Schopnost vytvořit uvěřitelné postavy, je jednou z věcí, kterými by měl dobrý autor oplývat. Americká spisovatelka Taylor Jenkins Reid má tuto schopnost tak rozvinutou, že její čtenáři často nemohou uvěřit, že jde skutečně jen o fikci. Řadím se mezi Taylořiny velmi nadšené čtenáře, a dnes bych jí ráda představila těm, kteří o ní dosud neslyšeli. Věřím ale, že i ty, kteří její knihy znají, bude tento článek bavit. Pokud jste o Taylor Jenkins Reid nikdy neslyšeli, třeba zjistíte, že vás její knihy zaujmou. A pokud vás zaujmou natolik, že si je skutečně přečtete, pravděpodobně zjistíte, že nemáte ponětí, jak jste bez nich mohli dosud žít.
Taylor Jenkins Reid debutovala na literární scéně v roce 2013 s knihou Bez tebe napořád. Šlo o tragickou romanci, která se dočkala poměrně vlídného přijetí, ovšem podle čtenářských recenzí ničím až tak nevyniká. Jednu dobu se mluvilo o tom, že by knížka měla být dokonce zfilmována, a hlavní roli bude hrát Dakota Johnson, ale doposud k tomu nedošlo. V roce 2015 vyšla Taylor další romantická kniha: Možná v jiném životě. Ta je rozdělena na dvě části, přičemž každá část se odvíjí podle toho, jak se hlavní hrdinové v jednom určitém momentě rozhodli (to mi zní trochu jako česká kniha Kdyby od Simony Votyové a Sabiny Voty). Setkala se s převážně pozitivními ohlasy, jejichž míra se ale rozhodně nedá srovnávat s tou, která přišla po publikování Sedmi manželů Evelyn Hugo. Ale nepředbíhejme – po Možná v jiném životě napsala Taylor v roce 2016 Jediné pravé lásky, což byla další romantická kniha, která se dokonce v roce 2023 dostala na filmová plátna, a měla ze všech knih, které do této chvíle Taylor vydala, nejvyšší hodnocení. Dokonce na ní stále vídám recenze s pěti hvězdičkami z pěti! Práce na scénářích nejsou pro Taylor mimochodem nic nového, poté, co dokončila studia na vysoké škole na několika scénářích spolupracovala. Až pak přišla ona kniha, díky které stvořila svůj úžasný fiktivní svět, jenž jako by byl alternativní verzí toho našeho, a našla styl psaní, který jí nejvíce sedí a při jehož čtení mívám husí kůži.
Sedm manželů Evelyn Hugo
Snad každý autor sní o tom, že napíše knihu, která zboří žebříčky literárních kritiků a nadchne čtenáře, kteří budou poté nedočkavě vyhlížet každé jeho další dílo. Taylor se to povedlo v roce 2017 s již zmiňovanou knihou Sedm manželů Evelyn Hugo.
Evelyn Hugo bývala hollywoodskou herečkou. Ze života v chudobě se vypracovala mezi jednu z nejslavnějších hereček své generace a ikony své doby. Žila okouzlujícím a skandálním životem, během kterého mimo jiné definovala nové standardy krásy. Byla považována za sex symbol, těžko byste hledali někoho, kdo by si nepřál být alespoň na jeden den na místě jednoho z jejích sedmi manželů. Čtete správně, Evelyn byla sedmkrát vdaná. A sedmkrát její manželství skončilo. Šokovala i tím, když se v osmdesátých letech zničehonic rozhodla svět showbyznysu opustit, i přesto, že stále mohla mít mnoho úžasných rolí. Od té doby žije poklidným životem a straní se veřejnosti.
Hugo, módní ikona padesátých let, sexbomba šedesátých a sedmdesátých let a oscarová vítězka osmdesátých let, se proslavila svou vnadnou postavou, odvážnými filmovými rolemi a bouřlivým milostným životem. Byla sedmkrát vdaná a přežila všechny své manžely.
