Přišel čas na poslední článek ze série doporučení na letní čtivo. Jak asi víte, v téhle sérii se věnuji doporučení na delší knihy a dlouhé série, takže je vhodné jí ukončit teď, abychom vybrané knihy vůbec stihli přečíst do konce prázdnin. A protože těch, které bych vám chtěla doporučit, je tolik, že ani rok by mi na to nestačil, najdete v tomto závěrečném článku hned několik tipů. O většině z nich jsem tu už psala, takže pokud by vám o dané knize nebo sérii nestačilo pár řádků textu, můžete se na podrobnější recenze proklikat skrze odkazy.
Případy Kim Stoneové
Ten, kdo o této sérii ještě neslyšel, je tady asi nový – Kim Stoneovou totiž zbožňuji a píši o ní neustále. Teď od ní budete mít chvilku pokoj, protože už jsem přečetla všechny dosud vydané díly. Ale já si najdu způsob, jak vám jí neustále doporučovat, jen počkejte!
Inspektorka Kim Stoneová pochází z pera Angely Marsonsové. V angličtině už s ní vyšlo dvacet knih, v češtině zatím patnáct a prequel. Kim spolu se svými kolegy, seržanty Bryantem a Pennem a konstáblem Stacey Woodovou, vyšetřuje v Black Country v Anglii. Potýká se se sériovými vrahy, zločiny spáchanými v afektu i vyšinutými jedinci. Hrůzy, které v práci vídá, ale nepřebijí tu, kterou prožila v dětství… Kim není zrovna společenská, někdo by o ní mohl říct, že je pěkně od rány a „herdek baba“, ale na to z ní všichni mají přílišný respekt (čtěte jako strach). Vyjít s ní není zrovna lehké, ale když se vám to podaří, máte přítelkyni na celý život. Její podřízení si jí jako šéfovou nemohou vynachválit, protože je férová a má smysl pro spravedlnost. A i když by jim to nikdo z policejní stanice ve West Midlands nevěřil, záleží jí na nich.
Ani já si Kim nemůžu vynachválit. Všechny knížky mají v průměru okolo tři sta padesáti stran a já je vždy přečetla jedním dechem. Volně na sebe navazují a pozdější knihy v sérii občas prozrazují rozuzlení těch předchozích. Doporučuji je tedy číst postupně tak, jak jdou. V žádném díle není nouze o pořádnou akci, napětí, ale i vtipné chvíle. Kim mi přirostla k srdci a je to podle mě jedna z nejlepších současných detektivních sérií, jakou můžete v knihkupectvích najít. Kdybych měla sérii ohodnotit, dostane rozhodně 10/10.
O Kim si můžete podrobněji přečíst v recenzích.
Anima
„Scífko“ Anima od Jaromíra Vondry je jednou z knih, která mě formovala. Mám pocit, že stále formuje, že ve mně i skoro devět měsíců po jejím dočtení pořád doznívá. A formovala mě nejen jako člověka, ale i jako pisálka. Psaní je totiž jedním z hlavních témat, kterých se Anima dotýká. V Národní Imaginativní Organizaci se snaží představy pisatelů přenést do reálného časoprostoru. Tyto představy jsou nazývány Tvorbou. Svou Tvorbu rozvíjí a prohlubuje i Nolan May, který právě prošel desítkami simulací v rámci přípravného programu Tempus, a spolu s dalšími dvěmi pisateli byl vybrán pro misi Anima. Nolan se svými kolegy se pokusí dosáhnout silného stavu podvědomí, kdy je tělo na jednom místě a mysl na druhém, v úplně novém světě. Ve světě, který je dán jejich Tvorbou. V hlavním městě Etiamu, v Polu, navíc probíhá mocenský převrat. Nastává tvrdý absolutistický režim, který bude mít neblahý dopad i na Nolana a jeho kolegy. Mise Anima navíc obsahuje i obrovské riziko, o němž pisatelé vůbec nemají ponětí. Ale už není cesty zpět…
Anima je pěkná „bichlička“, má úctyhodných 620 stran, a je to čtení spíše pro náročnější čtenáře. Protože jedině pokud si na její čtení vyhradíte potřebný čas, dokážete ocenit její hloubku. Příběh je naprosto skvěle vystavěný a protkaný silnými emocemi. Důvodem, proč si ji přečíst, je rozhodně i autorova bohatá slovní zásoba, díky které text působí hravě a lehce. Nazvala bych to přímo symfonií.
