Jako bych si chtěla vynahradit všechny předchozí měsíce, kdy jsem toho na své poměry přečetla spíše podprůměrně, v prosinci jsem se pořádně rozečetla. Stihla jsem 8 knih, což je 2 679 stránek a 4,6 poslechnutých hodin. Hodnotím tento měsíc jako mimořádně úspěšný. Samozřejmě se celý točil především kolem Vánoc a příprav na ně. Ježíšek mi nadělil moc krásné knihy, ale přírůstků jsem z tohoto měsíce měla více. Už to ale nebudu zdržovat, užijte si první Měsíčník roku 2026 a s ním i malý návrat do roku 2025.
Prosinec jsem měla také ve znamení cosplayů. Pro jedno video na Instagram jsem dala dohromady Sylvii Galantovou ze Švadleny z Akádie od Laury Frantz. Pozorní si možná pamatují, že v minulých měsících jsem už jeden cosplay Sylvie natáčela – u něj jsem se ale inspirovala obálkou Švadleny z Akádie, na které měla postava vlasy do červena. A pravá Sylvie je má černé. Musela jsem to napravit. Pak jsem si také natočila spousta videí v cosplayi Daisy Jones z knihy Daisy Jones & The Six od Taylor Jenkins Reid. Zatím stále nevím kde Daisy nafotit, ale využila jsem toho, že už mám její kostýmy hotové (ano, je jich více!). Do sbírky mi také přibyl kostým Ciri ze hry Zaklínač 3: Divoký hon. Jedna má kamarádka si ho kupovala, ale pak zjistila, že je jí malý. A protože mě byl akorát, odkoupila jsem ho od ní. Ještě předminulý rok jsem dost bojovala s prezentováním cosplayů, které jsem sama neušila. Ale už jsem se naučila přijmout, že nemám nekonečně mnoho času. Tudíž pokud chci stihnout co nejvíce cosplayů, nemohu si je všechny šít. K Ciri si v tomto roce plánuji pořídit meč a vzít ji následně na aspoň jeden den Con Morhenu. A pak jsem také natáčela videa v cosplayi Chrissy Cunninghamové ze Stranger things. Protože dnes v noci vyšel poslední díl úplně poslední série Stranger things, velmi se to hodí. Celý svůj cosplay Chrissy pojímám ale jako párový cosplay na ComicCon, na nějž mi Ježíšek přinesl lístek. Moje Chrissy tam půjde s Eddiem Munsonem, protože kdyby oba neumřeli ve čtvrté řadě, byli by skvělý pár. Mají mezi sebou úžasnou chemii. Nesmím zapomenout ani na to, že jsem vydala článek o šicím procesu bundy Daniky Fendyrové z Půlměsíčního města, kterou jsme spolu s její nejlepší kamarádkou Bryce fotili v říjnu. Bryce cosplayovala má úžasná kamarádka Viki a v článku najdete všechny fotky, které jsme tehdy nafotili.
Teď už ale k přečteným knihám. První přečtenou knihou prosince byla kniha, která měla za cíl naladit mě na Vánoce – Vánoce ve skotské vesničce od Donny Ashcroftové. A podařilo se jí to. Šlo o oddychový příběh s krásnou atmosférou a realisticky vykreslenými postavami. Donna to umí ještě lépe, než kterákoliv jiná autorka romantických knih. U ní se opravdu nemusíte bát klišé. Recenzi jsem už zveřejnila.
Po vánoční „romanťárně“ jsem sáhla po zcela jiném žánru – po postapokalyptickém románu od Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové. První díl jejich nové společné série Atomové šelmy se jmenuje Základna. Pustila jsem se do ní ještě ten samý večer, kdy jsem dočetla Vánoce ve skotské vesničce, takže jsem začínala číst tak v devět hodin. A než odbyla půlnoc, byla jsem na sté straně. Tenhle drsný, sarkastický, místy absurdní a brutální román si mě získal. Další den jsem dočetla zbylých dvě stě stran. Více jsem se rozepsala v recenzi, protože dnes toho mám na srdci opravdu hodně. Druhý díl každopádně vyjde už v únoru a samozřejmě ji mám předobjednanou.