Je rok 2017, a Evelyn se po více než dvaceti letech rozhodla dát rozhovor. Nenajdete novináře, který by po možnosti vyptat se jí na všechny pikantní podrobnosti jejích sedmi manželství, které střeží před světem, neskočil. Evelyn dá ale rozhovor jedině Monique Grantové, reportérce, která až doposud psala podřadné a nezajímavé články. Zatímco Monique vrtá hlavou, proč si Evelyn k rozhovoru vybrala ji a proč se rozhodla dát rozhovor právě teď, rozhovoří se Evelyn o své životní cestě naplněné obrovskými ambicemi, výhrách i podrazech a o své největší lásce. A Monique má brzy zjistit, proč Evelyn povolala právě jí…
„Řeknu vám všechno do posledního puntíku. To dobré, zlé i ošklivé. Anebo si vyberte jakékoliv jiné klišé, které znamená, že vám řeknu pravdu naprosto o všem, co jsem kdy udělala.“
Sedm manželů Evelyn Hugo je nesmírně čtivá kniha, která velmi silným způsobem propojuje realitu s fikcí. Dalo by se říct, že každý člověk na světě má ve světě Taylor Jenkins Reid svůj fiktivní odraz. V případě Evelyn je asi zjevné, že vzhledově je odrazem Marylin Monroe, nebo je jí minimálně inspirovaná, a svým životem evokuje alter ego Elizabeth Taylorové. Evelyn odstartovala sérii dalších Taylořiných knih, které se nesou v tomto duchu. Všechny jsou mezi sebou nenápadně propojené, a jsou teoreticky o tom samém: o životním příběhu nějaké fiktivní celebrity. Co celebrity, řekněme rovnou ikony své doby či oboru! Taylor má schopnost vytvořit příběh tak uvěřitelný, že po dočtení některé z jejích knih, třeba právě Sedmi manželů Evelyn Hugo, se čtenář nevyhnutelně pouští do zběsilého googlování, protože přeci není možné, aby Evelyn Hugo nebyla reálná (tento dopad Taylořiných knih na čtenáře jsem si nazvala „TJR efektem“). A když si ověří, že skutečně není, možná se začne propadat do lehké čtenářské deprese, protože chce o Evelyn číst dál, chce si pustit všechny její filmy a prohlédnout fotky jejích ikonický zelených šatů!
„Fajn,“ souhlasila jsem.
„Evelyn?“ zeptal se Harry, než zavěsil telefon.
„Ano.
„Víš, co se děje, viď?“
„Co?“
„Co nevidět budeš nejlépe placenou herečkou v Hollywoodu.“
Žádná z knih ze série, kterou neoficiálně nazývám „Fiktivní životopisy“, není ochuzena o nepopsatelnou atmosféru. V Sedmi manželech na nás dýchá zlatá éra Hollywoodu. Krásné šaty, vyčesané vlasy, ječící fanoušci, paparazzi na každém rohu a všude lesk jako blesk. Příběh je vyprávěn ve dvou dějových linkách, jedna sleduje přítomnost z pohledu Monique, další minulost z pohledu Evelyn. Nepřekvapivě mě mnohem víc bavila ta Evelynina, která knihu také dělí na sedm částí. Každá věnovaná jednomu Evelyninu manželovi a událostem, které v době, kdy s ním žila, prožila: chudákovi Eniemu Diazovi, mizerovi Donu Adlerovi, naivním Micku Rivovi, prozíravému Rexovi Northovi, úžasnému, laskavému a ztrápenému Harrymu Cameronovi, zklamání jménem Max Girard a sympatickému Robertovi Jamisonovi (tak se jednotlivé části skutečně jmenují).
Sedla jsem si na okraj bazénu, smočila nohy do vody a zkusila se jí dotknout, utěšit ji. Že ji ta novina rozrušila, mě nepřekvapilo, ale nečekala jsem, že mrskne ledovým čajem na druhý konec bazénu tak silně, že se sklenice roztříští o jeho okraj a střepy se rozletí po hladině.
Taky jsem nečekala, že se ponoří pod vodu a rozječí se. Herečky jsou velmi teatrální.
I když bylo Sedm manželů Evelyn Hugo z Fiktivních životopisů vydáno jako první, v českém překladu vyšla až jako třetí. A byla to také první kniha, kterou jsem od Taylor četla. Samotnou Taylor jsem zaznamenala až spolu s Evelyn, tedy v roce 2023, díky velké propagaci Našeho nakladatelství, které se jí dostalo na základě zahraničních ohlasů (Naše nakladatelství mimochodem vydává Fiktivní životopisy pod nakladatelskou značkou Kontrast vintage). Když konečně vyšla, zhltla jsem jí během pár dní, a po dočtení si prožila klasický „TJR efekt“ (opět mnou používaný neoficiální pojem), tedy googlila jsem a nevěřila, že Evelyn Hugo nebyla skutečná. Abych si aspoň trochu zahojila bolavé srdíčko, pustila jsem se do ostatních Taylořiných knih, které v originále vyšli až pod Sedmi manželech, ale v češtině byly přeložené před nimi.
Kvůli tomu, že pasáže vyprávěné Monique mě zase až tak moc nebavili, bych Evelyn zpětně dala 9,8 bodů z 10.
Daisy Jones & The Six
Na úspěch Evelyn Hugo navázala Taylor v roce 2019 s dalším fiktivním životopisem. Tentokrát vyprávěla příběh rockové kapely Daisy Jones & The Six. Nyní Taylor zvolila úplně jinou formu psaní, díky které působí celá kniha ještě více realisticky (po Sedmi manželech Evelyn Hugo jsem neměla tušení, že je to ještě možné). Daisy Jones & The Six je vlastně přepisem rozhovorů, které byly pořízeny postupně s každým hudebníkem a dalšími, kdo k jejich příběhu mají co říct, a chytře seskládány tak, aby se jejich zpovědi doplňovaly. Je to proto nesmírně čtivá knížka, která se čte skoro sama, a v níž není nouze o zvraty a napětí – my totiž na rozdíl od celého fiktivní světa, v němž Daisy Jones & The Six prorazili, nevíme o kapele zhola nic.
