„Ctností andělů je, že se nikdy nemohou stát horšími. Jejich nedostatkem je, že se nikdy nemohou stát lepšími. Nedostatkem člověka je, že se někdy může stát horším, a jeho ctností, že se někdy může stát lepším.“ -chasídské rčení
Jak se díváte na to, když kvalita jednotlivých dílů v sérii kolísá? Pokud stále převažují momenty, kdy je to fajn četba, nijak mě to neovlivní a přečtu si s radostí i další díly. Jako něco jiného vnímám, když je každý další díl lepší a lepší. Jako příklad můžu uvést sérii Skleněný trůn, kdy každý díl nastaví laťku o něco víš. Dnes ale o Skleněném trůnu mluvit nechci, chci mluvit o Mechanické princi, druhém díle young adult fantasy historické série Pekelné stroje, kde jsou bohužel nelogičnosti (alespoň já je tak shledávám), které nedokážu překousnout a proto musím druhý díl hodnotit hůře než první.
Recenze na první díl je pod tímto odkazem.
Začnu trochu povrchně: Mechanický princ má skutečně pěknou obálku. Člověk na obálce (což je velmi milý mladý muž, James, řečený Jem) je opravdu pěkně nakreslený, radost pohledět! Tahle měkká vazba, která není úplně měkká, ale tužší, mi také moc vyhovuje. Sice jsem spíše pro tvrdou, ovšem pokud má být měkká, tak jedině tahle! Knížka má 432 stran a Slovart jí vydal pod nakladatelskou značkou #booklab v roce 2021.
Příběh pokračuje o kousek dál, než předchozí díl skončil. Lovci stínů jsou ve válce s Magistrem, který si už vytvořil slušnou mechanickou armádu. Nejenže jsou jeho pekelné stroje nosící podobu člověka praktiky nezničitelné, jsou i nesmírně realistické. Takže když jsou maskovaní oblečením, je docela dobře možné, že je v ulicích Londýna vůbec nezaregistrujete! Tessa Grayová, naše hrdinka schopná brát na sebe podobu jiných, je už ale spolehlivě rozezná, stejně jako ostatní obyvatelé londýnského institutu. Mladí lovci stínů spolu s Tessou odhalují, že Magistrova zášť proti nefilim1 je osobního rázu. To ale nevysvětluje jeho touhu získat Tessu pro sebe. Lovci stínů statečně bojují nejen v rámci ochrany Tessy, neví, komu můžou věřit, ale uprostřed toho chaosu přeci jen vzkvétá něco hezkého: láska.
V životě jsem přečetla už několik young adult knížek, ale nikdy mě tento žánr nebavil, spíš vytáčel. Mimochodem, už nějakou dobu se táhnou spory mezi nakladatelstvími a čtenáři o systému, jakým se knížky zařazují do žánrů. Protože některé knížky tam jasně nepatří, přinejmenším tím, že určité popisy by hrdě mohly být v kdejakém erotickém románu. Třeba taková Colleen Hoover zkrátka nemá v young adult co dělat. Nakladatelství se vymlouvají na štítky v celosvětové aplikaci na hodnocení knih Good reads, kam si ale může přidat prakticky kdo chce, co chce. A když se použije chybný štítek z aplikace, nabízí se otázka, zda to v těch nakladatelstvích vůbec čtou (a pokud ano, jestli je jim jedno, že zařadí pomalu erotický román do young adult). Ale to jsem odbočila. Kdybych měla vypíchnout jednu věc, která mě v knihách, které prokazatelně jsou young adult, vytáčí, šlo by o logiku času. Asi se teď nechytáte, ale hned to vysvětlím, opět použiju příklad Skleněného trůnu. To je fantasy série, kde se toho odehraje hodně, ale shrňme to slovy, že jde o záchranu království a boj s magií. Hlavní hrdince je v prvním díle osmnáct a děj všech sedmi knih se odehraje za necelé dva roky. To, co nedokázal nikdo před ní, dokázala ona za pomoci přátel ještě před svými dvacetinami. Neberte to špatně, tuhle sérii miluju, ale proč chtít udržet ty postavy za každou cenu mladé! Stejný problém je i v prequelu, kdy se autorka děj snaží vměstnat do nějakých pěti let (kdy je hrdinka dost stará na to, aby udržela meč), což působí nejen moc přesyceně, ale často to není ani logicky možné. To samé jsem zpozorovala u příběhu lovců stínů z této knihy od Cassandry Clare, Jema a Willa. Mezi lovci stínů existuje pouto parabátai, kdy se dva lovci stínů stávají něčím větším než bratry či sestrami. Jejich duše splynou v jednu, dokážou si dodat sílu – runa nanesená parabátaiem je o hodně silnější, než kdyby jí nanesl někdo jiný. Jejich pouto je zmiňováno jako nesmírně silné, svůj život by obětovali za život toho druhého. A pak přijde fakt, že je jim šestnáct let (protože musí být ve vhodném věku pro další romantický vývoj), Parabátai se stali v patnácti letech, kdy se znali tři roky. Možná to takhle napsané vypadá, že času měli dost, ale tomu, jak silně je jejich pouto popsané, to neodpovídá.