K dalšímu čtení jsem si vybrala novinku Victorie E. Schwabové Pohřběte mé kosti v půlnoční půdě. Je to velice temný román o upírech sledující tři rozdílné hrdinky a tři časové roviny. První dějová linka začíná ve Španělsku v roce 1532, druhá v Anglii v roce 1827 a třetí v Bostonu v roce 2019. Autorka představuje hrdinky, u nichž nedokážete zcela určit, zda jsou kladnými nebo zápornými postavami, nevíte jestli jim fandit a zda s jejich chováním vůbec můžete souhlasit. Jejich příběhy jsou spolu spletené pevně jako vlákna koberce a navzájem se ovlivňují. Ne tím způsobem, že jsou například kamarádky nebo odvěké rivalky, ale tak, že kdyby se jedna z nich před sto lety zachovala jinak, nemuselo to pro druhou z nich později dopadnou tak jak to dopadlo. Stačila nepatrná změna a už mohlo být vše úplně jinak. Bez Sabine by zkrátka nebyla Charlotte a nezažila by to, co zažila, a bez Charlotte zase Alice. Přestože jsem měla nějaké výhrady, konec byl naprosto úžasný a celou knihu pozvedl minimálně o jednu úroveň výše.
Druhý prosincový víkend jsem se vydala na Vánoce s Tolkienem – akci, kterou pořádá popkulturní kanál Nerdopolis s podcasty Tam a zase zpátky a Toulky s Tolkienem. Byla jsem na ní už minulý rok, byť tehdy byla trochu jinak pojatá. To hlavní ale zůstalo: divadelní hra o životě J. R. R. Tolkiena, jednoho z největších jmen fantasy a autorovi legendární Středozemě. Účinkují v ní Libor z Nerdopolis, Anička z Toulek s Tolkienem a Vašek s Lukášem z Tam a zase zpátky. Každý do ní přináší svůj jedinečný styl tvorby o J. R. R. Tolkienovi a jeho tvorbě. V tomto roce se akce konala v Kině Atlas (předtím byla v Ústřední knihovně) a oproti minulému ročníku byl program před hrou omezen na pouze jednu hodinu. Během ní jsme se dozvěděli proč je Pán Prstenů vánoční film a proběhlo losování o ceny. Vtipný moment nastal, když se po své přednášce o Pánovi Prstenů jakožto vánoční klasice Libor z Nerdopolis zeptal, kdo si teď tedy pustí Pána Prstenů na Vánoce. Zvedl se určitý počet rukou. Pak se zeptal, kdo to stejně plánoval udělat i před jeho přednáškou – a dolů šlo asi jen pět rukou. Hra o životě J. R. R. Tolkiena byla stejně skvělá jako v předchozím ročníku a možná dokonce ještě lepší. Některé scény se lehce upravily, jiné zase přibyly. Byl to opět velký zážitek, který mě téměř dojal k slzám. Hra totiž končí fotkou hrobu J. R. R. Tolkiena a jeho ženy Enid, kteří mají na náhrobcích u svých jmen vytesáno Beren a Lúthien. To je jeden z největších milostných příběhů Středozemě a Tolkien tímto gestem dokládal, jak moc svou ženu miloval.
Ten samý den, pár hodin před Vánocemi s Tolkienem, jsem si také splnila jeden menší sen. V Brandýse celý den probíhaly závody v Králičím hopu a jelikož mě tento sport fascinuje, dlouho jsem si přála ho vidět naživo. Tuto příležitost jsem si tedy nemohla nechat ujít. A mělo to pro mě ještě jeden přesah. Doma máme nový přírůstek do rodiny a já vážně uvažuji, že se s ním do tohoto sportu pustím.
