Když se mi do ruky dostal recenzní výtisk knižního rozhovoru s hercem Štěpánem Kozubem, ještě jsem ani nezačala číst a už jsem přemýšlela, jakou legraci bych do své volně pojaté recenze mohla zakomponovat. Se Štěpánem Kozubem jsem se poprvé setkala během karantény díky seriálu sKORO NA mizině, ve kterém hrál spolu s herci ze svého domovského Divadla Mír. Je to naprosto dokonalý počin, který jsem viděla už několikrát, a hlášky z něj umím nazpaměť. Pak jsem ale knížku začala číst, setkala se se Štěpánem Kozubem takovým, jaký je mimo svou roli komika, a došlo mi, že vůbec nemám chuť pokoušet se o vtipy a legraci.
Štěpán o sobě už v několika rozhovorech říkal, že ve skutečnosti je úplně jiný, než na jevišti nebo před kamerou. Že v soukromí je introvert a vůbec nemá potřebu chrlit jeden vtip za druhým. Samozřejmě je mi jasné, že každý herec je v soukromí jiný, než jakého ho známe, ale já jsem si zkrátka Kozubovu komickou personu nedokázala s takovou povahou spojit. Jste-li fanoušky tohoto hrdého Ostraváka, který sice není jukebox na historky, ale zaručeně vás pobaví tak, až vám potečou slzy, pak to možná máte stejně. A právě vás by mohla zajímat kniha s podtitulem Klaun se zamáčknutou slzou, v níž Štěpán při rozhovoru s novinářkou Zuzanou Burešovou odhaluje takový kus své ztrápené umělecké duše, jako nikdy předtím. Je ale potřeba říct, že toto je pouze můj vnitřní pocit. Kniha se vůbec nesnaží Kozuba vykreslit jako nějakého nadčlověka, velkého ubohého umělce, který se čtenářovi chystá kázat o životě – ne, tohle je obyčejný rozhovor s příjemným člověkem, ze kterého si každý může vzít, co jen bude chtít. A já si z toho, možná proto, že jsem podobně citlivá, odnáším tento obraz.
Kupodivu to není vůbec veselé čtení. Kozub se pouští do vypravování a postupně na něco málo přes tři sta stranách popisuje svůj život od dětství až po současnost. Z jeho slov je povětšinou cítit silná melancholie, jindy bolest a obrovské vnitřní trápení. Ale legrace a humor, který ho vždy provází na jevišti, ten k mému překvapení ani jednou.
Zpočátku jsem k formátu knižního rozhovoru chovala pochyby. Je to obyčejný rozhovor, denně si jich můžeme v časopisech přečíst spousty, tak v čem bude v knižní podobě jiný? Znám a ráda čtu knižní rozhovory Martina Moravce, který je ale vede jako dialog. Vzhledem k tomu, že hovoří s odborníky, jejichž obory pro běžné čtenáře nejsou snadno pochopitelné, ptá se a interaguje za čtenáře – vede tedy zpovídanou osobnost k tomu, aby blíže vysvětlovala detaily své práce. Funguje mu to skvěle, ale jak to bude v tomto případě, když je pracovní obor zpovídaného oborem čtenářům dobře známým? Odpověď je ale stejná: rovněž to funguje skvěle. Velkou roli zde ovšem hraje osobnost Štěpána Kozuba. Kdyby se rozhodl napsat autobiografii a využít, stejně jako většina slavných, služeb ghostwrittera, těžko by mohla vzniknout takhle silná kniha. Formát knižního rozhovoru k němu dokonale sedí a čtenáři snadno předá velmi syrové emoce.
Zuzana Burešová na první pohled klade, alespoň mně to ta přišlo, trochu zvláštní otázky. Svým způsobem by se dalo říct, promiňte, že slabé. Zdály se mi nevýrazné, rozhovor neposouvající. Ale zhruba kolem sté stránky jsem si uvědomila, že ač jsou to otázky nenápadné, rozhovor vedou přesně tím správným směrem. Výše píši, že Martin Moravec při svých knižních rozhovorech svým způsobem zastupuje čtenáře. To Zuzana Burešová se drží v pozadí a funguje jen jako navaděč, který jemně koriguje směr rozhovoru a určuje, do jaké hloubky Kozubova nitra sestoupíme. Jen díky tomuto přístupu funguje celá kniha tak dobře.
