Po přečtení další knížky ze světa lovců stínů vám jedno povím: Cassandra Clare ty historické série vážně umí! Wall street Journal se tedy rozhodně nemusí stydět za větu z jejich produkce, která zdobí zadní stranu knížku – „Nová královna fantasy.“
Řetěz ze zlata je první díl trilogie Poslední hodina, která v češtině ještě není kompletní, ale Řetěz ze zlata a Řetěz ze železa doplní Řetěz z trnů už v říjnu! Přičemž názvy knih z Poslední hodiny se Clareová inspirovala z Dickensových Nadějných vyhlídek. Dovolím si tento přenádherný úryvek citovat: „Byl to pro mne památný den, protože způsobil velké změny v mém životě. Ale tak tomu je s každým životem. Představte si, že byste z něho vyškrtli jeden určitý den, a uvažte, jak rozdílně by se utvářel jeho běh. Postůj, oko, jež toto čteš, a zamysli se na okamžik nad dlouhým řetězem ze železa nebo ze zlata, z trní nebo z květů, který by tě nikdy nespoutal, nebýt toho, že jeho první článek ukul jeden památný den!“ Netřeba asi dodávat, že Nadějné vyhlídky brzy obohatí můj pomyslný seznam přečtené klasiky.
Děj Řetězu ze zlata se odehrává několik desítek let po skončení Mechanické princezny, závěrečném dílu trilogie Pekelné stroje (Mechanický anděl, Mechanický princ, i Mechanická princezna jsou již na blogu). Opět se nacházíme v Londýně, kde lovci stínů v poklidu žijí. Démonská aktivita je v posledních letech téměř, ne-li úplně, na nule. James Herondale si spolu se svým parabataiem Matthewem Fairchildem užívá všechny stránky mládí, ovšem ani zdaleka se nepodobají volnomyšlenkářským mladíkům, na které je možno natrefit ve spletitých londýnských uličkách v roce 1903. Na to má James až příliš starostí s odkazem krve jeho matky. Rodinná přítelkyně Herondaleových Kordélie Cairstairsová se spolu se svou matkou a bratrem Alastairem stěhuje do Londýna, aby podnikli nezbytné kroky před tím, než na ně upadne hanba. Spolu s Jamesovou sestrou Lucií podstupuje výcvik, aby se mohli stát parabatai a v rukou při tom třímá legendární meč, zlatou Cortanu. Válka stojů dávno skončila, lovci stínů polevili v ostražitosti, a mezi všem těmi kriketovými turnaji, výlety na lodičkách a pikniky u vody, obchází smrt.
Rozdílem mezi touto konkrétní knihou a ostatními z pera Cassandry Clare, je množství postav. V předchozích sériích bylo vždy na začátku určité množství postav, které se navyšovalo v průběhu čtení. Takže pro nás čtenáře bylo jednoduché zařadit si je. Ale protože Pekelné stroje, na které Řetěz ze zlata volně navazuje, skončili s příslibem vstupu do manželství hned několika členů rodin Herondaleových a Lightwoodových, je nám hned v prvních stránkách představeno strašně moc postav, dětí hrdinů „mechanické“ série, které jsou spolu všichni nějak příbuzní.
Ve světě spletitých příbuzenských vztahů mě moc baví sledovat, jak se chovají děti toho a té. Zda mají podobné vlastnosti jako jejich rodiče, o nichž se v knize také dočteme. Je až k nevíře, jak stejní někteří zůstali a kam je život zavedl. Všechny postavy mi tu jsou více či méně sympatické. Některé jsem si oblíbila víc, třeba takovou Lucii Herondaleovou, ale nikdo mi nebyl vyloženě protivný (tedy až na ty, kteří mi protivní měli být – Blackthornovic jsou vážně „na ránu“).
Už od počátku čtení se mi nezdálo, že by šlo o young adult čtení. Instinkt mě nezklamal a zjistila jsem, že jde o žánr nazývaný new adult, případně je to něco na pomezí young a new. Pokud vám new adult nic neříká, mile ráda vám jej představím. Určitým způsobem se podobá beletrii pro mladé dospělé (young adult), ale jejím protagonistům je o trochu víc, obvykle mezi 18 a 29 lety. Zaměřuje se především na problémy spojené s opuštěním domova, vysokou školou nebo prvním zaměstnáním, ale může se kombinovat i s dalšími žánry, v tomto případě s historickou fikcí. Poslední hodina sem patří kvůli společenským problémům, které se tu řeší. Ty odpovídají době ve které se Poslední hodina odehrává, tedy kdy je okolo osmnácti let na místě hledání budoucích partnerů a usazení se. Kdyby šlo o knížku z dnešní doby, věkem hrdinů by zapadala do young adult. Jsem ráda, že se Slovart pro zařazení do new adult rozhodl.
