Tak jsem se dočkala! Konečně, po dvou útrpných letních měsících, je tu můj milovaný podzim. Sice bylo září poměrně teplé, ale už pomalinku začínám cítit nádhernou, lezavou zimu. Obvykle ale pořád sedávám na zahradě, kochám se barevnými korunami stromů, na sobě stále tričko s krátkým rukávem, a představuji si, že vzduch je o něco chladnější, než ve skutečnosti je… Ale neberte to prosím tak, že si na tento druh podzimu stěžuji – ba naopak, jsem velice vděčná. Znovu díky chladnějšímu počasí nacházím motivaci pro… no, pro všechno.
Nicméně začátek školního roku mě, kulantně řečeno, semlel. Blogu jsem se moc nevěnovala, což mi doufám odpustíte, a vypustila jsem dokonce i jeho narozeniny. Blog už funguje přesně jeden rok. Hodně štěstí a přečtených knížek, milý blogu, slibuji, že ti tu ještě vystrojím menší oslavičku s darovačkou pro tvé čtenáře. Momentálně nevím, kdy se tomu zvládnu věnovat, ale snad ti to vynahrazuje aspoň narozeninové logo. Uvidíme, to jsou problémy mého budoucího já. Moje současné já už se klepe nedočkavostí, aby se konečně mohlo pochlubit tou velkou čtecí novinkou.
Za září jsem přečetla 7 knih, což činí 2 940 stránek. A nebudu to už déle protahovat: mezi těmito knihami byla i ta, kterou chci prohlásit za (zatím) nejlepší knihu, kterou jsem tento rok přečetla. Nikdy mě ani nenapadlo zamýšlet se nad knihami takhle, nikdy mě ani nenapadlo počítat přečtené stránky, ale s blogem to tak nějak přišlo samo. Stejně jako ke mně sama přišla Alžběta a drak, která je onou nejlepší knihou. Alžbětu jsem si pořídila na Světě knihy, kde jsem se i seznámila s její moc milou autorkou Dagmar Ruščákovou. Tato energická a inteligentní dáma si mě hned získala, a mně bylo jasné, že pokud bude v Alžbětě a drakovi alespoň kousek z její osobnosti, bude to příjemné čtení. Nakonec to bylo mnohem víc! Alžběta se na zhruba deset dní stala součástí mého života (má totiž 710 stran, které přeci jen trochu času zaberou) a dočista mě pohltila. Bylo to místy vtipné, jindy dramatické, milé a dojemné, ale především epické čtení, na které stále vzpomínám. A přirozeně se o radost z Alžběty a draka chci podělit dál, takže ve spolupráci s paní autorkou vysílám štafetu (ještě by se v ní mimochodem našlo jedno nebo dvě místa, takže pokud máte zájem, určitě mi napište). Moc se těším na reakce čtenářů a doufám, že jsem pro ně štafetu dostatečně vymazlila. A moji recenzi na Alžbětin příběh si můžete přečíst v příslušné rubrice.
