Bunny od Mony Awad se nedá zařadit jinam než mezi ty nejdivnější knihy, které jsem kdy přečetla. Je to jednoduše divná kniha – a takových chci číst více! Bunny se odehrává na univerzitě mezi studenty tvůrčího psaní a umělci a má lehkou dark academia atmosféru. Mohlo by vás napadnout, že jde o ideální čtení pro fanoušky Tajné historie a do podzimního počasí – moc byste se nemýlili, jen musíte počítat s tím, že tato kniha je naprosto šílená. A ne vždy v dobrém slova smyslu.
Samantha je stipendistkou v programu tvůrčího psaní na Warren University v Nové Anglii. Píše temné příběhy, které nenacházejí ocenění ani u profesorů, ani spolužaček. Na jeden ze seminářů s ní chodí pouze čtyři spolužačky. Přehnaně sladké, bohaté, oblékající se jako panenky, neustále se objímací a vychvalující si navzájem své práce. Jsou sice čtyři, ale tím, že se neustále pohybují spolu, objímají se a mluví naráz, působí jako jedna bytost s mnoha končetinami a čtyřmi mozky. Samantha jim říká Bunnies neboli králíčci, protože přesně takhle se oslovují ony. Když jsou spolu, nemají jména, jsou jedna pro druhou jen Bunny. Jednoho dne od nich Samantha dostane pozvání na jejich soukromý večírek. Nechápe proč, měla za to, že ony ji nesnáší stejně jako ona je. Dlouho váhá, zda pozvání přijmout. Ale nakonec neodolá – a to, co o Bunnies zjistí, ji uvrhne do hluboké propasti plné temných rituálů, ztráty kontaktu s realitou, krve a fanatismu.
We call them Bunnies because that is what they call each other. Seriously. Bunny.
Example:
Hi, Bunny!
Hi, Bunny!
What did you do last night, Bunny?
I hung out with you, Bunny. Remember, Bunny?
That’s right, Bunny, you hung out with me and it was the best time I ever had.
Bunny, I love you.
I love you, Bunny.
Cokoliv, co vám o Bunny řeknu, aniž bych spoilerovala, bude málo. Představte si snovou grotesku, surrealistický pohádkový horor, temnou akademickou satiru s prvky body hororu, nebo nejlépe vše dohromady, a stejně tím nevystihnete Bunny jako celek. Tahle kniha má tolik nesourodých vrstev. Nesourodých a neodhadnutelných. Jakkoliv zvláště to zní, tak z prvních kapitol možná dokážete odhadnout konec, ale určitě ne prostředek knihy. První kapitoly se jeví jako poměrně zábavně podaná karikatura akademické půdy. Autorka se vysmívá lidem tvořícím „umění pro umění“ a prostředí, kde člověk musí mít neustále co říct, vždy přijít s originální myšlenkou a zároveň pochopit každé dílo, které kdy přečetl, jinak než ostatní. Ale zvrhne se to. Zvrhne se to způsobem, který by mě nikdy nenapadl a vlastně ho doteď nedokážu zcela pochopit.
Děj není možné popsat bez spoilerů. Jednoduše to nejde. Můžeme si ale více rozebrat hlavní hrdinku a vypravěčku Samanthu, protože jakmile ji poznáte, pochopíte, že všechno to, co z mých popisů nebude dávat smysl, dává smysl dokonale. Samantha je nespolehlivý vypravěč par excelence, to musíte vědět jako první. Je vysoce pasivní, odtržená od reality a tak osamělá, že mnoho svých představ už neodliší od fikce. Vůbec jsem netušila, čemu z jejích úst mohu věřit a čemu ne. Dalším stěžejním prvkem, který o Samanthě musíte vědět, je její touha po přijetí. Je vyvrhelem společnosti. A i když dostane několik nabídek to zvrátit a získat přátele, kvůli svému nastavení mysli to není schopná vidět. Vidí pouze extrémy. Není se tedy čemu divit, že skončí ve společenství plném toxického ženského „přátelství“, které působí vysoce sektářsky. Právě tím začíná její pozvolný pád na dno a rozpad identity.
„What do you think, Samantha?“ Fosco asks me.
That it’s a piece of pretentious shit. That it says nothing, gives nothing. That I don’t understand it, that probably no one does and no one ever will. That not being understood is a privilege I can’t afford. That I can’t believe this woman got paid to come here. That I think she should apologize to trees. Spend a whole day on her knees in the forest, looking up at the trembling aspens and oaks and whatever other trees paper is made of with tears in her languid eyes and say, I’m fucking sorry. I’m sorry that I think I’m so goddamned interesting when it is clear that I am not interesting. Here’s what I am: I’m a boring tree murderess.
But I look at Vignette, at Creepy Doll, at Cupcake, the Duchess. All of them staring at me now with shy smiles.
„I think I’d like to see more of the soup too,“ I hear myself say.
