Loni v září jsem skoro celý měsíc žila jednou knihou. Jmenovala se Alžběta a drak, napsala ji Dagmar Ruščáková a mně se tak líbila, že jsem kvůli ní přehodnotila svůj zvyk nevybírat nejlepší přečtené knihy za daný rok. Alžbětu jsem prohlásila za jednu z těch „nej“ a to zcela oprávněně. Část září jsem jí četla a druhou na ní vzpomínala. A jedna část knihy měla navíc úžasnou podzimní atmosféru, přesně tu, kdy se kvůli nepříznivému venkovnímu počasí chcete jen zabalit do deky, pít čaj a číst si. Přesně takovou, jaká byla tento měsíc za mými okny… Hodně jsem na Alžbětu, dračici Brandy a jejich přátele Arkana a Artuše v uplynulých týdnech myslela, tak snad mi tuto krátkou vzpomínku odpustíte. Na loňský podzim jsem se velmi těšila, ale mou jedinou radostí v něm byla pouze Alžběta. Letos jsem se na podzimní počasí nijak aktivně nepřipravovala, avšak paradoxně si ho užívám. Přišla na mě extrémní podzimní nálada a pokaždé když vystrčím nos z domu, nemohu se „vynadýchat“ (to je jako vynadívat, jen s dýcháním) toho krásného čistého vzduchu, v němž je cítit přicházející zima. Teď se nemůžu dočkat všech nadcházejících podzimních měsíců i zimy. Zkrátka všeho, co nám počasí přinese.
V září se mi toho událo tolik! Skoro každý víkend jsem něco dělala a v týdnu se na to buď chystala nebo zažívala jiné krásné zajímavé věci. Kromě toho jsem společně s blogem oslavila narozeniny – já jsem již devatenáctiletá a Počkej, dočtu stránku… tříletý. Začněme tento předlouhý a zážitky nabitý Měsíčník našimi narozeninami.
Přiznám se, že narozeniny blogu jsem lehce zanedbala. Plánovala jsem udělat soutěž, ale nějak mi běžný život přerostl přes hlavu. To víte, škola a další povinnosti jsou zpět v plné síle… Snad tedy za rok. Anebo uvidíme, co nabídne průběh roku – kdo by totiž potřeboval k menší soutěži nějakou významnější událost, že? Mé narozeniny byly ale moc hezké. Dostala jsem pět knih od své oblíbené básnířky Báry Vencálkové. Zatím jsem od ní přečetla dvě knihy, Destilaci a (Že)nám, ale ráda bych měla její tvorbu jednou kompletní. Teď si do sbírky přidávám Dialogy, Jen tak, Na hraně, Básně, které přetekly a Texty. A kromě nich jsem dostala deskovou hru, kterou jsem si moc přála – Zaklínače: Starý svět. Moc se těším až si nastuduji pravidla a zahrajeme si ji. Třeba mi to dokonce oživí rubriku Kostky jsou vrženy. A ještě do toho včera vyšla nová zaklínačská kniha, prequel Rozcestí krkavců… Jsem připravená pro ní běžet jakmile mi přijde zpráva, že ji pro mě mají v knihkupectví!
Za září jsem přečetla 6 knih, což činí 1 571 stran. Měla jsem víceméně šťastnou ruku, ale našlo se pár slabších kousků. Jako první jsem se musela pustit do štafety na knihu Anmon od české autorky vystupující pod pseudonymem Annie Roux, jelikož jsem ji už pár týdnů zdržovala. Recenzi jsem na ni už napsala a vše důležité je řečeno tam. Avšak ještě musím poděkovat autorce i pořadatelce za spoustu drobných dárečků ke knize. Udělaly mi radost.
Teď však přijde vyloženě katastrofa – druhý díl série Phobos od Victora Dixena jménem Odchýlení. První díl jsem četla s opravdovým zájmem, ale kvůli tomu, že autor píše stylem s prominutím jako pro hlupáky a má potřebu naplno vyslovovat i nejjasnější souvislosti a informace, brzy se z toho stala vyloženě bizarní četba. K tomu se přidal nesmírně bláznivý a nereálný děj a na první díl Vyslání už jsem pohlížela jako na knihu čistě pro pobavení. Přesto jsem se do druhého dílu chtěla pustit. V prvním díle jsme přišli na to, že posádce vyslané do vesmíru za účelem založení lidské populace na Marsu (a to vše za probíhající seznamovací reality show vysílané do celého světa) hrozí zcela reálně smrt. Takže – když to řeknu naplno – jsem chtěla číst dál jen abych se dozvěděla, zda umřou. K druhému dílu jsem přistupovala už jen jako ke guilty pleasure. Očekávání byla minimální. A přesto bylo Odchýlení hluboce pod nimi.
