Celý červen směřoval k jedinému: Ke konci školního roku. Prázdniny letos vítám s otevřenou náručí a konečně jsem se jich dočkala. Předpokládám, že utečou jako voda a nestihnu přečíst a podniknout ani polovinu z toho, co bych ráda, ale to jsou problémy mého budoucího já. Teď konečně přichází oddech!
První polovinu června jsem jen seděla doma a učila se na závěrečné zkoušky. Četla jsem k tomu odlehčené a nenáročné knížky, abych u čtení vypnula hlavu a nad ničím nepřemýšlela. A ani jsem nikam nechodila, takže nemám za červen téměř žádné kulturní zážitky. Po úspěšně složených zkouškách jsem se ale mohla opět vrátit do svého běžného životního rytmu. Četla jsem, šila, poměrně dost i nakupovala, trávila čas venku s psíky a u koní a vyrazila na jeden moc příjemný piknik. I o něm vám tu dnes povím. Začněme ale klasickým shrnutím přečtených knih.
V červnu jsem přečetla šest knih, což dohromady dělá 2 188 stran. Hned prvního června jsem celá natěšená přečetla pokračování Tiny pretty things od Dhonielle Claytonové a Sony Charaipotrové, Shiny broken pieces. Tato duologie se odehrává na baletní konzervatoři v Americe, kde kromě formování budoucí generace tanečníků probíhají i naschvály mezi studenty, šikana, intriky a v lepších případech i první lásky. První díl skončil neuvěřitelně napínavě, druhý mě napínal až do konce. Ale konečně má moje dušička klid, protože se dozvěděla, co bylo zkaženého v království dánském (jinými slovy kdo prováděl v Tiny pretty things Gigi naschvály, včetně tak velkého, že zmeškala vystoupení a nebylo jisté, zda bude ještě někdy moct tančit). Děj Shiny broken pieces byl zhruba do poloviny stejně temný a lehce úzkostný jako v Tiny pretty things. Pak ale došlo k velkému zvratu, viník byl odhalen a postavy se konečně mohly aspoň zčásti začít „léčit“ z prožitých událostí. A s nimi jsem se začala „léčit“ i já jakožto čtenář. Konec byl až dojemný. Vše dopadlo tak jak mělo, byť naprosto jinak, než jsem po prvním díle očekávala. Ale všechny zápletky se tak nádherně rozmotaly, že to při zpětném pohledu ani lépe dopadnout nemohlo.
Vzhledem k tomu, že Shiny broken pieces byla již třetí kniha o baletu, kterou jsem za poslední dva měsíce přečetla, rozhodla jsem se o knihách odehrávajících se v baletním prostředí napsat článek. Rozdělila jsem ho na dvě části, protože byl poměrně dlouhý, a přidala jsem i jedno své baletní čtení z roku 2023, které pořád doporučuji kudy chodím. První část ze dvou je již k přečtení na blogu a doufám, že to je příjemné počtení.
Další dvě červnové přečtené knihy patří do série Pokrevní pouta Richelle Meadové, konkrétně jde o její druhý a třetí díl. Právě to jsou ty odlehčené knihy, které jsem už zmiňovala. Druhý díl Pokrevních pout, Zlatá lilie, se mi četl jedna báseň a návrat mezi vampýry skrývající princeznu královského rodu Morojů před atentátníky usilujícími o její život jsem si užila. Alchymistka Sydney, jež je na rozdíl od zbytku hlavních postav člověkem a patří do organizace, která zasvětila život ochraně ostatních lidí před vampýry, má stále práce nad hlavu, ale zdá se, že už si celá její vampýrská parta v Palm Springs docela zvykla. Sydney pro vampýry dávno dělá více než jí její pracovní pozice nařizuje, obzvlášť pro Adriana. A také má čím dál větší problém vnímat vampýry jako nepřirozené stvůry, tedy způsobem, k jakému byla po celý život vedená. Na Sydney a jejím vyprávění z první osoby mě občas štvalo, že se sebou nechá zametat a nechává se využívat i k tomu, co by dělat nemusela, ale dokázala jsem pochopit, že to je součást její obětavé osobnosti. V jednu chvíli se ovšem pochlapila a řekla, že na řešení určitých malicherností nemá čas! Potěšila mě, holka jedna ušatá. Bavila mě i příjemná rutinnost související s místem, kde se vampýři a Sydney skrývají, tedy s internátní školou Amberwood. Nebojte, objeví se i pořádné drama, ale více než to jsem si užila právě víceméně poklidné plynutí životů této překvapivě funkční partičky mladých dospělých.
