Suzanne Collinsová: Balada o ptácích a hadech

Suzanne Collinsové vycházela trilogie Hunger games v letech 2008-2010. I když jsou knihy mnohem lepší, celosvětově populární se staly díky filmovým adaptacím s Jennifer Lawrence v hlavní roli, které měly premiéry mezi roky 2012-2015. A pak bylo dlouhých pět let ticho. Nemohu říct nakolik se autorka odmlčela v literárním světě, jestli jí například vycházely další knihy, protože až do listopadu minulého roku mě Hunger games vůbec nezajímaly. Ale faktem je, že dlouhé roky byly Hunger games považovány za ukončenou sérii. Já osobně jsem na to, že existují, poté, co opadlo nadšení z filmů, dočista zapomněla. Ale filmové adaptace další knihy ze světa Hunger games, Balady o ptácích a hadech, v roce 2023 jsem si všimla i já. Právě toto filmové zpracování mě nalákalo, abych se o knihy Suzanne Collinsové začala zajímat.

Knižní předloha Balada o ptácích a hadech vyšla v roce 2020 a z mého pohledu to je mírně kontroverzní kniha. Zaprvé se odehrává šedesát čtyři let před původní trilogii a jde tedy o prequel, neboli díl v sérii, který z chronologického hlediska předchází prvnímu dílu knihy a dal by se proto označit za nultý. K prequelům člověk musí být skeptický, nebo aspoň já jsem, protože je to docela očividný způsob, jak ještě více vydělat na fungujícím konceptu. Na prequely pohlížím jen o trochu lépe než na opakované „speciální“ reedice nebo doprovodné příručky, kterých má třeba série o Harrym Potterovi nejmíň tisíc. Prequely ale mohou přeci jen přinést něco nového a čtenáře potěšit. Na Baladu o ptácích a hadech jako na prequel jsem ovšem od začátku pohlížela úplně jinak; v původní trilogii byly totiž možnosti světa, v nichž se Hunger games odehrávají, velmi málo využité, možná bych dokonce řekla, že nevyužité. Trilogii to nijak nevadí a nějaké hlubší zkoumání by vzhledem k ději vlastně působilo nepatřičně. Když ale máte Hunger games přečtené, je vám to líto, protože to tak milujete, že chcete vědět úplně všechno. Prequely tedy v tomto případě mají své opodstatnění, čímž jeden bod na své kontroverznosti ztrácí. Ale ten druhý nemá žádné polehčující okolnosti: hlavním hrdinou Balady o ptácích a hadech je totiž mladý Coriolanus Snow, v době původní trilogie panemský prezident a již předtím dlouhé roky diktátor a vrah. Je to neomluvitelný záporák, na jehož hlavu padá smrt spousta oblíbených postav, a v kontextu knihy i desítek nevinných dětí v rámci jím řízených Hladových her. A s tímto člověkem má čtenář prožít přes čtyři sta devadesát stran? To se mi i na Suzanne Collinsovou zdálo moc. Nabízely se dvě možnosti: buď to bude hrůza, nebo to bude o chudáčkovi, kterého semlely okolnosti a on dělal všechny nekalosti v průběhu let jen se sebezapřením. Jelikož k prezidentu Snowovi chovám hlubokou nenávist, obávala jsem se obou možností. Suzanne ale nezklamala a nešla prvoplánovou cestou, tedy vykreslením Coriolana Snowa jako nevinného mladého muže. A to na Baladě o ptácích a hadě nebyla jediná povedená věc!

„Vidíš, Casco, tenhle se chopil iniciativy. Chápe, jak je důležité, aby se hry udržely.“

Děkan Highbottom na něj nedůvěřivě zamžoural. „Opravdu? Nebo se jenom předvádí, aby získal lepší hodnocení? Jaký je podle tebe smysl Hladových her, Coriolane?“

„Potrestat kraje za vzpouru,“ odpověděl bez váhání.