Animu jsem samozřejmě hodnotila 10/10. Okouzlila mě. Přenesla mě do jiného světa. A nastolila v mém podvědomí příjemný stav klidu (i když ne po celou dobu, v ději byly i místa, při nichž jsem měla tep dvě sta padesát – a samozřejmě je autorovi stále vyčítám, takhle si zahrávat s duševním klidem svých čtenářů není vůbec hezké 😀!). Podrobnější recenzi si můžete přečíst tady.
Skleněný trůn
Pojďme se přesunout do zcela odlišného žánru: do young adult fantasy. Jedna z nejlepších sérií, kterou vám tento žánr může nabídnout, je Skleněný trůn Sarah J. Maasové. Maasová je velmi úspěšná autorka, o ní a její tvorbě jsem psala i samostatný článek. Hodně jsem se v něm zabývala tím, že její další série navazující na Skleněný trůn jsou do young adult fantasy řazeny chybně, protože jsou až moc explicitní. Chci hned teď uvést na pravou míru, proč jsem Skleněný trůn zařadila do young adult fantasy: protože první dva díly skutečně young adult jsou. Pozdější už jsou trochu na hraně, ale mám pocit, že hranice co je a není young adult, je kvůli Dvorům od Maasové a dalším knihám, které bychom dnes nazvaly romantasy, tak flexibilní, že se tam i poslední díl Trůnu vmáčkne.
V Adarlanu, v zemi bez magie, si v pracovním táboře Endovier odpykává doživotní trest Celaena Sardothien. Celaena byla od dětství trénována na nájemnou vražedkyni. Je jí teprve osmnáct let, ale už teď je známá jako jeden z nejnebezpečnějších vrahů v zemi. Dlouhou dobu byla nepolapitelná, ale pak udělala hloupou chybu a nechala se chytit. Král si její odsouzení vyloženě užil, proto Celaenu překvapí, když za ní přijde korunní princ. A dá jí nabídku: když zvítězí v turnaji o místo králova osobního zabijáka, bude volná. Je to boj na život a na smrt, doslova, když si vezmete, že se ho účastní čtyřiadvacet usvědčených vrahů a násilníků. Buď z něj vyjde jako šampionka, nebo bude zabita. Ale když za tajemných okolností umírají jeho účastníci i mimo turnaj, Celaeně dojde, že největším nebezpečím nejsou oni, ale něco temného v pozadí, co jí pronásleduje už dlouho.
I přesto, že Skleněný trůn miluji, i mně teď popis děje zní hloupě. Obzvlášť, když v dalších dílech se odehrává něco úplně jiného. Řekněme si to takhle: jde o autorčinu prvotinu. Je skvěle napsaná, jen ten námět je hodně young adult. Když ale svým způsobem „přečkáte“ první dva díly (což by nemělo být nic těžkého, mají okolo tři sta devadesáti stran), rozjede se epický boj za spravedlnost. Na scéně se objeví magie, víly a čarodějky, bude se bojovat v soubojích mnohem více smysluplných, než je turnaj vrahů, a odhalí se po staletí ukryté tajemství. Jakožto čtenář budete hltat díl za dílem i přesto, že čím dál jste v sérii, tím jsou knihy tlustší. I když se to podle prvního dílu nezdá, je to dokonale vymyšlené!
Trůn tvoří sedm knih a prequel, který doporučuji číst až po přečtení celé série. O tom všem, včetně toho, proč je dobré číst autorčiny série postupně, jsem už ale psala ve zmiňovaném článku.
Rudá královna
U fantasy se ještě chvilku zdržíme, tentokrát však půjde o fantasy pro mládež. Nedávno jsem totiž sáhla po prvním dílu tetralogie Rudá královna od Victorie Aveyardové, a dočista jsem jí propadla! Odehrává se v nesmírně originálním světě, hlavní hrdinka je naprosto skvělá a autorčin styl psaní velmi čtivý. Je to přesný opak všech prvoplánových a ničím zajímavých knih, kterými jsem se musela pročíst, abych našla tento klenot. Já mám zatím přečtené pouze první dva díly, ale oba dva jsem si moc užila. Číst něco takhle originálního s uvěřitelně chovajícími se postavami je radost.
