Než k nám do Prahy přijela na autogramiádu V. E. Schwabová, chtěla jsem stihnout přečíst některé z jejích knih. A protože jsem věděla, že její nejslavnější pěti set stránkový Neviditelný život Addie La Rue nestihnu, rozhodla jsem se pro tří set stránkový Gallant. Udělala jsem tak moc dobře, protože jsem se do Schwabové zamilovala ještě více, než u první knihy, kterou jsem od ní četla (u Křehkých vláken moci, recenze je tady). V Gallantu předvádí svůj velký talent, cit pro práci se slovy a jazykem a rozehrává příběh plný poetiky a překvapivých odhalení. Jen z toho všeho asi malinko zapomněla dotáhnout zápletku.
Gallant je sídlo rodiny Priorových a jak zjistí hlavní hrdinka Olivia, poslední další žijící Prior kromě ní samotné jej považuje za prokletí a ne dar. Olivia je už od narození němá, což nedává smysl ani jí, ani lékařům. S hlasivkami nic nemá a nic jí v těle nechybí. Přesto za celý svůj život neřekla jediné slovo a nevydala jediný zvuk. Jako by to nebyl dobrý důvod k šikaně sám o sobě, Olivia je ještě sirotek. Šikanu ale aspoň zeslabuje fakt, že žije v sirotčinci mezi samými osiřelými dívkami. Matka jí zemřela když byla ještě malinká. Zanechala jí na schodech sirotčince a Olivii po ní zbyl jenom zelený zápisník, jehož zmatečné zápisky zná nazpaměť. Není to obyčejné děvče, svět vnímá poněkud jinak než ostatní i proto, že od narození vídá přízraky. Nemůže se jich dotknout a ani oni jí, ale sledují ji na každém kroku. Olivii by nikdy nenapadlo, že by se ze sirotčince mohla dostat, i když po tom touží celý srdcem. Pak ale jednou dostane do sirotčince dopis. Je od strýčka, o němž nikdy v životě neslyšela. A ten jí píše, že ji už strašně dlouho hledá a rád by, aby šla bydlet k němu. Nemůže přeci nechat svou jedinou neteř žít samotnou. Olivia s radostí přijímá a vydává se na cestu do Gallantu. Už od jejího příjezdu je ale vše jinak, než si představovala. Dům je obrovský, ale zpustlý, a namísto strýčka tam objeví jen dva sloužící a bratrance, který o její přítomnost nestojí. Navíc se dozví, že strýček už je přes rok po smrti. Jak tedy mohl poslat Olivii dopis? Proč v Gallantu zažívá tak zvláštní pocity a co před ní bratranec tají? A dozví se důvod, proč její matka z Gallantu kdysi odešla?
Gallant.
Cítí, jak se jí žebra svírají kolem srdce.
Přejede po slově prstem. Tímhle slovem končí deník její matky. Nikdy ho nechápala. Kdysi dávno se ho pokoušela najít v jednom z tlustých slovníků u vychovatelek a zjistila, že znamená udatný. Odvážný v náročných časech. Chrabrost v nepřízni. Ale pro její matku – pro Olivii – to není jen popis vlastností. Je to místo. Je to domov. Slovo ji zalije jako příliv, až ztratí rovnováhu. Olivii se točí hlava, cítí nevolnost.
Přijeď domů, stojí v psaní.
Nikdy se nepřibližuj, varovala ji matka.
Knihu Gallant zdobí dvě ilustrace sídla na obálce nabízející nápovědu k jedné zápletce z příběhu, má barevnou ořízku, jež zobrazuje vinoucí se trny a opět dva domy. Uvnitř najdeme moc hezké ilustrace a v mém vydání Gallantu se teď navíc skví podpis samotné Victorie Schwabové. Grafické zpracování této knihy je důležité i pro příběh, tak si ho pojďme popsat ještě podrobněji. V knize najdeme několik stránek černé barvy, na kterých je inkoust naopak bílý, je psaný kurzivou a stejně jako celá kniha vyprávěný ze třetí osoby v přítomném čase. Popisuje něco, co zpočátku čtenář nechápe, tudíž nevidí ani význam celého tohoto textu. Ale pochopí a pak ho to bude velmi zajímat. V knize jsou zobrazené i stránky z deníku Oliviiny matky, ať už ilustrace nebo krátké zápisky. A v jednu chvíli je tam přetištěný i celý deník od začátku do konce, přičemž stránka, na níž náhled do deníku začíná, je graficky upravená tak, aby vypadala jako přední desky deníku. Samozřejmě s písmenem G. jako Grace, což je jméno Oliviiny matky, a se dvěma rýhami na deskách, což je přesně to, jak by měl deník podle knižních popisů vypadat. Na konci této vsuvky je pak stránka vypadající zase jako zadní desky. To dělá ze čtení velký zážitek, navíc je to originální a nápadité.
Jak již bylo zmíněno, autorka píše v er-formě v přítomném čase. A Olivia za celý příběh vážně nevydá ani hlásku. Autorka skvěle popsala její psychiku i přemýšlení, které možná funguje trochu zvláštně. Přikládám to i tomu, že Olivia má kvůli nemožnosti rozhovoru s jiným člověkem v hlavě vlastní svět a funguje především v něm. O němé hrdince jsem ještě nikdy nečetla, stejně tak o hluché nebo slepé, ale nejspíš je čas si začít rozšiřovat obzory. Zde to byl krásně zakomponovaný prvek.
