Když slyším, jak se někdo chlubí, že od školy nepřečetl žádnou knihu, je mi ho líto. Čtení, ať už v dospělosti nebo v dětství, vám dává mnohem víc než jen slovní zásobu a cit pro práci s jazykem. A teď nemluvím o tisíci životech, které čtenář prožije díky čtení, teď mluvím o hodnotách, pohledu na životní trable a nuancích mezi tím, co je dobré a co špatné. Možná vám to přijde banální, vždyť dobro a zlo, to je přece jasně rozpoznatelné. Ale není to tak, ne celé. Samozřejmě se s vámi nebudu přít o tom, že každý člověk (až na lidi psychicky narušené) ví, že vražda je špatná (ovšem najdou se i případy, kdy zanedbávané děti zabijí své vrstevníky jen proto, že jim rodiče neřekli, že je to špatné)… Ale už bych se s vámi přela v tom, že ne každý ví, jaké hodnoty jsou důležité, jak se k sobě chovají praví přátelé či že prostý život neznamená špatný život. Až před nedávnem, když jsem se nad tímto tématem pořádně zamyslet, uvědomila jsem si, že čtení po celou dobu dětství mi dalo mnohem víc než lásku k českému jazyku. Knihy mě formovaly, mou podstatu i celý můj charakter. Jedněmi z těch, které na mě měly největší dopad, jsou knihy od Jaroslava Foglara. A proto tento Retro kousek věnuji jeho Záhadě hlavolamu.
Veliké a děsivé tajemství leželo zaprášeno někde ve spleti ulic města, v tajemných jejich zákoutích, dvorech a věžích. Tajemství, kolem kterého přecházely celé generace hochů, až osud rozhodl, aby Rychlé šípy začaly nevědomky rozplétat tajná jeho vlákna, zamotaná a zpuchřelá.
Jistě se zde nenajde nikdo, kdo by nezaslechl alespoň drobný útržek věty o Rychlých šípech (předpokládám, že ano, a že tyto řádky čtete, abyste si na ně mohli zavzpomínat). Ale stejně si to zopakujme: Rychlé šípy jsou chlapecký klub, který tvoří Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka. Tato pětice společně zažívá nejrůznější dobrodružství, ale také mezi sebou nachází porozumění a tříbí si charakter.
Klub založil Mirek Dušín, který je z chlapců nejstarší a dohlíží, aby z mladších chlapců vyrostli čestní lidé. Jen o kousek mladší je Jarka Metelka, který Mirkovi pomáhá ve „výchově“ mladších, a také zastává úlohu klubovního písaře. Jindra Hojer je vždy upravený blonďatý chlapec. Zbylé Rychlé šípy mají často legraci z toho, že se nikdy nezapomene pěkně učesat (vlasy mu ostatně závidí většina dívek ze školy). Díky Jindrovi se my, čtenáři, často dozvíme mnoho informací o Stínadlech či chlapcích a děvčatech z okolí, které jsou jinak pro Rychlé šípy dobře známe, neboť do města se Jindra s rodiči nastěhoval teprve před třemi roky.
Červenáčka bezpečně poznáte podle červené čapky, kterou má za každé příležitosti na hlavě. Tedy, abych nemluvila nepravdu, nasazenou jí má pouze venku. Jeho rodiče pro tuto pokrývku hlavy nemají pochopení, a tak jí po příchodu domů většinou zahodí pod postel. Pro svou vznětlivou povahu se jednou dokonce rozkmotří s ostatními hochy, a také bývá za odmlouvání doma často bit. Mirek a ostatní se ho snaží usměrňovat. A daří se jim to – pro své kamarády by Červenáček koneckonců udělal všechno na světě. Posledním členem klubu je Rychlonožka, vtipálek, který občas neví, kdy přestat mluvit. Spolu s Červenáčkem jsou v klubu nejmladší, a bydlí v domě, kde si chlapci zařídí klubovnu.
A teď schválně: kdo z vás si vybaví, jak Rychlé šípy vznikly? Pokud lovíte v paměti, ale stejně si to ne a ne vybavit, dobře vám rozumím. Rychlé šípy už tak silně patří k sobě, že myšlenka na to, že někdy neexistovaly, je směšná. 😀 Bylo to takhle: Jarka Metelka se jednou dostal do křížku s partičkou kluků, kteří si říkali Černí jezdci. Když viděl tu přesilu, která se na Jarku chystá, čestný Mirek mu pomohl utéct. Černí jezdci si to ale nenechali líbit, a Jarku s Mirkem by čekala pěkná nakládačka, kdyby je Jindra Hojer, se kterým se tenkrát vůbec neznali, nevpustil do dvora domu, kde bydlel. Jarka s Mirkem se stihli jen těsně ukrýt, než se do dvora vřítili Černí jezdci. Chlapci se stali kamarády, a po nějaké době se k nim přidali i Červenáček s Rychlonožkou.
