Velké léto od Ewalda Arenze jsem četla už před rokem. Byl to úžasný zážitek a stále ve mně doznívá. Proto jsem se teď, když léto končí, rozhodla k této knize vrátit a napsat o ní, abych vám jí mohla doporučit. Je to kniha o letních prázdninách, které měly být nejlepší ze všech, pak se chvíli zdálo, že budou naprosto nejhorší, aby se k velkému překvapení hlavního hrdiny opět staly těmi nejlepšími. I takhle by se dalo Velké léto popsat, jen by bylo potřeba ještě aspoň dvakrát zopakovat „nejhoršími“ a „nejlepšími“. Je to čtení o touze po svobodě a malérech, které mohou v životě partičky mladých dospívajících nastat. Ovšem mně z ní v hlavě neutkvělo ani tolik z děje, jako spíš ta nádherná, vlastně přímo přenádherná atmosféra celé knihy. Po jejím dočtení jsem dokonce došla k názoru, že tohle už se nedá nazývat atmosférou, že to je kouzlo!
Ewald Arenz píše samé takové romány. V češtině mu vyšly tři knihy, první se jmenuje Staré odrůdy a vyšla v roce 2021, druhá byla Velké léto v roce 2023, a letos spatřila světlo světa Láska za mizerných dní. Arenz píše především o vzpomínkách na okamžiky, které mění život, o lásce a dospívání, a mnohdy velmi poeticky. Skrze své hrdiny ukazuje jiný pohled na svět, možná takový, jaký má on sám. Ráda bych řekla, že Arenz je Pan spisovatel, ale on je podle mě víc než to. Přijde mi opravdu jako kouzelník, který do obyčejné a ničím výjimečné věty dokáže schovat velké emoce. Nemusíte je spatřit hned, možná to na vás ani po chvíli nezanechá žádný dojem. Ale pak, jednou, vás to dostihne s o to větší intenzitou. Kdybych o Velké létě psala před rokem, když jsem jej poprvé dočetla, dala bych mu menší hodnocení než teď. Řekla bych, že jsem čekala něco víc. Jenže teď, když kouzlo začalo fungovat, mě tento román zasáhl přímo do srdce. Celá se klepu, když si uvědomím, jak krásně mi při čtení bylo. A cítím radost, když si připomenu, že se do Velkého léta můžu kdykoliv vrátit tím, že si jej znovu přečtu.
Abych nějak vystihla podstatu Velkého léta, mohla bych se s tím mořit hodiny a hodiny, ale troufnu si říct, že by se mi to stejně nepodařilo. Ani oficiální anotace vůbec nenaznačuje, co vše se v této tří set stránkové knize skrývá. Ale děj vám popsat nějak musím, pořádek musí být… Začněme tím, že vám představím hlavního hrdinu. Friedrichovi je šestnáct, studuje na gymnáziu, a už nějakou dobu mu hrozí, že propadne. Společně se svým kamarádem Johannem, s nímž sedí v lavici, a sestrou Almou, která je o rok mladší, ale o ročník výš než on, si plánovali, jak v létě hodí školu za hlavu, budou po večerech popíjet, pokuřovat a užívat si svobody. Jo, o tom jim jde především, o svobodu a dát najevo, že jsou svobodní. A o ty chvíle, u kterých nechcete, aby kdy skončily.
Jenže teď má Friedrich se vším utrum. Čeká ho reparát, kvůli kterému nemůže jet s celou svou početnou rodinou na každoroční dovolenou. Ani Alma nemůže jet, protože musí přes léto vykonávat praxi v domově důchodců. Rodiče ale chtějí mít jistotu, že Friedrich reparát udělá, a tak ho nenechají v samotného v jejich bytě, ale pošlou k babičce a dědovi. Je třeba říct, že je to jejich nevlastní děda. A že je to nerudný profesor, který se svým titulem rád nechává oslovovat. Friedrichovi připadá představa léta s dědou jako učiněné peklo. Ale pak se zamiluje do dívky v olivově zelených plavkách, se kterou v dešti na koupališti společně skočili z největšího skokánku. Možná to nakonec nebude to nejhorší léto, a možná nebude ani to nejlepší. Ale bude to velké.
