„Jsem grai,“ odvětila tiše. Používám graiské techniky.“ Píchlo ji u srdce, když to dořekla – totéž odpověděla Bastienovi, když se ptal, jakým způsobem likviduje ellektryská knížata při výzvě o krvavou perlu. Uplynul sotva rok. A mezitím se jí rozpadl celý svět.
Po delší době jsem se opět vrátila do světa série Zlatá grai – do Aithry. Světa, kde před dávnými lety žili okřídlení andělé jorrei se stříbrem v žilách. Existovali ale pouze za svitu denních hvězd Mantré a po soumraku se rozplynuli. Tehdy se objevila rasa sarrei, jíž se pro její zálibu v požírání masa a lovení smrtelníků říká krvežrouti. Jorrei a sarrei se na smrt nenáviděli a pohrdali sebou, ale nikdy spolu nepřišli do styku. Tak tomu bylo až do pádu hvězd z oblohy, denních i nočních, při nichž jorreiští andělé přišli o svá křídla a rovnováha světa se navždy změnila. Hvězdy nepřestaly po dopadu na zem svítit a jorrei se sarrei mohli na zemi náhle zůstávat celé dny i noci. A začít spolu bojovat napřímo…
Původně jsem měla obavy, jak hladce či těžce do série opět vpluji. Zlatá grai má na první pohled poměrně komplikovaný svět, ale díky autročinu umu poodkrývat klíčové informace postupně, jej při čtení rychle pochopíte. První dva díly, stejnojmennou Zlatou grai a Dotek viatáru, jsem četla brzy po sobě a hned krátce po vydání. S Otisky Chribdy jsem otálela, protože jsem v době vydání četla fantasy více než dost. K mému velkému překvapení se mi od prvních stran zdálo, že jsem Zlatou grai ani nikdy neopustila. Děje minulých knih jsem si rychle vybavila, principy světa jsem si ani nemusela oživovat – jako bych je měla v krvi a byla snad právoplatnou členkou bojové sekty divoženek. Vůbec jsem netápala ani se netrápila, naopak se mi zdálo, jako bych se vrátila domů. V předchozích recenzích jsem psala, že Aithra je velice násilný svět, který se nechová dobře k ženám, a rozhodně není příjemným místem k životu. Ale přesto je mi v něm moc dobře. To stále platí, jen dnes už vím, proč je mi v něm tak dobře; díky postavám, jež se staly mou rodinou a přáteli.
„O to šlo, že?“ opáčil hořce. „Aby to nevěděla ona.“
„Přesně tak. Sitté zřejmě věřili tvému synovi, ne však Arachné Isarell. A právem. Kdyby to věděla, pokusila by se knížete Bastiena zachránit. Byli si blízcí způsobem, který nikdo z nás nechápal. A to také zapříčinilo její selhání.“
„Mise byla splněna do posledního detailu.“
„Téměř.“ Lucilla polkla. „Isarell se měla vrátit domů.“
Arachné Isarell je v pěkné kaši. Když byla vyslána na misi do stínové oblasti, kde žijí sarrei, byla se svou družinou zajata. Všichni bojovníci, včetně jejího přísežného bratra Bastiena, zemřeli. Isarell by čekal stejný osud, kdyby takřka ze záhrobí nezasáhl právě Bastien. Přežila. Ale teď má pocit, že už ji nečeká nic jiného než život v kobkách sarreiské Deváté bašty. Avšak sarreiský mistr Bahrain s ní má jiné plány – proč taky nevyužít výbornou jorreiskou bojovnici, která je shodou okolností grai, jako zbraň proti jorrei, že? Obzvlášť když máte po ruce mentální magii, díky níž si dokážete kohokoliv podmanit. Daleko od Isarell, daleko od území Stínu, spřádá divoženská královna Ymira plány, jak napravit své chyby a zachránit Isarell. Chce se pro ni vydat přímo mezi sarrei. Díky poutu mezi všemi divoženkami Isarell tuto zprávu zachytí a je jí jasné, že kdyby se divoženky vydaly do Deváté bašty, do jedné by zahynuly. Musí tedy uprchnout sama, a to dříve než Ymira vymyslí a zrealizuje nějakou šílenou misi. Isarell rozehrává nebezpečný plán, který ji může stát život. V prostředí krvežíznivých sarrei se každá malá chybička rovná velmi bolestivé smrti. Jenže Isarell je divoženka – pro manipulaci, politické hry a balancování na ostří nože je stvořená.
Na území sarrei se mezitím domlouvají nekalé obchody, jorrei se snaží vypořádat s budoucí hrozbou a ve Stínu se potlouká dezertér Kreón se svou družinou, kterého stále pronásleduje vzpomínka na rudovlasou dívku a jejího bratra, jež nechal napospas nejprve nebezpečí v bojové aréně a poté sarrei. A ani bohové nejsou v klidu. Pomalu ale jistě se připravují na další zásadní změnu pořádků světa a chtějí vládu nad Aithrou opět držet pevně ve svých rukou.