Aveyardová vytvořila svět, který je rozdělen krví. Ti, co mají stříbrnou barvu krve, jsou vyvolení od Bohů. Dostali do vínku nejrůznější schopnosti, jako jsou telekineze, nadpozemská síla, schopnost ovládat živly nebo třeba umění předpovídat budoucnost. Stříbrným, jak se tomuto druhu lidí říká, se žije dobře. I ti Stříbrní, kteří jsou chudí, si pořád žijí lépe než nejbohatší Rudí. Rudí jsou druhý druh lidí. Nejsou ničím zajímaví, jejich krev má červenou barvu a po staletí se nechávají vykořisťovat Stříbrnými. Jak se totiž postavit někomu, kdo může silou vůle zapálit dům, že? Mare Barrowová je také rudá. Naučila se držet krok a pusu, ale přišla chvíle, kdy má bezpráví páchaného na své rodině a přátelích dost. Nikdy by jí nenapadlo, že bude součástí revoluce…
O Rudé královně jsem psala teprve nedávno, takže abych se zbytečně neopakovala, hodně jsem popis děje „osekala“. Bližší popis si můžete přečíst přímo v recenzích. Je to ale příběh, který na sto procent prožíváte spolu s hrdiny (to znamená, že pokud jste plačky jako já, připravte si kapesníčky). Rudá královna je napínavá a geniálně promyšlená, druhý díl i dobrodružný, a plný epických momentů. Dopaluje mě, že se o Rudé královně skoro vůbec nemluví i přesto, že je to majstrštyk! Je lepší než většina hojně propagovaných novinek!
Pokud budete počítat s tím, že je to fantasy pro mládež a některé slovní obraty proto musí být zaonačené „nezávadnými“ způsoby, pusťte se do Rudé královny ať jste jakéhokoliv věku či pohlaví. 😀 Na blog již brzy přistane třetí recenze, určitě si jí nenechte ujít (stejně jako Rudou královnu, samozřejmě!).
„Bichle“ Dana Browna
Dan Brown je velice plodný spisovatel napínavým knih. Pokud vám jeho jméno nic neříká, možná si vzpomenete na jeden z filmů natočených podle jeho bestsellerových románů s Tomem Hanksem v hlavní roli – říká vám něco Šifra mistra Leonarda, Andělé a démoni nebo Inferno? Všechny tyto knihy a filmy mají společného hlavního hrdinu a dohromady tak tvoří volně navazující sérii. Robert Langdon je profesor náboženské symbologie a uznávaný autor knih o jejím vlivu na historii i dnešní dobu. Poprvé se s ním čtenáři setkali v Šifře mistra Leonarda, vydané také pod jménem Da vinciho kód, kde se přimotal k vraždě jednoho svého kolegy. Na místo činu byl povolán nejen proto, že pár hodin před jeho smrtí s ním měl mít schůzku; profesor Neveu v posledních minutách před svou smrtí zanechal šifrovanou zprávu. Langdon se najednou ocitá na cestě k odhalení jednoho z největších tajemství lidstva. Ale může u toho také snadno přijít o život.
Všechny Brownovy knihy jsou napínavé a pohrávají si s náboženskou symbolikou, alternativním výkladem dějin a odhalováním velkých tajemství, které jsou mnohdy považovány za báchorky. Ale co když… Na „co když“ ostatně stojí nejen Brownovy knihy. V každé knize se k Langdonovi a jeho dobrodružství přidá nějaká sympatická slečna. V Šifře mistra Leondarda to byla vnučka zavražděného profesora, Sophie Neveuová, v Andělech a démonech vědkyně Vittorie Vetrová, ve Ztraceném symbolu Katherine Solomová, rovněž vědkyně, ale i sestra uneseného, v Infernu doktorka Sienna Brooksová a v Počátku ředitelka muzea Ambra Vidalová. Je to sice stále se opakující prvek, ale díky tomu, jak jsou všechny tyto ženy rozdílné, dostává i každá kniha jinou „šťávu“.