Děj, styl psaní, bizarnost, to vše bylo ještě méně kvalitní než v prvním dílu. Díky bohu, že se mi kniha četla rychle a měla jsem ji za sebou za snesitelnou dobu. Celkem by série Phobos měla mít okolo šesti dílů, já už ale v sérii vážně pokračovat nebudu. Někomu se samozřejmě může líbit, což danému čtenáři jedině přeji, ale mně jednoduše nesedla.
Náladu jsem si spravila na srazu pražského Společenstva Gwintu. Gwint je hra z videohry Zaklínač 3: Divoký hon a mezi fanoušky se začala hrát i mimo obrazovky počítače. Společenstvo Gwintu pořádá turnaje i běžné hraní a možnost zahrát si přináší pravidelně i například na zaklínačský festival Con Morhen. Na běžných srazech se ale upřímně řečeno moc nehraje – abych citovala členy Společenstva, je to hlavně „výmluva proč jít na pivo“. Společnost byla skvělá, místní pivo také, takže co více si přát? Snad jen to abych neměla druhý den běžnou výuku a nemusela odcházet ještě před jedenáctou… Anebo abych se vážně naučila Gwint – když ho budu umět, budu se při popíjení přeci jen cítit trochu lépe. Na srazy se totiž chystám chodit pravidelně.
Další přečtenou knihou se mi stala takřka klasika mezi knihami podle skutečných událostí: My děti ze stanice ZOO od Christiane F. O knize, která je výpovědí náctileté německé narkomanky a prostitutky, slyšel asi každý. Od spousty svých známých jsem slyšela historky, jak je tato kniha jako povinná četba na základní škole traumatizovala. Mně se v tak raném věku vyhnula, ale teď po letech si ke mně našla cestu. A náramně jsem si ji užila, jakkoliv je podivné to říct. Podsvětí a odvrácená strana lidské společnosti jsou pro mě atraktivní témata. My děti ze stanice ZOO jsem zhltla během pár dní a konečně si tak trochu zpravila chuť číst. Christiane vyprávějící v první osobě prostou, nespisovnou a mnohdy dětskou řečí jsem doslova visela na rtech. Drogy poprvé okusila ve dvanácti letech, ve třinácti už byla závislá na heroinu a ve čtrnácti letech si na něj začala vydělávat prostitucí. Jak moc mladá byla mi došlo až během obrázkové přílohy v polovině knihy, kde byla spousta fotek Christianiných podobně mladých přátel. Ona sama zůstávala po vydání knihy ještě nějakou dobu anonymní. Po zbytek knihy jsem si to, kolik jí je let, musela připomínat. Hned po dočtení jsem se podívala na film, kde mi to ovšem věk a hlavně vzhled mladičkých hereček připomínal neustále. Byl to velmi silný příběh, ať už ve filmové či knižní podobě. A doporučila bych ho naprosto všem mladým lidem. Věřím, že jim může pomoci při rozhodování, zda jednou drogy okusit nebo ne. Protože buďme upřímní; dostat se k drogám a propadnou jim je až bolestně snadné…
Na druhý víkend v září jsem měla naplánovaný sraz s mojí skvělou kamarádkou Verčou. Verča na internetu vystupuje jako Ztracená v Praze a dlouhodobě se věnuje beauty kontentu. Už ale dobrý rok testuje a doporučuje hlavně parfémy. Jeden, který mi na návštěvě u ní velice voněl, jsem od ní dokonce dostala k narozeninám. Udělaly jsme si hezkou oslavičku mých narozenin ve dvou a zašly si na výstavu Ženy, mistryně, umělkyně, která ještě do listopadu probíhá v Národní galerii ve Valdštejnské jízdárně. Zaměřuje se na významné ženské umělkyně z let 1300-1900 a byla skvělá. Obrazy byly zajímavě nainstalované a moc krásné. S Verčou jsme se nachomítly ke skupině žen, která tam měla i výklad. Nevíme sice co přesně byly zač, protože přímo k výstavě nepatřily, ale výklad dvou starších inteligentních dam byl fascinující. Krásně jsme si s Verčou feministicky zanotovaly a divily se nad tím čeho všeho byly stovky let zpátky naše předchůdkyně schopné. Moc mě mimochodem potěšilo, že poměr žen a mužů byl na výstavě zhruba 12:1. Vzhledem k tomu, že ještě nedávno byla práva žen omezená, je myslím velice důležité, abychom si připomínaly sílu příslušnic našeho pohlaví, proti nimž stál doslova celý svět. I dnes jsou ženy často považovány za druhotné, takže načerpat trochu mentální síly, inspirace a hrdosti není na škodu. Já jsem navíc z krásných obrazů načerpala i spoustu inspirace k šití.