Potřásl hlavou. „Šance, že utečeš, je mizivá. Myslel jsem, že spolu dokážeme být šťastní i tady. Nebo aspoň méně nešťastní. Ale po té nechutné události… Andělé na nebi, kdyby se to mělo opakovat…“
„Bastiene, vzchop se! Vzpomeň si sakra na svůj výcvik!“
„Na tohle nás nepřipravili, Isarell.“
„Naopak. Přesně na to nás připravili.“
Otisky Chribdy jsou vážně něco. Svým brilantním příběhem, promyšleností i autorčiným psaním významně povznáší celou sérii na ještě vyšší úroveň. Takhle úžasná série se nevidí každým dnem a nebojím se říct, že je jedním z toho nejlepšího, co může česká fantastika nabídnout. Z mého pohledu a toho, co mám načteno, ne-li tím nejlepším.
Kristina M. Waagnerová opět ukazuje svou neuvěřitelnou mysl, v níž dokáže skloubit nespočet dějových linek dohromady, zachovat si epičnost psaní, ukrýt do něj velkou spoustu emocí a zase o něco prohloubit postavy. Znovu se s ní potkáváme v příběhu ze třetí osoby s epicky napsanými bojovými scénami, velmi inteligentními dialogy, politikařením a spoustou nevyřečeného. Autorka dokázala děj výborně promíchat a nabízí tak kapitoly a pasáže jak z území sarrei, tak z území jorrei. Věnuje se dění okolo mnoha postav, jmenovitě samozřejmě Isarell, dále královny Ymiry, sběhlého jorreiského rytíře Kreóna, grai ve službách sarrei Andreila Smrtihlava či představitelům lidských kmenů. Když je příběh takto rozkouskovaný, obvykle si najdu jednu oblíbenou část, na níž se pak vždy těším. Tady je to ale nemožné. V Otiscích Chribdy se toho stane strašně moc a jedna část je lepší než druhá. Těšila jsem se na každičkou z nich a nemohla se jich nabažit. Oproti předchozím dílům jsou Otisky Chribdy kratší, mají „pouhých“ tři sta sedmdesát sedm stran. Nezlobila bych se, kdyby byla kniha delší. Avšak z pouhé chamtivosti – jinak v ní bylo řečeno vše, co mělo, a nic v ní nechybělo.
„Může to být past?“ vyslovil Andreil myšlenku, která ho pálila od chvíle, kdy přijal mistrovy instrukce.
Zachumlaná postava opodál se vůbec nepohnula. „Ptáš se, jestli při jednání pohlavárů jorrei a sarrei někdo intrikuje?“
„Kurva,“ zašeptal Andreil, když si uvědomil, na jakou absurditu se právě zeptal. Ovšemže je to nejspíš past. Ovšemže z obou stran. A oni jsou prostředníci.
Otisky jsou knihou mnoha poprvé. Poprvé jsme měli možnost spatřit kontrast mezi sarrei a jorrei. Ten ovšem není zase tak markantní, jak by vás mohlo napadnout. Obě jsou to mimořádně kruté a prospěchářské rasy, jen jorrei se uchylují spíše k diplomatickému a manipulativnímu řešení problémů, zatímco sarrei se navzájem sežerou. Najdou se však výjimky, skutečně hodní lidé, kteří jsou jednoduše těmi lepšími zástupci svých ras. S někým přímo takovým z rasy sarrei jsme se zatím nepotkali, ale na jejich území žije třeba takový Andreil Smrtihlav. V první a druhé knize mi pil krev, nyní jsem si velmi oblíbila jeho prořízlou pusu, důvtip a lidskost, jíž velmi pečlivě schovává pod brněním. A z jorrei nemohu nezmínit Bastiena – muže s tak laskavým srdcem, že jeho smrt byla snad i nevyhnutelná. Pro Aithru a jorrei byl až moc dobrý. Autorka také předvedla své vyprávěčské umění a jedinečným retrospektivním zážitkem připravila čtenářům pořádnou podívanou, která jim pěkně zamotá hlavu. A abych dokončila seznam poprvé, čtenáři mají jedinečnou možnost konečně naplno chápat celý příběh. Porozumět postavám, jejich rolím v příběhu i motivacím. Autorka měla v prvních dvou knihách často ve zvyku zapojit do děje zdánlivě nesouvislou dějovou linku, jejíž účel a propojení s ostatními se ukazoval velmi pozvolna. Nyní byly všechny karty odhaleny. Čtenáři znají do detailů Aithru, její historii, minulost i možnou budoucnost. A není zrovna růžová… Pro Zlatou grai jakožto sérii jsou Otisky Chribdy zásadní a přelomovou knihou.