Najednou se vedle nás objevila Alma. Na sobě měla tričko, které si sama batikovala a navěky mi jím obarvila jednu bílou košili na fialovo, protože ji máma zapomněla v pračce. Alma byla o rok mladší než já a o třídu nade mnou. V primě už jsem jednou propadl a až do loňska jsme byli spolužáci. V hodinách mi chyběla. Nejen proto, že byla mnohem chytřejší. Alma byla cool. Staromódní jméno, řekla by určitě Beate. Jo, odpověděl bych zase. Máme zvláštní rodiče.
„Berem roha?“ zeptala se nás, když nás viděla u plotu, a vecpala se mezi nás. „Zlaté pobřeží?“
Pustili jsme ji doprostřed. Tak to bylo vždycky. Tak to vždycky bude. Patřili jsme k sobě.
„Zní to velmi lákavě,“ řekl Johann s vybranou zdvořilostí, „ale z důvodu morální hygieny bych ještě rád absolvoval dvě hodiny nesmyslné matematické výuky.“
Alma se zasmála.
„Šosáku!“
Vzala Johannovi cigaretu a popotáhla si.
„Ještě týden, pánové!“ zašveholila.
„Díky, žes mi to připomněla,“ podotkl jsem.
Zazvonilo, přestávka skončila. Alma se do nás obou zavěsila a vyrazili jsme zpátky do třídy.
Jezdit na kole, jen tak si pokuřovat a hledat po kapsách drobáky na telefon… I to je svoboda. Svoboda, život žitý naplno, to vše z Velkého léta přímo sálá. Autor dokonale vyvažuje poetičnost s až neohrabanou běžností, a činí tím popisy i dialogy nezapomenutelnými. Místy jsou filozofické, jindy sarkastické a vtipné. Autorovi se povedlo skvěle zachytit pohled na svět dospívajícího člověka, kterého životní lekce teprve čekají. A tak čeká, dumá nad tím, jaké to bude, až to nastane, ale mezitím nic neřeší. Tedy až na učení a to, že by chtěl dívku ze skokánku znovu vidět, ale nezeptal se jí na číslo.
Dnešek je takový den. Den, kdy si kladu otázku, jestli se z tehdejšího kluka musel stát muž, který se budí příliš brzy a přemýšlí, jestli svůj život ještě žije správně. Pak tiše vstanu, abych nikoho nevzbudil, obléknu se a vyjdu z domu. Vtom se všichni objeví, tak mladí jako tenkrát: Alma. Johann. Beate. A Nana. Neustále myslím na to léto, kdy pro mě všechno započalo: život, jaký je dnes. Možná to ostatní mají stejně. Možná taky můžou říct, kde jejich život začal. Určitě den, kdy dospěli. Měsíc, který je navždy změnil. Ale ve skutečnosti tomu nevěřím. Mnozí lidé jsou jiní. Říkají: Čím víc vzpomínek nashromáždíte, tím víc máte takových, ke kterým se můžete toužebně upínat.
Mně zbývá jen to jedno léto, k němuž se neustále vracím.
Příběh vypráví šestnáctiletý Friedrich, ale sem tam, v kurzívě, dostane prostor i Friedrich o něco starší. Ten je o hodně poetičtější. Vsuvky dospělého Friedricha mi zpočátku připadaly trochu zbytečné, ale s dalším čtením už jsem je brala docela jinak. Páni, jak ve mně tato kniha rezonuje… Možná to i ty, čtenáři, z tohoto textu cítíš. Že jsem jako omámená a mluví ze mě čiré emoce. A to je možná i to nejdůležitější hodnocení, jaké vám můžu kdy poskytnout. Ne každá kniha tohle dokáže.
Velké léto vydalo nakladatelství Host. Jsem nesmírně ráda, že to bylo právě tohle nakladatelství, protože u Hostu si můžete být v devadesáti devíti procentech případů jistí, že současná podoba knihy je ta nejlepší možná. O brilantní překlad se postarala, stejně jako u ostatních autorových knih, Tereza Jůzová. Autorovy knihy dostaly mimochodem i moc slušivý kabátek, díky kterému i na dálku poznáte, že máte tu čest s jednou z knih Ewalda Arenze.
S Velkým létem se cítíte svobodně. Prožijete díky němu mnoho všedních i nevšedních dobrodružství, a možná se dojmete nad křehkou první láskou, která má v příběhu své místo. Ale hlavně zcela uniknete z reality. Budete jen číst a číst… a až dočtete, možná se vrátíte na první stránku a budete číst znovu od začátku.
Moje hodnocení, po skoro roce od prvního čtení, je 10/10. Velké léto je nejen mým velkým doporučením, ale i velkou srdcovkou.