Vážně uplynulo teprve třicet dní od posledního Měsíčníku? Sice mám na jednu stranu pocit, že to uteklo rychlostí blesku, ale na druhou jako by byl začátek měsíce tak před sto lety. Důvodem nejspíš je, že jsem měla neustále co dělat. Zítra ale odjíždíme na Con Morhen, po kterém by se vše mohlo zklidnit. A konečně bych také mohla něco více přečíst, jelikož se čtením to tento měsíc bylo žalostné. Kolem Con Morhenu se toho točilo hodně, musela jsem totiž trochu poupravit svůj kostým a ušít šaty kamarádce. Ale nabrala jsem si toho více, co mi zabíralo čas na čtení.
Za tento měsíc jsem přečetla pouhé tři knihy, což dělá žalostných 1 224 stran. Těmito knihami byly Wings of starlight od Allison Saft, Nikomu ani muk od Kate Alice Marshallové a Dotek viatáru od Kristiny M. Waagnerové. Na všechny knihy vyjdou, anebo už vyšly, recenze, ale pojďme se jim na zoubek zčásti podívat už nyní.
Wings of starlight je prequelem k Disney pohádkám o víle Zvonilce, který se věnuje milostnému příběhu vílí královny Clarion a lorda Miloriho, jenž spravuje ve vílím světě Hvězdná roklinka zimní území zvané Zimoles. Zamilovali se do sebe jako mladí, ale skončilo to přesně tak, jak může láska teplomilné a zimní víly skončit: tragicky. I když jde o knihu založenou na animovaném filmu pro dětské publikum, má v sobě silný přesah a způsob, jakým je psaná, mi přijde jako cílený spíše na starší čtenáře. Proto se přikláním k tomu, že jde o čtení přesně pro čtenářky jako jsem já: tedy ty, které byly na lásku Clarion a Miloriho zvědavé už od dětství, kdy poprvé viděly Zvonilku. A jaká to byla ohromná romantika! Recenze již vyšla a Wings of starlight mohu jedině doporučit jak fanouškům Miloriho, Clarion a Zvonilky, tak všem romantickým duším toužícím po příběhu plném lásky, porozumění a laskavosti.
Nikomu ani muk je kniha od Wings of starlight naprosto odlišná – je to psychologický thriller od autorky Co zůstane v lesích, thrilleru, který mě překvapil mimo jiné i sympatickým vykreslením postav (v tomto žánru jsou totiž hlavní hrdinky často labilními troskami nebo alkoholičkami, které si vlastně nejsou jisté, zda danou vraždu nezpůsobily samy, a já je obvykle nemohu vystát). Celou knihu jsem vůbec byla jen překvapená, lehce negativně i koncem, který byl tak šokující, že jsem si nebyla jistá, zda už nepřekročil hranici mezi dobře vymyšleným a přitaženým za vlasy. I tak jsem ale věděla, že to nebyla poslední kniha, kterou jsem od autorky četla. Nikomu ani muk je ještě lepší. Ať už vykreslením hrdinů, tak koncem, s nímž jsem tentokrát na výsost spokojená. Stejně jako v Co zůstane v lesích, i zde máme tragickou událost, která se stala v minulosti a k tomu hrdiny, jež jsou s ní spojení až do takové míry, že si čtenář nemůže být jist, zda ji nemají na svědomí. Pravda totiž nebyla nikdy odhalena. V Nikomu ani muk se setkáváme se třemi sestrami, jejichž rodiče byli kdysi zavražděni a ony se rozhodly lhát o okolnostech jejich smrti. Celou dobu si myslely, že chrání sebe navzájem, ale teď, když se vrací do svého rodného městečka, zjišťují, že možná celou dobu kryly někoho jiného. I tohle čtení jsem si užila a u čtení ani nedutala.
A poslední knihou, rovněž takovou, která mě do sebe naplno vtáhla a od níž jsem se nemohla odtrhnout, je druhý díl série Zlatá grai od Kristiny M. Waagnerové, Dotek viatáru. Už ze stejnojmenného prvního dílu jsem byla nadšená, i když autorka avizovala, že šlo o pouhý rozjezd. Měla pravdu a dvojka byla na úplně jiné úrovni, ještě vyšší. Isarell je starší, má větší zodpovědnost a intriky kolem ní jsou daleko rafinovanější než kdy dřív. A také mnohem nebezpečnější, protože tentokrát se pomalu ale jistě vymykají i z rukou královny Ymiry. I když je Aithra tak násilným světem, ve kterém mi v první knize ne vždy bylo zcela příjemně, připadala jsem si jako bych se vrátila domů. A už se nemohu dočkat až se tam vrátím ve třetím díle. Snad to bude ještě letos. Z celkového vývoje knihy jsem se ale poučila, že už si u autorky nikdy nemohu být ničím jistá. Dotek viatáru je brilantně vymyšlený, napsaný a má úžasnou dynamiku. Je to rozhodně jedna z nejlepších knih, kterou jsem kdy četla. Pokud jste Zlaté grai ještě nedali šanci, není nač čekat.
