V Bullerbynu, švédské vesnici, bydlí šest dětí. Zdá se vám to málo? Inu, na Bullerbyn je to dost! Bullerbyn totiž tvoří jen tři statky, Norrgården, Mellangården a Sörgården. V Mellangårdenu bydlí Lisa, vypravěčka příběhů, které se v Bullerbynu odehrály během skoro dvou let, a její dva bratři, Lasse a Bosse. Z pokoje Lassa a Bossa se dá oknem přes starou lípu přelézt do pokoje Olla, kluka, který bydlí v Sörgårdenu. Olle nemá žádné sourozence, ale to je asi dobře, protože tři kluci v Bullerbynu stačí! V Norrgårdenu bydlí dvě holky, sestry Anna a Britta, které má Lisa ráda stejně, ale Annu možná o trošinku víc. Bullerbyn je vesnice jako každá jiná, střídají se tu roční období, je třeba se starat o stavení i zvířata, ale bullerbynské děti si stejně umí ve všedních i nevšedních dnech užít mnoho zábavy.
Jistě mi budete věřit, že tento Retro kousek jsem si ohromně užila! S Dětmi z Bullerbynu jsem se poprvé setkala, když jsem byla maličká. Možná dokonce předtím, než jsem nastoupila do školy. Maminka a tatínek mi je večer před spaním četli, a mě to tak bavilo, že jsem ani nechtěla jít spát.
Teď jsem je vzala do ruky až před pár dny, po více jak deseti letech. Stejně, jako u dalších knížek, které jsem četla naposledy v dětství, i Děti z Bullerbynu si pamatuji jako mnohem tlustší knížku. Dnes, když mi rukama prošlo už mnoho knih, také dokážu ocenit, jak kvalitní je to knížka po technické stránce. Papír, z kterého jsou stránky, je opravdu silný, a očividně se na něm nešetřilo, stejně jako na deskách. Jak ale také jinak, pro nositelku Ceny Hanse Christiana Andersena a spisovatelku, jejíž knihy jsou nedílnou součástí mnoha dětských knihovniček, jen to nejlepší!
Děti z Bullerbynu jsou jednou z nejznámějších knih Astrid Lindgrenové. Ještě o něco proslulejší je snad jen Pipi Dlouhá punčocha, knížka o výstřední dívence žijící ve vile Villekule spolu se svým koníkem a opicí. Pipi, celým jménem Pipilota Citrónie Cimprlína Mucholapka Dlouhá punčocha, je malá rozumbrada, se kterou si děti ze sousedství užijí spoustu legrace. Mimo jiné napsala paní Lindgrenová duologii o Karkulínovi ze střechy, chlapci s vrtulkou, díky které létá, nebo sérii knih o Emilu Neplechovi, který žije na statku, a neustále vymýšlí nejrůznější vtípky.
Věřím, že Děti z Bullerbynu si své dětské čtenáře získaly i díky jazyku a stylu vyprávění, kterými autorka Lisu vybavila. Na dvě stě patnácti stranách nenajdete žádné složité výrazy ani dlouhé věty. Lisa často s dětskou prostotou konstatuje očividné, neužívá prakticky jiné spojky, než a, a čtenářům tím přibližuje krásy života na venkově. Děti z Bullerbynu jsou rozděleny na tři části a na začátku každé části Lisa rekapituluje základní fakta o svých sourozencích a kamarádech, zkrátka dětech z Bullerbynu. To mi přijde opravdu pěkné, pamatuji si, jak mi to vždy přišlo vhod, protože nejednou jsem už během čtení před spaním usnula, a pak se v příběhu ztrácela.
Lindgrenová zároveň klade důraz na to, že i když chlapci děvčata často provokují, že některých zábav se jakožto holky nemohou zúčastnit, a vyvádějí jim všelijaké neplechy, děvčata jsou stejně dobrá jako oni, chlapci. Mnohdy je také Lisa s Annou a Brittou pěkně vypečou!
Pro mě, jakožto dospělou čtenářku, se zde najdou i roztomile dojemné momenty. Také jsem si díky čtení Dětí z Bullerbynu vzpomněla na své rané dětství, které bylo jen pomálu ovlivňované moderními technologiemi, a z nějž jsem velkou část trávila u babičky. Ale ještě o trochu více než na vlastní prožité chvíle, jsem myslela na vyprávění svých rodičů a prarodičů, jejichž dětství se tomu bullerbynskému podobá ještě víc. Přála bych každému dnešnímu dítku, které trápí to, že nedostalo nejmodernější sluchátka, nebo to, že na chatě nemá připojení k internetu, aby si Děti z Bullerbynu, a další knížky, kde jsou děti skutečně dětmi prožívající všední dobrodružství, přečetlo, a třeba se nadchlo pro život mimo sociální sítě.
Dětské knihy jsou pro mě vždy pohlazením po duši. Nabízejí mi nejen možnost ponořit se do minulosti, kde věta „až já budu velká“, skýtala dokončení v podobě od „budu mít koně“ až po „stanu se princeznou“, ale i laskavost, která mi nyní, když už jsem velká, v tom velkém světě kolem mě často tolik chybí. Děti z Bullerbynu jsou nesmírně čtivou záležitostí, která mi tohle všechno, a ještě mnohem víc, nabízí. A nabízí to i vám, jen se pustit do čtení!
S Lisou, Lassem, Bossem, Annou, Brittou a Ollem se čeští čtenáři poprvé setkali v roce 1962. Je zajímavé, že stejně jako 14. vydání, které jsem četla já, už to z roku 1962 vydalo Albatros Media. Jen se nakladatelství tehdy jmenovalo Státní nakladatelství dětské knihy. Všechny ilustrace, které jsem k tomu článečku přiložila, nakreslila ilustrátorka Helena Zmatlíková, jejíž jméno vám je jistě povědomé; ilustrovala totiž mnoho známých dětských knih jako Honzíkovu cestu, Aničku malířku, Z deníku kocoura Modroočka a další…
„Viď, že je to moc prima, když jsou Vánoce,“ šeptala mi Anna potom. A já jsem přisvědčila, protože si to taky myslím. Opravdu, je to to nejkrásnější ze všeho. My všechny děti z Bullerbynu se o Vánocích máme moc dobře. Jindy se ovšem máme taky dobře. I v létě, i v zimě, na jaře i na podzim. Moc dobře se máme!
Mé hodnocení nemůže být menší, než 10 bodů z 10.
Poznámka na konec: I Děti z Bullerbynu, stejně jako spousta dalších knih Astrid Lindgrenové, se ze stránek knih dostaly na televizní obrazovky. Za celou dobu jsem se tu o žádné adaptaci nezmínila, neboť jsem žádnou neviděla. Tak mi schválně můžete nějakou svou oblíbenou doporučit. 😊