„Ano, ale trest může mít mnoho různých podob,“ řekl děkan. „Proč zrovna Hladové hry?“

Coriolanus se nadechl a zaváhal. Proč zrovna Hladové hry? Proč ne shazování bomb, zastavení zásobování nebo veřejné popravy před soudní budovou v příslušném kraji?

Mé recenze na předchozí trilogii si v případě zájmu můžete přečíst tady.😉

Uplynulo deset let od pokusu o vzpouru ze strany krajů, které byly nakonec poraženy. Jako trest pro ně jeden chytrý student, Casca Highbottom, vymyslel Hladové hry, každoroční losování jednoho děvčete a jednoho chlapce ve věku dvanáct až osmnáct let z každého kraje a následně jejich boj mezi sebou na život a na smrt v kapitolské aréně. Dokud nezůstane jen jedno dítě z dvaceti čtyř. Jenže sledovat v televizi zanedbané děti z chudinských čtvrtí, jak se mezi sebou vraždí, je v Kapitolu asi tak populární, jako to zní nám. Tvůrcům Hladových her je jasné, že se Hry musí změnit nebo zaniknou. V pokusu učinit je pro diváky atraktivnější se rozhodnou každému dospívajícímu z krajů přidělit jednoho studenta z prestižní kapitolské střední školy zvané Akademie, který pro ně bude působit jako trenér.

Nikdo vlastně neví, co by takový trenér měl dělat, ale Coriolanus Snow ví jedno jistě: musí to dělat natolik dobře, aby se mu povedlo získat stipendium na Univerzitu od děkana, který ho nesnáší. Rodina Snowových byla jednou z nejbohatších rodin v Kapitolu, a po staletí si držela vysokou prestiž. Jenže za války rapidně zchudli, Coriolanovi zemřeli oba rodiče a on zůstal jen se sestřenicí a bláznivou starou babičkou v jejich neudržovaném kapitolském bytě. Sice nemají ani na jídlo a hladoví, ale navenek se kvůli rodovému jménu snaží předstírat, že si nevedou o nic hůř než před válkou. Pokud ale Coriolanus nezíská stipendium, nebude si moci univerzitní studium dovolit a všechno se provalí. Jako trenérovi mu nesnášenlivý děkan pro ještě větší potupu přiřadil dívku z dvanáctého kraje, toho nejzanedbanějšího kraje ze všech, jehož podvyživení a chudobou deformovaní splátci každoročně umírají hned během prvních minut Hladových her. Ale zdá se, že Coriolanus má štěstí v neštěstí: jeho splátkyně je totiž výstřední zpěvačka Lucy Gray Bairdová, která si svým šarmem dokáže podmanit publikum a svým krásným hlasem získat na svou stranu i konzervativnější obyvatele Kapitolu, kterým by se za normálních okolností zdála moc extravagantní. I tak je pro ni myšlenka na vítězství v Hladových hrách takřka nemožná, protože splátci okolo ní jsou větší a silnější. Jenže Lucy Gray zemřít strašně moc nechce. Aby Coriolanus uspěl, musí jí pomoct dostat se co nejdál, ale brzy zjistí, že její vítězství se pro něj stalo důležitým nejen kvůli svým sobeckým zájmům…

„Dobrý večer,“ pozdravila. „Jsem Lucy Gray Bairdová, kočovná muzikantka. Tuhle píseň jsem začala psát ještě ve Dvanáctém kraji, kdy jsem ještě nevěděla, jaký bude mít konec. Jsou to moje slova psaná na starou melodii. Tam, odkud pocházím, takovou píseň nazýváme Balada. Píseň, která vypráví příběh. A tenhle je můj. Balada Lucy Gray Bairdové. Snad se vám bude líbit.“

