„Přeber si z tohohle příběhu, co chceš, Melanie, a na zbytek zapomeň.“ napsala sto tří letá Violet Bondová v roce 2004 roztřesenou rukou. Za nějaký čas zemřela. Melanie Barnettová si tato slova přečte o čtrnáct let později, když vyklízí starý dům po své prapratetě Violet. A tak začíná příběh, který už skončil.
Holky z Detroitu jsou jednou z knih, o kterých jsem se zmiňovala v článku o jazzovém věku. Z těch knih, které zkrátka od prvního pohledu musím přečíst. Dvacátá léta z obálky přímo čiší, a jako by nestačilo, že mě láká obálka, je tu i podtitulek: Zlatá éra jazzu, hříšná doba Jaye Gatsbyho a dvě dívky toužící po nezávislosti. Mé nadšení ovšem ihned zchladila zkušenost, že podobné podtitulky bývají především marketingového rázu a s knihou nemají mnohdy nic společného. Jsou i Holky z Detroitu od Tori Whitaker tímto případem? To se v této recenzi dnes dočtete.
Rok 1921. Violet si splnila sen a vypravila se do Detroitu, nejrychleji rostoucího města v Americe. Je rozhodnutá neskončit jako žena v domácnosti, naopak bude moderní samostatná žena. Po cestě plné karambolů z ní konečně je jedna z těch překrásných mladých dam s mikádem sedící v ilegální nálevně, kolem které muži krouží. Ale své největší touhy ještě nedosáhla: je rozhodnutá pořídit si auto.
Rok 2018. Melanie s těžkým srdcem vyklízí dům své zesnulé tetičky, protože její panovačná a náročná matka rozhodla, že bude nabídnut k prodeji. A tehdy konečně spatří své dědictví: Jordana MX playboye. Tohle auto na své kráse neztratilo ani po dobrých devadesátí, ne-li sto, letech. V přihrádce auta nachází deník, který si praprateta Violet psala a který obsahuje lísteček s výzvou, aby si jej přečetla. Violet se tak nečekaně stává součástí Melaniina každodenního života, která tvrdě pracuje pro povýšení a přemýšlí, co udělá s Jordanem. A kupodivu mají životy žen, které dělí téměř století, mnoho společného.
Holky z Detroitu jsou moc dobrou, překvapivě inspirující knihou. Jsou psány odlehčeným a jednoduchým jazykem, neobsahují žádná velká dramata a přesto mají spád. Stejně jako jsem nazvala oddechovým čtením Bridget Jonesovou, nazývám tak i Holky z Detroitu. A odpověď na otázku, na kterou jsem lákala na začátku článku, zní ne. Podtitulek Holek z Detroitu není čistě komerční záležitost a příběh mu dostál – i když ne zcela napřímo, tak přece ano. A když už jsme u názvu, Holky z Detroitu k příběhu sedí jako – dámy prominou – prdel na hrnec. Když zalistujete knihou, přímo to na vás sálá. Jazz, krásná auta, šaty lesk jak blesk, sklenička v ruce a touha po svobodě.
„Je Jazzová doba, řekla Lela tuhle. Dnešní ženy nepotřebují kroužek – aspoň ne ten zlatý na prsteníčku. Pak se rozesmála do rytmu hudby, sáhla si pod sukni a vytáhla placatku.“
Kniha je, jak jste jistě poznali, vyprávěna dvěma ženami, Melanií a Violet. Každá žije v jiném čase i prostoru, a zpočátku se jejich kapitoly poctivě střídají. Později, ve středu knihy, převládají Violetiny kapitoly, které mě bavily o něco více. Přeci jen se odehrávají v mé oblíbené době. Melaniiny kapitoly ale nebyly nudné. Melanie pracuje v jedné z firem zaměřené na bourbon, které ve Violetině době ovlivnila prohibice. K volbě profese Melanie inspiroval blízký vztah s Violet, u které trávila jako dítě nejedny prázdniny. Toužila tedy podobně jako kdysi ona pracovat v palírně. A i když mi bourbon a alkoholová terminologie vůbec nic neříkají, díky stylu vyprávění jsem pochopila všechen kontext, který jsem potřebovala.
