Málokdy se stane, abych přečetla knihu a až poté zjistila, jak spojená s ní jsem. Nemyslím nějaké duchovní spojení, myslím faktické spojení. A přesto se mi přesně tohle stalo po dočtení Černého korzára od Emilia Salgariho, dnešního Retro kousku. Své překvapivé spojení s Černým korzárem v textu samozřejmě také vysvětlím, ale teď se zaměřme na knihu jako takovou…
„Jenom jeden člověk z celé Tortugy si troufne tak blízko k španělské pevnosti.“
„O kom to mluvíš?“
„O Černém Korzárovi přeci!“
V sedmnáctém století se po karibském moři plavilo mnoho nejrůznějších lodí, od těch obchodních, až po ty pirátské. Je samozřejmé, že pirátů se jak běžní námořníci, tak lidé žijící v ostrovních městech, která piráti často napadali, obávali mnohem více než obchodníků. A nejobávanější byli piráti z Tortugy, konkrétně tři bratři, kteří si říkali Rudý, Zelený a Černý korzár. Pro někoho byly jejich činy a historky o nich natolik neuvěřitelné, že je považovali za pouhé legendy. A přesto byli více než živí a vytrvale šli po krku španělskému šlechtici Van Gloudovi, který má na svědomí smrt zbytku jejich rodiny.
V roce 1680 Černý korzár zjišťuje, že hon za pomstou a kořistí odnesl na životě po Rudém korzárovi i Zelený korzár. Zůstal sám, pouze s věrnou posádkou své proslulé lodi Blesku, ale s o to větší touhou po pomstě. Přísahal sobě i svým bratrům, že vyvraždí celou Van Gouldovu rodinu, přesně jako to Van Gould udělal jemu. To ale netušil, že kromě mnoha šlamastik, ze kterých se díky své odvaze a inteligenci dokáže dostat bez větší úhony, mu život připraví i jednu ve formě lásky. Takové, která ho staví do rozporu mezi rozumem a srdcem.
Černý korzár v originále poprvé vyšel v roce 1898 pod názvem Il Corsaro Nero (přiznám se, že je mi sympatické že i se svými velmi špatnými znalosti italštiny si to dokážu přeložit 🙂). To víte, že okamžitě zaznamenal úspěch! Emilio Salgari píše věcně, napínavě a úderně. A Černý korzár je nesmírně odvážný hlavní hrdina, jehož příhody nelze sledovat jinak než se zatajeným dechem.
„Teď jim dáme pokoj,“ rozhodl Černý korzár. „Musíme šetřit náboje a pak, a to si, Carmauxi, pamatuj, na lidi, kteří se nemohou bránit, se nestřílí.“
Celá kniha se odehrává v dobách, kdy začalo být pirátství velmi populárním, leč ne tak docela zákonným „povoláním“. Nechybí proto mnoho popisů námořních bitev, které na palubě Blesku Černý korzár a jeho posádka zažili a vyhráli. Na kořisti ale zase tak Černému korzárovi nezáleží. Zajímá ho jen pomsta, kterou musí vykonat. Vrhá se proto často do velice nebezpečných, často až sebevražedných misí, ze kterých jen tak tak vyvázne živ. Samozřejmě na to není sám, po celou knihu ho doprovázejí jeho nejzkušenější muži: Carmaux, Van Stiller a černoch Moko. Ovšem díky tomu, že je čestný (v rámci možností 😅) a vždy drží své slovo, získává mnoho spojenců a dobývá si úctu.
Je jasné, proč se stal Černý korzár tak populární knižní postavou. Kromě již zmiňovaných hrdinských vlastností je i vynikajícím šermířem, takovým, s nímž se v souboji zapotí i ti nejlepší – není však dokonalý, sám přiznává, kdy měl v soubojích namále či kdy udělal chybu (není tedy tak bezchybný jako například Shane z knihy Osamělý jezdec, která se také objevila v Retro kousku). Černý korzár ani v těch nejhůře vypadajících situacích neztrácí hlavu a zachovává si ledový klid. Své druhy často uklidňuje průpovídkou, že „dokud člověk dýchá, má naději“. A kdo jsou oni, aby nevěřili svému kapitánovi, že?