Protože Pokrevní pouta mají poklidnou i atmosféru, nechtěla jsem se s ní hned loučit Takže jsem sáhla rovnou po navazujícím dílu. Indigové kouzlo mi ale náladu trochu zkazilo. Rutinu, jíž jsem si ve druhém díle tak pochvalovala, jsem tím očividně zakřikla, protože v Indigovém kouzlu byla nahrazena na sílu pospojovanou zápletkou. Navíc zbytečně moc akční. Uznávám, že na konci se ukáže jako velmi důležitá a docela obstojně vymyšlená, ale stále to nijak nemění fakt, že mám problém se způsobem jakým drží při sobě. Více se o tom rozepíši v recenzi. Nakonec jsem Indigové kouzlo hodnotila jako důležitou, ale ne tak povedenou knihu jako byly ty předchozí od Richelle Meadové. Na navazující čtvrtou knihu Ohnivé srdce se ale i tak těším, má totiž na obálce postavy Jill a Eddieho, v jejichž romantické spojení doufám. Ale po dvou dílech už jsem si od stylu Pokrevních pout potřebovala dát pauzu. Proto jsem místo Ohnivého srdce sáhla po Harrym Potterovi.
Kolem fiktivního světa Harryho Pottera se toho v současnosti děje hodně. Nejenže je postupně zveřejňované obsazení do nového seriálu z produkce HBO, které už má na kontě jeden obrovský přešlap (nejspíš jste o obsazení černošského herce do role bledého profesora Snapea s věčně umaštěnými černými vlasy a hákovitým nosem už slyšeli), ještě navíc autorka knih J. K. Rowlingová zase šlápla části veřejnosti na kuří oka. Už dlouho se otevřeně staví proti určitým věcem souvisejícím s LGBTQ+ organizacemi, teď ale v souvislosti s děním v Británii, kdy soud upravil práva transsexuálních jedinců, znovu dala najevo své stanovisko spokojeným popiskem a fotkou s doutníkem a sklenkou nějakého alkoholu na oslavu. Zatímco jedna část internetové části světa na ni div nepořádá on-line hony (on-line proto, že nevěřím, že by byť čtvrtina lidí byla v realitě schopná udělat cokoliv z toho co napíšou na sociální sítě z pohodlí a bezpečí domova), společnost HBO se jí opatrně zastává. Protože část lidí se už teď chystá novou seriálovou adaptaci Harryho Pottera bojkotovat, vydalo HBO prohlášení, kde stojí, že Rowlingová má plné právo vyjadřovat své názory a se samotným HBO ani seriálem to nesouvisí. A s tím souhlasím zase já. Protože jakkoliv se nám to nemusí líbit, svoboda slova je velmi důležitá. I kdyby se cenzurovaly úplné hlouposti a dezinformace, stále by to byla cenzura. Proč to sem píšu je fakt, že někteří lidé momentálně i odmítají sledovat filmy nebo číst knihy, které J. K. Rowlingová napsala. A viděla jsem i videa, kde se v komentářích do lidí, kteří Harryho právě čtou, některé anonymní účty pouštěly. Mně se v této situaci líbí přístup herce Toma Feltona, který si ve filmech zahrál Draca Malfoye (a momentálně bude hrát dospělého Draca ve hře Harry Potter a prokleté