Daisy Jones & The six byla v sedmdesátých letech jedna z nejznámějších rockových kapel. Na jejím počátku stojí bratři Billy a Graham Dunneovi, kteří ve svém volném čase rádi tvořili hudbu. Oba hráli na kytary, a Billy ještě skvěle zpíval. Spolu s kamarády založili kapelu a začali hrát na každém koncertu, kde je hrát nechali. A začali věřit, že jejich sen změnit svět hudby se stane skutečností. Když začali vystupovat spolu s basisty Eddiem a Petem Roundtreedovými, bubeníkem Warrenem Rojasem a klávesistkou Karen Sirko, zrodila se kapela The Six. Jako The Six byli poměrně známí, vyrazili na několik turné a pořádali koncerty, ale až po duetu, který nahráli spolu s téměř neznámou, ale překrásnou, písničkářkou Daisy Jones, se stali legendami. I přes Billyho značnou antipatii k Daisy, a Daisyinou antipatií k Billymu, se Daisy stane oficiální členkou kapely. Pod novým jménem nahraje sedm talentovaných hudebníků společné album, vyrazí na turné, a lidé je zbožňují. Zažívají soukromá dramata i konflikty mezi sebou, užívají si svou slávu a uvolněná sedmdesátá léta. S touto publikací se svět poprvé dozví, proč se 12. července v roce 1979 kapela uprostřed turné nečekaně rozpadla, a jak to vypadá, když je heslo sex, drogy a rock’n’roll vaším životem.
Členové skupiny se v této knize vůbec poprvé, a také naposledy, vyjádřili každý sám za sebe ke společné minulosti. Je však třeba upozornit, že u některých událostí se jednotlivé výpovědi mohou vzájemně v menší i větší míře rozcházet.
Pravda, k níž se nikdo nehlásí, většinou leží někde uprostřed.
Tohle je rozhodně moje nejoblíbenější knížka z pera Taylor Jenkins Reid! Sedmdesátky v Americe jsou období, které bych, mít stroj času, rozhodně chtěla navštívit, a Daisy Jones & The Six jsou kapelou, kterou bych rozhodně poslouchala. Zároveň se tahle knížka zapisuje na první místo na můj seznamu těch, které mají absolutně neuspokojivý konec. Jako čtenářka, která fandí jedné dějové lince, jsem z konce vždy, když jí čtu moc smutná. Ale obecně vzato jsem fascinovaná psychologií Taylořiných postav a jejich rozhodnutími, které ten neuspokojivý konec tvoří. Daisy Jones & The Six jsem četla už třikrát (a rozhodně ne naposledy), a pokaždé mi začne chování postav dávat smysl o něco více. Vždy objevím něco, co mi předtím nedošlo, a nad čím budu pěknou chvíli hloubat. Že byste zrovna do Daisy Jones & The Six neřekli, že povede čtenáře k takovému zamyšlení, mám pravdu?
ROD: Stalo se to potom, co Daisy a Billy spolu začali nahrávat vokály. Většinu písniček odzpívali v jedné kabině společně, oba najednou zpívali dvojhlas do jednoho mikrofonu.
EDDIE: Billy a Daisy v té maličké kabině zpívali do jednoho mikrofonu… to víte, všichni bychom si uřízli třeba nohu, abychom se k Daisy dostali takhle blízko.
Zamilovala jsem si jak postavy, tak atmosféru, o níž jsem až donedávna tvrdila, že je tu nejlepší ze všech knih (o kousek ji předčila až autorčina novinka). Poprvé jsem se do této knihy pustila během své školní praxe v knihkupectví, a náhodou jsem na ní byla v knihkupectví, které spadá pod nakladatelství vydávající knihy Taylor Jenkins Reid. Ke své ohromné radosti jsem si z ní mohla jako „suvenýr“ odnést obří vstupenku na koncert Daisy Jones & The Six v České republice, která byla svého času ve výloze knihkupectví! Než jsem se přestěhovala, měla jsem ve své knihovničce koutek vyhrazený pro Taylořiny knihy, jehož dominantou byla samozřejmě tato vstupenka. Moc se těším, až si tento koutek vytvořím i ve své nové knihovničce.
KAREN: Zavolal mi jeden produkční z Filadelfie, odkud pocházím. Říkal, že The Winters vycouvali z festivalu, který tam chystá, a ptal se, jestli bychom nechtěli hrát místo nich. Řekla jsem mu: „Jasně, ale už se nejmenujeme Dunne Brothers.“
On na to: „A co teda chcete mít na plakátu?“
Odpověděla jsem: „To ještě nevím, ale slibuju, že naše šestka přijede.“
Líbilo se mi, jak to zní, „The Six“.
WAREN: Bylo to skvělé jméno, už proto, že od „six“ byl jen kousek k „sex“. Nevzpomínám si, že bychom o tom někdy přímo mluvili. Bylo to tak do očí bijící, že nebylo potřeba na to upozorňovat.