Další víkend konečně proběhla ona cosplayerská akce, na níž jsem si šila v minulých dvou měsících šaty a v srpnovém Měsíčníku na ní lákala. Pořádal ji spisovatel Michal Hrnčíř, jehož jméno by vám nemuselo být neznámé – koneckonců jsem jeho Rémiho z fantasy světa Nosgob recenzovala. Protože s novou knihou Michal uzavírá hlavní nosgobskou trilogii, jejíž jednotlivé knihy jsou pojmenované podle hlavních hrdinů – Mortegon, Rémi a Leiva -, uspořádal velké focení a natáčení. Já jsem měla tu čest ztvárnit právě Leivu, hrdinku jeho nejnovější knihy. Celá akce byla velmi dobře zorganizovaná a jistě ne zrovna málo nákladná; Michalovi za ni tedy patří velký dík.
Jednou takhle v pátek jsem sedla na vlak do Kolína, kde mě spolu s fotografkou Verčou a další herečkou Adélou nabral Michal. Odvezl nás na asi hodinu vzdálený statek, kde jsme měli jednu noc přespat. Bylo to tam moc krásné, plné zvířat jako jsou kočky, králíci, morčata i koně. Večer jsme otevřeli medovinu, zahráli si několik her, a protože během toho přijeli ještě další dva účastníci, šli jsme spát kolem jedné ráno. Ohromně jsme si sedli, jak humorem, tak zálibami. Ranní vstávání a balení proběhlo relativně v pořádku, tedy kromě toho, že jsem cestou na kadibudku zakopla, způsobila hluk a vzbudila tak prasečí rodinku bydlící v ohradě nedaleko. Ty pohledy bych vám přála vidět! Byli na mě pěkně nakrknutí, asi proto, že tam měli i mladé. Fotografka Verča nás pak decentně nalíčila, sbalili jsme si věci a vyrazili jsme rovnou na místo focení: hradiště Úhrov.
U hradiště vypukl ten chaos, který na tvůrčích aktivitách miluji. Sjelo se mnoho dalších lidí, všichni se začali oblékat do kostýmů a já jsem se stala Leivou. Protože se nejprve točilo několik šermířských scén, kde figuroval jen určitý počet nás „herců“, fotografka Verča nám všem udělala několik nádherných fotek. Právě tyto fotky budou brzy figurovat v článku o šití Leivina kostýmu.
Natáčení šermířské scény se poměrně protáhlo, takže jsme si s naší partou stihli užít spoustu zábavy. Být v historických kostýmech, společně si porovnávat svoje cosplayerské zkušenosti a hrát si s meči je příjemná činnost. Pak se druhá část skupiny vrátila a začalo hlavní natáčení a focení. Později odpoledne jsme si udělali oheň a opekli špekáčky. Jedna z účastnic to později ve zprávě v našem chatu shrnula takto: „Jak se na ty fotky dívám, tak si o to více uvědomuju, jak to bylo skvělé. Lidé, co se neznali, ale sedli si, si navlékni kostýmy a hráli si spolu!“ A já nemohu než souhlasit. Byl to vážně jedinečný zážitek. Vyčerpávající, ale obohacující. Samozřejmě jsem si odtamtud přivezla i výtisk knižní Leivy, za nějž děkuji autorovi. Načerpala jsem inspiraci a energii pro své další šití a naplno si potvrdila, že má vášeň pro knihy a založení tohoto blogu mi do života přináší jen samé krásné zkušenosti. Když jsem po focení dojela večer domů, byla jsem úplně vyčerpaná, ale stálo to za to. Chci už víkendy trávit jedině takto.