Uvědomuji si, že příběh může vypadat monotónně. A ono se vlastně děje neustále to samé, Černý korzár je na stopě Van Gouldovi, dobude kvůli němu nespočet pevností a užuž má Van Goulda na mušce… jenže tenhle starý šlechtic je liška podšitá podobně jako sám Černý korzár, a lstí se mu vždy podaří uniknout. Černý korzár tak může padnout i do zajetí či málem přijít o život. Ať je ale tato šablona omílaná kolikrát chce, její čtení vždy stojí za to!
„A co jste ještě slyšela?“ zeptal se velitel pirátů pobaveně. „Že oba vaši bratři, Rudý a Zelený korzár, byli oběšeni.“ Dívka se zarazila.
„Jen pokračujte, prosím.“
„Už nemám odvahu,“ řekla Vlámka v rozpacích.
Mohlo by se zdát, že se Černý korzár vrhá za pomstou víceméně bezohledně a ve chvílích, kdy svým pirátům poručí, aby odvedli pozornost od jeho proniknutí do města tím, že jej napadnou a dost možná u toho přijdou i o život, jedná jen ve svém zájmu. Tak to ovšem není, právě kvůli tom, aby mohli drancovat města a nakrást si co největší kořist, se mladí i staří muži k pirátům dali. A to, že mohou přijít o život dobře věděli.
Autor se pohybuje na pevnině jak ve větších městech, tak i v džungli. Má cit pro popis flóry a fauny, díky čemuž jsem se dozvěděla mnoho nového. Často zmiňuje jak on sám v roli vypravěče, tak jedna z jeho postav černoch Moko, jak se danému zvířeti či plodině říká v domorodých jazycích, což bylo opravdu zajímavé.
Také chvastoun se chystal k souboji. „Okamžik, caballero. Dřív než zkřížím svůj kord s vaším, mám právo znát jméno svého protivníka.“
„Ty chceš znát mé jméno? Tím hůř pro tebe. V životě už nebudeš mít čas jej někomu povědět.“
Černý korzár se přiblížil k chvastounovi a něco mu pošeptal do ucha. Ten plný hrůzy ustoupil o dva kroky, a než mohl prozradit tajemství, které se právě dozvěděl, už se musel bránit prudkému výpadu velitele pirátů.
Don Gamara nebyl špatný šermíř, ale rychlý a obratný protivník mu nedovolil jedinou nebezpečnou ránu. Za necelé dvě minuty začal chvastoun ustupovat. Cítil, že jsou to poslední chvíle jeho života. Černý korzár se podobal dorážejícímu jaguáru, jeho pohled byl zabodnut do očí soupeřových, jako by ho chtěl uhranout. Najednou se Španěl octl zády u stěny. Zbledl, na čele se mu objevily krůpěje studeného potu.
„Dost,“ zachroptěl zoufale.
„Ba ne. Mé tajemství musí zemřít s tebou,“ odpověděl Černý korzár.
Tahle dobrodružná knížka se těšila takové oblibě, že je logické, že Emilio Salgari napsal i pokračování. Celkem jeho pirátská sága čítá pět svazků, které jdou po sobě následovně: po Černém korzárovi spatřila světlo světa v roce 1901 i Královna Karibského moře (italsky La regina dei Caraibi), která na události Černého korzára přímo navazuje a uzavírá je. V roce 1905 je následovala třetí kniha Emilia Salgariho, která na ty první dvě navazuje volně, a která se jmenuje Jolanda, dcera Černého korzára (italsky Jolanda, La figlia del Corsaro Nero). Syn Rudého korzára, Il figlio del Corsaro Rosso, vyšel v roce 1908, a příběhy, které před deseti lety odstartoval Černý korzár uzavřela ještě v tom samém roce knížka Poslední piráti (Gli ultimi filibustieri). K naší velké smůle ale v češtině nevyšly jiné než ty„základní“ knihy o Černém korzárovi, tedy první a druhý svazek.
Černý korzár vyšel v italštině v mnoha vydáních a převyprávěních. Ten samý příběh mohl mít jak 131, tak skoro čtyři sta stran. V češtině se ale používají pouze dva překlady a převyprávění, přičemž já jsem četla ten, který vyšel ve zkrácené verzi společně s Královnou karibského moře jako stý svazek edice Knihy odvahy a dobrodružství (všeobecně známé jako KOD a rozpoznatelné podle čtyř pruhů na hřbetu). Na svědomí jej má překladatel Vladimír Henzl, který odvedl vynikající práci, a kniha jako taková letos slaví už třicáté šesté narozeniny (vyšla tedy v roce 1988 🙂).
