„Divil jsem se, že ostatní lidé žijí, poněvadž zemřel ten, jehož jsem miloval, jako kdyby neměl nikdy zemříti. Ještě více jsem se divil, že po jeho smrti mohu žíti já, poněvadž jsem byl takřka druhý on. Dobře nazval kdosi svého přítele “polovinou duše“. Také já jsem cítil, že duše má a duše jeho byla toliko jednou duší ve dvou tělech. Proto mně byl život hrozným, poněvadž jsem nechtěl žít polovičním životem. Snad proto bál jsem se zemřít, aby nezemřel celý ten, jehož jsem tolik miloval.“ -svatý Augustin
Závěrečný díl trilogie Pekelné stoje ze světa lovců stínů byl neskutečný. I když tu tentokrát byly pasáže, které mě nebavily, epilog vše zachránil. Přečetla jsem knížku Mechanická princezna, kde je popsán nejlepší milostný trojúhelník, o kterém jsem kdy četla.
Recenze na první i druhý díl už jsou na blogu.
Magistr, moc zlý a zákeřný člověk, se na nějakou dobu odmlčel. Lovci stínů sice chystají svatbu a přijímají mezi sebe novou lovkyni, ale obezřetnost neztratili. I tak jsou ale šokovaní, když se Magistr vrátí s mnohem větší armádou a s jasným cílem: získat Tessu a zabít každého, kdo se mu v tom pokusí zabránit. Přitom nikdo nerozumí otázce, proč je pro něj tak důležitá. Možná to má co dělat s Tessiným původem. V posledním díle série se objevuje nekromancie, boj s démony, andělské síly, rozuzlení milostného trojúhelníku i smrt. Je možné milovat dva lidi více než sebe?
Další stínolovecká série je úspěšně za mnou a myslím, že se můžu považovat za milovníka této ságy. V životě by mě nenapadlo, že z Nástrojů smrti, první série z pera Cassandry Clare, která mě sice bavila, ale místy také ne, se může vyvinout tolik dějových linek! (Nástroje smrti ale nepřestanu mít ráda, protože byli mým úvodem do tohoto skvělého světa, a také nepřestanu připomínat, abyste je nepřeskakovali, protože přes to všechno jsou lepším úvodem do fungování světa nefilim.) Viktoriánský Londýn, kde se Pekelné stroje odehrávají je mi o hodně bližší, než moderní svět (často se musím donutit myslet na mor a ulice plné splašek a krys, abych nezačala toužit po životě v jiném století). Prvnímu dílu jsem vytkla dobovou autenticitu, ve třetím naopak chválím autorku za její zachování i v milostných scénách. Z dané dvojice se nestala živá ilustrace kámasútry, ale byli to stále jedinci s vědomostmi devatenáctého století.
Moje pocity při čtení se v první polovině, dejme tomu do tří čtvrtin, pohybovaly na nejvyšší možné úrovni. Byla jsem napjatá jak kšandy, smála se i plakala, měla jsem zpocené dlaně a nemohla se odtrhnout. Ale pak přišly pasáže, kdy jsem se nudila nebo lehce hněvala, a s tím i myšlenka dotýkat se young adult knih po dobu příštích pár let jen v ochranném overalu. To se mě drželo i když čtečka ukazovala pět procent do konce čtení. Ale pak jsem vše pochopila. Vše do sebe zapadlo a já si pobrečela jako už dlouho ne (a to brečívám velmi často). Došlo mi, jak je taková láska tří osob výjimečná. Ne komplikovaná, výjimečná. Tak velkou lásku obvykle člověk zažije jednou za život. A to, že ji všechny tři vrcholy trojúhelníku zažily dvakrát, a představa, že měli všichni tři od začátku srdce rozdělené na dvě poloviny, a čekali až se obě zaplní, rozlomilo a opět poskládalo mé srdce. V tomto případě bych si tento cit představila jako květinu, která roste mezi dlažebními kostkami. I přes všechno zlé vykvetl, a i když byl křehký, každým dnem sílil.
„Kdyby se poslední rok vrátit dal, kdybych si nanovo vybírala, znovu bych zvolila slast a s ní žal, nebo bych tě raději nepoznala?“ -Lady Augusta Gregory
Každá kapitola začínala, stejně jako v předchozích dvou dílech, nádhernými citáty. Jedná se o nejdelší knihu ze série, ale čtení mi uteklo jako nic. Neřekla bych, že jde o nejlepší díl, ale stejně tak bych nemohla vybrat, jestli je tím nejlepší Mechanický princ, nebo Mechanický anděl. Jako celek nemá příběh “hluchá místa“, je skvěle promyšlený a neskutečně vyzrálý. Rozhodně se nejedná o tak prvoplánovou „young adultovku“, jak jsem mínila na první pohled.
I přesto, že je čtyři sta čtyřicet stran atmosféra napjatá a dramatická, byly i chvíle, kdy jsem se od srdce zasmála. Narazíme zde i na postavy, jejichž potomky potkáváme i v Nástrojů smrti, například velmi vážená rodina Lightwoodových a svou vzdálenou rodinu tu mají i Fairchaildovi a Herondaleovi. V epilogu ale zjistíme, že několik vztahů se dopracovalo až ke svatbě a propletlo se tak několik rodů. Troufnu si říct, že postavy z moderní série Nástroje smrti, která se odehrává až po Pekelných strojích, mají kapku krve ze skoro každé rodiny.
I teď, když vzpomínám na příhody, které jsem prožila s hrdiny se mi ženou slzy do očí. Protože to bylo tak silné, že jsem tam snad vážně byla. Nakonec můžu říct, že jsem zvědavá, jak si Cassandra Clare pohraje s dalším vývojem jednotlivých postav a světa. Na Pekelné stroje volně navazuje série Poslední hodina, opět historická trilogie z Londýna, která je o dětech postav ze Strojů, a já se nemůžu dočkat, až zjistím, co se stalo dál!
Hodnocení Mechanické princezny: 9/10
Moje hodnocení celé série: 9,8/10