KAREN: Já jsem nikdy neměla pocit, že by to někomu mohlo něco připomínat.
BILLY: „The Sex“? Ne, o to vůbec nešlo.
GRAHAM: Znělo to přesně jako „sex“. O to přece šlo!
U nás se Daisy Jones & The six nedostalo takové popularity jako v zahraničí, kde byla dokonce adaptovaná jako seriál z produkce internetové televize Amazon Prime.1 Viděla jsem z něj jen kousek, který mi stačil k pronesení známého čtenářského výroku: „Kniha byla lepší.“ Je těžké naplnit představy alespoň jednoho čtenáře jakékoliv knihy, protože každý si jí představuje jinak. Tady ovšem došlo i ke škrtnutí postavy Petea, celá zápletka se lehce pozměnila a nebyly dodrženy určité stěžejní body (shrnutí toho, co vše je v knize jinak než v seriálu, je velmi dobře popsáno zde). Ale seriál i pro čtenáře, kterým se nelíbí jeho zpracování, má jeden velký přínos: nazpívání písniček. Písničky ze seriálu jsou bezvadné, sice o hodně „měkčí“ a popovější, než jak vyznívají v knize, ale stejně je poslouchám stále dokola už od chvíle, kdy jsem poprvé četla knihu – a to už budou dva roky. Když si je pustíte při čtení Daisy Jones & The Six, má to čtení hned jinou atmosféru. Sice došlo k pozměnění textu všech písniček, který byl na konci knihy slovo od slova vypsaný, ale když si chtěli scénáristé přidělat práci a nepoužít je, tak proč ne.
Celé album mám vypálené na CD, ale uvažuji i nad pořízením vinylu, který se dá mimochodem krásně sehnat i v České republice. Jediná jeho chyba je, že vznikl k seriálu, a má tedy obal s fotkou ze seriálu, namísto onoho skandálního obalu, o kterém se píše v knížce. Ale buďme rádi alespoň za to.
BILLY: Na konci koncertu povídám: „Teď bych rád pozval zpátky Daisy Jones a zahráli bychom „Honeycomb“, co vy na to?“
DAISY: Lidi šíleli. Celý sál se otřásal.
BILLY: Cítil jsem, jak se mikrofon roztřásl, když začali řvát a dupat, a v tu chvíli jsem si říkal, do prdele, my jsme hvězdy!
Taylor sice tvrdí, že její knížky jsou zcela fiktivní, ale čtenáři jejích knih se stejně pokaždé, co nějakou dočtou, musí přesvědčit na Googlu v rámci „TJR efektu“ (podle mě by to mělo být uznáno jako psychologický pojem 😊). I když bychom si to moc přáli, není tomu tak, ani u Daisy Jones & The Six. Ale můžeme se zamyslet alespoň nad tím, kdo byl Taylor inspirací – Taylor sama v jednom z rozhovorů prozradila, že tentokrát se inspirovala kapelou Fletwood Mac. Když jsem si to ověřovala a dívala se na video, kde Stevie Nicks a Lindsey Buckingham zpívají píseň Landslide, jako bych viděla Billyho a Daisy zpívat Honeycomb!
BILLY: [..] Občas se divím, že se o to někdo ještě zajímá. Divím se, že naše písničky ještě hrají v rádiu. Někdy si nás i poslechnu. Tuhle hráli „Turn It Off“ na stanici s klasickou rockovou hudbou. Seděl jsem před domem v autě a poslouchal.
[smích] Byli jsme fakt dobří!
Jak už bylo řečeno, všechny knihy z Fiktivních životopisů se odehrávají ve stejném vesmíru, a tak na sebe navzájem velmi často odkazují. Zmínka o Daisy Jones & The Six se sice neobjevila v Sedmi manželech Evelyn Hugo, ani naopak, ale je velmi úzce spojená s dvěma dalšími. K té následující se ostatně sbíhají nitky ze všech ostatních knih.
Daisy Jones & The six hodnotím jasnými 10/10.
ELAINE CHANG (autorka životopisu Daisy Jones: Wild Flower): To všechno se odehrálo během pár měsíců hned potom, co Daisy opustila Niccola Argenta. V tu dobu se opět proměnila v sebe samu a plně se ovládala. Všechny časopisy o ní psali, všichni věděli, kdo to je. Každý ze světa rokenrolu chtěl být Daisy Jones.
Když se o Daisy mluví, je vždycky řeč o téhle Daisy Jones z jara sedmdesát devět. Tehdy se zdálo, že je světová špička.
Malibu v plamenech
Požár v Malibu v roce 1983 nezačal ve vyschlých kopcích, ale na pobřeží.
Vypukl v sobotu 27. srpna na adrese Cliffside Drive 28150 – v domě Niny Rivové – během jednoho z nejproslulejších večírků v celé historii Los Angeles.
Každoroční mejdan se ošklivě vymkl kontrole někdy kolem půlnoci. Do sedmé hodiny ranní pohltily celé pobřeží Malibu plameny. Protože stejně jako je pro Malibu přihozené hořet, pro jednoho konkrétního člověka je přirozené oheň založit a jít si po svém.
