Když se mi nějaká knížka moc líbí, snažím se najít další jí podobné. Útočiště Jérôma Laubryho bylo vážně pecka, takže jsem předpokládala, že i když budu hledat něco na ten způsob, chvilku potrvá, než najdu knížku, která se mu alespoň trochu přiblíží. A světe div se, já jsem našla knížku, která se Útočišti nejenom přiblíží, ale i vyrovná, a to jen pár týdnů po jeho dočtení! Podivná Sally Diamondová od Liz Nugent je překvapivý a originální thriller, o jehož existenci spousta lidí vůbec neví. A to je škoda! Sally Diamondová dostane i čtenáře, kteří mají, co se thrillerů týče, hodně načteno.
Sally Diamondová není zrovna běžná čtyřicátnice. Její táta psychiatr říká, že je společensky nedostatečná, ale je nutné si přiznat, že se zrovna nesnažil to nějak zvrátit. Spolu se Sally bydlí na odlehlém konci vesnice, a Sallyin největší kontakt s lidmi je skrze televizi. Ale ona je tak šťastná. Sally by řekla, že jí v životě nic nechybí, nezávislý pozorovatel zase, že jí chybí prakticky všechny dovednosti pro život, od schopnosti najít si práci, až po rozeznávání sarkasmu a ironie. To je i důvodem, proč Sally nepochopila, že její otec větu „až umřu, vynes mě s odpadky“ nemyslel doslova. Ale omyly se dějí, a tak, je z toho, že se Sally pokusila svého otce spálit ve stodole ve spalovně na odpad, mediální poprask. Navíc to odstartuje sérii události, v nichž Sally zjišťuje, proč si nepamatuje prvních sedm let svého života. Zatímco Sally přichází na děsivou pravdu, učí se fungovat ve společnosti, nachází si přátelé a práci a začíná skutečně žít, její minulost jí dohání nebezpečnou rychlostí.
Ač jsem se moc snažila, obávám se, že z mého popisu příběhu si nejde stoprocentně představit, jaká Sally Diamondová, vypravěčka tohoto tři sta padesáti stránkového příběhu, vlastně je. Tak pro pořádek: Sally je opravdu podivná. Její vyprávění není takové, jaké by bylo, kdyby ho vyprávěl kdokoliv z nás, kteří jsme v denním kontaktu s lidmi. Je místy chladné, skutečně jako by odpojené od emocí, nechápavé, neposkvrněné znalostmi jak se chovat ve společnosti. Dokážu si představit, že by mě Sally a její společenská faux pas, která nebyla zrovna ojedinělá, vytáčela. Jenže tak to nebylo, Sally jsem si naopak moc oblíbila, a snad ve všem jí uměla porozumět. Sally je možná podivná, ale také vážně sympatická. A působila na mě ještě jedním dojmem: uklidňujícím.
Nejlepší způsob, jakým popsat, čím pro mě Sally je, mi přišlo připodobnit jí k panence Barbie, která má rysy typické pro Downův syndrom. Tím, jak vypadá, udělá radost nějaké holčičce, která má rovněž Downův syndrom. Sally je moje panenka Barbie s Downovým syndromem.
Příběh je velmi poutavě psaný. V době, kdy jsem se do Sally pustila, jsem za sebou měla deset dní, během kterých jsem četla dvě knížky. Nikterak dlouhé, normálně bych je přečetla za mnohem kratší dobu, jenže jsem právě řešila stěhování a na čtení mi vůbec nezbýval čas. V jedné recenzi, díky které jsem si i myslím napsala Sally na seznam knížek, které si chci přečíst, jsem se dočetla, že jde o knihu tak čtivou, že jí měl daný recenzent přečtenou během chvilky. Byla jsem zvědavá, zda mě Sally dokáže také tak pohltit, když zrovna nemám na čtení náladu. A ona to dokázala!
Po pár desítkách stránkách vyprávěných Sally naprosto nečekaně přichází do příběhu i druhý vypravěč. Jeho vyprávění je o poznání surovější, dokonce bych řekla, že není pro citlivější povahy. I když jsem zvyklá na ledacos, byla jsem z těchto kapitol docela v šoku, což jen značí, jak dobře byly napsané. Asi se není čemu divit, koneckonců Liz Nugentová, Sallyina autorka, je samá cena. Já jsem jí až doposud neznala, proto mě překvapilo, když jsem si na obálce Podivné Sally Diamondové všimla větičky, že jde o „bestseller od světově nejprodávanější autorky“. Zdálo se mi zvláštní, že jsem o autorce nikdy neslyšela, ale přesto je podle všeho úspěšnější než taková J. K. Rowlingová, kterou jsem za nejprodávanější autorku považovala. Když jsem zapojila strýčka Googla, ukázalo se, že jde jen o marketingovou průpovídku, a nejprodávanější autorkou světa je skutečně Rowlingová. Na obálce knihy podle mě mělo být „bestseller od světově nejprodávanější irské autorky“, kterou Liz Nugentová opravdu je. Je-li to opravdu tak, tak to není zdaleka jediná pravopisná/editorská chyba v této knížce.