Máme nového králíčka! Rodinný kamarád se u nás jednoho odpoledne zjevil a nesl s sebou asi půlročního králíka. Pojmenovali jsme ji Evie a hned jsme si ji zamilovali. Měli jsme ji doma asi týden, když s ní moje maminka šla k veterináři na prohlídku a první očkování. A tam jsme zjistili, že nemáme holčičku Evie, nýbrž chlapečka Ivoše. Protože jsme nevěděli jistě jakého je náš králičí dárek pohlaví a předtím jsme měli holčičku Pepinku, automaticky jsme předpokládali, že tohle je také holčička. Ivošek zůstal naštěstí stejně hodný jako Evie a doma si pěkně zvyká. Jeho novou oblíbenou zábavou je běhání po schodech nahoru a dolů. Protože je to ale malé nevycválané mimino, sem tam se ozve rána jak z nich spadne. Ti muži!
Nově jsem navázala spolupráci s nakladatelstvím Host a tak mi budou z Hostu posílat knihy k recenzi. V prosinci mi přišel první balíček s knihami, které mě zaujaly. Vybrala jsem si detektivku Sarah Harmanové Ostatní matky mě nesnáší, na níž jsem viděla krásné recenze, sci-fi Palác šupinatých koček od Jarmily Kašparové, kde se řeší vražda vládce tohoto světa zatímco na trůn usedá jeho dcera z prvního manželství, a knihu s gotickou atmosférou o exorcistce, která má prokletý dům zbavit jeho kletby – Za prokletými zdi od Lauren Blackwoodové. Dále útlounký Ostrov lhářů od E. Lockhartové, což je kniha nedávno převedená do seriálové podoby a k této příležitosti znovu vydaná se seriálovou obálkou. A nakonec A noc byla jako samet od Silvie Morano-Garcíové odehrávající se v Mexiku v sedmdesátých letech a zabývající se válkou tajných služeb. Ostatní matky mě nesnáší už jsem stihla přečíst a velmi dobře jsem se u ní bavila. Recenze je již na světě a doufám, že autorka brzy napíše něco dalšího. Stejně tak už jsem přelouskala A noc byla jako samet, která měla přesně takovou atmosféru jako jsem čekala, ale úplně jiný příběh. Užila jsem si ji, je to totiž jednohubka se spoustou zakázané rockové hudby přehrávané z gramofonu, cigaretovým kouřem a věcmi typickými pro sedmdesátá léta. A tuto kombinaci já můžu.
Zatímco jsem pak rozečetla Pramen moci, závěrečný díl trilogie Dračí oči od Kristiny Hlaváčkové, objevila jsem na webu Rádia Wave audioknihu Normální lidi od Sally Rooneyové. Rádio Wave často nahrává do audio podoby díla z české i světové literatury a pak ho na nějaký čas zpřístupní zdarma. Jejich Normální lidi bych si ale s radostí i koupila! Deset dílů, každý do třiceti minut, zpracovali jednoduše nádherně. Role hlavních hrdinů Marianne a Connela se ujali manželé Petr a Andrea Uhlíkovi. Tak krásný přednes plný emocí, jako byl ten jejich, jsem už dlouho neslyšela. Normální lidi jsem si touto formou osvěžila po nějakých dvou letech kdy jsem četla knihu, a napodruhé to byl ještě silnější příběh. Mnoho věcí mi také dávalo větší smysl než poprvé a troufnu si říct, že jsem celou knihu konečně naplno pochopila. Normální lidi jsou na Rádiu Wave dostupní ještě 4 dny, takže pokud vás zaujali, není nač čekat.
Pramen moci byl dokonalý závěr trilogie. Trilogie, která ale není úplně typickou trilogií. Každá kniha měla svou samostatnou zápletku, která se vyřešila v rámci jedné knihy, a válka na kontinentu Kérala se tak netáhla po několik knih jako tomu bývá v jiných fantasy sériích. Pokud jsem první díl přirovnala k prequelu, tento musím připodobnit k sequelu. Myslím, že takto pojatou sérii jsem ještě nikdy nečetla. Ani co se týče typu a vykreslení některých z postav, jež se v Dračích očích objevily. Pramen moci měl velký přesah a pořádně rozvinul psychologii a emoční vývoj hlavní hrdinky. Bylo to skvělé dobrodružství. Více se rozepíšu v recenzi.