A věřte tomu nebo ne, hned po Alžbětě jsem sáhla po další fantasy „bichličce“: po druhém dílu Půlměsíčního města. Je o hodně slabší než první díl a u čtení jsem si brblala nadávky pod vousy, ale přežila jsem to, aniž bych nějak výrazně trpěla. Sarah J. Maasová Rod nebes a dechu zachránila velmi čtivým stylem psaní a dramatickým koncem. Teď jsem zvědavá na třetí díl, který vychází už za pár dní, a recenzi sepíši brzy. A dalším zklamáním pro mě bylo Právo nálezce od Stephena Kinga, druhý díl z trilogie o Billu Hodgesovi, který byl velmi nešťastně strukturovaný, a proto mě skoro vůbec nebavil. Ty druhé díly jsou nějaké prokleté! S Rodem nebes a dechu a Právem nálezce se ale chronologicky ocitáme na konci měsíce září. Vraťme se na jeho začátek, kdy jsem dočetla třetí díl fantasy série Rudá královna, Královu klec. Rudá královna je moje láska, to možná víte, takže by vás nemuselo překvapit když řeknu, že jsem si třetí knihu moc užila. Mám drobné výhrady, ale pořád je to úžasná série! Teď už mi zbývá jen poslední díl a po něm bonusová kniha povídek; na tu se těším mnohem víc než na poslední díl, protože mi za prvé jedna má kamarádka nastínila, co se tam bude dít, a za druhé nemám vůbec chuť si přečíst, jak celá série dopadne. To znamená konec, už žádná další kniha do série Rudá královna nepřibude… Ale to je opět problém mého budoucího já. 😀
Po Rudé královně jsem sáhla po poslední knize, kterou jsem si přes léto napůjčovala v knihovně, a to po Osudové posedlosti od Faith Martinové, která je zároveň prvním dílem série Vražedný Oxford. Vybrala jsem si jí víceméně naslepo; párkrát jsem jí viděla na internetu, a zaujala mě krásná obálka znázorňující Oxford, který díky seriálu Endeavour (na motivy knih o inspektoru Morseovi Colina Dextera) zbožňuji. Ráda bych se do Oxfordu někdy podívala, ale teď si bohatě vystačím s tím Vražedným. Příběh se odehrává v roce 1960, a vypráví o mladé policistce Trudy Lovedayové, která se snaží prosadit v policejním sboru, i když to její nadřízení nevidí rádi. Je přeci žena, nemůže vykonávat takhle nebezpečné povolání! Je mi jasné, jakým klišé to zavání, ale kniha taková vůbec není. Trudy není hloupá ani přehnaně dokonalá naivka, která se cítí zhrzená, její nadřízení nejsou zaslepení šovinisté, ale svým způsobem se o ní i bojí a chtějí jí tím, že jí nepřidělí žádnou pořádnou práci, chránit. Když se ale stane vražda, která souvisí s vydíráním jednoho bohatého podnikatele, objeví se na jejich stanici koroner Clement Ryder. Místní policisté ho musí trpět, protože je ve své práci opravdu dobrý, takže když chce doktor Ryder, přezdívaný Starý sup, k ruce policistu, aby mohl pátrat pod oficiální zástěrkou, dostane k ruce policistu. Počkají, až ho vyšetřování omrzí, a bude… Proto k němu přidělí Trudy, která se tak aspoň na pár dní zabaví, a její nadřízení se nebudou muset dívat na její zklamaný obličej, až jí znovu pošlou pracovat do archivu. Avšak z Trudy a doktora Rydera se stane překvapivě harmonická dvojice, která zjišťuje, že si mají navzájem co nabídnout, a společně se doberou ke zdárnému vyřešení případu. Líbilo se mi, že je kniha psaná hezky svižně, Oxford moc krásně popsaný a postavy sympatické. Trudy se už teď od doktora mnoho naučila, a jejich dobrodružství určitě nekončí…
Vražedný Oxford v budoucnu ještě zmíním, a to v článku s tipy na dobré detektivky, který chystám. Nevyjde hned, potřebuji ještě několik knih načíst, ale tato kniha má své místo už jisté. Budu se těšit na další knihy v sérii, kterých momentálně v originále vyšlo už osm. Snad se jich tady u nás dočkáme co nejdříve.
Následně jsem sáhla po povinné četbě, která pro mě ale představuje spíš radost než povinnost. Konečně jsem si totiž díky ní přečetla Čapkovo proslulé drama R. U. R. Bylo to nesmírně inspirativní čtení, které mě vedlo k četným úvahám, a jsem v šoku, jak aktuální stále je. Do školy jsem o R. U. R. psala esej s rozborem, a díky tomu, že na webu Městské knihovny v Praze je mnoho knih z povinné četby zdarma v PDF souboru, stačilo si usmyslet, že se do R. U. R. jednou odpoledne pustím, a hned jsem mohla začít číst. Knihu najdete tady, a třeba vám fakt, že si pro některé knihy ani nemusíte do knihovny, trochu ulehčí život.