Malibu v plamenech vyšlo v originále v roce 2021, a v českém překladu o rok později. Co se českých čtenářů týče, jde o Taylořinu nejméně úspěšnou knihu ze série Fiktivních životopisů (pořád ale mnohem úspěšnější, než její romantické prvotiny). Mně se velmi líbila, ale přeci jen jí neřadím na první místo oblíbenosti, které okupuje Daisy Jones. Je velmi čtivá, o čemž svědčí i fakt, že jsem jí přečetla ze jediné odpoledne. A to to není zrovna „hubeňour“. Navíc šlo o jednu z mých prvních přečtených e-knih, a tak na ní s láskou vzpomínám.
Po Evelynině vyprávění z první osoby a přepisu rozhovorů se členy kapely Daisy Jones & The Six, přišla autorka s dalším stylem, jakým příběh napsat. Malibu v plamenech je psáno jako „obyčejná“ kniha vyprávěná ze třetí osoby, jen je rozdělena na dvě části, a střídá kapitoly z minulosti a z přítomnosti, během kterých odpočítáváme vteřiny do katastrofy. Stejně jako všechny Taylořiny knihy je ale sem tam proložená nějakým bulvárním článkem o jejích aktérech.
Chlapík s úsměškem vytáhl lavici z nádrže. „Craigu, vždyť přece víš, že pokud neznáš adresu, tak nejsi zvaný.“
„Prostě mi ji dej, co na tom sejde.“
„Všichni z Malibu tam budou a ty budeš sedět na prdeli, protože nevíš, kde Nina bydlí.“
„Ty vole, dej mi tu adresu. Dlužíš mi to. Za to, jak jsem ti tenkrát dohodil tu servírku z Gladstones.“
Z chlapíka ve vteřině vypadla adresa, jako když vám bankomat vydá peníze. „Cliffside drive 28150.“
Je léto roku 1983, a jako každý srpen se chystá legendární večírek pořádaný supermodelkou Ninou Rivovou. Každý rok se tu mimořádně ztříská polovina Hollywoodu, a veřejnost se na drby z něj těší skoro jako jeho účastníci. Jen samotná hostitelka se zdá se netěší. Ninu teď zaměstnává rozvod s tenistou Brandanem Randallem, který jí právě opustil kvůli své kolegyni tenistce, což jí přimělo zamyslet se nad svým životem. Nina nikdy nechtěla být slavná, leda jako profesionální surfařka. Ale dělala, co musela.
Večírek Rivových je pro svět také způsob, jak se dostat k Nině a jejím sourozencům. Nina, surfařský šampion Jay, slavný fotograf Hud i sotva dvacetiletá Kit svět fascinují. Nejenže se všichni dokázali proslavit, jejich otcem je navíc Mick Riva, ten slavný zpěvák! Ovšem mít za otce Micka Rivu není žádný med. Micka sláva změnila, a June, matku jeho čtyř dětí, láska k němu zabila.
Jeden den, který navždy změní život všech sourozenců Rivových, skončí mnoha opilými a sjetými celebritami, zlomenými srdci, výbuchy vzteku, pěstmi a požárem, po němž zbyde z Ninina domu v Malibu jen popel.
Na večírku to žilo.
Nikdo to nepočítal, ale v hlavním obývacím pokoji bylo dvacet sedm lidí, včetně Huda. V kuchyni se točilo lidí dvacet, včetně Kit, a venku za domem bylo třicet dva lidí, včetně Jaye. Byly tam páry a malé skupinky, které se přesouvaly do menšího a osobnějšího obývacího pokoje, jídelny a studovny.
V pěti koupelnách bylo lidí sedm. Dva z nich čůrali, tři šňupali lajnu a dva se líbali.
I přesto, že jsem při čtení Malibu, cítila napětí, jako při čtení nějakého thrilleru, protože jsem věděla, že s každou stránkou jsem blíž katastrofálnímu požáru, o němž nevím, jak byl založen a zda někoho nebude stát život, zdá se Malibu v plamenech být i nejvtipnější Taylořinou knihou. Padaly sarkastické a ironické hlášky, kvůli kterým jsem se za břicho popadala. Je to zkrátka dokonale vyvážená kniha, jejíž příběh je i velmi hluboký. Oblíbila jsem si všechny hlavní postavy, především pak Ninu, která se na své sourozence nevykašlala, i když jí to stálo možnost rozhodnout se, kam chce svůj život směřovat.
Příběh June a Micka Rivových připadal jejich nejstarší dceři Nině jako tragédie, jejich prvorozenému synu Jayovi jako komedie plná omylů. Pro jejich druhého syn Huda to byl příběh o zásahu osudu a pro jejich nejmladší dítě Kit jedna velká záhada. Pro Micka samotného to byla jen jedna kapitola v knize jeho pamětí.
Ale pro June to byl a navždy zůstane příběh lásky.