Má znovu probuzená obsese Hunger games mě v žádném případě ještě neopustila. Stále přetrvává a možná se dokonce ještě násobí, protože jsem se pustila do poslouchání audioknihy Úsvitu sklizně (recenze na knihu ZDE). Nikdy by mě nenapadlo, že se do nějaké audioknihy pustím, protože až doteď jsem žila v tom, že je nemám kdy poslouchat. Když jsem venku, ať už na procházce nebo na cestě někam, nenosím sluchátka v uších a na to, abych doma něco poslouchala, jsem až příliš neschopná udržet pozornost. Vždy u poslouchání podcastů nebo i sledování videí musím dělat ještě něco dalšího, nejlépe nějaké tvoření. Teď se mi poslouchání audioknihy dokonale hodilo, protože spoustu času jsem tento měsíc trávila šitím a různým vyráběním. Navíc jsem na Instagramu zaslechla ukázku, která mě právě na audioknižní zpracování Úsvitu neuvěřitelně nalákala. Není v ní nic zvláštního, jen ženský hlas křičící Haymitchovo jméno a dramatická hudba, ale jistě chápete, že se momentálně nenacházím ve stavu, kdy bych něco takového odmítla (vůbec netuším, jak mám existovat s vědomím, že třeba žádná další kniha ze světa Hunger games nemusí být). Audioknihu vydalo vydavatelství Voxi, načetl ji Petr Nezkusil a písničky v ní nazpívala Anežka Saicová. Je vážně skvěle zpracovaná a poslouchat ji je radost. Navíc si napodruhé všímám spousty nových detailů a souvislostí, což jsem si myslela, že ani není možné. Nejspíš mě v budoucnu čeká knižní nebo audioknižní opáčko celé série…
Kromě toho svět Hunger games stále žije: začalo se totiž zveřejňovat herecké obsazení do připravovaného filmového zpracování Úsvit sklizně. Mám stále velkou obavu, jak to kvůli dnešní oblibě filmového průmyslu zcela zbytečně měnit barvy pleti herců (nebo klidně i orientace postav!) dopadne, ale studio Lionsgate prozatím minimálně vykročilo správným směrem. Mladého Haymitche si zahraje herec Joseph Zada, který má na kontě zatím pouze čtyři menší role a ty větší (kromě Úsvitu sklizně je to role v další filmového adaptaci jiné knihy) ho teprve čekají v příštích dvou letech. Plutarcha Havensebeeho si zahraje sedmatřicetiletý Jesse Plemmons, kterého můžete znát třeba ze seriálu Perníkový táta, a mou nejoblíbenější volbou z dosavadního obsazení je Mckenna Grace, která si zahraje Maysilee Donnerovou. Hrála v seriálu Malý Shledon, ve filmech Já, Tonya, Příběh služebnice nebo hororu Annabelle 3, a vzhledem i vystupováním je celá Maysilee. Poslední dosud zveřejněnou členkou hereckého týmu je Whitney Peak, která si zahraje roli Lenory Dove. Je sice výjimečně podobná Rachel Zegler, která ve filmové Baladě o ptácích a hadech hrála Lucy Gray Bairdovou, což je plus, ale nějak nevím, co si o ní a především jejím vzhledu myslet. V mé hlavě byla Lenora Dove docela jiná, ale ráda dám Whitney Peak šanci. Právě Lenořin cosplay jsem mimochodem tento měsíc zkompletovala a nafotila, ještě spolu s první částí cosplaye Elain Archeron z knižní série Dvory od Sarah J. Maasové.
A už jsme zase u toho šití. Svůj kostým na Con Morhen jsem měla ušitý už nějakou dobu, ale poslední měsíc jsem neustále nacházela drobnosti, které bylo potřeba předělat. Už jsem si strašně přála mít vše hotové a trochu jsem si zoufala, ale opakovala jsem si, že raději ať nedokonalosti odhalím nyní než na Conu, kde budu mít jen ruční šitíčko.