Autorka píše v první osobě a má tak procítěný a zároveň odosobněný sloh, že mě uvrhla do melancholie, lehké deprese a hlubokých úvah. Často ve svých popisech opakuje stejné motivy, aby je bez varování narušila něčím brutálním a surovým. Nespolehlivost Samanthina vyprávění se odráží i v tom, jak vnímá prostředí kolem sebe. Mona Awad mistrovsky pracuje se smyslovými vjemy, které Samantha čtenáři předkládá. Samanthino vnímání světa je nasáklé zvláštní estetikou. Všechno kolem Bunnies je hravé, roztomilé a zabalené do pastelových barev. Ale Samanthinýma očima vidíme pouze hnilobu, krev a syrovost. Co je ještě roztomilé a co už odporné? V Bunny neexistuje rozdíl. Ve vyprávění se také zrcadlí Samanthin psychický stav. Věty byly občas trhané, jindy naopak dlouhé a přetékající detaily. Bez varování skákala mezi realitou, vzpomínkou a představami. Autorčin styl psaní se nedá popsat jinak než jako halucinogenní. Zbožňovala jsem to.
V Bunny najdeme spoustu temnoty. Temnoty a také prázdnoty tak silné, že čtenáře celého pohltí. Tyto prožitky, vlastní tolika umělcům, se ale v okamžiku promění v nebezpečnou toxicitu, psychotické stavy a posedlost. Ztrátu svobodné vůle a kontroly nad svými myšlenkami, setření morálních hranic, odevzdanost. Bunny působí jako jedna velká psychóza. Psychóza, kterou prožívají postavy, ale která má také moc přenést se na čtenáře. A v tomto stavu se po celou knihu pohybujeme blíže, či dále od reality. Jako loďka ve vlnách. Jen nikdy nevíte, na jakou stranu vlastně plujete.
„I mean, Samantha, if you can’t tell the difference between reality and illusion, we can’t help you.“
„We really can’t, girl.“
„A true artist knows the difference. I remember learning that that’s actually the difference between an actual artist and, like, an insane person, you know? We learned that in high school. At least, we learned it in mine.“
Všechny tyhle prožitky se mi líbily. Jenže tak jsem se necítila po celou dobu čtení. Bunny není pouze dokonale promyšlené až filosofické dílo jako zmiňovaná Tajná historie, jejímž čtenářům je Bunny doporučována. Bunny je i silný bizár. Autorka začne brzy po začátku knihy mísit intelektuální satiru na elitářství s absurditou, obskurní erotikou, za vlasy přitaženou fikcí a prvky parodie. Jak už bylo řečeno, Bunny má v sobě mnoho vrstev. Často jsem se sebe sama ptala, zda čtu promyšlenou metaforu o tvůrčím procesu a samotě, nebo jen nespoutanou parodii, která se autorce vymkla z rukou. Ale pak jako bych podlehla podobně jako Samantha Bunnies. Přestala jsem hledat skryté smysly, racionální vysvětlení a hluboké metafory a jednoduše jsem přijala fakt, že mě Bunny nesmírně baví a fascinuje právě tím, jaká je. Šílená, neuchopitelná a naprosto nekontrolovatelná. Přes veškerý chaos, neuchopitelnost a momenty, kdy kniha nedává jednoznačný smysl, jde o zážitek, na který se nezapomíná. Je to kniha, která vás buď pohltí a i přes lehké nedostatky nepustí, nebo ji po sedmdesáti stranách s kroucením hlavy odložíte. Nic mezi tím neexistuje. Je jako zmatený sen, ze kterého se probudíte zmatení, ale s pocitem, že jste právě viděli něco zcela výjimečného.
Bunny není kniha pro každého a rozhodně vám nedá nic zadarmo. Pokud hledáte logicky vystavěný příběh s jasným poselstvím, ani se na Bunny nekoukejte. Pokud jste ale ochotni přistoupit na autorčinu hru, vypnout racionální uvažování a nechat se uvrhnout do psychotické melancholie, dostanete čtenářský zážitek, na který jen tak nezapomenete. Je to bizarní, znepokojivé a do jisté míry toxické čtení – ale já jsem mu nakonec propadla.
„It’s not my fault if you don’t get it, Caroline.“ „Yes, it is!“
„May I say something?“ Kira actually raises her hand. „Of course.“
„Whenever I read one of Victoria’s vignettes, I always feel so dumb because I can hardly understand them at all. And then I blame myself. I think, Kira, this must be just too brilliant for you to grasp. Surely you must have missed something. Even though there’s always been this small voice inside of me that says, Um, what the fuck is this, please? This makes no sense. This is coy and this is willfully obscure and no one but Victoria will ever get this. I would in fact need to live inside Victoria’s spoiled, fragmented, lazy, pretentious little mind to get it. And who apart from us, apart from me, is going to be willing to do that? To work all night with a Victoria Decoder? Who would even care to? And then I feel like screaming JUST SAY IT. TELL ME WHAT HAPPENED. TELL ME WHAT THE FUCK THIS MEANS AND WHAT YOU DID WITH HIM EXACTLY.“
Mám pocit, že jsem v této recenzi nevyjádřila ani polovinu z toho, co se v knize stalo. Jenže o Bunny se jednoduše nedá napsat všechno, aniž bych vás tím připravila o momenty překvapení. Štve mě to, moc ráda bych toho vyjádřila ještě víc. Ale tento text zkrátka musím poslat dál i se spoustou nepopsaných motivů a mrazivých detailů. Musíte si je prožít sami. Skočit do této králičí nory a zjistit, co se v ní skrývá.
Možná vás to překvapí, možná ne – ale ve výsledku hodnotím 8,9/10.