Dalšími postavami, a určitými protiklady k Rychlým šípům, jsou Vontové. Vontem může být každý, kdo žije ve Stínadlech, ne úplně slušné čtvrti. Stínadla se nachází za Rozdělovací třídou a je známo, že tam žijí divní lidé. Ten, kdo žije na opačné straně Rozdělovací třídy, tak jako Rychlé šípy, se nazývá Druhostraník, neboť žije na Druhé straně. Kdybyste měli pro strach uděláno a chtěli se do Stínadel vydat, nikdy si nezapomeňte na klopu kabátu připnout špendlík se žlutou hlavičkou. To je symbol Vontství, který nosí každý Vont, a díky kterému nebudete ve Stínadlech tak nápadní. A když už byste na nějaké podezřívavé Vonty přeci jen narazili, nevyvolávejte zbytečné bitky a úslužně hlaste: „Žlutá je barva naše!“
Rychlé šípy se poprvé objevili v časopise Mladý hlasatel v roce 1938. Jejich příhody měly původně komiksová zpracování, a prvním plnohodnotným románem, ve kterém se hrdinové objevili, je právě Záhada hlavolamu. Spolu s knihami Stínadla se bouří a Tajemství velkého Vonta tvoří trilogii zvanou Dobrodružství v temných uličkách (nebo prostě řečeno stínadelskou trilogii). Jaroslav Foglar si dal za cíl vymyslet vtipný a zajímavý příběh, který by ale zároveň poučoval chlapce i děvčata o kamarádském a čestném jednání, a podněcoval jejich nejlepší vlastnosti. Zušlechťování dospívajících duší ovšem nebyl jen jeho literární cíl, byl to i dá se říci cíl jeho života. Pan Foglar nebyl jen spisovatel, byl především vedoucí chlapeckého oddílu a táborový vedoucí. A to celých šedesát let. Jeho skautskou přezdívkou byl Jestřáb, a děti ho měly moc rádi. Nezkazil žádnou legraci, ale nestrpěl bezpráví a nečestné jednání. Vytvářel příjemné prostředí a nepochybně obohatil život mnoha chlapců i dívek.
Celkově napsal Jestřáb 20 knih a mnoho povídek a komiksových příběhů (stovky komiksů jen o Rychlých šípech). V žádné foglarovce nechybí humor, dobrodružství a nabádání ke správnému chování. Z našeho pohledu bychom nejzásadnějšími Foglarovými díly nazvali Hochy od bobří řeky a knihy o Rychlých šípech. Jsem si ale jistá, že on by prohlásil, že nejdůležitějším bylo psaní kroniky Pražské Dvojky, oddílu, který vedl. Moc se mi líbí tento citát, který dokonale vyjadřuje, jak oddaný byl Jestřáb Dvojce:
„Za sto let ode dneška nebude záležet na tom, kolik peněz jsem měl v bance, v jakém domě jsem bydlel nebo v jakém autě jsem jezdil, avšak svět může být jiný, protože jsem byl důležitým v životě hochů.“
Výtisk Záhady hlavolamu, který jsem četla, pochází z roku 1969 a vydalo jej nakladatelství Blok. Font, jakým je text psán, je typický pro psací stroj. V knize nejsou zbytečně vynechávané stránky, ať kapitola skončí, kde chce, vždy se pod ní hned objeví červený název a číslo kapitoly. Přímá řeč je značena obrácenými latinskými uvozovkami (v Retro kousku už o nich byla řeč ve spojitosti s Kmotrem Maria Puza).
Co vlastně odstartovalo události, kterými žila celá Druhá strana? Byl to nápad Rychlých šípů napsat oběžník? Nebo podivná kresba nakreslená křídou na zdi? Možná obojí dohromady. Pětice hochů z Rychlých šípů se rozhodne pídit se za původem kresby, o které již ví, že se jí říká ježek v kleci. Aby měli co nejlepší příběh pro čtenáře svého klubového časopisu, který vznikl z oběžníku, nazvaného TAM-TAM, vypraví se i do Stínadel odkud ježek v kleci pochází, a kde žádný Druhostraník není vítán. A že to jsou nebezpečné výpravy! Ve Stínadlech se totiž něco děje, Vontové jsou nepokojní a často dochází na Rozdělovací třídě k bitkám.