Příběh jsem si ohromně užila a až na konec, který mi přišel až příliš osekaný, jsem s ním moc spokojená. Je obohacen i o ilustrace, odhadovala bych, že kreslené tuží. Nevím, zda je to stářím knihy, ale velká většina ilustrací mi přišla až příliš tmavá. Musela jsem zapojit poměrně dost představivosti, abych dokázala rozpoznat, co jednotlivé černé skvrny znamenají. Je-li to vada tisku, je to velká škoda, protože ty ilustrace, které jsou na sto procent rozpoznatelné, jsou plné atmosféry a moc povedené.
Jakmile Španělé viděli, že jim piráti zatarasili cestu, rozhodli se k boji. Jejich postavení bylo lepší než postavení pirátů, měli více děl, fregata byla větší než Blesk. Černý korzár se však přesily nezalekl, spoléhal na obratnost svých lidí. Nařídil, aby každý střílel, jak uzná za vhodné. Rozpoutala se zuřivá bitva. Nejlepší střelci z řad pirátů vyšplhali do strážných košů na střižnách a mezi ráhna a odtud zasypávali palubu španělské lodi deštěm kulí. Málokdy se přitom minuli cíle.
Protože jsem kvůli nedostatku volného času strávila s Černým korzárem poměrně dlouhý čas, bylo mi dvojnásobně tolik líto, že po jeho dočtení už nemám co číst, protože zmiňované tři navazující svazky u nás nikdy nevyšly. Tady je ale třeba se zastavit, a zaslovíčkařit si. Nevyšli knižně, to ne, ale byli spolu s první a druhým dílem ve volných adaptacích zfilmovány! Třikrát hurá!
Černý korzár je i vděčnou předlohou mnoha filmových a televizních adaptací. Mohu vám moc doporučit film Pomsta Černého korzára z roku 1971, který je volně dostupný na Youtube. Ten sice nevypráví o událostech, o kterých napsal Emilio Salgari, ale i tak stojí za shlédnutí. Najdete v něm totiž strhující šermířské scény i záběry lodí. Černý korzár zde dokazuje svůj charakter, když v dražbě přeplatí ostatní korzáry, kteří se právě chystají koupit zase od jiného korzára kořist v podobě dvou mladých a spanilých dívek. Zatímco ostatní korzáři se chystali si s dívkami užívat i proti jejich vůli a bůhvíco ještě, Černý korzár je bere na svou loď a nezkřiví jim ani vlásek, dokud nepřijde výkupné. Jenže to by přitažlivost mezi ním a jednou z dívek nemohla být tak spalující. Černého korzára, který je zde ovšem nazýván Blackem (tedy „černým“), navíc hraje uhrančivý Terence Hill. Pomsta Černého korzára je jednoznačně povinným filmem pro milovníky klasický dobrodružných filmů.
„Veliteli, to není jenom tak, to by nás taky mohlo stát krk.“
„Víš vůbec, kdo je Černý korzár?“
„Jakpak bych nevěděl. Nejstatečnější ze všech pirátů, co jich Tortuga zná.“
Hraných filmových adaptací je habaděj, já bohužel shlédla jen tuto, ale animovaná je jen jedna. A to je mé spojení s Černým korzárem. Dříve než jsem vůbec uměla číst jsem totiž hltala animovaný seriál vyrobený podle knihy Jolanda, dcera černého korzára. Jak já jsem jej milovala! Dokonce mě bratránek podle této neohrožené pirátky, ženy velící tolika silným mužům, překřtil na Jolandu (zní to totiž podobně jako mé jméno Jolana). Nyní bych klidně upsala svou duši peklu, kdybych dokázala sehnat DVD s jakoukoliv ze tří sérii Jolandy, dcery Černého korzára. Zatím bohužel neslavím úspěch, jelikož je to opravdu starý seriál, ale nepřestávám doufat, že si jej ještě někdy pustím a zavzpomínám si na dětství.
A je to, máme za sebou další Retro kousek! Černého korzára hodnotím jak jinak než 10/10 a moc vám jej doporučuji. Kniha je to poměrně snadno sehnatelná, takže věřím, že vám přinese jen samé příjemné prožitky!
Když piráti, kteří čekali před domem, spatřili svého velitele, ze samé radosti, že žije a že se nedostal do rukou Španělům, začali křičet:
„Ať žije Černý korzár! Ať žije náš kapitán!“
Comment