Stejně jako se nevyznám v bourbonu se nevyznám ani v autech. A ty tu jsou velmi důležité. Opět bylo vše srozumitelné a i jsem leccos pochytila. Na auta z dvacátých let bych vydržela koukat hodiny, proto jsem touto knihou byla nadšená. Stará auta celkově od pohledu zbožňuji, ty nové se mi ani za nic nelíbí. Mým vysněným autem je brouk, ale úplně chápu Violetinu lásku k Jordanovi. Jen se na něj podívejte!
I když mě příběh velmi bavil, často byl v rozporu s mými myšlenkami. Violet touží být „moderní ženou“, proto se nechce nikdy vdát. Když se žena vdá, přijde o svobodu a možnost tančit charlestone na večírcích. Já jsem zastáncem spíše klasického modelu rodiny. Jednou doufám v to, co Violet přišlo jako odpuzující: křesla s dečkami, teplá večeře uvařená mnou a večery trávené s hodným manželem doma v bačkorách. Violet má vzor ve své mamince. Nikdy by jí to nenapadlo, tedy za časů, kdy ještě žil její tatínek ne. Po jeho smrti se však v paní Bondové probudila stará touha po dobrodružství, kterou podporuje i ve své dceři. Máš jenom jeden život, říkává jí. Láskyplná podpora z její strany i ze strany Violetiny starší sestry Evelyn mě vždy zahřála u srdce. Oproti tomu Melanie celý život bojuje s vysokými nároky své matky. U tety Violet se vždy cítila lépe než doma. Jako dospělá se Melanie konečně vzepřela a šla pracovat do start-upové firmy na bourbon. Když teď získá povýšení, třeba její matce konečně dojde, že na ní může být pyšná. Jak tak po večerech pročítá tetiččin deník, překvapivě nachází inspiraci pro řešení svých denních problémů.
Dvacátá léta dvacátého století nesmírně ovlivnila prohibice (tedy zákaz produkce a distribuce alkoholu). Violet kvůli ní přišla o práci a jistě to byla nelehká doba, ale příběhu dodává popíjení v zadních místnostech kaváren, tajně přeměněných na bar, šmrnc. Z mého laického pohledu jsem žádné dobové nesrovnalosti nezaznamenala, ale není se čemu divit, autorka se na psaní řádně připravila a přečetla v rámci rešerší přes 100 knih!
Jak jsem již zmiňovala, nadšení z doby na mě nedopadlo hned, stejně jako jsem si až do konce knihy říkala, že nic hlubokého v ní není. Pak jsem ale zapojila představivost. To, že do deníku Violet zaznamenává jen důležité okamžiky zapříčiňuje, že to nemá okamžitý dopad. Když se ale člověk podívá z okna a má to štěstí, že bydlí ve městě, uvidí světélka ze všemožných domů a podniků. Kolikrát stejný výhled asi sledovala Violet? Kolikrát se asi nacházela v jednom z těch světýlek a vlnila se do rytmu jazzu? Tehdy mi došlo, jak je příběh obrovský. A úžasný.
Možná proto, že jde o odlehčený příběh, se nedá Holkám z Detroitu nic vytknout. Tento rok již několikátý příběh z Metafory, který mé oslnil. Kdyby toto náhodou někdo z Metafory četl, děkuji za těchto 357 stran plných zážitků a emocí! Jistě už tušíte, jak budu hodnotit, předtím ovšem knížku doporučím takřka každé ženě (pro ty především je příběh psán), kterým se naskytne čas ke čtení. Touto knihou jako dárkem neurazíte a docela určitě se obdarované bude líbit.
Hodnotím v rámci žánru: 10/10
Pokud vás kniha skrze recenzi zaujala, můžete si jí rovnou koupit. Nebo stejně jako já využít služby knihovny.
Comment