dítě, kterou uvede Broadway – to je další z velkých novinek o Harrym!). Tom odděluje své osobní názory na autorku (ať je má jakékoliv) i celou problematiku, jíž si J. K. Rowlingová proti sobě poštvala část veřejnosti včetně původních představitelů Hermiony, Rona a Harryho. Tom Felton kdysi prohlásil, že J. K. Rowlingová má právo si myslet cokoliv chce, a více už se jí nezabývá. Prostě si užívá magický svět, který od dětství tak upřímně miluje, což je na něm vidět. Rozhodla jsem se, že to budu dělat také tak, hezky po zmijozelsku! A pokud je tohle internetové dění k něčemu dobré, pak rozhodně k tomu, že jsem si řekla: „Heleme se, Harry! Kdy toho jsem naposledy četla? Mohla bych si zase dát další díl…“
Sérií Harryho Pottera se znovu pročítám už třetím rokem. Na řadu konečně přišel šestý díl, tedy Harry Potter a princ dvojí krve, který už bohužel nemám v původních vydáních v pevné vazbě, ale v paperbacku. Jakmile jsem Prince dvojí krve začala číst, probudily se ve mně nezpracované pocity z pátého dílu a smrti Siriuse Blacka na jeho konci. Bylo mi jasné, že pokud se z ní v brzké době vůbec dostanu, hned mě zase dorazí jistá smrt na konci Prince dvojí krve. Pokud filmy a knihy o Harrym znáte, pak víte jaká naprosto úžasná postava zde zemře… S každou další knihou je děj v Harrym Potterovi temnější a temnější. A také dospělejší. Rowlingová děj přizpůsobovala nejen tomu, že její postavy rostou a řeší tak jiné záležitosti než před pár lety, ale i tomu, že její čtenáři stárnou. A to je za mě zkrátka fascinující, protože muselo být strašně obtížné dokázat napsat sedm tak rozdílně vybudovaných knih, když stav její vlastní dospělé mysli zůstával stejný. Čtení jsem si strašně užila. Blížící se aktivní boj proti Pánovi zla tu nabírá na obrátkách a dění v Bradavicích, kde se nachází nejeden utajený Smrtijed, je stále epičtější. V této knize je odhalen celý příběh Voldemortova dětství a získání moci a zcela zásadní pozadí celé série, které bohužel chybí ve filmech. Jeden večer jsem byla natolik ponořená do děje a neustále jsem odkládala zaklapnutí knihy, že když jsem ji konečně zaklapla, měla jsem přečtených asi dvě stě padesát stran. Harry prostě umí pohltit. Vždycky je mi pak ale strašně smutno, jak obyčejný náš svět vlastně je… Ano, stále jsem se nepřenesla přes to, že mi nikdy nepřišel dopis z Bradavic. 😀 Souhlaste s tím nebo ne, ale v posledních týdnech jsem došla k poznání, že na dospívání je jedno z nejděsivějších přijetí faktu, že jste mudla. Kromě klasického smutku z dočtení dalšího dílu Harryho jsem samozřejmě konec Prince dvojí krve obrečela z výše zmiňovaných důvodů. Není nic dojemnějšího, než když ta nejhodnější a nejlaskavější postava z celé série čelí i smrti s laskavostí a úsměvem na rtech.