Pojďme na chvíli odběhnout ke knižním přírůstkům. Ještě ke svým narozeninám v září jsem si přála novou obálku na své milované Zlodějce knih od Marcuse Zusaka z e-shopu Booky bind, kde se právě zakázkovým přebalům knih věnují. A nakonec se mi tohle přání splnilo a přebalenou Zlodějku knih jsem dostala na Mikuláše. Měla jsem přání, aby kniha vypadala jako ta, jíž ve Zlodějce knih píše hlavní hrdinka Liesel. Když ho dokončila, napsala na sešit s příběhem: „Zlodějka knih – krátký příběh od Liesel Memingerové“. A právě to jsem si nechala napsat na obálku, na níž mi moc šikovná paní z Booky bind podle mého přání také nakreslila knihu, které hoří stránky (což je motiv přímo ze Zlodějky knih). Má Zlodějka knih je nyní potažená černým sametem, je v pevné vazbě a nápisy i kresbu má vyvedené zlatě. Na Booky bind je několik motivů obálek již připravených, ale můžete si objednat i zakázkové navržení obálky jako jsem to udělala já. Lze si nechat přebalit jak úplně nové knihy, tak své staré, které do Booky bind jednoduše pošlete. Tento e-shop mohu velmi doporučit, protože nejenže je výsledek krásnější než v mých nejbláznivějších představách, ale také je s paní dobrá domluva.
Co se týče předobjednávek, tak v prosinci mi konečně přišla jedna zásilka s dlouho očekávanými novinkami. Byly v ní Vražda jen pro zvané od Colleen Cambridge, třetí díl o záhadách v domě Agathy Christie vyšetřovaných její hospodyní Philidou. Dále Atmosféra od mé oblíbené Taylor Jenkins Reid a novinka Colleen Hoover Layla. Colleen Hoover už jsem na blogu jednou recenzovala, stejně tak obě předchozí knihy od Colleen Cambridge. Tehdy recenzované Vzpomínky na něj od Hooverové se mi ale moc nelíbily, tak snad Layla nabídne lepší příběh. A o Taylor Jenkins Reid a jejích knihách jsem napsala jeden velký souhrnný článek. Tentokrát se v Atmosféře bude věnovat prvním ženským kosmonautkám. Na začátku prosince také skončil předprodej, který byl zároveň kampaní na nové vydání knihy Artefakt ze série Podsvětí od Kristiny Hlaváčkové. V průběhu prosince už mi Podsvětí přišlo spolu s náramkem a náhrdelníkem s keramickým srdíčkem, jež všechny vyráběla Kristina. A aby mi čtení nedošlo, Kristina mi k Podsvětí také přihodila knižní předlohu druhého dílu filmu Princezna zakletá v čase, kterou napsala. Druhá Princezna zakletá v čase s podtitulem Mertur a Lora byla teď také zfilmována a v prosinci měla premiéru. Těším se až si druhý díl přečtu a pustím si ho, protože první díl Princezny zakletá v čase je jedna z mála povedených moderních pohádek.
Ještě než se vrhnu na knížky které mi přinesl Ježíšek, musím poděkovat Monice z instagramového profilu zalozmyska. Vyhrála jsem u ní v adventní soutěži jednu z nových knih Vlastimila Vondrušky jménem Dědictví Templářů, což je první díl ze série Případy Afrodity Rossové. Zaujala mě už před časem a těším se až se do ní pustím. Ke knize mi ale přidala i háčkovanou záložku v podobě dráčka. Protože draky miluji a tehdy jsem měla zrovna rozečtený Pramen moci právě o dracích, hned jsem ji použila. Děkuji za draka i za knihu!