A poslední kniha, které jsem tento měsíc věnovala svou pozornost, byl recenzní výtisk knižního rozhovoru se Štěpánem Kozubem. Zpočátku jsem byla k formátu knižního rozhovoru skeptická, ale minimálně v tomto případě fungoval vážně skvěle. Nabídl mnohem hlubší a intimnější pohled do mysli tohoto ostravského herce, než by kdy mohla klasická autobiografie psaná ghostwritterem. Recenzní výtisk mi byl zaslán k recenzi z Knih Dobrovský, a já jsem jim za něj velice vděčná. Bylo to překvapivě krásné čtení. Kdo by si kdy pomyslel, jak moc je herec a komik Štěpán Kozub, který kam se vrtne, tam znějí salvy smíchu, ve skutečném životě uzavřený, melancholický a citlivý… Místo slz smíchu, které jsem od knihy očekávala, se mi málem chtělo plakat dojetím. Nevím, co mě tak dojalo, kniha rozhodně nemá cíleně vyvolávat lítost nebo snad bezmezný obdiv. Je to zkrátka vyprávění obyčejného člověka, který žije život jako každý jiný, ale nelze popřít, jak inspirativní přitom je. Rozhodně mohu knihu Štěpán Kozub: Klaun se zamáčknutou slzou doporučit – více jsem psala v recenzi.
Knižní rozhovor se Štěpánem Kozubem je také jedním z přírůstků tohoto měsíce. Vzhledem k tomu, že jsem měla narozeniny, jsem mimo vlastní nákupy i několik knih dostala. Jako první budu jmenovat knihu Citlivka od Aleny Wehle, která vypráví o „životě s darem vysoké citlivosti“. Sama jsem takto „obdarovaná“, byť bych to darem úplně nenazvala, takže to bude jistě velmi zajímavé čtení. Pak jsem dostala knihu herce Daniela Krejčíka Nadělení, což je vyprávění o tom, jak si Daniel spolu se svým partnerem Matějem Stropnickým pořídil zámek. Daniela mám ráda, historky, které jsem viděla na Facebooku, jsou opravdu vtipné, a navíc načítá audioknihy, tudíž má u mě hned plusové body. Nadělení už jsem i zběžně prolistovala a tuším, že to bude příjemné čtení. Ale ještě s ním počkám, protože mi připadá až moc podobné Kozubově knize, kterou jsem zrovna dočetla.
Velkou radost mi udělala také Destilace, sbírka básnířky Báry Vencálkové. Bára má na kontě už několik básnických sbírek, a já mám do budoucna v plánu si je všechny přečíst. Protože jsem znala Báru osobně, vím, že se mi její básně budou líbit. Je to nesmírně inspirativní člověk, který mi hodně předal.
A své narozeninové dárky uzavřu knížkou Deanny Raybournové Podivný počátek, která je první knihou do série Záhady Veronicy Speedwell. Byla mi doporučena s tím, že jde o perfektní čtení pro fanoušky seriálu Vražedné záhady slečny Fisherové – a protože ten zbožňuji, nenechala bych si Podivný počátek ujít, i kdyby mi jím rodina neudělala radost k narozeninám. Mám tu ale ještě jednu knihu, kterou bych s radostí přidala mezi dárky. Když mi totiž Dagmar Ruščáková posílala Alžbětu a draka do štafety, přibalila mi do balíčku jako překvapení i svou nejnovější knížku Z Rozárčina zápisníku! Dede, vím, že to čtete, takže ještě jednou mockrát děkuji.
Přírůstky uzavírají dvě předobjednávky: Ocelová liga od Adély Rosípalové a Studna přání od Andrey Vojkůvkové. Těším se na obě dvě, ovšem na Studnu asi o něco víc, jelikož má mít krásnou folklórní atmosféru.
