A je to tady: vyšel nám poslední díl série Pokrevní pouta od Richelle Meadové a já ho už stihla přečíst. Všech šest knih je za mnou. A přestože jsem k této sérii měla občas výhrady, bude mi chybět. Svět vampýrů a alchymistů, lidských strážců tajemství o vampýrech, mě bavil. A z autorčina vyprávění jsem vždy cítila něco zvláštního, podobného slunci a teplu v Palm Springs, kde se příběh odehrává. Jakási veselá letní atmosféra. Pokrevní pouta pro mě byla jako teenagerovský seriál o dokonalém americkém životě, jen s trochou nadpřirozena a větší dávkou vyspělosti, než jakou podobné seriály obvykle mají. Byl to pro mě oddych od okolního světa i velké dobrodružství. A teď celému příběhu i jeho hrdinům dávám sbohem.
Díly číslo jedna až čtyři jsem recenzovala v samostatných postech. Jmenují se Pokrevní pouta, Zlatá lilie, Indigové kouzlo a Ohnivé srdce. Po dočtení pátého dílu, Stříbrných stínů, jsem ale cítila, že už nemám co nového zmiňovat a předávat. Vše už bylo řečeno. A tak přináším dvojitou recenzi na Stříbrné stíny a Rubínový kruh, dva poslední díly o mých oblíbených vampýrech a alchymistce Sydney. Upozorňuji, že se tu mohou objevit drobné spoilery – protože popis děje obou knih může napovědět, kam se příběh bude ubírat. Dál tedy čtete pouze na vlastní nebezpečí.
Stříbrné stíny
„A jaké jsou tvé hříchy?“ dožadoval se hlas. „Přiznej, cos provedla.“
To bylo těžší, ale přesto jsem dokázala ta slova vyslovit. Pokud mě to přiblíží ke svobodě a Adrianovi, řeknu cokoliv.
Zhluboka jsem se nadechla a řekla jsem: „Zamilovala jsem se do vampýra.“ A pak mě oslepilo světlo.
Ve Stříbrných stínech autorka konečně provedla zvrat, o němž jsem si nemyslela, že na něj má odvahu. Sydney s Adrianem totiž udělali chybu a jejich zakázaný vztah se provalil. Když úzkoprsí alchymisté s panickým strachem a obrovským odporem k vampýrům zjistili, že jedna jejich členka má s vampýrem poměr, okamžitě ji uvrhli do nápravného centra. Sydney nemá tušení, kde je zavřená, jak ubíhá čas ani co s ní bude. Brání se ze všech sil, je ponižovaná a zachází se s ní jako s odpadem. Přesto je odhodlaná udržet si svobodnou mysl, kvůli pomyšlení na Adriana a život, jaký spolu budou moci vést, až se z nápravného centra dostane. Nepochybuje totiž, že její vampýrští přátelé si pro ni přijdou. Adrian, Jill, Eddie, Neil, Angeline a Trey jsou ale v koncích. Nedaří se jim Sydney najít ani za pomoci magie. Zatímco ostatní po ní sice smutní, ale dále si žijí své životy, Adrian se propadá do temnoty. Vrací se ke svému starému životnímu stylu, obráží večírky a opíjí se. Ani Adrian, ani Sydney na tom nejsou dobře – dokážou se vůbec dát dohromady, pokud budou mít to štěstí a znovu se shledají?
Meadová znovu představuje svůj svět alternativní reality. Opět vypráví z první osoby a po kapitolách střídá pohledy Adriana a Sydney. Tento díl je ještě více soustředěn na ně dva, jejich pocity a vnitřní svět, takže pro mé milované vedlejší postavy se nenašlo v ději žádné místo. Částečně mi to vynahrazoval děj, který byl napínavý, dobrodružný a moc dobře vymyšlený. Nejvíce mě však bavily Sydneyiny kapitoly. V Adrianových částech byla spousta vyznání lásky, stýskání si po Sydney a popisů toho, jak je nádherná, dokonalá a chytrá. Zkrátka hromada patosu a klišé.
Sydneyiny kapitoly na rozdíl od Adrianových sentimentálních a ufňukaných nabízely opravdové psycho. Nelidské alchymistické praktiky manipulace se střídaly se seriózním mučení. Mohla jsem v přímém přenosu sledovat rozklad Sydneyiny jinak brilantní mysli, která samozřejmě není imunní vůči všemu. A už vůbec ne vymývání mozku, když je jí zima, má hlad a není si jistá, kdy bude zase potrestána.