Kniha vyšla poprvé v roce 2021 pod nakladatelskou značkou #booklab a má 528 stran. Má dvě části, prolog a epilog, a kromě klasických kapitol i kapitoly zaměřené na minulost. Nazývají se Dny minulé, a vždy následuje rok a místo, kde se následující řádky odehrávají.
Děj se ale nezaměřuje jen na společenskou část, jako jsou vdavky, na prvním místě jsou opět boje s démony. Tahle část je skutečně epická, bojové scény jsou nejen skvěle popsané, jsou především geniálně vymyšlené. Propojení s ostatními sériemi se mi tu zdá mnohem důležitější než u Pekelných Strojů, protože další historická trilogie už nenásleduje. Následuje “jen“ trilogie Temné lsti, která se odehrává pět let po skončení Nástrojů smrti, první série o lovcích stínů. Takže završení, kterého se v Poslední hodině dočkáme, bude posledním kukátkem do minulosti rodů. Jsem velmi napnutá, jakou roli má v Temných lstech rod Blackthornů, v jehož vymření v této sérii doufám.
Samozřejmě v Řetězu ze zlata nesmí chybět romantická linka, tedy hned několik linek. Zatím se žádná pořádně „nerozjela“, ale vzhledem k tomu, jak Řetěz ze zlata skončil, bude minimálně jedna v dalších dílech moc zajímavá! Důležitější než kdy dřív mi tu přijde síla přátelství, které s sebou nese velmi silné city, pomalu stejně jako v obvyklých romantických linkách. Clare opravdu umí vystavět neskutečně silné vztahy, které obsahují tak silné city, že mě přímo bolí srdce. Jejím postavám věřím veškeré emoce (zrovna v této knížce mohla lehce sklouznout do nelogičnosti a nerealistických situací, ale zvládla to bravurně). Jak jsem zjistila při Pekelných strojích: Cassandra Clare umí překvapit.
Atmosféra raných let dvacátého století v Londýně je jednoduše okouzlující. Přemýšlela jsem, zda předčila tu z Pekelných strojů, a myslím si, že o malinko ano. Ale skutečně o ždibíček! Líbil se mi tu především ples v Institutu, který je hned zpočátku knížky. Baví mě číst o denních aktivitách, které lidé tenkrát zažívali, jako čtení v knihovně, psaní dopisů, chození na čaj. Dá se to nazvat nudnými pasážemi, ale právě tohle v klasice vyhledávám. Opět si musím připomenout i stinné stránky minulého století, které mě snad udrží od potoků slz kvůli nesplnitelnému přání vrátit se do časů studia klasických předmětů, cudných šatů a především žádné elektroniky.
Knížku jsem četla v rámci společného čtení u Šárky v Instagramové akci zaměřené na lovce stínů. Co bylo mezi námi čtenáři často vytýkáno, bylo množství postav, ve kterých je třeba se zorientovat. Věrka, jedna z účastnic, přišla na skvělou pomůcku, jak rozlišovat děti Gabriela a Gideona, bratrů Lightwoodových: je-li ten Lightwood něčím divný, je Gabrielův. Protože (cituji) Christopher má až moc rád kádinky a Anna se obléká jako chlap, což je na tu dobu prostě divné! Nesmírně mě to pobavilo. A co se týče množství postav, perfektně se hodí slova Francise Scotta Fitzgeralda: „Mám rád velké večírky, jsou tak intimní. Na malých oslavách není žádné soukromí.“
Jako úvod do světa lovců stínů existují určitě lepší knížky od Clareové, Řetěz ze zlata doporučím těm, co mají přečtené minimálně Pekelné stroje. Recenze na první, druhý, i třetí díl Pekelných strojů jsou již na blogu. Pokud nemáte přečtené Stroje, velmi lehce se ztratíte a mnoho souvislostí nepochopíte a nebudete mít takový zážitek ze čtení, jako jsem měla já. A pokud váháte, zda se vůbec pustit do ságy o lovcích stínů, rozhodně vám ji doporučuji. Je to tak originální a poutavé, tak skvěle vymyšlené! Jde zkrátka o skvost mezi fantasy knihami pro mládež.
Hodnotím 10/10
Comment