Co mě velmi těší, je pojetí milostného trojúhelníku. Anotace slibuje to, co milostné trojúhelníky činí nesnesitelné. Těší mě, že ve skutečnosti to tak není a naopak je to velmi originální. Malinko to sice balancuje na hraně s touhou prorazit zeď hlavou, ale ještě to za ni nespadlo. Co mě z nejen lidského hlediska těší je, že nikdo není znevýhodňován. A druhá milostná linka nevzniká jen proto, že slečna není schopná říct svému nápadníkovi, že o něj nestojí. V přítomnosti jednoho nemyslí na toho druhého, čili mi ho není líto, a vlastně tu ani nikdo nikoho nevodí za nos.
Stejně jako první díl je i druhý velmi vtipný, dokonce i vtipnější! Kolikrát jsem se i zasmála nahlas. Také se tu pokračuje ve zmínkách literatury, citacích poezie a dlouhých hovorů na toto téma. Do toho v pozadí hraje Jem na housle. To je za mě opravdu romantické. Ach, úplně to slyším! Přála bych si chvíli pobýt v Institutu s nimi, protože vím, že bychom si měli o čem povídat.
Pekelné stroje chronologicky předcházejí Nástroje smrti, sérii ze současnosti, kde se objevilo mnoho postav i ze Strojů. Jak je to možné? Inu, podsvěťané jsou nesmrtelní, čili je možné, aby žili jak v devatenáctém, tak dvacátém prvním století. Co by mohlo mnohé potěšit, dějem tu zamíchá i čaroděj Magnus Bane, kterého si čtenáři oblíbili v Nástrojích smrti. V Nástrojích se mimochodem objevila i Tessa, která jakožto moudrá čarodějka pomohla hlavní hrdince Clary. A také tam měl velkou úlohu bratr Zachariáš. Takzvaní mlčenliví bratři, ke kterým Zachariáš patří, jsou ve stínoloveckém světe svými duševními schopnostmi nad „obyčejnými“ lovci stínů. Jsou něco jako mniši, ale nechají si zašít oči a pusu, přijmou speciální runy, komunikují jen v mysli a jsou vynikajícím léčiteli. Jeden z důvodů, proč jsem se do série pustila je fakt, že Zachariáš se na konci první série opět stane obyčejným smrtelníkem. A má velmi blízko k Tesse, z čehož vyplývá, že je to někdo z této historické trilogie. Jsem zvědavá, kdo to bude. Mé odhady jsou momentálně padesát na padesát, uvidíme co přinese třetí díl.
Jinak je na pozadí boje dobra se zlem úžasná viktoriánská atmosféra. Onen dualistický boj je také velmi zajímavý, protože probíhají i zrady v rámci společenství. Je fascinující uvažovat, jak všechno zlo nemusí být takové, jaké se tváří. Koho ovlivnily okolnosti? A koho ty okolnosti jenom přiměly udělat něco, co v něm celou tu dobu bylo?
Byť se mi v tomto hned několik věcí nelíbilo, stále jsem z mnoha byla nadšená. S radostí se pustím i do posledního dílu. Jsem z něj hodně nervózní, protože z určité části tuším, jak by mohl skončit, na druhou stranu se mi to zdá jako zakončení moc obyčejné. Uvidíme, co Mechanická princezna přinese!
Podtrženo, sečteno, moje hodnocení je 8/10.
Druhý díl příběhu Tessy, Willa a Jema si můžete zakoupit třeba tady.
- jiné pojmenování pro lovce stínů ↩︎
Comment