Letošní Vánoce byly moc krásné. Poprvé za dlouhou dobu mi ani nevadilo, že nebyl sníh. Bylo krásné počasí, ne moc teplé, ale ani moc studené a hlavně plné sluníčka, takže si ani nešlo stěžovat. Štědrý den jsem strávila s rodinou obklopená láskou a dobrou náladou a zakončila ho Pelíšky. Jak jinak! Každý rok se na ně těším snad více než na celý Štědrý den. Letos jsem měla velkou radost z dárečků, které jsem pořídila rodině, tudíž jsem se nemohla dočkat co na ně budou říkat. A prý jsem vybrala dobře. Samozřejmě bych to nebyla já, abych je neobdarovala knížkami, ale zmíním jen, že svému tatínkovi jsem dala třetí a čtvrtý díl ze série o Mickeym Hallerovi od Michalea Connelyho. První dva četl na mé doporučení a Mickey se mu líbil stejně jako mně. A ty dva nové stihl přečíst ještě do Silvestra! Tuším ale, že vás však zajímají hlavně knihy, které jsem dostala já.
Přála jsem si thriller Emma od Jeana Reno, fantasy Děti války od Jitky Svojanové a knižní rozhovor Zuzany Rafajové s primabalerínou Nikolou Márovou. Všechny tři jsem dostala, ale tím ještě není vánočním přírůstkům konec. Pod stromečkem jsem našla i osmnáctý díl Případů Kim Stoneové od Angely Marsonsové, Hrozivou věštbu, vánoční novinku Julie Caplinové Vánoce na Manhattanu a podzimní romantiku Láska šumí listím od Místy Wilsonové. A také další z řady vánočních knih ze Skotska Donny Ashcroftové – Vánoce na skotské vysočině. V rámci předprodeje a kampaně na nové vydání Podsvětí od Kristiny Hlaváčkové jsem si také objednala tajný vánoční balíček s dalším náramkem. Dala jsem si jej pod stromeček a našla tam dvě Kristiny humorné knihy Ono samo se to… a Pořád se to… Pokud správně počítám, mám teď doma kompletní Kristininu tvorbu. Lístek na ComicCon jsem už zmiňovala, stejně jako to, že miluji draky. A Ježíšek to asi ví, protože mi přinesl dřevěnou sošku draka. Dám si jí na knihovnu, aby byla vidět ve všech videích které před ní natočím a mohla jsem se jí kochat.
Abych nezapomněla, byla jsem na koncertě Vypsané fixy v Praze, vztekala se u F1, když Maxi Verstappenovi utekl titul mistra světa jen o hloupé dva body, začala hrát Zaklínače 3 a pořídila si také hru Clair Obscure: Expedition 33, po níž jsem toužila delší dobu (teď navíc vyhrála cenu Game of the year). Mezi svátky vyšla druhá část Stranger things a musím říct, že tři nové díly byly o hodně slabší než počáteční díly páté řady. Ale mám pocit, že v každé řadě po brilantních začátcích přicházel slabší prostředek. Na finální a úplně poslední epizodu Stranger things se chystám během dnešního dne. Uvidíme zda to zachrání. Radost mi také dělá stále se rozšiřující sbírka figurek právě ze Stranger things, které můžete najít ve sladkostech Kinder joy. Doma kvůli tomu ze mě mají legraci a říkají, že jsem ještě horší nerd než všichni ve Stranger things. Ale na mou obranu: já nikdy netvrdila, že nerd nejsem.😁 A do třetice všeho dobrého, ještě jednou o Stranger things. Od svého přítele jsem ještě před Vánoci dostala plakát se svou nejoblíbenější postavou Eddiem Munsonem. Takhle tedy Eddie v seriálu úplně nevypadá, ale chápeme umělecký záměr, že? Bude mi viset v pokoji na čestném místě a bude živit mé deziluze ohledně toho, že je Eddie živý. Ovšem nevím, zda je dobře, že si můj milý při pohledu na plakát s polonahým svalnatým mužem vzpomněl zrovna na mě…