Vzhledem k tomu, že se velká část knihy odehrává v zajetí, byla plná emocí. Emotivní byly dozvuky Bastienovy smrti, Isarellin strach a bezmoc, následné podvolení se a koketování se šílenstvím. Autorka si pro nás vymyslela kupu akčních, bojových i nesmírně smutných scén. Všechny byly plné nefalšovaných emocí i adrenalinu. Jako čtenář jsem více než kdy dříve cítila propojení s příběhem. Vlastně se na mě přenášelo vše, co zažívala Isarell. Kniha má šest částí, prolog a epilog. První dvě části Isarell vzdorovala a tak jsem skrze stránky knihy cítila její bojovnost, odhodlání i stesk po domově a kultu divoženek. Ve třetí části začala pracovat na plánu útěku, oklamávat sarrei kolem sebe a stala se důležitou součástí jejich vnitřních kruhů (nic víc ale prozrazovat nebudu)… To jsem cítila ohromný příval síly, moci a vlastně i radost. Isarell sama poznává, že rozdíly mezi sarrei a jorrei nejsou tak velké a být mezi krvežrouty není tak hrozné. Spolu s ní jsem si zajetí začala užívat, byť obě s lehkým sebezapřením. A v šesté části přišla bezmoc. Totální zoufalství, ztráta naděje, vztek. Až tehdy jsme si obě uvědomily, kde se to nacházíme, co vše nám hrozí a jak malá šance je, že se nám z ní kdy podaří dostat.
„Život je bludiště, Kreóně Cassirisi,“ pronesla Galaronne zvláštním tónem a světlo v okolí jako by se utlumilo. „Je v něm mnoho cest. Některé jsou delší, jiné nebezpečnější, další slepé. Ale tys z té své nesešel. Stále kráčíš ke středu labyrintu.“
„Cože?“
Naklonila se k němu blíž. „Bylo ti určeno setkat se s Arachné Isarell. Já jsem ti to určila.“
„Ty…ty…“ Kreón si musel odkašlat. „Co ty máš společnýho s tou divoženkou? A co s ní mám, do hajzlu, společnýho já?“
„Isarell je grai, Kréone Cassirisi. Moje grai.“
Isarell mám ještě raději než v předchozích dílech. Je tak silná, jak duchem, tak tělem. Má za sebou dokonalý výcvik a její schopnosti jsou smrtící. Nikdy jsem nepotkala silnější hrdinku, než je ona. Její síla mě inspiruje a zároveň fascinuje. Jsem z Isarell dočista hotová, jako většina sarrei i jorrei. Zápletky kolem královny Ymiry jsem v Otiscích samozřejmě neuhádla. Nikdy v téhlě sérii nic neuhádnu, s tím jsem smířená. Ymira je ve vážně nelehké pozici a je až fanaticky posedlá tím zachránit Isarell. Čeká ji spousta bolesti a dřiny, které se však jako správná divoženka nezalekne. No a pak je tu samozřejmě Kreón, můj miláček už od druhého dílu. Zůstal stále stejně správný, silný bojovník deprimovaný svou minulosti. Jak už ale bylo zmíněno, nyní se mu dočista vyrovnal Andreil Smrtihlav.
Nezlobte se na mě, ale musím ještě jednou vychválit svět Zlaté grai. Tak moc ho zbožňuji! V Otiscích Chribdy jsem si více užívala nejen popisy společenství, ale i přírody. Obzvlášť jeden úžasný okamžik na území Stínu, tedy území sarrei, je dokonale znázorněn na obálce. To mě dostalo. Fialová obloha, jež tuto barvu získala díky svitu sarreiských hvězd, všude kolem stín a lesy… ach! A tak ráda bych si myslela, že bych se do tohoto světa hodila, že bych byla třeba schopná diplomatka na jorreiském královském dvoře a nebyla úplně ztracená ze čtení mezi řádky při konverzacích plných intrik… Ale co je mi vlastně po jorreiských rytířích, když já jsem jasná divoženka. Radost, kterou zažívám u pasáží popisujících sesterství divoženek, ani nedovedu popsat. Divoženky jsou známé tím, jak jsou oddané své královně, že by za ní klidně položily životy a vrhají se pro ni do každé její šílenosti.
Svět voněl, zpíval a hrál barvami. Vzduch chladil, ale půda hořela. V dáli svítila oranžová zář šlehající z hraničních karneolových krystalů. Nebe se zbarvovalo do fialova, jak slunce klesalo k západu, společně se slabými jorreiskými hvězdami. Naopak na východě už planuly velké a silné rudé hvězdy noci.
Můj návrat do Aithry byl tedy více než úspěšný. Srovnala jsem si v hlavě veškeré dějové linky i postavy, byla konfrontovaná se všemi esy, které měla autorka v rukávu, a náramně si příběh užila. Nemohu snad ani chtít více. Navíc jsem se ke Zlaté grai vrátila zrovna na velkém finále – v únoru vyšel závěrečný díl série, Polibek Maintré. A z toho, co bylo naznačeno v Otiscích, to bude velká jízda. Už si dávno netroufám mít teorie o dalším vývoji děje. Plánuji se nechat unášet a nechat k sobě příběh sám přijít. To je totiž recept na nejlepší zážitek, jaký vám může Zlatá grai poskytnout – stačí se jen ponořit do děje, mentálně přenést mezi postavy a… číst.
Podtrženo, sečteno: hodnotím 10/10. A děkuji za recenzní výtisk nakladatelství, které stojí jak za objevem tohoto českého fantasy fenoménu, tak jeho luxusní grafickou podobou – nakladatelství Host.