jde o narážku na hru Záskok, a jednu z mých nejoblíbenějších cimrmanovských scének vůbec).
Nečekanou dohru měl můj článek o 5 pozitivních návycích, které našemu tělu, unavenému z věčného koukání do knih, jen prospívají. Moje nejvěrnější čtenářka – babička – mi totiž jako dárek dala servírovací stolek, o němž jsem se v článku zmiňovala jako o svém tajném přání. Už ho aktivně používám, a povím vám, že jde o skvělou pomoc do života. Mohu teď sedět na gauči, číst si, a přitom jíst koláč a popíjet čaj. To mi zní jako splněný sen – a počkejte, až svůj tác vynesu ven na zahradu, a všechny tyto aktivity budu provozovat na hřejivém sluníčku!
5. února jsem spolu s dalšími čtenářkami začala ve společném čtení číst Hru o dědictví, první díl z Hawthornské trilogie, a včera, 31. března, jsem úspěšně dočetla Poslední gambit, tedy poslední díl. Mohu konstatovat, že jde o moc dobrou young adult sérii knih plnou hádanek, záhad a tajemna. Ale ještě víc než samotné knihy, se mi líbilo to společné čtení jako takové. I když naše diskuse probíhaly jen skrze zprávy, vytvořily jsme si v našem chatu moc pěknou atmosféru, ve které jsme přemítaly, jak to celé dopadne. To je velká výhoda společného čtení, že získáte na danou knihu zcela odlišný pohled, než je ten váš. Kdyby někdo na blogu ještě nečetl o principu společného čtení, rychle vysvětlím; každý den je daný počet stran, které přečtou všichni zúčastnění, a pak si o nich mohou pohovořit. Tím, že se v knize nacházejí na stejném místě, si nevyzradí nežádoucí informace o budoucím vývoji děje. Počet stran na den je rozvržen tak, abychom měli knihu přečtenou obvykle za sedm dní. Společné čtení tak může být způsob, jakým někdo, kdo knihám úplně neholduje, ale chtěl by, přečte za relativně krátkou dobu celou jednu knihu.
Ovšem stejně jako bylo společné čtení hawthornské trilogie úspěšné, je čtení série Případy vrchního inspektora Gamache neúspěšné. Mnoho čtenářek, včetně organizátorky, nenašlo v Gamachovi zalíbení. Hodně jich z tohoto celoročního čtení, kdy se každý měsíc čte jedna kniha ze série, odchází. Já jsem se naopak do inspektora Gamache zamilovala, a vždy se těším, až dojde čas na další díl. Naštěstí je tam pár čtenářek, které Gamachovi propadlo stejně jako já, takže jsem tento měsíc nečetla sama. A vyšlo to tak hezky, že Nejkrutější měsíc, jak se třetí díl jmenuje, se odehrává o Velikonocích, tedy opravdu blízko reálné době, kdy jsme knihu četly! Kdo ví, jak to bude teď v dubnu – já každopádně v této sérii budu pokračovat dál. Louise Pennyová píše jedny z nejlepších knih ve stylu Agathy Christie, jaké jsem kdy četla (a že jsem jich už pár četla – vlastně je přímo cíleně vyhledávám, a ne vždy jsou tak povedené, jako ty od Pennyové).
Tento Měsíčník byl až doposud hodně o knihách – je proto nejvyšší čas to „rozbít“ i jinými zážitky.
Co se týče deskových a karetních her, hráváme teď doma často Žolíky. Hodně u toho hudrujeme, ale moc nás to baví. Rubriku Kostky jsou vrženy teď hodně zanedbávám, od začátku roku v ní vyšel jen jeden článek! Ale jak vidíte, i když o stolních hrách nepíšu, aktivně je provozuji. K hraní Žolíků se samozřejmě váže historka spojená s babičkou, která zbytek našeho osazenstva pravidelně roznáší na kopytech v kostkách. Babička je magnet na žolíky, během jedné hry jí klidně přijdou všichni čtyři, kteří jsou v balíčku. A jako by nestačilo, že jich má v ruce vždy několik, ona nám to ještě hlásí! Pořádně nás v tom vymáchá, jak se říká. 😊 Jednou nám sdělovala, že si lízla Žolíka, ale zaboha si nemohla vzpomenout, že Žolík se jmenuje Žolík. Z „Jé, já mám toho…hajzla!“ se stala přímo legendární výrok, a Žolíci jsou u nás od té doby Hajzlové. Ale my bychom poznali, co si babička lízla, i kdyby nám to neřekla – když jí totiž přijde Žolík, začne se ďábelsky smát.
Padlo tu přídavné jméno „legendární“. To mi připomíná, že právě odstartovala nová série Legend ze stolu! Legendy ze stolu jsou parta hráčů RPG her, které své hraní natáčí na Youtube. Jsou nesmírně vtipní, vždy se u jejich hraní pobavím. Navíc jsou skvělí herci a mají vždy bezvadně vymyšlené kampaně. Pokud chcete jejich hraní také sledovat, najdete jej na Youtube kanále „Nerdfix“. Mohu doporučit i jejich předchozí hraní hry Vaesen nebo bonusovou epizodu se hrou Fiasco. Na nový díl Legend se můžeme těšit každé úterý – teď je venku první, úvodní, epizoda, která mě jako vždy moc bavila!
Dnes je Velikonoční pondělí. Co to znamená dle Bible? Že včera skončil Svatý týden, tedy poslední týden Ježíšova pozemského života, jeho ukřižování a nakonec i vzkříšení. Tento příběh považuji za skutečně nádherný. Už o Vánocích během mše v našem kulturním domě nám jej místní farář velmi poutavě a citlivě vyprávěl, díky čemuž jsem se o něj začala více zajímat. Vím, že co se víry týče, mnoha moderně založených lidí má proti ní předsudky. Nechci nikomu šlapat na kuří oko, jak se říká, a tudíž se tímto tématem nebudu zaobírat moc do hloubky – opíšu sem ale svůj oblíbený verš, který se s Kristovým vzkříšením pojí:
On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.
A ku příležitosti Velikonoc dostal blog velikonoční logo. 😃
Knihy, biatlon, karty… můj březen už byl poté naplněn jen příjemnými procházkami se psem. To duben už tak pohodový nebude – čeká mě stěhování, to bude pořádně náročné, ale odměna na jeho konci bude sladká. Budu mít novou knihovnu!
Jaro je velmi inspirativní období. Mohla bych napsat romantickou haiku o kráse přírody všude kolem nás, ale neudělám to. Namísto toho poukážu na velkou nepříjemnost. Proč mám probůh večer pokoj plný much a komárů, když sotva vylezlo sluníčko?! S touto otázkou, a haiku jí inspirovanou, se loučím a přeji vám hezké Velikonoce!
Jen se oteplí
Komáři hned vyletí
To to svrbí!