„Tomu nevěřím,“ opáčil jsem. „Vím, co je láska, mami. Měl jsem lásku, která pronikala každou součástí mého bytí, která ze mě dělala lepšího člověka a dodávala mi sílu každý okamžik dne. Kdybys měla něco takového, upínala by ses k tomu vší silou.“
Do Sydneina vysvobození (samozřejmě ji vysvobodí, je to new adult série, která celou svou existencí napovídá, že musí přijít šťastný konec) jsem si libovala, jak jsou Stříbrné stíny skvělé. Ale po něm přišla další spousta romantických vyznání a zabývání se citečky. Byly tu i dobré a velmi akční pasáže, ale přehlušovalo je morální dilema, které jsem v sobě cítila. Adrian totiž prováděl hodně blbostí, zatímco Sydney trpěla. Za prvé se nad svým chováním ani nezastyděl. V jednu chvíli propadl takové beznaději, že už Sydney ani nehledal a jen obrážel party. Za druhé provedl něco, co se dá přirovnat k nevěře. A nikdy to Sydney ani neřekl! Ani v posledním díle, mimochodem. A za třetí ke konci knihy pronesl, že kdyby věděl, co Sydney v nápravném středisku prováděli, zabil by veškeré alchymisty, kteří byli přítomni při jejím osvobození. Co si myslel? Že tam jela na dovolenou? Uf! Adriana jsem nikdy nedokázala mít tak úplně ráda, vždy mi připadl jako rozmazlený chlapeček neschopný vidět realitu. Teď k tomu přidávám ještě nálepku zpohodlnělého, nečestného a povrchního hlupáka.
Knize nemám dále moc co vytknout po stylistické ani příběhové stránce, vše už jsem zmínila výše. Ale mé subjektivní prožitky mi zážitek ze čtení znechutily. Přestože příběh obsahoval výborně popsané kinematografické scény, a to i po Sydneyině osvobození, moc hodnocení nepomohou.
„Nemysli si, že je konec. Jenom jsi nahradila Marcuse Finche na seznamu nejhledanějších alchymistických zločinců.“
Stříbrné stíny hodnotím 7,9/10.
Rubínový kruh
Na konci Stříbrných stínů se k Adrianovi, Sydney i samotnému čtenáři dostane šokující zpráva: vampýrská princezna Jill byla po roce skrývání se na internátní škole v Palm Springs unesena. Podezření hned padne na morojské povstalce, kteří chtějí Jillinu sestru, královnu Lissu, sesadit z trůnu. Podle starého vampýrského zákona musí mít královna aspoň jednoho živého příbuzného, jinak nebude její panovnictví platné. Lissa má jen Jill. Když však nepřijdou zprávy o její smrti, začnou Adrian, Sydney a jejich přátelé pochybovat, zda v Jillině únosu nemá prsty někdo jiný. Jenže kdo? Stopy už skoro měsíc nikam nevedou. Pak však Sydney obdrží tajemnou krabičku, v níž je vzkaz vyzývající ji, aby si pro princeznu přišla. Sydney, Adrian, Eddie, Neil a překvapivě i profesorka Terwingelleová se pouští do nebezpečné hry, na jejímž konci je Jill – nikdo však neví, zda mrtvá nebo živá. Sydney a Adrian se navíc musí ukrývat před alchymisty, kteří se stále snaží Sydney najít a znovu zavřít do nápravného centra. Jejich společný život tedy nezačíná vůbec lehce.
„Kdo všechno ví, že jsme pryč?“
„Alchymisté ne, pokud se obáváte tohohle,“ odpověděla Lissa. „Zatím jen pár lidí tady u dvora a vy můžete jen doufat, že to tak zůstane. Alchymisté mi jasně sdělili, že pokud Sydney dopadnou, už nám ji nevrátí.“
V závěrečném díle mě autorka od počátku překvapovala. A to i například rozsahem knihy, který činí tři sta osmnáct stran. To je zhruba o čtyřicet méně, než měly průměrně předchozí díly. Rubínový kruh má přitom být závěrem, velkým finále. Děsila jsem se, jak se autorce povede příběh uzavřít. A zda to bude uspokojivý závěr. Ale světe div se, povedlo se jí to. Přestože se velmi dlouho zdálo, že zkrátka není v jejích silách stihnout dořešit všechny dějové linky, dokázala to. A to velmi dobře a s nadhledem.