Protože jsem na konci června celkem dost cestovala, rozečetla jsem i jednu knihu ve snadno přenosné čtečce. Jakožto vášnivá sledovatelka pořadu Top Gear jsem se už dlouho chystala na knihu Clarksonova farma, kterou napsal jeden z dřívějších moderátorů Top Gearu Jeremy Clarkson. Top Gear je motoristický pořad plný sarkastických vtipů, typicky britských komentářů a skvělé chemie mezi moderátory. Tak to tedy bývalo, když pořad moderovali Jeremy Clarkson, Richard Hammond a James May. Z docela obyčejného pořadu o novinkách ve světě motorismu a testování aut udělali legendu. Neustále se různě špičkovali, zvali si celebrity, které mezi sebou nechali závodit v „autech za rozumnou cenu“, v rámci speciálních dílů se vydávali na cesty po světě s různě přizpůsobenými auty (jednou s auty z druhé ruky, jindy naopak s luxusními auty typu Porshe a Lamborghini, pak třeba i na motorkách koupených ve Vietnamu) a nebáli se šílených a nákladných experimentů, jako byla přestavba vozu Reliant Robin na raketoplán. To byly časy! Pak se ale Clarkson nepohodl s BBC a Hammond s Mayem bez něj nechtěli v Top Gearu pokračovat. Po několik let měli všichni tři vlastní show na podobném konceptu nazvanou Grand Tour, i ta už ale skončila. Teď si jdou každý po svém, ovšem občas se přeci jen shledají. Jeremy Clarkson má teď na internetové televizi Amazon nový zábavný pořad nazvaný Clarksonova farma, který sleduje jeho počínání jakožto farmáře. Jak se k farmaření pohodlný Jeremy, který například při přestavbě rodinného auta na obytné dbal především na to, aby si do něj dal peřinu z egyptské bavlny, proboha dostal? Jeremy vlastní pozemky v Oxfordshiru již přes třicet let, ale dosud si tam jen jezdil odpočinout od velkoměsta. Když v roce 2020 začala covidová pandemie, rozhodl se, že by si mohl také ušpinit ruce. Roky píše pro noviny Sunday times články, nejprve psal hlavně o autech, ale během lockdownu, když bylo vše zavřené a nemohl ani testovat auta, začal referovat i o svých farmářských nesnázích. Protože měly tyto články velký úspěch, vznikla po nějaké době Clarksonova farma a později se jeho sloupky vydaly i knižně. A právě ty jsem během června četla.
Clarkson se ukázal jako velmi vtipný a poutavý spisovatel. Dokonce tak dobrý, že nebýt narážek na konkrétní politické záležitosti Spojeného království, nikdy bych neřekla, že je kniha poskládaná z novinových článků. Mohlo se snadno stát, že by v knižní podobě Jeremyho texty nefungovaly, avšak oni tak fungují možná ještě lépe než samostatně. Jeho humor asi není pro každého, ale pro mě rozhodně ano. Na Jeremyho se stačí podívat a je vám jasné, že střet s venkovem pro něj nebyl nonšalantní záležitostí. Umí si dělat legraci ze svého okolí a někdejších spolumoderátorů, ale hlavně ze sebe. A dělá si jí opravdu často. Clarkson otevřeně přiznává, že má na farmě spoustu zaměstnanců, čímž se pro mě stává důvěryhodným, jelikož nepředstírá, že se může bůhvíjak přetrhnout. Takže mu věřím i to, že farmaření a životu na venkově naprosto propadl. O farmaření píše s láskou, místy dokonce i s respektem, silně prožívá nepříznivé počasí, které bylo v Británii v době kdy články psal pro farmáře naprosto katastrofální, a čtenář cítí, že mu na jeho farmě opravdu záleží. Často také poukazuje na problémy, které farmáři z Oxfordshiru a okolí v současnosti mají. Prokazuje, že se toho hodně naučil a mnohé si nastudoval, jelikož lehce používá i příklady z praxe a odborné záležitosti dokáže jednoduše vysvětlit. A tak doslova roznese různá ekologická vládní nařízení pár pádnými a praktickými argumenty na kopytech! Měla jsem před začátkem čtení trochu obavy, abych si, pokud by se mi knížka nelíbila, nezkazila pohled na Jeremyho. Ale bála jsem se zbytečně. Jeremy farmaření očividně propadl a jeho vášeň je nakažlivá. Rozhodně si přečtu i pokračování a pustím si Clarksonovu farmu. Ale až po Top Gearu, na který jsem nyní zase dostala chuť. Pokud jste stejně jako já fanoušky tohoto pořadu, je pro vás (minimálně) knižní podoba Clarksonovy farmy nutností.