Jak se z Hladových her stala šílená televizní zábava a událost roku, kterou obyvatelé Kapitolu zbožňují více než cokoliv jiného? Kdy ztratili soucit pro lidské bytosti, na jejichž úkor si vsázejí a baví se? Odpověď přináší právě Balada o ptácích a hadech: při desátém ročníku Hladových her. A osmnáctiletý Coriolanus Snow se stane jedním z těch, kteří jsou za to zodpovědní. Balada o ptácích a hadech není příběh o tom, jak z něj okolnosti a situace, kdy nemá na výběr a musí zvolit menší zlo, učiní zlého kapitolského prezidenta, kterého dobře známe. Ne, je to o chvílích, které podpořili jeho kapitolskou výchovu a rozdmýchaly zlo a sobeckost, s nimiž se možná narodil, možná je získal v průběhu raných let svého života. Kdo ví. Není to obhajoba jeho jako postavy, ale pohled na to, jak se zkazí do podoby, v níž ho známe, a jak (i když byste si přáli, aby udělal pravý opak) dá nakonec vždy prostor negativním částem sebe, kterým jde jen o jediné: o vlastní prospěch. A je to naprosto geniálně napsané.

Na rozdíl od trilogie, která je z pohledu Katniss, je Balada o ptácích a hadech vyprávěná ze třetí osoby, čímž podporuje odstup, jaký ke svým činům mladý Snow chová, aby na něj nedolehly výčitky. I když je v knize více hrdinů, po celou dobu se vyprávění soustředí jen na Snowa a jeho pohled na věc. Snow mi nebyl úplně odporný, ale že by mi byl sympatický, to se rozhodně říct nedá. Psychologii jeho postavy jsem si ale užívala na sto dvacet procent. Jistě, co jiného jsem mohla od Suzanne Collinsové očekávat, ale stejně jsem byla jako u vytržení. Stejně skvělá, jen z úplně jiného důvodu, mi přišla i Lucy Gray. Nehledí si toho, co si o ní lidé myslí a šuškají, je okouzlující a na mě trochu působila, jako by žila s hlavou v oblacích. V Kapitolu, ale i ve Dvanáctém kraji, působí jako by byla z jiného světa. Na boj v Hladových hrách Lucy Gray vážně není stavěná a musí se spolehnout na svého trenéra Coriolana Snowa, že jí pomůže vymyslet dobrou strategii přežití. Snow je její štěstí v neštěstí. Nedokáže se jí podívat do očí a nesoucítit s ní, nelitovat jí – i přesto, že je z Kapitolu a kapitolským lítost není vlastní. Ale nikdy pro něj nebude rovnocenná nebo víc než hezké malé zvířátko, které k němu vzhlíží (jeho slova, ne moje). Bylo to fascinující čtení. Autorka střídala chvíle, kdy je Snow pod tlakem, s těmi, kdy se konečně může začít oprošťovat od kapitolských standardů, které mu jsou vtloukány do hlavy a snad i zlepšit svůj charakter – obrazně tedy střídá chvíle, kdy Snow musí zadržet dech a kdy naopak může vydechnout. Až pak jednou není co vydechnout, protože vše špatné už je jeho součástí.

Během války vzbouřenci obsadili kraje, kde se produkovaly potraviny. Inspirovali se svými protivníky a pokusili se porazit Kapitol tím, že proměnili jídlo – či jeho nedostatek – ve zbraň. Teď se karta obrátila – Kapitol ovládal zásobování a dovedl všechno ještě o krok dál, když zabodával krajům do srdce nůž v podobě Hladových her.

Už v trilogii jsme se setkali s jednou nebo dvěma písněmi, ale v Baladě o ptácích a hadech je jich mnohem víc. Právě v písních, kterými je celá kniha protkaná, se krásně ukazuje Snowův praktický pohled na svět. A jsou také vyjádřením všeho, čím Lucy Gray doopravdy je a co si myslí. Byly moc krásné a i když jsem ještě filmovou adaptaci neviděla, písničky z ní už jsem si naposlouchala a jsou hezkým bonusem ke knize.