Kde udělali soudruzi chybu, ptáte se? Pohodlně se usaďte, tohle bude nadlouho. V Podivné Sally Diamondové je totiž nesmírné množství chyb, které nejsou gramatického rázu, ale zážitek mi kazily jako by byly. Přebývajících horních uvozovek na konci odstavce, který není přímou řečí, jsem napočítala plus minus deset. A co se přímé řeči, která má být přímou řečí, ani tam to není bezchybné. Přímá řeč jedné postavy, která následovala anebo byla odpovědí na přímou řeč druhé postavy, by měla být odřádkovaná. Jinými slovy: dvě přímé řeči od dvou postav by neměly být na jednom řádku. Zvlášť, když nejsou ani rozdělené slovesem. Neměly by být, ale v téhle knížce to prakticky nebylo jinak.
Nechápu, jak to mohlo v nakladatelství projít. Protože to nejenom bije do očí, ale je to i fakticky špatně; tohle se učí jak v hodinách slohu, tak při psaní všema deseti na stroji nebo počítači. A u té nešťastné přímé řeči ještě zůstaneme, tentokrát chci naopak poukázat na přebývající odřádkování. Během přímé řeči, kterou tvořily dvě věty, byly z nějakého důvodu uspořádány „co věta, to řádek“. Což je samozřejmě nesmyslné, a netuším, jak na to mohl někdo přijít. Pokoušela jsem se v tom najít i nějaký skrytý význam, zda například nejde o jakési znázornění dlouhého odmlčení se postavy, ale vzhledem k obsahu vět to nedávalo smysl.
Tak se mi zdá, že se tomu, kdo na českém překladu pracoval, pomotala všechna pravopisná pravidla týkající se přímé řeči. Kromě toho bylo Sally několikrát odcizeno „a“ u slovesa „řekla“. To je chyba, která mě nesmírně vytáčí, protože na rozdíl od takového zaměnění mě/mně, kterého si častokrát ani nevšimnu, text opravdu narušuje. Jako třešničku na dortu mám zapsané chybné označení kurzívou; záměr byl jasný, označit tak název filmu. Místo něj byla ale označená slova před ním (raději se podívejte na přiložený obrázek, je to poměrně těžce popsatelné).
Jsem rozpolcená, nevím, co si mám o zpracování Podivné Sally Diamondové myslet. Moc se mi líbil překlad, tudíž nemohu říct, že by to byl odfláknutý text, ale na druhou stranu jsem právě věnovala dva dlouhé odstavce popisu chyb. Když se ale vrátíme zpět k příběhu, musím říct, že má velice příjemnou gradaci. Pozvolnou, avšak neustálou. Rozhodně se nedá říct, že by příběh začal v jednu chvíli stagnovat na místě, to mi bylo opravdu sympatické. Autorka zkrátka umí psát (kdo by se o tom chtěl přesvědčit na vlastní oči, v češtině vyšly Liz Nugentové celkem čtyři knihy, jeden lákavější thriller než druhý).
Konec knihy je poměrně tragický, ovšem v žádném případě ne v obvyklém slova smyslu. Nicméně mě zamrzel, přála jsem Sally všechno štěstí světa. A nejen Sally, i mnoha dalším obětem v knize (o tom, zda myslím oběť jako oběť, se musíte přesvědčit sami). Příběh ve mně vyvolal emoce, ale především touhu zatřást s několika zápornými postavami, a křičet na ně, jak se sebou dokážou žít. Podivnou Sally Diamondovou rozhodně doporučím milovníkům šokujících zvratů, které jen tak něco nerozhodí. Ani zdaleka tu nenajdete tuny krve či vnitřnosti vypadávající z těla, ale i tak by některé surovější popisy nemusely citlivějším čtenářům dělat dobře. To, co je tu totiž tak znepokojující, je jen lidská povaha.
Podtrženo, sečteno: moje hodnocení románu je 10/10, ale za zpracování knihy bych dala maximálně 5/10. Když to zprůměrujeme, vyjde nám 7,5 bodů z 10. 🤷♀️
Comment