A poslední knihou, kterou jsem přečetla ještě před ukončením školního roku, bylo velmi očekávané pokračování prvotiny Šárky Przewozné Skutečná (recenzi na Skutečnou si můžete přečíst tady). Skutečná byl dobrý příběh, skvěle napsaný i vymyšlený, ale nějaké ty mouchy jsem na něm našla. Po celou dobu jeho čtení mě ovšem vůbec nenapadlo, jak snadno se může přehoupnout do něčeho opravdu dramatického a napínavého. Stalo se tak v epilogu, který byl celý jeden velký zvrat, takže na mě a další čtenáře čekalo spousta měsíců plných teorií a nevědomosti. Náhle jsme totiž o jedné z hlavních postav, o Alici, nemohli tvrdit ani to málo, co jsme o ní věděli. Epilog totiž naznačil, že její tajemství jsou mnohem větší, než jsem si minimálně já myslela. Ale konečně jsme se dočkali odpovědí, protože v červnu spatřila světlo světa Neskutečná. Neskutečná je i jedním z mých červnových knižních přírůstků. Přesně jak jsem čekala, šlo o hodně napínavé čtení, na které se nedalo připravit. Stále jsem trochu v šoku ze všeho, co se v příběhu stalo, což je vždy znamení, že ve mně kniha něco zanechala. Těším se až vám to „něco“ pořádně vylíčím v recenzi.
Plynule se dostáváme ke knižním přírůstkům. Když jsem si byla vyzvednout v knihkupectví Neskutečnou, využila jsem poukázek, které jsem měla doma, a vzala si i pokračování knihy Dům hlasů od Donata Carrisiho. Jmenuje se Dům bez vzpomínek a i na tento druhý díl jsem už nějakou chvíli zvědavá. Pokud jste fanoušci originální thrillerových témat, tak byste si spisovatele Donata Carrisiho a jeho psychologa a hypnotizéra se specializací na dětské pacienty Pietra Gerbera neměli nechat ujít. Kdyby vám to ale i tak přišlo jako ohraný motiv a mysleli byste si, že autor zkrátka napíše nekonečnou sérii typu „co kniha, to jiný případ“, jen v hlavní roli nebude policista ale hypnotizér, věřte mi, že po obrovském zvratu na konci Domu hlasů vás to už ani nenapadne. Já do prvního dílu šla také s tímto pocitem, ale byla jsem úplně vedle.
Až na pár výjimek, mezi které patří i Dům bez vzpomínek, se mi mezi novými knihami náhodou sešla velká spousta českých autorů. V den vysvědčení s mými nejlepšími kamarádkami tradičně chodíme do Knih Dobrovský, abychom využili 20 % slevu ku příležitosti konce školního roku a trochu se tak odměnily. Chtěla jsem si pořídit knihu Beautiful boy od Davida Sheffa, předlohu slavného filmu s Timothym Chalametem, ale ta už prý v knihkupectvích vůbec není k dostání. V budoucnu si na ni budu muset počíhat v nějakém antikvariátu. V knihkupectví byla samozřejmě spousta jiných knih, které mě lákaly, ale žádná mě nelákala natolik, abych po ní hned skočila. Ale protože Beautiful boy vypráví o vztahu otce a syna, který je závislý na drogách, kamarádka mi doporučila jinou knihu s tímto tématem: Memento od Radka Johna. A ta se mnou nakonec odešla domů. Měla jsem ten den zkrátka chuť na drogy. 😀
Pak tu mám tři knihy, které jsem dokonce rozbalovala na video pro svůj Instagram. První je recenzní výtisk epické fantasy ságy, jíž její autor Filip Beneš vydává samonákladem. Série se jmenuje Černý měsíc a první díl, který mám právě rozečtený, nese název Minulost. Je to opravdu poctivá „bichlička“, má rovných tisíc stránek a rozhodně se pronese. Na pohled je ale nádherná. Od obálky s lesklým černým měsícem, jehož speciální efekt zapříčiňuje, že postava jdoucí vedle vlka je vidět pouze pod určitým úhlem, až po dvě mapy na předsádkách. První mapa znázorňuje království Lhyonn, druhá království Nellsie. Kdysi dávno byly tyto země jednotné, ale za podivných okolností se rozpadly. Lhyonnský korunní princ Ramiel se v Minulosti po absolvování bojové akademie vydává do sousední Nellsie na bál, který ale jemu i jeho nejbližším přátelům změní život. Nevědomky se připletou do dávného sporu a jsou vrženi na nebezpečnou cestu za jedním z nejstřeženějších tajemství nejen obou království, ale celého světa, kde svítí černý měsíc… Zní to přesně jako typ fantasy, který mě bude bavit. Pokud by vás zajímala barevná podoba map, znaky království, které jsou zmiňované hned v prologu, anebo máte zkrátka rádi bonusové materiály ke knihám, doporučuji prozkoumat webové stránky knihy www.cernymesic.cz Těším se až se toho z příběhu dočtu více a děkuji autorovi za možnost si jeho prvotinu přečíst.
