Dagmar Ruščáková: Alžběta a drak

Dovedete si představit knihu, která by kombinovala fantasy a společenský román? To přesně je totiž Alžběta a drak od Dagmar Ruščákové. Ti, kteří čtou blog často, jistě ví, že jsem Alžbětu a draka zmiňovala v knižní výzvě jako jednu ze čtyř knih, kterou si chci přečíst co nejdřív. A teď, když jsem to konečně udělala, už asi nikdy neuvidím svět stejně. Protože je to tak dobrá, tak krásná, tak úžasná kniha, že se jí nebojím prohlásit za tu nejlepší, kterou jsem letos přečetla. Normálně tento typ škatulkování nemám ráda, ale když tu nejlepší knihu čtete a uvědomíte si to, nedá se tomu ubránit.

Alžběta a drak je pěkná bichlička. Má 710 stran, přičemž prvních pár desítek z nich je čistě společenský román. Alžbětě je padesát osm let, pracuje na důležité pozici v bance, má syna, dceru, dvě vnoučata, a milujícího manžela. Jenže pak zjistí, že jí její manžel, špičkový lékař za kterým vždycky stála a kterého miluje, podvádí. Silně to s ní otřese, a tak dá výpověď v bance a stěhuje se z Prahy, kde jí Jakuba všechno připomíná, do starého domu svých rodičů na vsi. Už tato část je úžasná, tak moc, že jsem si byla jistá, že i takový společenský román dlouhý sedm set stran by mě bavil. Je prost všech klišé, které společenské romány, které jsem dříve četla, provází – vypíchnu jedno, a tedy, že v manželství, kde dojde k nevěře, se lidé odcizili. A i když to bolí, rozchod oběma nakonec prospěje. Tady tomu tak není, protože Alžběta a Jakub se ale opravdu milovali a byli připravení spolu strávit zbytek života, kdo ví, co to Jakuba popadlo… Alžběta si nad tím také marně láme hlavu, zatímco se pomalu snaží znovu postavit na nohy. A právě den poté, co si v noci lámala hlavu spolu se svou kamarádkou a lahvinkou vína, a má děsnou kocovinu, spatří v jeskyni poblíž vsi draka.

Ne, to není žádná metafora, Alžběta skutečného objeví nádherného zlatého draka. Tedy, spíše dračici. Jmenuje se Gullveig Hjálmarsdóttir, ale má raději, když se jí říká Brandy, protože tak jí přezdívá její jezdec. V Království, kde Brandy žije, procházejí adepti na dračí jezdce rituálem, během kterého vznikne mezi drakem a jezdcem nepřetržitelné pouto, díky němuž jsou ve službě králi ještě silnější dvojicí. I když přetrhnout pouto mezi jezdcem a drakem chrlícím oheň by se snažil leda hlupák…  Když se Brandy poprvé setkala s Alžbětou, byla zrovna na stopě pašeráků ze Světa za Světem, který my dobře známe – je to totiž jejich název pro náš svět. V Království se o něm ví, ale většina obyčejných lidí zvěsti o něm nepovažuje za víc než pohádku. Brandy prošla z Království průchodem v jeskyni a… došlo k sesuvu a ona uvízla pod kamením. Její jezdec by jí tam nikdy nenašel, a Brandy by v té jeskyni nejspíš zemřela, nebýt Alžběty, která se dračice nezalekla a namísto toho hned začala přemýšlet, jak jí může pomoci. Pohladila jí po hlavě, aby jí utišila, a tím se spustil onen pradávný rituál, během kterého se dračí a lidské vědomí propojí. Pokud by z tohoto procesu nevyšly jako drak a jezdec, Alžběta by zemřela. A to Brandy nechce, obzvlášť, když jí na Alžbětě nitru něco zaujalo.

Alžbětin poklidný, téměř nudný život je najednou propojený s Brandy, jejím jezdcem Arkanem i celým Královstvím, ve kterém to začíná vřít. A je právě na Alžbětě, Brandy, Arkanovi a dalších, které po stěhování na vesnici Alžběta získala a jsou jí blízcí stejně jako rodina, aby přišli na to, co se to v Království děje. Alžběta mezitím ještě musí stihnout být matkou a babičkou, pokusit se nějak vyřešit vztah s manželem a poprat se se schopnostmi, které po spojení s dračicí získala. Není se co divit, že stačí chvíle, a z Alžběty je mnohem silnější člověk než kdy dřív.