Rok jsem zakončovala s historickým románem z nakladatelství i527.cz, Tichou guvernantkou od Julie Klassenové. Nesmírně se mi líbil nejen proto, že zbožňuji historickou Anglii a povolání guvernantek, ale navíc mi sedla celková atmosféra a autorčin styl vyprávění. Z i527.cz jsem zatím četla jen knihy od Laury Frantzové a tohle byla má premiéra s Julií Klassenovou. Klassenová píše o tolik jinak než Frantzová, každá má svůj styl, ale oba dva mi jsou po chuti. Tichá guvernantka je příběh o hříších a tajemstvích z minulosti, nedorozumění, důvěře a tak trochu i o pýše a předsudku. Hlavní hrdina mi ostatně pana Darcyho ze slavného románu Jane Austenové evokoval. A hlavní hrdinka Olivia představovala přesně ty hodnoty, kterých bychom si na sobě měly cenit před krásou nebo třeba drahým oblečením: inteligenci, odvahu a vědomí své hodnoty. Byl to pěkně zamotaný příběh a jedna dějová linka mi přišla malinko překombinovaná, ovšem konec velmi podobný tomu z Malých žen od Louisy May Alcottové mi to vynahradil. Nemohla jsem přestat číst a Tichou guvernantku přečetla během svátků za pár dní. Ostatně tohle na svátcích vážně zbožňuji – mohu si nerušeně celé dny jen číst.
Momentálně mám rozečtené Podsvětí: Artefakt od Kristiny Hlaváčkové a Stín z času od H. P. Lovecrafta. Do Lovecrafta jsem se pustila proto, že jde o oblíbeného autora mého kluka. Jsem za polovinou a překvapilo mě, jak moc mě to baví. Stín z času tvoří několik samostatných novel psaných velice detailně s až vědeckým přístupem. Na první pohled jsem si říkala, že mě to přeci nemůže bavit. To však byla chyba. Něco na tom je, něco, co čtenáře chytne a už nepustí. Jen mi tedy trochu leze na nervy časté opakování slov – nespočítala bych, kolikrát už jsem se dočetla, že je něco nevýslovná nebo nepředstavitelná hrůza. Největší problém, který s Lovecraftem mám, však vůbec nespočívá ve slohu nebo stylistice. Kdepak. Já se u něj totiž hrozně bojím. Jsem stará poseroutka, to o mně už možná víte, ale abych se bála v noci tmy se mi už dlouho nestalo. Paradoxně jsem zjistila, že mě tolik neděsí vesmírní Starci z první novely Hory šílenství, ale spíše zmutovaní lidé vzniklí křížením mezi lidmi a rybo-žabími příšerami z novely Stín nad Innsmouthem. Jejich popisy se mi zaryly do mozku a v noci jsem čekala, že na mě někdo s „typickým innsmouthským vzhledem“ vyskočí. Brrr!
Nu, tak to byl můj poslední měsíc roku 2025. Do roku 2026 si neberu žádná předsevzetí, kromě toho abych si splnila cíle a sny, které si vytyčím v průběhu roku. Dneškem mi začíná šicí maraton, protože do 25. ledna si musím ušít šaty na Zaklínačský ples. Tím odstartují mé letošní akce, o nichž budu podrobněji psát asi až v budoucích Měsíčnících. Jistý ale mám ComicCon, Con Morhen, focení nových cosplayů, pár koncertů a festivalů a snad mi vyjde i jeden zaklínačský larp. Za tento rok jsem dohromady přečetla 65 knih a přestože je to o hodně méně než loni, jsem vděčná za každý nový příběh, který si ke mně našel cestu a nějaký způsobem mě ovlivnil. V průběhu ledna se také můžete těšit na minimálně jeden článek shrnující mé čtení za minulý rok.
Teď už vám ale přeji šťastný nový rok. Snad jste ho oslavili s těmi, které si v něm rozhodně chcete ponechat a máte je rádi. A v roce 2026 se vám pod ruce dostane jen samé krásné čtení. Čtení zdar – i v roce 2026!