Druhou z těchto tří knih je opět kniha z českého rybníčka, tentokrát ale druhý díl. Jde o pokračování Trnité kletby od Anežky Kočové, Píseň mrtvých, které vyšlo skrze Pointu. Na první pohled je kniha povedená a také obsahuje nejednu mapu. Stejně jako jsem před rokem četla Trnitou kletbu, i Píseň mrtvých budu číst ve společném čtení s naším Clean book clubem (knižním klubem soustředícím se na knihy bez explicitních erotických popisů či romantických linek – protože si myslíme, že dobrá kniha jde napsat i bez toho 😊). Třetí na videu rozbalená kniha je od zahraničního autorského dua Dhonielle Claytonové a Sony Charaipotrové – správně tušíte, že jde o druhou část duologie Tiny pretty things pojmenovanou Shiny broken pieces, o níž už dnes byla řeč.
Posledními dvěma přírůstky byla jedna zahraniční a jedna česká kniha. Tou českou je další předobjednávka z Pointy, tentokrát fantasy Vznešená pouta od Moniky Burešové, k níž jsem kdysi dělala i tematické video a o předprodeji napsala krátký článek. Jejím hlavním motivem je domluvené manželství mezi korunní princeznou království Nerden Czeleste Rivií a králem Anapilie Sorenem Tethem. Czeleste je Sorenova dětská láska, ona o něj ale nestojí, protože už je roky zamilovaná do někoho mimo své společenské postavení. Jenže sňatek zajistí posílení jejich království, takže si k sobě musí chtě nechtě najít cestu. Je to romantická a prý i žhavá kniha, takže by mě normálně nelákala. Ale během předprodeje mě autorka svou povedenou propagací zkrátka přesvědčila. Teď, když fyzickou knihu konečně držím v ruce, musím uznat, že je ještě hezčí než na obrázcích. Obálku, mapu i drobné ilustrace uvnitř knihy si autorka kreslila sama, stejně jako ořízku, na níž se ve velice úspěšném předprodeji vybraly peníze navíc. Jen pro představu, při vybrání stanovené částky vám na Pointě vychází kniha v měkké vazbě. Pokud není předprodej u konce a dále se najdou lidé, kteří by o vaši knihu stáli, může se vybrat dost peněz i na pevnou vazbu a další vylepšení. Vznešená pouta mají nejen pevnou vazbu, ale i ořízku, takže to byl nadmíru úspěšný předprodej. Nejprve jsem z ořízky neměla dvakrát radost, ale teď musím uznat, že i ta je krásná. Vznešená pouta jsou od pohledu více umělecké dílo než „jen“ kniha. Tak uvidíme nakolik je povedená i z hlediska příběhu.
A posledním (konečně posledním – v červnu se mi sešlo nějak moc knih) přírůstkem je čerstvá novinka z nakladatelství Booklab: Válka od Laury Thalassy, druhý díl série Jezdci apokalypsy. Válka se u mě ale moc neohřeje. Jak asi víte, první díl Mor se mi nelíbil natolik, abych se pouštěla do dalšího. A tak poputuje spolu s Válkou k výherci soutěže na mém Instagramu, která běží ještě do dnešního večera. Je zveřejněná už přes týden a své štěstí v losování chce zkusit přes devadesát lidí! Těší mě ten velký zájem a jsem si jistá, že ať už los vybere kohokoliv, výhra ho/ji velmi potěší. Nic z toho by ale nebylo možné bez podpory nakladatelství Booklab, díky kterému mám obě knihy (zatím ještě) doma – děkuji! Do soutěže se ještě stále můžete zapojit ZDE.