Štěpán Kozub se mi nyní jeví jako člověk velice zraněný. V dětství si prošel ošklivou šikanou, a možná kvůli ní je na sebe teď tak tvrdý. V dnešní době se stává řekněme trendem vinit za špatné věci, které se nám dějí, své okolí. Hledat viníka, kterým je někdo jiný než my. Kozub mě příjemně překvapil svým vnitřním nastavením, díky kterému dokáže říct, že vinit někoho by bylo špatné, protože i on sám je součástí toho problému. Možná proto nezahořkl, ale stal se z něj vyrovnaný a klidný člověk, jehož vnitřní svět nezná mezí, a který je ohromně inspirativní. Když mluvil o své práci, mluvil o ní zásadně s obrovskou láskou a pokorou.
Někdy mají slavní lidé ve svých autobiografiích nebo při obyčejných rozhovorech tendenci předávat svoje rádoby pravdy. Tady jsem to nikdy nepostřehla. Nikdy jsem ani nezahlédla náznak toho, že by se Štěpán chtěl nad čtenáře povyšovat a kázat například o smyslu život. Ne, on zkrátka vypráví. Probírá se svou duší, svým nitrem, a pouští čtenáře do své hlavy. Já jsem mu, obrazně řečeno, visela na rtech a užívala si tu paletu emocí, kterou Štěpán postupně vybarvoval.
Po dočtení jsem upadla do zamlklého stavu a v mysli se mi rozhostili klid a ticho. Cítím ale i mnoho dalších emocí, takové, které ještě nemám prozkoumané. Jistě ale vím, že ve mně tato kniha bude překvapivě ještě dlouho rezonovat. Byla pro mě setkání s velkým a těžkým smutkem, který byl ale zároveň vlastně příjemný. Tak bych možná Štěpána Kozuba nakonec popsala, kdyby se mě na to někdo zeptal; jako příjemně smutného. Sem jsem plánovala fórek, že je rozvinutý jako německý průmysl, py.o, ale jaksi se to nehodí, že? Vůbec jsem takové čtení nečekala, ale jsem za něj hrozně ráda. Je to příběh něčího obyčejného života, a přesto se mnou takhle zamával…
Štěpán Kozub: Klaun se zamáčknutou slzou vydává v Našem nakladatelství pod značkou TALK. TALK je zbrusu nová značka a budou pod ní vycházet jen a pouze knižní rozhovory. Měsíc po knize se Štěpánem Kozubem, která je v TALKU první a vychází 25. září, vyjde rozhovor s Jaroslavem Fiedorem, palubním střelcem vojenského vrtulníku. Moc se těším, co si pro nás v Našem nakladatelství připraví jako další. Knižní rozhovory jsou něco, co jsem nevěděla, že potřebuji.
Tuto knihu bych ráda doporučila všem Kozubovým fanouškům, kteří by svého oblíbeného herce rádi poznali z úplně jiného úhlu. A pak i těm, kteří se rádi zajímají o lidské osudy. Je to jednohubka, kterou máte přečtenou za chvíli, ale jen tak na ní nezapomenete. Protože je to rozhovor, nemohu ho nijak bodově ohodnotit – tady není k hodnocení stylistika textu nebo forma psaní, a kdybych opravdu udělovala své obvyklé číselné body, bylo by to hodnocení cizího osudu. Věřím ale, že i bez toho poznáte, jak krásné čtení to pro mě bylo.
Ke čtení mi byl výměnou za upřímnou recenzi ještě před vydáním poskytnut recenzní výtisk. Děkuji za něj do Knih Dobrovský! Finální verze knihy, kterou v knihkupectvích najdete od 25. září, bude v pevné vazbě, a kromě textu nabídne šestnáct barevných fotografií ze soukromého archivu Štěpána Kozuba. Díky nim bude finální zážitek jistě ještě bohatší.
Tento příspěvek bych ráda ukončila jedním krátkým úryvkem, ze kterého vám hned bude jasné, o kolik jiný je Štěpán Kozub, komik a herec, a Štěpán Kozub, klaun se zamáčknutou slzou…
Já jsem v podstatě klidný člověk. Lidi mi někdy říkají: „Co ti je? Jsi smutný?“. A já říkám: „Ne, jsem klidný.“ Mně je takhle dobře, v tom tichu. V té mé niternosti.