Druhým dílem této volně navazující série, která se ale dá bez problémů číst i samostatně, jsou Andělé a démoni. Už Šifrou mistra Leonarda vyvolal Brown vlnu nevole u představitelů katolické církve, tentokrát se do nich ale „obouvá“ mnohem víc. Věnuje se tu totiž myšlence konfliktu mezi církví a tajným společenstvím nazvaným Ilumináti. Andělé a démoni se mi líbily ještě víc než Šifra mistra Leonarda. A film mi přišel rovněž lepší, i když je nutno poznamenat, že všechny filmové adaptace děj notně upravují a hodně z něj vynechávají.
Třetím filmem natočeným na motivy knih o Robertu Langdonovi je Inferno, ale v knižní sérii mu předchází Ztracený symbol. Abych se přiznala, Ztracený symbol jsem dosud nečetla, protože jsem postupovala podle filmů, které jsem hned po dočtení knih shlédla. Ale máme doma krásné obrazové vydání od Arga, které se bude číst jedna báseň. Hlavním tématem Ztraceného symbolu je tajemství Svobodných zednářů. Langdon se tu k případu únosu jednoho ze zednářů nijak nenachomýtne, ale je záměrně vylákán šíleným únoscem. Ztracený symbol nebyl nikdy zfilmován, podle Browna se filmařům nedařilo vykreslit záporáka podle jejich představ, a také byl děj hodně zaměřen na historii USA a filmům se v USA zase až tak nedařilo. Každopádně kdy jindy bych měla doplnit tento svůj rest než teď, že?
Čtvrtá kniha série, Inferno je koncipována trochu jinak než Brownovy předchozí knihy. Langdon se tu probouzí v nemocnici. Poslední, co si pamatuje, je procházka po Harvardu, ale teď je ve Florencii. Navíc, když ho převezli do nemocnice, měl u sebe tubu s biologicky nebezpečným materiálem a netuší, jak k ní přišel. A o život mu bůh ví proč usiluje agentka tajné služby, takže se vzápětí ocitá na útěku. Když tubu i přes varování své společnice, doktorky z nemocnice, otevře, objeví odkaz na Danteho dílo Božskou komedii. S pomocí znalosti Danteho a symboliky, kterou on sám i jeho dílo představují, se snaží rozluštit záhadná vodítka vedoucí k bioteroristické hrozbě, která může zapříčinit, že svět tak jak ho známe navždy skončí. Stále tu opakuji, že se tyto knihy dají číst i samostatně. Budiž tomu důkazem, že Inferno jsem četla jako třetí knihu od Browna a nijak mi vynechaný Ztracený symbol nevadil.
V poslední knize, (ne)příhodně pojmenované Počátek, se Robert Langdon vydává do Guggenheimova muzea v Bilbau. Jeden z jeho prvních studentů z doby, kdy začínal přednášet na Harvardu, se zde chystá odhalit svůj nejnovější objev, který by měl navždy změnit tvář vědy. Svým přednesem všechny uchvátí, ovšem brzy se ukáže, že zastává poměrně radikální a kontroverzní názory. A proto ho chce někdo umlčet. Když hrozí, že velkolepý objev, který by měl zodpovědět dvě z otázek lidské existence bude navždy ztracen, musí se o to opět postarat Langdon. Ráda bych teď citovala poslední věty z anotace, které Počátek dokonale vystihují: „Na cestě vytyčené moderním uměním i tajemnými symboly odhalí Langdon s Vidalovou stopy, které je nakonec přivedou až k samotnému Kirschovu šokujícímu objevu… a úchvatné pravdě, která nám tak dlouho unikala.“ Co k tomu říct víc, než že je to další dynamická a úžasně vymyšlená kniha z pera Dana Browna?
Thrillery Dana Browna jsou jedny z těch nejoriginálnějších, na které můžete narazit. A pokud už máte všechny knihy o Langdonovi přečtené a filmy shlédnuté, můžete se podívat ještě na seriál České televize Ďáblova lest z roku 2009 s Jiřím Dvořákem a Ivanem Trojanem v hlavních rolích, který je podle mě Brownovým knihám podobný. Je vážně naprosto skvělý a nebudete se u něj nudit – stejně jako u Brownových knih.