Právě skončilo první pololetí letošního roku, což také znamená, že co nevidět se můžeme těšit na nové ediční plány. Už druhým rokem vydávám článek s přehledy edičních plánů, který pak pravidelně aktualizuji – ten ze začátku letošního roku je k přečtení pod tímto odkazem. Samozřejmě vyjde i shrnutí letošních edičních plánů na druhé pololetí, ale ještě s ním počkám dokud jich nebude zveřejněných více. V některých nakladatelstvích jsou totiž obzvlášť rychlí a už své edičáky stihli i vydat. Většina velkých nakladatelstvích teď zatím láká čtenáře na odhalení některých očekávaných titulů, které u nich vyjdou. Knihou, která mě z podzimních novinek dosud nejvíce zaujala (ale i kdyby mě jich zaujalo deset, nejspíš bych se stále nejvíce těšila na tuto knihu), je Rozcestí krkavců od Andrzeje Sapkowského. Přesně tak, nový zaklínačský prequel už má nejen český název, ale i obálku! Nakladatelství Brokilon, které Sapkowského v češtině vydává od počátku věků, také prozradilo, že na Rozcestí krkavců se můžeme těšit 30. září tohoto roku a že v roce 2026 vyjde celá zaklínačská sága v pevné vazbě. Já už mám ságu dokonce ve dvou vydáních, takže do dalšího se investovat nechystám, ale pevnou vazbu si v knihkupectví minimálně ráda prolistuji. Podle Brokilonu do ní totiž přibyde slušný počet ilustrací.
S počasím v červnu nejsem zrovna spokojená. Protože i když většinu času bylo horko, stále se našly dny, kdy se zničehonic silně ochladilo. Pěkně jsem z toho nastydla, takže teď jsem skleslá nejen z blížícího se horkého léta, které rozhodně není mým oblíbeným ročním obdobím, ale také z toho, jak neustále smrkám nebo kašlu. Ale neberte to jako seriózní kritiku – však mě znáte, s počasím nikdy nejsem plně spokojená, a teď jsem navíc ještě silně ovlivněná nadáváním Jeremyho Clarksona na stejné téma. Letos bych horké léto mohla překousnout snáze než jindy, paradoxně proto, že budu mít hodně pohybu na sluníčku. Budu totiž u koní, kde není žádné počasí ošklivé. Možná trochu nepříjemnější bylo, když jednu červnovou neděli šíleně pršelo a kobyla na které jezdím si se mnou poskočila tak nečekaně, že jsem skončila obličejem dolů v rozmočené louce. Ale stejně pak projížďka lesem vonícím po dešti stála za to. S přicházejícím létem zažívám u koní obrovskou svobodu. Ať se v běžném životě děje cokoliv, na koňském hřbetu mám chuť se divoce smát a rozhazovat ruce při cvalu, abych cítila vítr proudící kolem mě a koně. Tehdy se cítím obzvlášť naživu.
Hodně si teď také chodím číst ven. Ale nejen to – minulý týden jsem například vyrazila na piknik do zámeckého parku u nás v Brandýse, kde jsme si s Aničkou Tausigovou, autorkou knihy Siverai, udělaly natáčení nejrůznějších videí v cosplayích. Anička cosplayue mimo jiné i Morrigan z Dvorů od Sarah J. Maasové. A protože já jsem si kdysi šila šaty inspirované Feyre z Dvorů od Sarah J. Maasové, dohodly jsme se právě na těchto cosplayích. Pro Feyre jsem si jen dokoupila paruku a šaty si trochu zabrala, protože na některých místech mi byly volnější. Feyřina paruka se mimochodem stala mou nejoblíbenější ze všech paruk které vlastním (dosud tomuto neoficiálnímu žebříčku kralovala paruka Lenory Dove Bairdové). Je vážně nádherná.