V září skončila letní přestávka mezi závody Formule 1, já jsem si ale Formulí užívala i při ní. Dál jsem totiž četla rukopis formulové romance od autorky Jane Blossom. Jane nám k betaci přidávala kapitoly postupně podle toho, jak je v průběhu týdnů napsala, což bylo jedině k užitku, protože já jsem jí, jakožto velká formulová fanynka, dávala mnoho poznámek ohledně světa F1, které zvládla okamžitě zapracovat. A navíc jsme ve společném brainstormingu zvládly příběh ještě rozšířit a vyšperkovat – tedy hlavně Jane, já jsem jí hlavně nadšeně přizvukovala. Do Janina alternativního formulového světa jsem se zamilovala a nechtělo se mi z něj odcházet. Jenže během září Jane dopsala první verzi svého rukopisu. Konec se jí velmi povedl a byl třešničkou na dortu za celým tímto skvělým příběhem. Zmiňovala jsem to na Instagramu, zmíním to i teď – jsem sice betačtenářka, ale nemám žádný zájem na tom, abych vám zde předkládala falešné reakce a doporučení. Přestože Janinu knihu s pracovním názvem Láska s rychlostí šestiválce četla v předstihu, jsem z ní zcela upřímně nadšená. Mohla jsem odvést svůj díl práce a dát od ní ruce pryč, nebásnit o tom, jak je skvělá, ale zaujala mě. Začala jsem ji hltat i proto, že jde o nejvíce realistickou F1 romanci, kterou jsem kdy viděla, a Jane si mě získala skvěle vykreslenými postavami i střízlivým pohledem na romantickou linku. Lásku s rychlostí šestiválce považuji za nejlepší romantickou knihu, kterou jsem kdy četla, věřte mi to nebo ne. Na rukopise je ještě dost práce, takže obálka, kterou si přidávám mezi přečtené knihy, je vytvořená AI a je čistě pracovní. Těším se až budou mít dočteno i ostatní betačtenářky a budu moci nahlédnout do Janina druhého draftu.
S Jane jsme si opravdu sedly. Je skvělé mít známou, s níž mohu probírat F1 horem dolem. Nejspíš je to vzájemné, protože Jane si na mě vzpomněla během svého nedávného výletu do Londýna. Přivezla mi dáreček a jelikož jsme obě velmi vytížené, poslala mi ho poštou. Byl v něm krásný ručně psaný vzkaz (nechci se chlubit, ale jsem jedna z prvních, kdo má autogram Jane Blossom 😁), časopis o formulích a kšiltovka s vlajkami, kterými se oznamuje konec závodu. A pozor, byla hořčicově žlutá, což je barva týmu, kterému se Jane věnuje ve své knize! Oficiálně jsem fanynkou stáje Hidaad performance racing. Jane mi tímto udělala velkou radost, protože si dlouhodobě pohráváme s myšlenkou, že až jí tato kniha vyjde (a já věřím, že opravdu vyjde, je totiž vážně jedinečná), uděláme si na oslavu merch její závodní stáje. Měla jsem radost jako dítě a myslela si, že v té kšiltovce snad ten den budu i spát. Pokud to čteš, Jane, ještě jednou ti děkuji.
Život nám občas do života přinese zajímavé lidi i tam, kde bychom to nečekali. Během focení inspirované knihami Michala Hrnčíře jsem tak poznala hned několik talentovaných lidí, o jednom z nich ale budeme dnes mluvit trochu více. Kromě Verči tam totiž byla ještě další (nejenom) fotografka. Nebyla jí nikdo jiný než spisovatelka Kristina Hlaváčková. Tipla bych si, že na její knihy jste v knihkupectví už aspoň jednou narazili – já sama totiž mockrát, jen mi při našem setkání hned nedošlo, že patří k ní, a ne k nějaké světoznámé autorce ze zahraničí. Kristina je totiž autorkou trilogie Dračí oči, která vyšla u nakladatelství Fragment s atmosférickými obálkami a celkově výbornou grafikou. A podle toho, co jsem se dočetla v recenzích, je světová i úroveň příběhů. S Kristinou jsme si sedly a dohodly se, že mi své knihy pošle k recenzi. S tím jsem počítala. Ale s tak krásným balíčkem, jež mi nakonec přišel, vskutku ne. Nejenže byl krásně zabalený, ale byl doslova nabitý obsahem.