Teprve minulý týden mi přišly látky na šaty pro mou kamarádku Adélku, které jsem na její přání na Con ušila repliku svých šatů z Nočního dvora. Ráda si z ní dělám legraci, že to byla v podstatě verze mých šatů pro panenky, protože Áďa má o takových osm centimetrů méně než já. Touhle dobou před týdnem ještě žádné takové šaty neexistovaly, protože jsem je šila až během minulého víkendu. Dala jsem si pěkný šicí maratón, ale i když mi to myslím stále nikdo nevěří, tyto šaty opravdu vypadají náročněji než ve skutečnosti jsou. Nejtěžší na nich bylo nezbláznit se ze třpytek z jedné ze dvou látek, které jsem používala, protože ty jsem měla úplně všude. Bez své šicí panny, které říkám Áňa, by to byla mnohem komplikovanější práce, ale Áňa je tak šikovná, že se na ní dají nastavit požadované míry. Fyzická zkouška proběhla až v pondělí, ale díky Áně jsem mohla šaty na Adélky míry ladit celý víkend. Pro jiné lidi jsem se dosud bála šít, protože pro mě to mé amatérské šití stačí bohatě, ale abych pak své výtvory dávala druhým, na to jsem až příliš živě viděla, jak se rozpářou, celé rozpadnou a budou ohromným zklamáním. Když jsem ale poprvé viděla své šaty na někom cizím, byl to krásný pocit. Ádě navíc neuvěřitelně slušely, jak se budete moci přesvědčit, až po Conu napíši článek s fotkami. Ze zkoušky sice také pár fotek mám, ale na nich je až moc vidět můj pracovní bordel, který se na blog rozhodně nehodí.
Měla jsem ten víkend v plánu sledovat u šití Top Gear, Top Gun a Bitvu o Midway, kterou zrovna probíráme ve škole a mě fascinuje i díky tomuto filmu. Nakonec jsem ale skončila u DnD skupiny Hesoyam podcast, která dala dohromady naprosto skvělou kampaň o čarodějnickém světě Harryho Pottera po česku. Místo Bradavic je v jejich hraní Kouzelnické učiliště Čarovarna v České Lípě, místo Harryho, Rona a Hermiony zase Dan Kořenka zvaný Dynamo, Marcus Skeeter a Renata Kopečková. A tou nejzákeřnější kolejí tu není Zmijozel v čele s Dracem Malfoyem, ale Sbor vepře a rodina Deméterů, které je jako smetí a ovládá celou školu. Takhle moc jsem se už dlouho nenasmála a nakonec mi bylo ještě líto, že už mám šaty hotové. I bez Top gunu a Top gearu to byl „top“ víkend.
Vždy mě trochu vyděsí, když mám za měsíc více nových knih než přečtených a tato situace nastala i v dubnu. Mám přesně jednou tolik nových knih, než kolik jsem jich tento měsíc přečetla, ale copak bych se mohla hněvat, když jsou to samé krásky, na které jsem se těšila kdovíjak dlouho? V první objednávce jsem měla hned tři knihy, kterými byly zmíněný Dotek viatáru, Encyklopedie víl Emily Wildeové od Heather Fawcettové a Průvodce čarodějnictvím Toničky Bolavé od Gabrielle Kentové a Rhianny Pratchettové, dcery zesnulého Terryho Pratchetta. Rhianny si vážím za to, jak hezky pečuje o odkaz svého otce a stačí se podívat na její Instagram aby vám došlo, jak moc z Terryho osobnosti zdědila. I to mě pobídlo ke koupi Průvodce čarodějnictvím, vedle toho, že knížky o Toničce zbožňuji. Pod přebalem má kniha plátěný černý potah se zlatým názvem na hřbetě a na přední straně pouze zlatou siluetu čarodějky na koštěti. Na předsádce jsou zase portréty všech známých čarodějek. Takhle luxusně vypadá a to jsem do ní jen nahlédla!
Encyklopedie víl Emily Wildeové je příběh o profesorce Emily, která se zabývá studiem víl a folklórních bytostí, a na sociálních sítích jsem jí v angličtině vídala hodně často. Zaujala mě od první chvíle i když jsem si nejprve myslela, že jde vážně jen o encyklopedii, ne román. I zde je provedení velmi líbivé, a protože jsem si bůhvíproč Emilyinu enycklopedii víl představovala jako knihu většího formátu, přijde mi v realitě a velikosti běžné knihy moc roztomilá. Poslední knihou tohoto měsíce, kterou jsem si pořizovala sama, byl Šepot křídel od Kateřiny Malínské, jenž si věrní čtenáři blogu možná vybaví ze starého článku o předprodejích probíhajících i budoucích na Pointě. Tehdy Šepot křídel patřil do těch budoucích, ještě neměl ani obálku, ale z anotace a ukázky mě zaujal. Předprodej na Pointě Šepotu křídel nakonec nevyšel, ale kniha i tak vyšla pod vydavatelstvím Vydej knihu. Už se těším až se do ní začtu, což bude rozhodně brzy.