Piknik s Aničkou byl úžasný. V parku jsme si našly příjemný stín pod stromem, rozložily deku a vytáhly všechny dobroty, které jsme si přivezly k jídlu a pití. A zatímco jsem si oční linkou malovala na ruku Feyřino tetování, shrnuly jsme si novinky posledních týdnů. Hodně jsme toho natočily i probraly, samozřejmě včetně druhého dílu Aniččiny Siverai, na který se už strašně těším. A hlavně jsme se hodně nasmály. Člověka, kterému by stejně jako vám vůbec nevadilo obléct se do fantasy kostýmu a pár hodin blbnout v parku, zatímco kolem vás procházejí lidé, navíc nepotkáte každý den. Od té doby co se pohybuji v on-line komunitě knihomolů jsem začala věřit, že když člověk vyzařuje určité vibrace, přitahuje tím k sobě lidi, kteří je mají stejné. Díky on-line knižnímu prostoru jsem potkala tolik skvělých lidí, ať už na festivalech, nebo proto, že se nám líbí stejné knihy! Nechce se mi ani věřit tomu jaké mám teď na lidi štěstí. A díky tomu mám i nespočet skvělých nových zážitků, jakým byl i piknik s Aničkou.
Když už jsme u natáčení, natočila jsem i další videa pro instagramový profil knihkupectví Mega knihy. Minimálně jedno z nich by mohlo zaujmout fanoušky Hunger games, shrnula jsem v něm totiž vše, co doposud víme o filmové adaptaci Úsvitu sklizně, která půjde do kin 20. listopadu 2026. Natáčení začíná už teď v červenci a známe už představitele většiny hlavních rolí. Spousta důležitých postav nám ale ještě chybí, takže tipuji, že každým dnem by měla přijít další oznámení. Jakmile jsem video natočila, modlila jsem se, abych ho stihla vydat dříve než přijdou nové informace o hereckém obsazení, které by mé video degradovaly na neaktuální. A světě div se, vážně mi to vyšlo! Další herci byli oznámeni až celou hodinu poté, co jsem video vydala. Měla jsem to za minutu dvanáct.
Celé tohle natáčení je pro mě ohromně vzrušující, obzvlášť proto, že se děje právě teď a já ho můžu prožívat od začátku až do konce. Už tento měsíc opravdu začne vznikat filmové zpracování knížky, kterou stále považuji za svou dosud nejlepší letošní četbu. A třeba se brzy dočkáme i fotek z placu! Rozhodně bude druhý díl videa s updaty o natáčení, protože jím teď naprosto žiji.
Kromě příležitosti přešívání šatů Nočního dvora jsem ke stroji usedla v červnu ještě dvakrát. Jednou když jsem si šila letní šaty, podruhé když jsem zkoušela ušít specifický top pro jeden budoucí cosplay. Moc se těším až bude hotový, protože to bude cosplay knižní postavy, kterou miluji (nápověda: psala jsem o ní i článek). Chvíli potrvá, než ho dám celý dohromady, protože mám vymýšlených hned několik outfitů, jejichž jednotlivé prvky buď ušiju nebo snad seženu v second handech. A to je vždy hlavně o trpělivosti, protože perfektní kousek přesně podle mých představ na mě někde čeká, jen musím bez ustání a dlouhodobě hledat. První outfit už mám skoro hotový a přišel mi i kabát, který je pro tuto postavu velmi typický. Jsem z něj nadšená. Už se mi to začíná pěkně rýsovat!
Myslím, že jsem poměrně kreativní člověk, který má kreativní aktivitu jako nutné vyžití. Když jsem tedy neměla čas na pořádné šití, věnovala jsem se aspoň vyrábění v jiné podobě a konečně jsem dobarvila dýku, kterou mi dědeček vytisknul na 3D tiskárně. Bylo potřeba nabarvit jen rukojeť a napatinovat zlatý konec, barvy pouzdra i čepele měla na svědomí přímo tiskárna. Obzvlášť čepel se jí náramně povedla. Když bychom si domysleli, že je z nějaké vzácné oceli, hned bych s ní mohla bojovat ve fantasy knize. Tuhle dýku pro nějaký cosplay rozhodně využiju.
Na léto nemám naplánovaného nic zvláštního, jen být s rodinou a kamarádkami, psím kamarádem a u koní… Zkrátka být. A samozřejmě číst. Těm, kteří úspěšně dokončili školní rok, moc gratuluji, a hezké léto přeji školou povinným i nepovinným, pracujícím i nepracujícím… prostě všem!