Alžbětu a draka jsem četla něco málo přes týden. Propadla jsem jí už během prvních pár stránek a pak četla každou volnou chvíli. Knížka se čte velmi lehce, stránky ubíhají pod rukama jedna báseň, a občas se i stane, že si člověk řekne, že si dá jednu kapitolku před spaním, a najednou je půlnoc a jemu je jasné, že rozhodně ještě nemůže přestat číst. Již po pár dnech jsem knížku odkládala pozdě v noci a ráno se nedočkavě budila s myšlenkou, že dnešek bude krásný, protože na mě čeká další část Alžbětina dobrodružství. Když jsem po knize ráno sáhla, cítila jsem záchvěvy radosti a vzrušení, když jsem jí večer odkládala, už jsem se těšila a nemohla dočkat o čem budu číst dál. Jeden krátký odstavec ze strany sto padesát jedna, tedy části příběhu, kdy se Alžběta s Brandy sžívají a společně trávený čas je pro ně zatím pouze radostí, skvěle vystihuje moje pocity poté, co jsem se do Alžběty pustila: „Nakonec… vždyť je to jedno. Život je zase zajímavý a ona se těší na každý další den. A to byl dar, jehož ceny si byla velmi dobře vědomá.“

Paní autorka píše jednoduše skvěle. Vypráví ze třetí osoby, a její styl psaní bych přirovnala k momentu, kdy se drak napojí na lidské vědomí a pomalu jej prozkoumává, spolu s jeho myšlenkami, pocity a prožíváním. Čtenář se spolu s ní téměř stává onou postavou, které autorka věnuje kapitolu. A vězte, že v nejedné situaci byste se jí nejradši stali doslova! V textu postavy popisují své nejhlubší pocity, nabízejí svůj pohled na uplynulé události, a mnohdy nemohou na první dobrou najít ta správná slova, díky čemuž příběh působí velmi opravdově a vlastně i příjemně. Jistě mi totiž dáte za pravdu, že je příjemné být ve společnosti normálních lidí, kteří si na nic nehrají… pokud tedy „normální lidé“ znamená společnost starší okouzlující ženy, víc než stoletého dračího jezdce, osmnáctiletého chlapce, který nikdy nepoznal své rodiče, žije s babičkou a Alžběta je pro něj úžasný vzor, a draka. Všichni jsou někým, koho byste ve svém životě určitě chtěli mít. Dračice Brandy je rázná, se vším hnedka hotová, ale velmi pozitivní a láskyplná. Její vztah jak s Arkanem, tak s Alžbětou, mě dojímal. Vlastně vztahy všech se všemi mě dojímaly, protože byly velmi pevné, a nemusely být podpořené rodinnými pouty, aby byly zrovna tak důležité. Rodina a myšlenka, že rodina, kterou sami během života získáme a kterou si vybereme, je stejně důležitá jako ta pokrevní, je mimochodem hlavním motivem příběhu. Spolu s dospíváním ale i stárnutím, zkoumáním svého nitra, opětovným se postavením na nohy, a epickým bojem dobra proti zlu.

Když už jsem napsala něco o Brandy, musím také napsat něco o Alžbětě, protože jimi dvěma to všechno začalo. Alžběta je inspirativní, milá, a empatická. Ohromně chytrá (a nejen ve světě čísel, ve kterém celý život pracovala, ale i co se emoční inteligence týče) s neutuchající touhou se vzdělávat. S Alžbětou vám bude hezky. Na to, abyste se cítili příjemně, Alžběta samozřejmě dohlédne, ale nebude to potřeba, protože s Alžbětou je jednomu hezky už jen proto, že je s ní… A co vám budu povídat, nejsem ze světa bez Alžběty nijak zvlášť nadšená. Vlastně jsem si uvědomila, že svět, kde mé běžné dny nezahrnují společnost Alžběty nebo Brandy, se mi pranic nelíbí. Svým způsobem mi její příběh, ve kterém žije život jak v našem světě, tak v Království, připomíná Letopisy Narnie, kde sourozenci Pevensieovi také přecházeli z jednoho světa do druhého.