I když jsem v jiných recenzích četla, že čtenářům přišel konec moc rychlý a pohodlný, já takový pocit vůbec nemám. Autorka přišla s překvapující zápletkou, stupňovala napětí a do příběhu házela překážky, kterých nebylo ani moc ani málo. Jsem ovšem zklamaná, že za únosem Jill nakonec vážně nestáli vampýrští povstalci. Ne že bych jí přála smrt, Jill je naopak mou nejoblíbenější postavou, ale o vampýrských povstalcích se celou sérii pořád dokola jen mluvilo. Nikdy nepromluvili do děje a teď už ani nepromluví.
Protože kdybych byl upřímný, musel bych uznat, že to nedělám jen kvůli Neilovi, Soně nebo Charlotte. Když jsem tak Charlotte sledoval, jak tam sedí, pobrukuje si a evidentně je pomatená… nebylo tak těžké představit si, že na tom jednou budu úplně stejně. Až se to stane, budu jen doufat, že i mně někdo pomůže.
K Rubínovému kruhu mám dvě hlavní výtky – jednu chybu, kdy je ve druhé kapitole zmíněno, že Adrian má kaštanově hnědé vlasy. To skutečně nemá, je to blonďák jako vyšitý a je tak zobrazen jak na obálce jednoho dílu k předcházející sérii Vampýrská akademie, tak na obálce Pokrevních pout. A pak mě nebetyčně otravovaly milostné scény mezi Adrianem a Sydney. Nedá se napsat, že by se mi jen nelíbily, ony mě vyloženě štvaly. Motaly se kolem stále těch samých popisů, popisů toho, jak se Sydney s Adrianem žhavě líbají, cítí touhu a jsou rozpálení nebo jak je Sydney útlounká a má dokonale hladká stehna. Stále dokola, jako kolovrátek. Naopak musím pochválit velké zapojení postav z Vampýrské akademie, jako třeba královny Lissy, která je na obálce Rubínového kruhu se svým přítelem Christianem a jejíž šaty bych si moc ráda ušila.
A pak mě mučila, nořila mi ruku do roztoku s kyselinou, což bolelo, jako by mi pálila maso zaživa. Musela jsem snášet bolest tak dlouho, dokud jsem s ní nakonec nezačala souhlasit a dokud jsem nezopakovala, že jsou to stvůry zla. Ta vzpomínka byla tak živá, že mě i tady u bojovníků začala pálit kůže. Jako by se celá místnost uzavřela a stala se vězením jako nápravné centrum. Bála jsem se toho, že teď před všemi těmi lidmi omdlím.
Nejvíce mě z celé knihy bavila zápletka kolem vampýrky ovládající nebezpečnou magii éteru (stejně jako Adrian) Charlotte a její sestry Olive. Byla překvapivá, vyspělá a originální. Kladně také hodnotím rozvinutí lidské magie, k níž jsem poprvé, kdy se v příběhu objevila, byla velmi skeptická. Nakonec jde ale o skvělý fantasy prvek, ještě lepší, než jsou vampýři. Úplný konec pak byl dokonalou esencí tohoto pohádkového a romantického příběhu. Kupodivu mi ani nevadila jedna jeho část, a to jde o něco, co obvykle v knihách kritizuji. Sérii bych doporučila všem milovníkům příběhů o upírech. Ale stejně tak i těm, kdo upíry nesnesou již od Stmívání. Také jsem do této skupiny patřila. Richelle Meadová mi ale ukázala poměrně inteligentní způsob, jak si s tímto prvkem vyhrát a postavit kolem něj příběh, který bude dávat smysl. Pokrevní pouta nejsou jen pastvou pro oči, ale oddechovou sérií, jíž si můžete dopřát bez ohledu na věk.
Rubínový kruh hodnotím 8,9/10.
Kniha se dá pořídit například zde.
Celá série Pokrevní pouta ode mě dostává 8,5/10.
Za celou sérii k recenzi děkuji nakladatelství Slovart, konkrétně jeho nakladatelské značce Booklab.