Kromě série Dračí oči, kterou tvoří knihy Čarodějka, Černý jezdec a Pramen moci, jsem v něm našla hned několik samolepek inspirovaných obálkami knih, taktéž stylizované záložky a náhrdelník, jež se bude nejspíš vyskytovat v příběhu. Kromě toho jsem od Kristiny dostala i velkou samostatnou mapu kontinentu Kérala, kde se příběh Dračích očí odehrává. Přední stranu tvoří barevné verze mapy, jež je i v knihách, zadní zase text nazvaný Prameny moci, který popisuje všechny důležité aspekty Kristinina fantasy světa. Ovšem pozor, na Kérale se neodehrává pouze příběh Dračích očí. V nakladatelství Fragment před časem vyšel i první díl série navazující na Dračí oči, Dračí oheň. Zmiňovaný první díl se jmenuje Proroctví a se svou obálkou a celkovou grafikou ladí k Dračím očím. I Proroctví jsem měla v balíčku.
Kristina ale nepíše „jen“ vyloženě fantasy – 1. 12. tohoto roku jí znovu vyjde první díl série Podsvětí, což je detektivně laděná urban fantasy odehrávající se v Praze. Tedy, jak název napovídá, spíše pod Prahou. Kristina mi dala možnost si ji přečíst ještě předtím, než oficiálně vyjde, za což jsem jí vděčná. Jednička Podsvětí má podtitul Artefakt a dvojka, kterou mi Kristina rovněž zaslala v podobě reading copy, Ohnivé ostří. To světlo světa spatří během roku 2026. Předprodej proběhne v podobě crowdfundingu, pro níž talentovaná Kristina už vyrábí dárky. Pro představu, Kristina se věnuje šperkařství, keramice i malování. A to vyjmenovávám pouze to, co jsem se o ní stihla dozvědět během našeho zatím jediného společného setkání – ale Nosgob již brzy znovu ožije…
Momentálně jsem začala číst první díl Dračích očí, Čarodějku, a zatím si to vyloženě užívám. Recenze bude samozřejmostí a láká mě i cosplay… Pro více o Kristinině tvorbě doporučuji navštívit její webové stránky www.kristinahlavackova.com nebo se mrknout na Instagram @hlavackova.kristina.
Co se mých dalších přírůstků týče, při návštěvě antikvariátu jsem podlehla lákání blyštivé obálky a pořídila si Mystika od Gaila Z. Martina. Bylo to neplánované, možná i nerozvážné, ale nelituji. Do čtení půjdu naslepo, takže uvidíme jestli se mi bude kniha líbit. Pro radost jsem si pak pořídila básnickou sbírku Nech mě bigbít od Kateřiny Koutníkové. Narazila jsem na jednu básničku či spíše hříčku z ní a okamžitě se do ní zamilovala. Ta hříčka zní: „Miluji život, nejradši bych si ho vzala.“ No není to geniální? Musela jsem ji mít.
Nech mě bigbít jsem už přečetla a velmi jsem si to užila. Autorčin styl poezie mi sedl, stejně tak témata, která řešila – problémy ve vztazích, v rodině, alkoholismus, finanční trable, deprese… Ke spoustě z nich jsem přitom měla dosud daleko a nenapadlo by mě, že se do nich dokážu vcítit. Autorka se ale umí vžít do nejrůznějších rolí. Několik básní je dokonce psaných z mužského pohledu a velmi prostou a nespisovnou mluvou. Není to styl jako má třeba Bára Vencálková, která pracuje hlavně s volnými rýmy a spíše funguje za pomoci slovních hříček. Kateřina Koutníková si rýmuje i hraje a do toho zapojuje obrovské emoce. Vážně z určitých básní přímo cákají. A čtenář má pocit, že o ní a jejím životě ví náhle úplně všechno. Přitom jsem si o autorce naprosto nic nezjišťovala, prosím pěkně. Ani nevím jak vypadá. To je zkrátka kouzlo poezie.