O tom, že původní Hunger games jsou velice násilná záležitost, jsem několikrát psala v recenzích. V Baladě o ptácích a hadech necenzurovaného násilí o dost ubylo, ale že by to byla v tomto ohledu o něco lepší kniha, to se říct nedá. Technologie deset let po skončení války nejsou tak vyspělé jako čtyřiašedesát let poté, kapitolský přístup k Hladovým hrám je rovněž jiný. Co z toho může vyjít? Přeci splátci zbavení veškeré své lidskosti, když je s nimi zacházeno hůře než se zvířaty, vystavováni v zoo, aby se na ně a na to, co jim předvedou, kapitolská honorace mohla chodit dívat. A mírotvůrcům, kteří je hlídají, je vlastně jedno, jestli splátci zemřou až v Hladových hrách nebo hladem předtím, než Hry vůbec začnou. Číst to byl docela očistec, ale bylo to pro mě o hodně příjemnější než násilnosti z Hunger games. V Baladě samozřejmě úplně nevymizely a bylo v ní hned několik pasáží, které by se Hunger games vyrovnaly, takže ji doporučuji opět číst jen pokud máte silnější žaludek. A zároveň ji určitě doporučuji číst až po původní trilogii – já sama se do Hunger games pustila právě kvůli Baladě, která mě lákala více, a před začátkem čtení jsem u kamarádek sondovala, zda si nemůžu přečíst prvně ji. U některých prequelů je to možné, ale Balada bez znalostí Hunger games vůbec nevyzní tak silně, jak by měla.

Sejanus sklopil oči k prázdnému batohu u svých nohou. „Od sklizně si pořád představuju, jaký by to bylo, kdybych se stal jedním z nich.“

Skoro se zasmál, ale pak si uvědomil, že to Sejanus myslí vážně. „To mi připadá jako zvláštní kratochvíle.“

„Nemůžu si pomoct.“ Sejanus ztišil hlas, takže měl co dělat, aby ho slyšel. „Čtou moje jméno. Kráčím k pódiu. Nasazují mi pouta. Bezdůvodně mě mlátí. Jsem ve vlaku, potmě, vyhladovělý a sám, jenom s dětmi, které bych měl zabít. Vystavují mě a všichni ti cizí lidé vodí svoje děti, aby na mě civěly přes mříže…“

Hodně jsem se tu zabývala postavami, ale i děj byl skvělý. Samotnými desátými Hladovými hrami příběh teprve začíná a věnuje se mu zhruba třetina knihy. Líbilo se mi, jak se příběh i skladba knihy lišily od Hunger games; asi tak, jak jen se mohou lišit Kapitol a Dvanáctý kraj. Velký rozdíl je i mezi Katniss a Lucy Gray, kterou jsem si pro její laskavost a bezprostřednost moc oblíbila. I když znát ji v reálném životě, byl by náš vztah určitě komplikovanější, protože Lucy Gray je typický příklad člověka, u nějž se nemůžete rozhodnout jestli ho máte mít rádi nebo nenávidět. Hlavně dámy by mohly vědět, o čem mluvím, protože v ženském společenství je tento vztah docela běžná věc. Někde jsem četla, že rozdíl mezi Katniss a Lucy Gray je, že Katniss je bojovnice, po které se chce aby kapitolské publikum bavila, a Lucy Gray je bavička, po níž se chce, aby bojovala. A naprosto s tím souhlasím.

V Baladě se neustále něco děje, vše do sebe perfektně zapadá a dává smysl. A i když je celá kniha akční, na konci je ještě rapidnější eskalace. Přemýšlela jsem, jestli mi konec přišel uspěchaný, ale ne, spíš hodně vypjatý. A ve vypjatých situacích se člověk musí rozhodovat a konat rychle. Závěr je jeden velký šok. Kdybych nosila chytré hodinky, jistě by mi naměřily tak vysoký tep, že by vybouchly. Mnoho věcí zůstane na konci nevyslovených nebo nejednoznačných a žádá si, aby je čtenář pečlivě promýšlel a došel k vlastním závěrům, které mu samozřejmě nebudou nikdy potvrzeny. A nejhorší je, že ta nejednoznačnost vlastně dává smysl! Nemůžu se rozhodnout, jestli Suzanne Collinsové líbat ruce nebo jí místo polibků ukousnout prst či dva. Kdybych měla konec Balady o ptácích a hadech popsat dvěma slovy, byla by to tato: nemám slov. A je hrozný paradox, že Balada nám sice přinesla spoustu nových informací o světě Hunger games, ale také svými událostmi a otevřeným koncem znatelně prodloužila seznam s odpověďmi, které nám Suzanne Collinsová dluží.