Asi nejčastějším nástrojem, který autorka používala ve svém psaní Gallantu, byly dlouhé popisy. Byly barvité, plné netradičních přirovnání a spojky „a“. Neměly vypadat hezky, knižně ani sesumírovaně. Nejlépe bych je popsala jako překotná vylíčení. Protože se autorka kromě stránek na černém pozadí soustředila výhradně na Oliviino prožívání, upravila tomu i styl svého psaní. Olivia na vše kouká jako by s vytřeštěnýma očima, celý běžný život je pro ni vlastně novou záležitostí vzhledem k tomu, že dosud žila jen v pravidlech sešněrovaném sirotčinci. Celá kniha jako by měla autorce s Olivií utéct, takže musí jako o závod popisovat veškeré své dojmy a prožitky. Krásně to doplňuje přítomný čas. Velmi snadno jsem si představila, že děj se kolem Olivie děje právě teď a ona nemá jak ho zastavit a vše v poklidu vylíčit.
Gallant je kniha hodně zvláštní. Možná proto, že Olivia je taky hodně zvláštní dívenka. Nikdy není upřesněno kolik je jí let, skoro vůbec nevíme jak vypadá ani kde se kniha odehrává. Je to v Anglii či nějakém fantasy světě? V naší době, nebo v minulém století? My to ale naštěstí nemusíme vědět, vše se dá prožít bez těchto znalostí. Připadalo mi, jako bych četla o místě v nějaké mýdlové bublině ve vzduchoprázdnu. I proto na mě nejspíš celé autorčino vyprávění působilo velmi lehce. Přestože došlo na smutné okamžiky nabité emocemi, nedopadala na mě tíha vážných témat. Kromě toho, že je zvláštní, je kniha Gallant také určitým způsobem odosobněná. Měla jsem u něj chvílemi až pocit derealizace, tedy že mé tělo není mé tělo a je jen náhoda, že dělá to, co zrovna chci. Mám ničím nepodložený pocit, že tento stav je Olivii znám a dost možná ho také občas zažívá. Ale hlavně byl Gallant velmi poetický.
„Všechno vrhá stín,“ začne. „I svět, ve kterém žijeme. A každý stín musí mít šev, místo, kde se stýská se svým zdrojem.“
Autorka vytvořila poetické prostředí a zápletku. A také je poeticky popisuje. Olivia má spoustu vnitřních prožitků, krásně popisuje své emoce pomocí metafor. Atmosféru měl celý Gallant jako prastaré viktoriánské sídlo, které nelze nikdy zcela vytopit. A tolik, kolik jen v takových sídlech může být skrýší, autorka do příběhu ukryla skrytých odkazů. Odkazuje na ně ještě v místech, kde by čtenáře ani nenapadlo hledat odkazy. Kniha je plná tajemství a mysteriózních momentů, nevysvětlitelných nadpřirozených sil a romantické gotiky. Při čtení máte trochu pocit, jako by vás někdo sledoval, ale kdykoliv jste se ohlédli, nikdo tam nebyl. To se ostatně Olivii děje kvůli schopnosti vidět přízraky často. To, co mě nejvíce dostalo byl pocit, že se něco stane, jako by staré sídlo žilo a dýchalo vlastním životem a až tak podivné chování sluhů a Oliviina bratrance, že jsem se bála o její život. A pak samozřejmě postupné odhalování pravdy, u čehož měla Olivia svatou trpělivost. Jakmile vycítila, že už by jí lidé okolo ní nic neřekli, neptala se a prostě se rozhodla počkat do dalšího dne. Nevím, zda mě to neštve, protože je to způsob natahování knihy a oddalování závěrečného odhalení, nebo je to součást Oliviiny osobnosti. Olivia se totiž musela naučit bezvadně naslouchat, sama by nikoho k hovoru bez hlasu nevyzvala.
Mnoho částí zápletky do sebe nakonec zapadne jako puzzle. Například proč je Olivia němá. To bylo velké odhalení a mě nadchlo jak promyšlená kniha Gallant je. Ale finální konec? Ten mě lehce zklamal. Vlastně doteď nechápu jak si ho přebrat a co se v něm přesně stalo. Potřebovala bych slyšet více detailů a podrobností, konečně dostat pořádné vysvětlení! A zjistit jak to s Olivií dopadlo. Stejně jako nevíme kdy a kde se příběh odehrává, ani se nikdy nedozvíme jak to bylo dále. Známe Olivii jen teď a tady a už ji vícekrát neuvidíme. Právě tohle mám ale na novelách tak ráda, že nás zavedou do části něčího života, nechají nás chvíli přihlížet a pak popostrčí ať jdeme zase dál. Na první pohled jsem tedy z konce byla zklamaná a rozhozená. Čekala jsem od něj mnohem, mnohem více. Obzvlášť kvůli laťce, kterou si autorka nastavila na začátku a dařila se jí udržet. Nedokážu ale vymyslet co by v onom jiném konci mělo být, nic mě nenapadá, takže bych si možná měla přiznat, že buďto jsem spokojená, nebo jsem hnidopich. Ale víte co? Já tím hnidopichem klidně budu, protože nutkavého pocitu, že něco mělo být jinak a to něco tam i chybí, se nemůžu zbavit.
Možná se vrátí do toho tichého městečka a najde si práci v pekařství a pro všechny, kdo přijdou, bude záhadou, a pak dospěje a zestárne a nikdo nikdy nezjistí, že byla osiřelou dívkou, která vídala přízraky a žila v domě vedle zdi a jednou se setkala se Smrtí.
Podtrženo sečteno: v Gallantu sice bylo pár chyb, ale i tak jej můžu doporučit všem milovníkům poetiky a originality. Hodnotím 8,9/10.
Kniha se dá zakoupit třeba na e-shopu nakladatelství Slovart, které ji vydalo.
Comments (2)