A abych měla všechny tyhle knihy kam dát, přibyla mi i knihovna! Konečně jsem našla tu správnou, která se hodí k mému sto sedmdesátiletému psacímu stolu. V pokoji mám ještě jednu menší knihovnu z Ikey, do které se mi ale nevešla ani polovina všech knížek. Chuděrky teď několik měsíců živořily pod mou postelí… Ale nové bydlení jim to určitě vynahradí! Starý nábytek je úžasný. V době, kdy se vyráběl, se myslelo hlavně na to, aby vydržel. Myslím tím opravdu vydržel, ne jako Ikea nábytek, který jakmile rozložíte, tak jste o něm přišli, protože pokud ho ještě někdy složíte, nejspíš se rozpadne. 😅 Dbalo se na to tak moc, že teď ten nábytek při náležité péči vydrží klidně ještě několik generací! Nyní již má knihovna předtím stávala v jednom rodinném domku v Brně, a to až do skonu jeho obyvatel. Teď přešla ke mně, a nejspíš se mnou bude zrovna tak dlouho. Hřeje mě na srdci pomyšlení, jaké knihy v ní asi bývaly, a jaké v ní ještě budou…
Kromě knihovny je můj pokoj ale obohacen ještě o jeden kus nábytku, kterým je stolek z Ikey pasovaný na šicí stolek. Když začala moje vášeň pro šití nabírat na obrátkách, ukázalo se jako velice nepraktické mít v jedné skříňce látky, jinde zase jehly, a všechno ostatní drobné příslušenství a šicí stroj uložené někde mezi tím. Zkrátka to nebylo pořádně kam dát. Svůj šicí koutek jsem ihned pokřtila a jsem s ním nanejvýš spokojená! Celý tento měsíc jsem pracovala na svém třetím šicím projektu, prvním plnohodnotném cosplayi, a i když jsem měla docela obavy, jak to celé dopadne, zbývají už jen poslední detaily a bude hotovo. V šití mi moc pomohla šicí panna, které říkám panna Áňa, a rovněž jsem jí dostala k narozeninám. Moc šikovná věc, taková šicí panna; má na sobě totiž spoustu otočných knoflíků, díky kterým si na ní můžete nastavit své míry. Už si nedovedu představit šití bez ní a jsem velice ráda, že se teď díky ní mohu pustit i do složitějších projektů. Jakmile ale došiju rozdělaný kostým, budu se nějaký čas věnovat šití své podzimní garderóby. A hlavně budu konečně šít z něčeho jiného než z černé látky – šila jsem z ní poslední dvoje šaty (těmi druhými myslím šaty Nočního dvoru, o kterých jsem v září také psala), a už se mi z té neustálé černé motá hlava. 😅
Měsíc září zakončila svatováclavská pouť ve Staré Boleslavi. Byla jsem se podívat na příjezd relikvie, kde jsem si našla krásné místo s dobrým výhledem, aby se přímo přede mě postavil kameraman z Primy. Viděla jsem tedy úplné prd, ale přesto tam byla hezká atmosféra. Když se ještě před příjezdem začali scházet kněží, Orlové si nacvičovali tasení kordů a mladí skauti ohrazovali místo pro příjezd lany, cítila jsem příjemné propojení a sounáležitost. Užila bych si to samozřejmě mnohem víc, kdyby se sem nepřišli podívat i lidé, kteří moc netuší, jak se na takové události chovat, ale co se dá dělat. Aspoň, že má svatováclavská meme jsou konečně aktuální. 😁 To druhý den poutě jsem takové trable řešit nemusela, neboť mě skolil nějaký „moribundus“. Nešla jsem tedy na mši, promluvy na Mariánském náměstí sledovala pouze v televizi, a byla jsem ráda, že jsem ráda. Zároveň mám ale velkou radost, že jsem si na nemoc vybrala dny, kdy je venku nepříznivé počasí, prší, a já můžu z postele zabalená v dece sledovat tu průtrž mračen skrz střešní okno. A když si k tomu ještě vezmu knihu a čaj, jsem nejspokojenější a mám splněná všechna svá podzimní přání!
Na úplný závěr tu mám jednu haiku složenou na koleni, která je speciálně pro všechny milovníky podzimu a odpůrce léta – tedy pro ty, jejichž preference jsou stejné jako ty mé. Snad si nově nastalé nejkrásnější roční období také řádně vychutnáte! Tento měsíčník byl o něco kratší a méně bohatý, než je mým zvykem a cílem, ale je to to nejlepší, čeho jsem ve své současné zaneprázdněnosti schopná. Snad jste si jej i tak užili. A já jdu pokračovat v Krásném tajemství od Louise Pennyové, protože další díl inspektora Gamache už tento měsíc nemohu vynechat.
Leje jak‘ z konve,
Je sychravo a kosa,
Ach, to je krásně!