Zpočátku se dá Alžběta a drak pokládat za téměř komorní příběh, ale pak, ve chvíli, kdy se kouzelné okamžiky běžných dní spojí s opravdovými kouzly, postupně přibývá úhlů pohledů, postav a událostí. A je neodhadnutelné, co se stane dál. Čtenáři nezbývá nic jiného než číst, možná si sem tam promyslet nějakou teorii, která by vysvětlovala, jak náš (neboli Alžbětin) svět a její život souvisejí s Královstvím. Protože vám je asi jasné, že existence dvou tak odlišných světů na sobě nebude zcela nezávislá…

O tom, že Alžběta a drak skvěle funguje jako společenský román, jsem vás už jistě přesvědčila. Ale co jako fantasy? Království je fantasy svět připomínající středověk. Máme tu magii, draky, a vše, co jen si pro starou dobrou klasickou fantasy knihu můžeme přát. Sám o sobě je to svět poměrně jednoduchý, a možná i díky tomu tak dobře funguje se všemi těmi dějovými linkami z běžného světa. Proto je Alžběta a drak úžasným čtením jak pro vyspělejší čtenáře, kteří si myslí, že fantasy pro ně už není (věřte mi, že minimálně Alžběta a drak je), tak i pro protřelé milovníky fantasy, které láká drak v názvu knihy. Musím si rychle sehnat nějaké další čtení o dracích, protože bez přítomnosti Brandy nebo jí podobných ten nudný reálný život neutáhnu dlouho (každý bychom měli svého draka nebo dračici!). 😀

Do každého jednotlivého slova je vetkán autorčin vypravěčský um, její láska k postavám, které vymyslela, a mnoho životních zkušeností. Vzhledem k tomu, že jsem ve stejném věku jako zmiňovaný osiřelý chlapec žijící s babičkou, kterého Alžběta přijme za svého, Alžběta předávala svou moudrost zároveň i mně. Díky ní jsem si znatelně rozšířila pohled na svět, a stala se pro mě postavou, u které vždy najdu útěchu.

Alžběta a drak je čtení pro všechny věkové kategorie, protože autorka dokázala skvěle vystihnout jak mladší, tak starší postavy, a díky tomu si svého oblíbence, kterého bude s radostí sledovat na jeho dobrodružství, najde každý. Je to po všech stránkách komplexní román, a jak už jsem říkala, je to čtení jak pro milovníky klasických fantasy knih, tak pro ty, kteří si nikdy nemysleli, že by je fantasy mohlo bavit. Jsem přesvědčená, že každému, kdo po knize sáhne, se musí líbit. A nemám absolutně nic, co bych jí vytkla. Ovšem abych to tu měla úplné, přiznám, že jsem během čtení našla několik překlepů, nejvíce asi v přebývajících zvratných zájmenech „se“. Ale když se do dalšího vydání ještě o ždibek vychytá korektura, bude vše dokonalé. I když pro mě to dokonalé bylo už takhle…

Pokud se k této recenzi vracíte poté, co dáte na mé doporučení, musím vás uklidnit: paní autorka už má rozepsaný druhý díl. To vám spadl kámen ze srdce, viďte? Konec je totiž velmi dramatický, epický a popsaný tak, že posledních sto stran jsem ani nedutala, ale pro čtenáře velmi neuspokojivý. Budete okamžitě potřebovat vědět, co je dál, včera už bylo pozdě. Takhle rychle se druhého dílu nejspíš nedočkáme, ale pro ukojení zvědavosti se můžeme vydat na autorčiny stránky, kde je k dispozici pár krátkých bonusových vyprávěních, třeba i o Brandy a jejích dětech – rozhodně doporučuji je nevynechat.

Dagmar Ruščákové teď vyšla nová kniha, vyprávění o životě z pohledu fenky Rozárky, které se jistě bude líbit všem milovníkům zvířat. Už v Alžbětě, kde svou roli hraje i nezbedný podvraťák Piškot, jsem si všimla, že autorka umí vystihnout psí pohled přesně tím stylem, jakým si já a podle mě i mnozí pejskaři představujeme, že tak naši psi přemýšlí. Z Rozárčina zápisníku si nenechám ujít, a všem, kdo se také zamilují do autorčina stylu psaní, mohu ještě doporučit Nedopovídky. I o téhle malé knížečce bude na blogu ještě řeč.

Doufám, že z tohoto textu je patrné moje nadšení, míra doporučení a silné city, které k ní teď chovám. Hodnotím 10/10, ovšem nejradši bych hodnotila ještě mnohem větším číslem!

Alžběta našla Brandy v jeskyní, vy jí najdete pod tímto odkazem.