Na Ztracené dívky z Willowbrooku od Ellen Marie Wisemanové jsem narazila minulý rok poté, co jsem dočetla Sráz od Lucy Goacher. Mají totiž jeden podobný prvek: obě knihy se soustředí na dívku, jejíž sestra buď spáchala sebevraždu, nebo je psychicky nemocná. Ztracené dívky z Willowbrooku jsou navíc založené i na reálných faktech, konkrétně na tom, co se dělo ve státní škole Willowbrook v sedmdesátých letech. Ač to název nenaznačuje, byla to psychiatrická nemocnice na Staten Islandu v Americe, v níž panovali otřesné podmínky. Zaměstnanci pacienty bili, zavírali na samotku, dopovali léky a nechávali je živořit v zaneřáděných místnostech. O výuce (přeci jen se toto zařízení jmenuje státní škola Willowbrook) samozřejmě nemohla být řeč. Žili zde děti a dospělí s mentální retardací, vývojovými vadami nebo duševními nemocemi. Když se novinářům podařilo proniknout do jednoho z oddělení a natočit tam příšerné záběry, které následně odvysílali jako reportáž, veřejnost byla šokovaná. Nutno podotknout, že to bylo v sedmdesátých letech, kdy se psychicky či mentálně nemocným nedostávalo žádného porozumění nebo možnosti na slušný život. Někdy ženy dokonce pořád procházeli sterilizací, aby nemohli mít děti stejně „vadné“ jako ony samy. Žádné rodiče nenapadlo, že se s postiženými dětmi dá pracovat. Raději je odkládali do míst jako byl Willowbrook.
Všechny děti žijící v okolí už od malička slýchávali, že pokud budou zlobit, pošlou je do Willowbrooku. Slýchávaly to i Sage a Rosemary. Dívky od sebe byly na první pohled k nerozeznání, byly totiž jednovaječná dvojčata, ale přece se lišily. Rosemary byla od dětství plachá, nesmělo se na ní křičet, jinak se zcela složila, a často si povídala sama se sebou. Sage Rosemary milovala, i když by lhala, kdyby řekla, že jí občas neděsila. Jenže pak Rosemary zemřela na zápal plic. Sage přišla po sestře brzy i o maminku a zůstala jen s nevlastním otcem Alanem. Nyní je rok 1971 a Sage je šestnáct let. Zrovna když si do kabelky chystá falešnou občanku, aby mohla jít za kamarádkami do baru, uslyší Alana, jak se baví se svým stejně hloupým kamarádem. Sage jejich hovor vyslechne a po letech se dozví pravdu: Rosemary nezemřela, ale byla odvezená do Willowbrooku. Matka s Alanem jí to neřekli, protože nechtěli, aby se o tom mezi sousedy vědělo. Nenavštěvovali ji, a protože na Rosemary Alanovi záleží asi jako na Sage, už ho kontaktují jen když něco provede. Jako teď: Rosemary z nemocnice před třemi dny zmizela.
Sage se okamžitě vydává do Willowbrooku. Chce pomoci s pátráním a mluvit se sestřiným lékařem. Chce jí říct, jak jí má ráda, a že kdyby věděla, kde je, neustále by jí navštěvovala. Ale hned po příchodu do státní školy Willowbrook si jí spletou s Rosemary a odtáhnou na oddělení D. Nedbají na Sageiny nářky a prosby, aby si ověřili, že není Rosemary. Sage se tak ocitá na místě, kde její sestra strávila posledních šest let. Musí se z toho pekla dostat! A pak najít Rosemary. Protože když je Sage ve Willowbrooku místo ní, kde je?
Sage zůstala stát. Byla v šoku, úplně otřesená, vyděšená, nezmohla se na slovo. Willowbrook, škola, kam její milovanou sestru zavřeli na šest let, jí připomínala koncentrační tábor, jehož fotografie viděla v hodinách dějepisu: živoucí kostry, ležící, stojící a sedící v prostorách zbudovaných pro poloviční počet lidí, někteří špinaví, jiní polonazí, s očima prostýma vší naděje a zdravého rozumu. Jak může taková ohavnost existovat ve Spojených státech amerických? Navíc v sedmdesátých letech, kdy lidstvo dovede nahrávat hudbu na pásek s osmi stopami a poslat člověka na Měsíc? Tohle musí být zlý sen. Musí. Jak by tohle mohl někdo přežít?