Nemohu si pomoci, ale Balada o ptácích a hadech mi svou atmosférou, a hlavně právě oním koncem, připomínala Velkého Gatsbyho od Francise Scotta Fitzgeralda. Vím, že tyto dvě knihy spolu na první pohled vůbec nesouvisejí, leda tím, že v sobě obě mají hodně hudby, ale pokud je znáte, možná si nyní také uvědomujete podobnost v jedné části děje, finální eskalaci a svým způsobem i v podobnosti vztahu Coriolana a Lucy Gray a Gatsbyho s Daisy. A stejně tak je jak ve Velkém Gatsbym, tak v Baladě, na konci hodně věcích nevyřčených. Zatímco u Gatsbyho už je dnes provaleno, co chtěl autor říci, v Baladě ani zdaleka, byť jako čtenář určitě máte svůj tip. Tohle nejsou jediné paralely mezi knihami, ale jsou to ty nejjednodušeji popsatelné – s Gatsbym mám velice důvěrný vztah a je to jedna z mých nejmilovanějších knih, takže mnoho podobností nacházím jen ve svých pocitech.

Překlad, který měl stejně jako u trilogie na starosti Zdík Dušek, byl i tentokrát skvělý. Na prvních stránkách mě párkrát zarazilo, že na začátku vět, klidně po celou stránku, byly věty uvozené jen zájmeny, ne Snowovým jménem, což v angličtině nejspíš vypadá zcela normálně, ale v češtině to na mě působilo zvláštně. Po pár kapitolách tento jev buď vymizel nebo jsem si na něj zvykla, tak či onak mi po velkou část knihy nevadil. To je asi jediná „vada“ na kráse Balady, kterou dokážu pojmenovat. Celkově jsem z ní nebyla nadšená tolik jako z Hunger games, ale i tak to nebylo málo. Rozhodně jsem ji nečetla naposledy, zrovna jako Hunger games, a vážně jsem si ji užila.

Dvacátého března vyjde další prequel, tentokrát z padesátých Hladových her, které vyhrál Haymitch Abernathy z Dvanáctého kraje. I toho čtenáři znají z Hunger games. Jako by nestačilo, že sama o sobě to bude velmi speciální kniha, bude navíc vycházet zároveň s originálem, což jsem ještě nikdy u překladu neviděla. Podle zahraničních médií jde o chybějící dílek do celého příběhu o našich oblíbených postavách a jejich bojích proti Kapitolu a Hladovým hrám, a já si po přečtení Balady myslím to samé. Známe pravděpodobný začátek celé téhle ságy, známe i konec… Chybí už jenom všechno mezi tím. Doufám, že po Úsvitu sklizně, jak se nejnovější prequel jmenuje, bychom se mohli dočkat i knih o postavách jako jsou Finnick Odair nebo Johana Masonová, ale všichni víme, jak umí být Suzanne krutá.

„Přemýšlel jste i o Hladových hrách?“ zeptala se. „V den, kdy jsme se setkali, se vás Casca zeptal, jaký je jejich účel, a vy jste přišel s frází místo odpovědi. Že jde o trest vůči krajům. Změnil byste teď svou odpověď nějak?“

Coriolanus si vybavil rozhovor se Sejanem, když vybalovali jeho vak. „Rozvedl bych ji. Nejde jen o trest, ale o součást věčné války. Každé hry jsou samostatná bitva. Bitva, kterou máme pěvně pod kontrolou, místo abychom vedli opravdovou válku, která by se nám mohla vymknout z rukou.“

Moje hodnocení Balady o ptácích a hadech je 9,5/10. A budu o ní teď mluvit stejně dlouho, jako jsem mluvila o Hunger games, možná ještě déle. 😀

Knihu si můžete pořídit třeba pod tímto odkazem.