Dále mi klasicky přišel recenzní výtisk nového dílu série Pokrevní pouta od Richelle Meadové. Tentokrát se jmenuje Stříbrné stíny a na obálce od ilustrátorky Adély Stopky najdeme postavy Rose a Dimitrije. Brzy se do něj pustím, protože jsem teď v září dočetla svůj rest v podobě čtvrtého dílu Ohnivé srdce. V něm se nám k vyprávění z pohledu Sydney přidal i pohled Adriana a příběh to velmi obohatilo. Děj mě poměrně bavil a konec potěšil, protože jsem si nebyla jistá, zda má na tento vývoj příběhu autorka odvahu. Očividně má. Jsem ráda, že pětku už mám doma, jelikož ukončení Ohnivého srdce je vážně napínavé. Za obě knihy děkuji do nakladatelství Booklab. A pozor, už známe datum vydání posledního šestého dílu. Vyjde 24. listopadu a Adéla Stopka před pár dny odhalila i podobu obálky. Dle mého názoru je snad nejhezčí z celé série – pokud vás zajímá jak vypadá, klikněte sem.
Z Booklabu mi přišly i dva formáty diářů od blogerského dua Cup of style; jeden ve formátu A5, druhý v A6. Sestry Nicole a Lucie tyto diáře tvoří již desátým rokem a tentokrát do něj zapojily i QR kódy s on-line obsahem. Ještě nemám diáře zcela prozkoumané, to si nechávám až na rok 2026, ale těším se na to. Myslím, že se s nimi bude příjemně plánovat.
Mým posledním přírůstkem je další neplánovaná koupě. Ale bude se mi hodit! Patnáctého října totiž do Prahy do prodejny Knihy Dobrovský na Masarykovo nádraží nakladatelství Booklab přiveze spisovatelku V. E. Schwabovou. V. E. Schwab píše fantasy a romány s fantasy prvky, umí skvěle vymýšlet zápletky a psát tak, aby to čtenáře pohltilo. Tady na blogu jsem recenzovala její Křehká vlákna moci, ale tvorbu má rozsáhlejší. Kromě trilogie Tvář magie, která předchází Křehkým vláknům, napsala třeba Neviditelný život Addie LaRue či Gallant. A právě tří set stránkový Gallant jsem si koupila, abych byla na Victorii E. Schwabovou pořádně připravená. Je to kniha s pěknou ořízkou a krátkými kapitolami, takže jí snad stihnu přečíst.
Gallant jsem si vyfotila na koberci jedné příjemné ústecké čajovny, kterou jsem navštívila. Ústí nad Labem je mimochodem fascinující město. Byla jsem tam na konci září na návštěvě a bavilo mě, jak dokonale odpovídá své pověsti. Večer to v ulicích žije a neustále tam na sebe někdo pokřikuje. Je naprosto normální, že kolem druhé hodiny potkáte člověka úplně „na mol“ motajícího se do kopce. Přes den je to i poměrně hezké město, ale v noci se například z takového Mírového náměstí stává… no, pouze náměstí, neboť míru tam nenajdete ani co by se za nehet vešlo. Jednou jsme tam čekali kolem sedmé hodiny na autobus a už to tam bylo docela divoké. Kdybych byla na místě sama, bála bych se. Vezla jsem si tam s sebou i pár knih, ke kterým jsem během svého pobytu sepisovala recenze. Jednou z nich byla i My děti ze stanice ZOO a musím říct, že se mi v ústeckých ulicích povedlo vyfotit krásnou fotku s atmosférou narkomanského doupěte. Nebylo těžké najít vhodné místo, Ústí je totiž hodně poznamenáno industriální architekturou a uměleckou náturou jeho obyvatel, která se projevuje v podobě grafiti – zrovna tak byla znázorňována stanice ZOO ve filmu. Můžeme tedy prohlásit, že Ústí je, ehm, velmi fotogenické.
Nadešel říjen. Jak jsem psala na samém začátku tohoto textu, těším se na říjnové počasí. A i na akce, které mám naplánované. Zmiňovala jsem V. E. Schwab, o jejíž autogramiádě vás ještě budu informovat v samostatném článku, pak se uvidím s některými ze svých milých přátel, budu fotit nový cosplay a samozřejmě nás čeká Boleslam, festival slam poetry v Mladé Boleslavy. Nejvíce natěšená jsem ale na svou říjnovou četbu. Sešlo se mi teď tolik skvělých knih! A můj život je, jak jste si mohli všimnout, hlavně o knihách a vším s tím spojeným. Loučím se s úklonou, přáním hezkého podzim a haiku.
Podzimní je tu
nálada, knihy, svátky,
počasí… čas.