Během čtení se nabízí hned několik potenciálních žhářů, ale ten pravý je odhalen až na konci. Asi už chápete, proč jsem nemohla čtečku s Malibu v plamenech odložit – byla jsem šíleně zvědavá, kdo ten zatracený barák nakonec zapálí.
Možná už vidíte, jak Malibu v plamenech souvisí s ostatními knihami z pera Taylor Jenkins Reid. Komu by to přeci jen nebylo jasné a nechtěl si kazit možnost uvědomit si to sám od sebe, ten ať zbytek tohoto odstavce vynechá. 😉 Souvislost se Sedmi manžely Evelyn Hugo je asi zřejmá – Mick Riva je jedním z jejich sedmi manželů. Kdyby jejich manželství neskončilo rozvodem, a Mick se o své děti někdy zajímal, mohli mít Nina, Jay, Hud a Kit za macechu Evelyn Hugo. Evelyn je mimochodem i aktérkou jednoho z nejznámějších nepotvrzených drbů o tom, co se děje na večírku Niny Rivy, a časopis Vivant, který otiskl poslední článek o Evelyn, je tím, díky kterému se Nina proslavila jako plavková modelka. Mick Riva se objevil i v Daisy Jones & The Six, a kde jinde, než na pařbě po koncertu? Byl to večírek, kde byla vyfocena fotka Daisy, která je podle její kamarádky Simone ta vůbec nejhezčí, na které kdy byla Daisy zvěčněna. Daisy byla tehdy ještě hodně mladá a neznámá – budiž Mickovi ke cti, že se jí nepokusil sbalit.2 Nabízí se smutné konstatování, že Mick Riva byl u snad u všeho, kromě života svých dětí.
Poslední kniha, kterou Taylor do série Fiktivních životopisů přidala, a která loni vyšla v češtině, je o tenistce, která odloudila Nině Rivové manžela: o Carrie Sotto. Pokud jste četli Malibu v plamenech, kde se Carrie Sotto zrovna dvakrát nepředvedla, byli jste na její „životopis“ asi stejně zvědaví, jako já…
Závěrem: Malibu v plamenech je dobrá kniha, ale oproti ostatním je o trochu slabší – hodnotím jí 9/10.
„Nino?“
Obě se otočily a spatřily Tairne. „Musíš jít dolů,“ řekla.
„Proč?“
„Carrie Sotoová je tady.“
Nina z toho už teď byla unavena. „A co s ní?“
„Je před domem, vyhazuje oblečení, a vyhrožuje, že to všechno zapálí.“
Carrie Soto se vrací
Knížka Carrie Soto se vrací vyšla v českém překladu v roce 2023, a byla čtenáři velmi očekávaná. Mě kupodivu moc nelákala. Spíše vůbec. Věděla jsem, že si jí jednou přečtu, dokonce jsem si jí pořídila, když byla ve slevě, ale kdy se to mělo uskutečnit, to jsem nechala volně plynout. Tak nějak podvědomě jsem předpokládala, že půjde o mou nejméně oblíbenou knihu od Taylor Jenkins Reid. Jak jsem se mýlila! Po Carrie Soto se vrací jsem nakonec sáhla, když jsem psala tento článek, a zhltla jsem jí za dva dny. Strašně moc mě bavila, a nyní přemítám, zda dokonce nesesadí z pomyslného trůnu oblíbenosti Daisy Jones & The Six.
Cítím, jak mi vibrace doléhají až do hrudní kosti, jak se šponuju, jak mi tělem projíždí příjemné mrazení až do konečků prstů. Další část slyším v hlavě dřív, než se ozve z reproduktorů, protože tyhle postupy znám jako své boty.
Čároví rozhodčí, připraveni.
„Čároví rozhodčí, připraveni.“
Hráčky, hra.
„Hráčky, hra.“
Carrie Soto byla dlouhé roky nejlepší tenistkou na světě. Její dokonalá technika a schopnost předvídat, kam se odrazí míček, jí učinily téměř neporazitelnou. Carrie chtěla vyhrávat, a tak také vyhrávala – nenasytně a s ledovým klidem. V tisku a u ostatních tenistek proto nebyla moc oblíbená, mezi ty slušnější přezdívky, které jí dali, patří například Válečná sekera. Než Carrie odešla v roce 1989 do sportovního důchodu, stanovila rekordy, kde se dalo – v počtu zahraných es za jeden zápas, výher Wimbledonu, v rychlosti servisu, a mimo jiné i v počtu vyhraných grandslamových titulů v singlu žen. Získala jich celkem dvacet. A teď, v roce 1995, sleduje, jak ho Angličanka Nicki Chanová svou výhrou na US Open dorovnala.
Carrie se rozhodne, že to nenechá jen tak, a získá si svůj rekord zpět. V sedmatřiceti letech, šest let po odchodu do důchodu, začíná opět trénovat na účast ve všech čtyřech grandslamových turnajích. Světu, i sobě samé, chce dokázat, že je stále nejlepší tenistkou na světě. Všichni už jí odepsali. Ale Carrie nikdy moc nebrala ohled na ostatní. Carrie Soto se vrací ať už se to světu líbí nebo ne.