Rychlé šípy se dostanou na stopu původního majitele ježka v kleci, zapletou se s Vonty, odhalí kus jejich historie, a spatří něco, co žádný „stínadelský vetřelce“ nikdy spatřit neměl. Po celou dobu svého mnohdy děsivého dobrodružství se ale chovají poctivě a jako správní kamarádi, a se svým okolím jednají slušně, i když si to někteří nezaslouží.
Foglar dal do každého svého příběhu nepochybně kus sebe. Avšak v tomto vydání Záhady hlavolamu je z něj ještě o trochu více než jinde. Kniha sice má 227 stran, ale samotná Záhada jich zabírá jen 170. Ve zbytku knihu popisuje Jestřáb jak to u nich v oddíle chodí, návody na venkovní i vnitřní hry a vypráví historky z tábora. Jsem z tohoto „bonusu“ dočista nadšená, protože vidím, že svět, kde se k sobě lidé chovají bezpodmínečně hezky, je reálná záležitost. Tipla bych si, že jde o výňatek z článků, které psal pro Mladého hlasatele nebo časopis Vpřed. Vydání z devětašedesátého roku mohu jen doporučit. Kdybyste jej někde viděli, hned po něm skočte! Nemusíte se obávat archaismů, sem tam se objeví zastaralý tvar nějakého slova (například myslil, bydlil, čtli…), ale nic nepřekonatelného to není.
(Zajímavost: V článcích na konci knihy se na rozdíl od samotného románu zachovalo používání předložky s/se v situacích, kde dnes používáme předložky z/ze (např. ze stolu se dříve psalo jako se stolu). Z/ze se začalo používat až po roce 1947, můžeme proto přibližné napsání těchto článků datovat do let 1935 (kdy začal psát do časopisů) až 1947.)
V tomto vydání si autor neodpustil dokonce dvakrát vstoupit do příběhu s nějakou svou poznámkou, která je graficky oddělená od textu. Poprvé přidá komentář o zradě mezi přáteli, podruhé nabádá k takovému chování, aby si z něj mladší mohli vzít příklad. Graficky zajímavé mi také přišly situace, když chtěl autor dát na něco důraz: jednoduše přidal mezi každé písmenko z dané věty či slova ještě jednu mezeru.
Záhada hlavolamu má vše, co by měl správný příběh mít. Nedá se jí zhola nic vytknout! Pokud byste zatoužili podívat se na tento příběh z jiné perspektivy, mohu doporučit audioknihu „Rychlé šípy“ od Suphraphonu, kde najdete lehce zkrácené všechny tři příběhy ze Stínadel. Velmi se mi také líbil film z roku 1993, který do rolí Mirka, Jarky, Jindry, Rychlonožky a Červenáčka obsadil chlapce přesně odpovídající Foglarovu popisu. Od chvíle, kdy jsem tento film viděla, jsem si tak Rychlé šípy představovala v každém dalším příběhu.
Na Foglarův úspěch se snažilo navázat mnoho autorů či výtvarníků, ale nic se mi nelíbí tak, jako originální příběhy. Ty jsou jedinečné, stejně jako Foglarův nenapodobitelný styl. Ne, nebojím se ho nazvat nenapodobitelným. Nikdo jiný podle mě nedokáže předat tak jasné poselství s takovou elegancí a šarmem. Stejně jako nepodporuji případná pokračování z per jiných autorů, nesouhlasím ani s užíváním hochů z Rychlých šípů – nejčastěji Mirka – jako vzor poctivosti a čestnosti v až hanlivém slova smyslu. Tedy jako oslovení člověka, s kterým není žádná legrace a je to takový „škrobený panák“. Nepovažuji Mirka ani za přemrštěně dokonalého jedince, podle mě je jen mimořádně dobrým člověkem.
Rychlé šípy bych doporučila ke čtení každému dospívajícímu, možná lehce mladšímu, člověku bez ohledu na pohlaví. Jste-li rodič, dovolím si na vás apelovat: předčítejte o Rychlých šípech svým dětem nebo jim je pořiďte k samostatnému čtení. Je totiž možné, že si z toho odnesou hluboký zážitek do budoucího života, tak jako já. A nenechme Foglarovy příběhy zaniknout, doporučujme je ke čtení, i když nejde o novinky z pultu knihkupců. Skrývá se v nich ponaučení, ze kterého můžeme čerpat po celý život. Jaroslav Foglar zemřel v roce 1999, ale jeho odkaz žije dál v mnohých z nás – ve mně, a možná i ve vás.
Nelze hodnotit jinak než 10/10. A i to považujte pouze za symbolické, neboť skutečná bodová hodnota tohoto příběhu je podle mě mnohem vyšší.