Případy vrchního inspektora Gamache
Poslední série, kterou tu nemohu nezmínit, jsou Případy vrchního inspektora Gamache od Louise Pennyové. Armand Gamache je šéfem oddělení vražd Sûreté du québec, které je svým způsobem prestižní. Kdo by nechtěl pracovat se slavným a osobitým Armandem Gamachem! Gamache je jiní než kariéristé, které byste u policie našli. Gamache totiž ví, že vražda je založená na potlačených emocích. Ví, že vražda je jen výsledek něčeho, co se stalo v minulosti. Pro někoho to bylo bezvýznamné, ale vrah se tím zaobíral celý svůj život až do této chvíle. Aby odhalil vraha, musí se ponořit do nejtemnějších částí lidské mysli a odhalit zkažené semínko, které bylo před lety zaseto. Aby odhalil vraha, Armand Gamache s lidmi mluví.
Když si s vámi Armand Gamache povídá, je to, jako by se celý vesmír zastavil. Jste jen vy a ten starší muž s pronikavýma očima, který vás s úsměvem vybízí, abyste pokračovali v načaté myšlence. Nejde ho nenechat nahlédnout do svého nitra. V knihách o Gamachovi je plno nádherných myšlenek. Nejsou to klasické detektivky, jsou hodně postavené na emocích a svým způsobem i na filosofii a nevysloveném náznaku nadpřirozena. Velice těžko se to popisuje, shrnula bych to tak, že vám tyto knihy dají nespočet námětů k přemýšlení. Jak o příbězích odehrávajících se na stránkách těchto knih, tak o životě. Je radost o Gamachovi číst, je totiž naprosto skvělý. Armand Gamache má milující ženu, s níž se i po letech stále láskyplně špičkují a jsou do sebe zamilovaní stejně jako před lety, dvě dospělé děti a působí jako ztělesnění klidu a jistoty. Je to ale stále jen člověk, takže i on se občas ocitá ve slepé uličce. Každé velké rozhodnutí konzultuje se svou ženou, protože ví, že ta mu vždy poradí dobře, ale k ruce má i inspektora Jeana Guye Beauvoira, s nímž už vyřešil nejeden zapeklitý případ vraždy.
V češtině vyšlo už šestnáct dílů a v každém z nich se děj nějak dotýká malebné vesničky Three Pines, do které Gamache zavedlo vyšetřování v prvním díle. Ale nemusíte se bát, že by Three Pines bylo vražednou vesničkou, kde se každou chvíli najde mrtvola. Ono to tak sice svým způsobem je, ale Louise Pennyová umí moc dobře psát a vždy to zaonačí tak, aby tato myšlenka čtenáři vůbec nepřišla na mysl. Obyvatele Three Pines jsem si zamilovala stejně jako Gamache. I oni jsou nedílnou součástí děje, nemyslete si, že jen hrají druhé housle.
Zrecenzovala jsem pouze první díl ze série, Zátiší, a od té doby se o Gamachovi zmiňuji jen v Měsíčníku. Momentálně mám za sebou šest dílů, jeden lepší než druhý. První díl jsem hodnotila 9/10, ale každý další díl, který jsem přečetla, byl na 10/10. Je to čtení jako dělané pro milovníky Agathy Christie! A zjistila jsem, že o Gamachovi je i seriál – jmenuje se Three Pines, ale neviděla jsem ho, takže nemůžu hodnotit.
……………………………………………………………..
A jsme na konci. Nebojte, ne na konci léta, do školy se ještě chystat nemusíme, pouze na konci série letních článků. Máme před sebou ještě spoustu dní, které můžeme vyplnit čtením. Jaká kniha vám bude dělat společnost? Inspirovat se můžete i v předchozích článcích – je libo historickou ságu o Poldarkovi nebo román o studentech řečtiny, kteří zosnovují vraždu? Anebo hledáte sérii knížek pro svou dceru? O tom všem jsou totiž předchozí články. Tak popadněte knihu a utíkejte ven. Krásné léto!