Ze všech čtyř mini recenzí, které jsem zde napsala, je tahle nejautentičtější. Je to proto, protože jsem knihu právě dočetla, jak píši výše. Mohla jsem udělat samostatnou recenzi, jistě, ale takhle se mi to zdá mnohem zajímavější.
Na zlomek vteřiny zavládne úplné ticho a pak propukne jásot.
Nicki Chanová vyhrála US Open.
Cortezová dopadne na zem. Nicki vítězně mává pěstmi ve vzduchu.
Já a táta se usmějeme. Jsme připravení.
Zajímavý byl i styl, jakým se Taylor tentokrát rozhodla psát. Zvolila formu podobnou té z Malibu v plamenech, ale přesto zcela odlišnou. Lepší! Kniha začíná, když Carrie sleduje, jak Nicki Chanová vítězí na US Open, a tím dorovnává její rekord v počtu titulů v grandslamu. Pak následuje vsuvka v podobě šedesáti pěti stran o Carriině životě v letech 1955-1989, během kterých začala hrát po vzoru svého tatínka tenis, stala se profesionálkou a odešla do důchodu. Tentokrát je děj knihy vyprávěn z první osoby, což se u ledové královny Carrie může zdát jako zvláštní volba. Líbilo se mi, že se autorka rozhodla minulost shrnout na jedno místo, a ne prokládat kapitolami z minulosti kapitoly z přítomnosti, jako to bylo právě u Malibu v plamenech. V další části knihy jsme se díky tomu mohli plně soustředit na čtyři grandslamové turnaje, které Carrie čekají.
Kapitoly nejsou očíslované. Buď obsahují měsíc a rok, ve kterém se nacházíme, a časový údaj, který zbývá do jednoho z turnajů o titul, anebo název turnaje, kolo, v jakém jsme, a jména hráček, které právě hrají proti sobě. Pod tím si představte například Duben 1995 – dva měsíce do French open, anebo Soto vs. Zetovová, French Open 1995, první kolo. Tohle rozdělení dalo knížce pěkný řád a rozhodně jí dodalo na atmosféře, kterou předčila i mou milovanou Daisy Jones & The Six.
Musím se přiznat, že jsem tenisem naprosto nepolíbená. Pravidlům nerozumím, i když jsem se o to už několikrát pokoušela, a doteď mě sledovat jeden úhel záběru prokládaný občasným heknutím hráček nijak nelákalo. Co si tak vybavuji, tenis jsem v televizi viděla jen jednou, a to když Markéta Vondroušová vyhrála Wimbledon. Měla jsem obavy, zda se nebudu kvůli absenci znalosti pravidel tenisu v knížce ztrácet. Autorka s tím ale pravděpodobně počítala, a vše popsala velmi srozumitelně. Je to tedy kniha o tenisu i o pro neznalce tenisu. A třeba z vás udělá i znalce! Netvrdím, že teď už bych vám dokázala říct, jakým způsobem se počítají v tenise body, ale už v něm nejsem zcela ztracená.
Na Markétu Vondroušovou jsem, mimochodem, během čtení hodně vzpomínala. A velice mě potěšilo, že v Carrie Soto i česká stopa! Jedna z Carriiných soupeřek v roce 1995 je totiž Češka, Madlenka Dvořáková. Není to úžasné, že si autorka zjišťovala, jaká jména jsou u nás obvyklá? A představte si, dokonce je v originále zachováno Ř ve jméně Dvořákové!
Co se týče spojitostí s ostatními knihami od Taylor, tak je tam samozřejmě ta s Malibu v plamenech. Trochu mě mrzelo, že se Carrie více nesoustředila na večírek, kde tak trochu ztropila scénu, když zjistila, že jí Brandall Randall opustil, aby se vrátil zpět k Nině Rivové. Večírek nebyl zmíněn vůbec, jen okrajově Brandallův a Carriin společný život. Bylo to samozřejmě v části knihy z let mezi 1955-1989, která je sama o sobě velmi strohá. Přijde mi, že to tak je, protože v té době se Carrie jen řítila za úspěchem. Ani si neužívala ty, které už zažívala. Tak strohý, jako je tato část knihy, byl i její mindset. Jakmile vyhrála jeden zápas nebo turnaj, hned si posunula cíl. Měla tunelové vidění a nezáleželo na ničem jiném, než co si zadala. Ve zbytku knihy se ale Carrie postupně naučí, že si musí užívat každičkou hru, že nezáleží na vyšších cílech, ale na přítomnosti. V sedmatřiceti letech konečně dospěje a naučí se, jak žít mimo tenis.