Hlavní hrdinka Sage se ocitla v pěkně nezáviděníhodné situaci. Jak by mohla někoho přesvědčit, že není Rosemary, když všichni zaměstnanci vědí, že Rosemary trpí bludy a střídá osobnosti? No uvěřte jí, že je své dvojče! Tak krásně to do sebe zapadá, že Sage nemá šanci dostat se z Willowbrooku přesvědčením některého ze zaměstnanců. Skrze stránky jsem cítila její zoufalství, ale i touhu dostat se na svobodu, která zabránila, aby ve Willowbrooku nepřišla o rozum. Sage je skvělá hrdinka, chytrá a odvážná. Moc hezky napsané bylo, jak Sage přišla o všechny iluze. Do té doby to byla dívka, která si žila relativně dobře, nepoznala bídu a její největší starostí bylo, že nemá peníze na taxík a musí jít z baru pěšky. Jak by se ale mohla ještě někdy zabývat něčím tak povrchním, když ví o tisících willowbrookských pacientech, kterým se nedostává ani základní úcty a respektu?
Autorka píše opravdu čtivě. Čtenáře díky tomu vtáhne do děje tak silně, že chce pořád jen číst a číst, zjistit, co se stane dál, a fandí Sage. Nejsilnější emocí, kterou jsem při čtení cítila, byla zvědavost. Byla jsem zvědavá, zda se Sage podaří dostat ven a co se v tom případě stalo s Rosemary. Děj byl opravdu nepředvídatelný a knihu jsem přečetla jedním dechem. Říkám si ale, že zvědavost je na tak silný námět málo. Proč ze mě autorka nedovedla vykřesat více emocí? Jsem ale moc ráda, že na to nešla skrze popisy otřesných podmínek Willowbrooku. Toho jsem se hodně bála, protože jsem velmi citlivá, a i proto jsem čtení Ztracených dívek, na které jsem měla zálusk už od podzimu, odkládala až doteď. Popisy Willowbrooku byly naštěstí celkem umírněné, ale neříkám, že mě nešokovaly. Bylo to jako číst o koncentračních táborech, strašné…
I proto, že jsem čtení zase tak moc neprožívala a knížka ve mně nijak zvlášť nerezonovala, jsem došla k názoru, že Ztracené dívky z Willowbrooku nejsou průměrnou, ale ani život měnící knihou. Je to zkrátka napínavé čtení založené na skutečných faktech. Tečka. Knížka má tři sta šedesát stran, a protože se dobře čte, zvládnete jí přečíst i za dva večery. Už podle rozsahu mi vlastně mohlo být jasné, že prostor na rozepsání se do té míry, aby mě to třeba i rozplakalo, nebyl. Zase ale díky tomu děj svižně odsýpá.
Konec byl poměrně kýčovitý a sladký, ale já to Sage po všech těch hrůzách tak přála, že mi to ani nevadilo. Ztracené dívky z Willowbrooku jsou ale kvůli tomu dle mého názoru historickou knihou především pro ženy.
Ellen Marie Wisemanová vstoupila do povědomí českých čtenářů románem Tmavé stěny Willardu. Stejně jako ve Ztracených dívkách popisovala příběh z uzavřené psychiatrické léčebny. Knih ale napsala mnohem více, než jí vyšlo v češtině. Obvykle se v nich zabývá nějakým tajemstvím z minulost, po kterém její postavy pátrají. V knize Pro tvoje dobro její hlavní hrdinka utíká do cirkusu, ve Sběratelce sirotků se zase imigrantka Pia se svým bratrem snaží přežít epidemii španělské chřipky. Líbí se mi, jak velký rozsah témat, které její knihy pokrývají, Ellen Marie Wisemanová ve svém rejstříku má.
Autorka si mě získala tím, že aby tuto knihu udělala co nejvěrohodnější, zjistila si i mnohé dobové výrazy, nad nimiž by mě ani nenapadlo přemýšlet. Hned na prvních stránkách jsem si všimla slovního spojení „barevná žena“, které mělo vyjádřit, že daná žena je černoška. Užuž jsem se začala rozčilovat, co je to za pokus o korektnost, ale v poznámce autorky jsem se mimo jiné dočetla, že jde o výraz, který se v sedmdesátých letech v Americe běžně používal. Fascinovalo mě to. V budoucnu se nebudu bránit čtení nějaké z dalších knih Ellen Marie Wisemanové a budu jí ráda doporučovat dál. Pokud jste jedni z těch, kteří do knihkupectví chodí s tím, že hledají něco pro babičku, myslím, že Ztracené dívky z Willowbrooku by mohly být to pravé ořechové. Nedokážu přímo vysvětlit proč, ale myslím, že je to fajn čtení pro babičky (ale samozřejmě nejen pro ně).
V mém konečném hodnocení se odráží především to, že příběh nebyl žádná špičková záležitost. Jak píši výše, bavilo mě to, ale že bych si knihu potřebovala ještě někdy přečíst, to si nemyslím. Zase jsem se ale příběhem nemusela nijak protrápit a četl se sám.
Podtrženo, sečteno: hodnotím 6/10, ale takovými těmi lepšími šesti z deseti. 😄
Comment