Na recenzi mi poté přišly ještě dvě novinky z nakladatelství Booklab. První je Faeské pouto od Saary El-Arify, které je prvním dílem z Faeské trilogie a má nádhernou obálku se zlatými detaily. Faeské pouto vypráví o dvou elfských sestrách, o válečnici Yeeran a studentce věštectví Lettle. Každá je jiná, každá věří v něco jiného, ale krev není voda. A právě proto když skončí Yeeran kvůli osudové chybě ve vyhnanství, je s ní vyhnána i Lettle. Jsou uvrženy do děsivé divočiny mimo Elfské země a právě tehdy se dostanou na faeský dvůr… A druhou knihu jsem už dlouho netrpělivě očekávala, protože jde o novu povídkovou knihu ze světa lovců stínů od Cassandry Clare jménem Přízraky stínového trhu. Po Baneových kronikách, do kterých jsem se chvílemi nemohla začíst (a navíc se soustředily na Magnuse Banea, s kterým mám trochu ambivalentní vztah, byť jsme se v Kronikách docela sblížili), jsem se trochu bála, zda mě budou tyto povídky bavit. Ale nakonec je to přeci jen Cassandra Clare a lovci stínů, kdo jsem, abych tuto kombinaci odmítala! A protože se Přízraky stínového trhu soustředí na různé postavy ze všech mých oblíbených sériích, jsem i mile překvapena. Přízraky stínového trhu mám právě rozečtené a jsem opravdu nadšená. Stylem psaním a vcítěním se do postav, na které je daná povídka soustředěná, se z této knihy stává neobyčejné čtení. Znovu po letech cítím ohromnou vášeň pro lovce stínů a touhu přečíst si všechny knihy znovu. Stínolovecký svět je jednoznačně jedním z mých mnoha domovů.
Duben byl náročný měsíc, v němž jsem až příliš často ponocovala a neustále se za něčím honila, ale když píši tyto řádky, uvědomuji si, jak příjemný měsíc to byl. Zahořela jsem (staronovou) láskou hned pro několik knižních sériích, našla v nich láskyplné útočiště a prožila epické příběhy. Co víc si knihomol může přát?
Aby se ale neřeklo, mám zážitky i do naší již téměř tradiční kulturní vložky. S kamarádkou Verčou jsme si vyrazily do Rudolfína na výstavu Poetics of Encryption, která vyjadřovala lidskou bezmoc ve světě kódových systémů a umělé inteligence a snaze porozumět digitálním nástrojům do takové míry, aby se v tomto „techooceánu“ dalo najít umění. Výstava se zabývala vývojem techniky, bylo v ní spoustu interaktivních filmů a exponátů, a i když jsem ne všemu porozuměla, musím se přiznat, že mě docela zasáhla. Nedokážu přesně vysvětlit jak, místo toho zmíním exponát, který mě nadchl pro svou originalitu.
Šlo o moderní zpracování mýtu o Eurydice a Orfeovi, kteří do sebe byli velmi zamilovaní, ale pak byla Eurydika unesena do podsvětí. Orfeus se za ní vydal a skutečně ji zachránil, ale Pán podsvětí mu ji přenechal jen za podmínky, že po celou cestu zpátky na zem se ani jednou neohlédnou zpátky. Orfeus i Eurydika byli odhodlaní to splnit, ale těsně před východem z podsvětí přestal Orfeus slyšet Eurydičiny kroky. A ohlédl se… Moderní zpracování zahrnovalo vyprávění muže s podmanivým hlasem, který nám o sobě řekl jen tolik, že žena, kterou moc miloval, mu chybí. Už dlouho o ní neslyšel, nemá jedinou její fotku. Až jednou její fotku objevil v mapách na Googlu, těch, kde můžete procházet reálnými ulicemi a cestami vyhledávaného místa jako byste tam byli. Vzpomněl si, že tehdy kolem nich projíždělo vozidlo Googlu, které okolí právě pro tyto mapy snímá. Prohledával další místa, kde spolu byli, zda tam neobjeví nějakou náhodou další její snímek, ale žádný nenašel. A když se chtěl podívat znovu na ten první, už tam nebyl. Byl odstraněn…
Poslední pozitivní zprávou uplynulého měsíce je, že i když včera probíhalo pálení čarodějnic, přežila jsem. Zase jim to nevyšlo! A co nás čeká a nemine v příštím měsíci? Doufejme, že spousta recenzí, jistotou je ale spousta fotek šatů, pro které je konečně počasí a tak se je chystám nafotit. A doufám, že zažiji v rámci čtení i mimo něj nějaké hezké věci, o které se zde za měsíc budu moci podělit. Mějte se hezky a třeba se zítra uvidíme na Con Morhenu!