Nakonec řekne: „Nicki bude předpokládat, že nejlepší taktika je snažit se tě utahat.“
„Každý, kdo se mnou bude hrát, bude takhle uvažovat. Je mi třicet sedm. Stačí jenom tu starou paní utahat.“
Táta se rozesměje. „Ty vůbec netušíš, co to je být stará.“
„V obecném smyslu máš pravdu, tati, jasně,“ ujistím ho. „Ale v tenise…“
V rámci rešerší pro tento článek jsem se ale začetla do pasáže v Malibu v plamenech, kde Brandall popisoval svůj život s Carrie. Byla jsem až šokovaná, jaká semetrika bývala. Neříkám, že ve své vlastní knize je zrovna dvakrát milá, ale v Malibu byla nesnesitelná až běda. V mnoha recenzích jsem četla, že je opravdu příšerná, a že jí čtenáři nemohli vystát. Proto jsem se jí trochu bála, ale opět zbytečně. (Zajímavé, tuto větu určitě pronesla alespoň jedna její soupeřka, ovšem s tím rozdílem, že se jí bála oprávněně.) Mně Carrie výborně sedla a až na pár momentů jsem s ní neměla žádné problémy.
Co ovšem tak trochu problémem v Carrie Soto se vrací je, že k ní potřebujete i španělsko-český slovník. Carrie a její otec Javier sice žijí v Americe, ale jejich kořeny jsou v Argentině. Velmi často spolu mluví španělsky, klidně tak vedou celý rozhovor. Čtenář, který španělsky neumí, třeba já, si to musí pracně přeložit, protože odhadnout, o co tam šlo, ve většině případů není možné. Španělsky v knížce totiž nebylo jen pár zanedbatelných pojmů jako „sí“ nebo „bueno“, byly to celé pasáže. Ocenila bych vzadu v knize slovníček, ale i takhle se to dalo zvládnout.
Carrie má svým způsobem nejprostší příběh. Neobsahuje žádné šokující flashbacky do minulosti, nebo nečekaný konec. Víme, že buď Carrie získá svůj rekord zpět anebo ne. Tečka. Jak se říká, v jednoduchosti je krása, a tady to opravdu platí. Užila jsem si každičkou stránku i moc hezky napsanou romantickou linku, dostala chuť začít sledovat tenis a získala záminku si znovu pustit svůj oblíbený film Wimbledon.
„Tak běž…“ Podívá se mi zpříma do očí tak razantně, jak to nepamatuju za celá léta, možná od dětství. „A ukaž jim, kdo je Čubka, Válečná sekera – ať tě nazývají tak, nebo tak – na tom nezáleží. Zastavit tě nedokážou. Oni navíc nebudou rozhodovat, jak se jmenuješ. Carrie Soto se vrací.“
A pokud uvažujete, kdo může být předlohou pro Carrie, většina fanoušků se domnívá, že by to mohla být Serena Williams. Serena je známá pro svou dravost a hekání při hře, čímž by se ale jevila jako inspirace pro Carriinu sokyni Nicki Chanovou, ale můžeme se jen domnívat, neboť, Taylor tentokrát nic nepotvrdila. Co ale můžu potvrdit já, jsou narážky na ostatní knihy z Taylořina fiktivního světa, které se v Carrie Soto se vrací. Opět, pokud se chcete nechat překvapit, nečtěte tento odstavec až do konce. Samozřejmě, že bylo několikrát zmíněno jméno Niny Rivové a Brandona Randalla z Malibu v plamenech, překvapivě se tu ale objevila i kapela Daisy Jones & The Six. Carrie si na turné četla v neautorizovaném životopisu skupiny, protože jí zajímalo, kdo s kým spal. Nebyla to ale žádná skrytá a promyšlená narážka, což mě docela zamrzelo. V porovnání s úžasným zbytkem úžasného příběhu je to ale jako kapka vody v moři.
Jsem velice spokojená a Carrie dávám 10/10. (Ti, kdo knihu četli vědí, že se to dalo čekat, protože Carrie musí prostě být nejlepší ve všem, co dělá.😀 )
Nataša Antonovičová rozhodí paže na kurt.
Nicki vyskočí do vzduchu.
A je to tady. Soto versus Chanová.
Možná jsem vás právě nalákala na čtení Taylořiných knih. Možná jsem vám teď do hlav nasadila brouka, zda byste si neměli přečíst i další Taylořiny knihy, které jste odložili na neurčito. Možná jsem vám připomněla ten pocit, který jste měli, když jste je tenkrát četli poprvé. Každopádně doufám, že čtení tohoto článku pro vás nebylo promarněným časem. A pokud by vás zajímal další článek podobného rázu, psala jsem takto i o Sarah J. Maas. 😁
- Stalo se tak díky doporučení Reese Witherspoone, „pravé blondýnky“, která Daisy vychválila v rámci svého čtenářského klubu. A je známým faktem, že co je doporučeno Čtenářským klubem Reese Whitersponeové, to je automaticky populární. ↩︎
- Pozorní čtenáři vědí, že tohle je chyták, protože Mickovi je možná ke cti, že se nepokusil sbalit přímo Daisy, ale trochu mu to kazí fakt, že podle Daisy se tam líbal s jinými dvěmi, asi šestnáctiletými dívkami. ↩︎
Comment