Kdo by neznal Saturnina, nepředvídatelného sluhu, který má pěkně pod čepicí. Česká klasika z pera Zdeňka Jirotky pobaví snad každou generaci, které se dostane do rukou. Ani já jsem před pár lety nebyla výjimkou, stejně jako moji rodiče a prarodiče, proto mi dovolte vám Saturnina představit, nebo připomenout a ponouknout k jeho přečtení po letech.
Nejmenovaný mladý muž se rozhodl najmout si sluchu. Saturnin má vše, co by správný sluha měl mít, a tak je okamžitě přijat. Pak si ale náš vypravěč začne všímat určitých zvláštností v jeho chování – například o svém zaměstnavateli všude mluví jako o nebojácném dobrodruhovi (nakonec to ani není na škodu, děvčata z toho jdou do kolen). Svou práci ale plní skvěle, není si nač stěžovat. Pro vypravěčovy příbuzné je najmutí sluhy považováno za výstřednost, teta Kateřina si neodpustí nějaké to přísloví o skromnosti. Teta Kateřina má totiž vždycky po ruce hromady přísloví, kterými ať vědomě či ne, našeho vypravěče vytáčí. Má taky syna Milouše, neobyčejně hloupého a ješitného. Ale proč vám o ní vlastně povídám: vypravěč se svým sluhou Saturninem jedou k vypravěčovu dědečkovi, aby načerpali čerstvého vzduchu. Shodou náhod se tam ocitne také dobrý rodinný známý doktor Vlach, a žádnou shodou náhod i teta Kateřina s Miloušem. Dědeček se sice nechystá zemřít, ale příbuzní už se na dědictví třepou – a teta Kateřina není výjimkou. Jak se asi situace může vyvinout, když přijede i překrásná slečna Barbora? Ještěže má náš vypravěč po ruce svého věrného Saturnina!
Naprostá humoristická klasika – to je náš milý Saturnin. Poprvé vyšel v roce 1942 a čtenáři si ho hned zamilovali. Vzhledem k tomu, že baví čtenáře i po osmdesáti letech, nebude asi překvapením, že jde o autorovo nejúspěšnější dílo. Já jsem se k Saturninovi vrátila v jednom chmurném období. A to víte, že mi vykouzlil úsměv na rtech.
Celým příběhem nás provází nejmenovaný mladý muž (říkejme mu vypravěč). Vypráví z první osoby v minulém čase. Dialogů je tu méně než v jiných knihách, ovšem o to vtipněji to vyznívá. Kapitol je na 211 stranách celkem dvacet šest, a všechny mají delší názvy. Tak například kapitola 1: Teorie doktora Vlacha, přijal jsem sluhu, příhoda s lupičem, doktor Vlach mluví o zdravém rozumu a Pythagorovi. Doktoru Vlachovi jsem při nastínění děje nedopřála tolik prostoru, je to ale moc vzdělaný člověk, občas otravný se svými dlouhými monology plnými přirovnání (které jak víme vypravěč moc nemusí). Je to ale člověk s dobrým srdcem, který se dostává do absurdních situací. A u těch se čtenář opravdu pobaví!
Teta Kateřina je tak dotěrná ženská, že strýček František snad ani nelituje, že před deseti lety zemřel. Jednoho by mohla dovést až k šílenství! Její syn Milouš se zdá jako takový nepovedený výrostek, ale třeba překvapí. Saturnin je ten nejfilutovatější filuta, co kdy chodil po téhle zemi! Možná svému pánovi sem tam přidělá starosti, ale častěji ho jich zbaví. A to s notnou dávkou mazanosti.
Humor, s jakým vypravěč popisuje příběh, je mi velmi blízký. Ta absurdita, do jakých je děj občas zaveden, mě nejednou rozesmála nahlas. Vzhledem k oblíbenosti knížky není k podivu, že v roce 1994 vzniklo i filmové zpracování. Obsazení se opravdu povedlo! Petr Vacek jako Milouš je trefa do černého, stejně tak Jana Synková v roli tety Kateřiny. A film přinesl také jednu specialitku: pojmenoval si totiž vypravěče. Nazývají ho Jiřím Oulickým.
Saturnina rozhodně doporučuji přečíst všem fanouškům humoristických knížek. Film se nesetkal s takovým přijetí, jako kniha, mně se ale líbil. Od roku 2017 vyšlo hned několik pokračování z pera Miroslava Macka (překladatele a autora mnoha děl, z jeho tvorby vyberu Záhada zamčeného pokoje: tucet detektivních povídek). Přiznám se, že do nich se budu zanedlouho pouštět vůbec poprvé. Slyšela jsem mnoho ohlasů, jak pozitivních, tak negativních, jsem tedy zvědavá. Jakmile budu mít přečteno, objeví se text v této rubrice 🙂 Více o Mackově Saturninovi si můžete přečíst na Databázi knih.
Namáhali jsme se vyprostit dědečka z té svízelné pozice a každý z nás se o to pokoušel jiným způsobem. Vytahovali jsme ho za ruce i za nohy a byli jsme poplašeni jeho neustálým proklínáním. Saturnin volal na Milouše: „Táhněte vzhůru!“ a doktor Vlach na ně volal: „Táhněte vpravo!“ a dědeček řval: „Táhněte k čertu, vždyť mě přetrhnete!“
Moje nadšené hodnocení: 10/10