Pokud vás silně rozrušuje ztráta kontroly nad situací, ani nečtěte dál! Tahle kniha totiž nebude pro vás. Při čtení Útočištěm od Jérôma Loubryho nikdy nevíte, na čem jste. Můžete mít tisíce teorií, ale stejně se podle mě netrefíte… S každou další přečtenou stranou se odhaluje nová vrstva příběhu, jako když se loupe cibule. Kdybych měla Útočiště nějak popsat, stačilo by mi k tomu jedno slovo – geniální! To totiž Útočiště skutečně je. Zároveň je to ale pro mě, jakožto pro blogera, který o něm chce napsat článek a doporučit jej dál, noční můra.
A je to tady. Časový zlom, kdy se přítomnost zhroutí a vrhne nás zpátky do minulosti. Další stěhování. Opustit další místo a hledat útočiště jinde. Znovu utíkat pod šedivou klenbou nejisté oblohy. Znovu cítit pálení jizev na zápěstí. Recitovat si starou báseň, aby zapomněla.
Ke knize Útočiště vydané v roce 2020 v nakladatelství Metafora dostala přes Verču píšící blog Ztracena v Praze. Měli byste vědět, že Verča doporučuje pouze a jen úžasné knihy. A když mi něco doporučí, jsem tak nějak připravená, že půjde o minimálně devíti bodovou záležitost. Pokyny zněly jasně: přečti si Útočiště, ale dopředu si o něm nic nečti. A tak jsem také udělala.
Útočiště je velmi záludná kniha. Nic vám nedá zadarmo, obzvlášť, když si nepřečtete anotaci. Během čtení musíte hodně přemýšlet (ovšem zase ne tolik, aby se z Útočiště stala náročná četba). Musela jsem odhalit tolik spojitostí, abych byla vůbec schopná si udělat základní obrázek! A díky tomu jsem prožila úžasné chvíle. Kolik srdečních zástav jsem měla během těch mnoha zvratů v posledních kapitolách, to se nedopočítám!
Už chápete, proč je psaní o Útočišti hotová noční můra? Že když vám teď něco prozradím o ději, připravím vás o radost z chvilek, kdy spadne jedna z mnoha opon a čtenář se ocitá před úplně jinou situací, než před chvílí? Zároveň však vím, že kvůli jakémusi pofidérnímu doporučení z internetu bych se pro knihu do knihkupectví zrovna nehrnula. Proto navrhuji kompromis: prozradím vám pár klíčových slov a témat, kterých se Útočiště ať už okrajově nebo detailně zabývá, přiložím pár úryvků, které podle mě ničemu neublíží, a vy mu dáte šanci. Berete?
„Proč všichni zůstáváte na ostrově? Proč se nevrátíte na pevninu?“ zeptala se Sandrine a upila piva.
„Protože jsme tu uvěznění, holčičko. Tak je to jednoduché,“ odpověděl Victor a nespustil přitom oči ze snímků na zdi.
[…] „Uvěznení… jak to?“ troufla si Sandrine přece jen se zeptat.
„Ale… promiňte, plácám nesmysly…,“ řekl Victor, vytržený z nepřítomného stavu.
Útočiště je o spojitostech, o drobných nitkách mezi více příběhy. Je i o úniku z reality, o té tenké hranici mezi realitou a výmyslem. O chvíli, kdy její překročení není lží ale diagnózou. Není to ani horor, thriller, detektivka nebo válečný román se špetkou nadpřirozena, jak se může zdát v určitých chvílích zdát. Zaškatulkovala bych jej jako krimi psychologický román, který může slabší povahy malinko zneklidnit. Je o detailech, protože každičký, i ten úplně maličký detail, dává ve finále smysl. Myslím si, že po dočtení se k této knize, stejně jako já, budete často vracet a přemítat o tom, co vše se tam vlastně událo. A to je k nezaplacení! Útočiště je i o tom, co se děje ve 20:37 hodin, dětské kresbičce, mnohoznačném významu slov, a o otázce, která je zcela na místě: co se to sakryš děje?! Měla bych vás upozornit, že při čtení této knížky budete často „sakryšovat“. Ale to je normální, když člověk ztrácí půdu pod nohama, řekla bych.
Pokud si říkáte, že mi z toho všeho čtení už dočista přeskočilo, nemohu to zcela vyvrátit. Ale co se Útočiště týče, jsem zcela při smyslech. I když to vlastně také nevím – je možné v reálném světě napsat tak dobrou knihu? Jestli spím, nebuďte mě!
„Nevšimla jste si něčeho zvláštního, od svého příjezdu na nádraží až dosud?“
„To má být legrace? Něčeho divného? Vy jste divný! Paul je divný! Doprčic! Včecko je tady divný! Dokonce i bravy z tohohle kraje utekly!“
Jérôme Loubry má velmi čtivý styl psaní, s lehkostí přechází mezi úhly vyprávění, a je až tak vyčůraný (dámy snad prominou tento výraz), že se nebojí přikládat naprosto nevýznamné postavě zdánlivě velkou váhu, čímž mě jakožto čtenářku dokonale zmátl. K napsání této knihy ho inspirovala německá báseň o Králi duchů od Johanna Wolfganga von Goetheho. Pokud tato báseň někoho také zaujala, či má zkrátka rád mrazivé romantické příběhy s nádechem melancholie a trolly, mohu mu ke čtení doporučit fantasy duologii pro dospívající Píseň zimy, která je touto básní rovněž inspirovaná. Psala jsem o ní pro Instagramový profil Reknihy příspěvek, na který vás s dovolením odkážu.
I když vám přímo neřeknu, o čem Útočiště je, což je většinou hlavním kritériem při výběru knihy, snad jsem vás alespoň trochu nalákala, a skrze tyto řádky cítíte mé rozčarování z této knížky. Není to můj nejlepší text, ale nikdy bych si neodpustila, kdybych potenciální čtenáře připravila o šok ze zvratů tím, že bych prozradila něco, co jsem neměla. Útočiště si ale místo na blogu zaslouží, byť v této podobě.
Moje hodnocení: 10/10.
Útočiště si můžete pořídit tady (a rozhodně toho nebudete litovat).
Comment